Česká filharmonie • Vídeň

Jen málokdo ovlivnil mladého Mozarta tak silně jako jeho starší sestra. Marie Anna, které doma neřekli jinak než Nannerl, byla Wolfgangovi spojenkyní v dětských hrách i důvěrnicí, kterou zásoboval dopisy z cest. Sourozenci spolu sdíleli zálibu v peprných slovních hříčkách, stejně jako mimořádné hudební nadání. Wolfgang svou sestru od malička hluboce obdivoval, učil se od ní a sdílel s ní své hudební nápady. Nannerl byla talentovanou pianistkou a spolu s bratrem vystupovala jak doma v Salcburku, tak na cestách po Evropě. S příchodem dospělosti však byla nucena veřejné vystupování ukončit. Profesionální hudební kariéra byla tehdy pro mladou ženu zcela nemyslitelná.

Klavírní koncerty se jako zlatá nit prolínají celým Mozartovým životem. Zkomponoval jich celkem sedmadvacet. První, když mu bylo jedenáct, poslední jen několik týdnů před smrtí. Celý život pracoval na dokonalém ovládnutí tohoto žánru a není pochyb, že jej dovedl k jednomu z jeho vrcholů. Dokonalé ovládnutí formálních pravidel se zejména v pozdních kompozicích snoubí s jeho prakticky nevyčerpatelnou melodickou invencí. Většinu koncertů si navíc Mozart sám premiéroval, a tak v nich nešetřil ani na hloubce výrazu, ani na virtuozitě. 

Koncert pro dva klavíry č. 10 Es dur do série Mozartových klavírních koncertů dokonale zapadá. Složil jej v roce 1779 ještě během svého působení na dvoře salcburského arcibiskupa. Pro sebe a Nannerl. Úvodní věta srší energií a radostí, oba sólisté se doplňují v místy vesele odlehčeném a místy majestátně vyznívajícím dialogu, do kterého vstupuje barevně bohatý zvuk orchestru. Pomalá a lyrická druhá věta přináší zpěvné melodie, něžné souzvuky obou klavírů místy citlivě doprovázené smyčcovými nástroji a dřevěnými dechy. Závěrečné rondo je pak doslova odbíjenou virtuózních motivů a témat, kterou mezi sebou hrají oba sólisté i orchestr. Jako by se i zde s nadsázkou odráželo láskyplné sourozenecké špičkování.

Pátou symfonii začal Gustav Mahler (1860–1911) psát v létě 1901 poté, co si na něj sáhla smrt ‒ v únoru málem podlehl silnému krvácení a zachránil ho jen včasný chirurgický zákrok. „Zatímco jsem se pohyboval na hranici mezi životem a smrtí, říkal jsem si, zda by nebylo lepší s tím skoncovat hned, protože tam musí nakonec dospět každý,“ zapsal si později. Smrt však byla Mahlerova stará známá – sedm z dvanácti jeho mladších sourozenců se nedožilo věku dvou let, bratr Ernst zemřel ve třinácti, roku 1895 spáchal sebevraždu jedenadvacetiletý Otto, o čtyři roky později pochoval skladatel oba rodiče a mladší sestru Poldi… I proto možná Mahlerovo dílo oplývá nezvyklým množstvím smutečních pochodů a jedním z nich začíná i jeho Pátá. 

Nástup dvacátého století přivítal skladatel pochmurně: téměř současně komponoval dva cykly na verše Friedricha Rückerta (1788–1866), Pět písní na Rückertovy básně a cyklus Písně o mrtvých dětech, bezpochyby dva z nejkrásnějších cyklů světové písňové literatury. (Rückertovy básně jsou žalostným nářkem otce; básník ztratil během pouhých tří týdnů na přelomu roku 1833/1834 obě své děti, které zemřely na spálu, a svůj žal vtělil do více než čtyř set básní, které vyšly tiskem až po jeho smrti, roku 1872.) Ve stejnou dobu vznikala i Mahlerova Symfonie č. 5. Otevírají ji nezaměnitelné „osudové“ fanfáry, které však můžeme zaslechnout již v první větě jeho Čtvrté symfonie (po níž následuje věta druhá: tanec smrti, který kostlivec Freund Hein hraje na své skřipky). Ve stejném duchu začínají i první dvě věty nové symfonie: „Jejich obsah je strašlivě smutný a velice jsem trpěl, že jsem je musel psát, a trpím i při pomyšlení, že jednou si je bude muset vyslechnout svět,“ sdělil Mahler své přítelkyni Natalii Bauer-Lechnerové (1858–1921). K symfonii ještě podotkl, že bude „podle všech pravidel, o čtyřech větách, z nichž každá bude samostatná a uzavřená, a spojovat je bude jen podobné ladění.“ Kdoví, jak by skladba nakonec vypadala, kdyby se v Mahlerově životě 7. listopadu 1901 nečekaně neobjevila okouzlující Alma Schindlerová (1879–1964), která si okamžitě Gustava podmanila svou bezprostředností a do deníku si napsala: „Ten chlapík je stvořen výlučně z kyslíku. Kdo se k němu přiblíží, shoří.“ V prosinci se zasnoubili, v lednu Alma otěhotněla, svatba se konala 9. března 1902 ve vídeňském kostele sv. Karla Boromejského. 

Nakonec tak je Pátá symfonie dalším projevem Mahlerova novátorství v pojetí formy a sestává z pěti vět, členěných do tří oddělení. První díl je tvořen úvodními dvěma větami, které myšlenkově souvisí; první větu lze chápat jako introdukci k celé symfonii, druhou jako vlastní první větu. Těžiště symfonie tvoří rozsáhlé Scherzo. Průzračně instrumentované Adagietto má funkci jakéhosi intermezza před finální větou, s níž tvoří třetí díl symfonie. A právě Adagietto, v němž hrají pouze smyčce a harfa, se stalo nejpopulárnější částí celého díla a bývá považováno za vyznání lásky Almě. Oproti úvodním dvěma tísnivým funerálním větám se nabízí charakteristika Adagietta jako triumfu lásky nad smrtí, proti tomu však svědčí jeho pozdější užití ve filmu Luchina Viscontiho Smrt v Benátkách…

Premiéra Páté symfonie se konala 18. října 1904 v Kolíně nad Rýnem pod vedením autora. Při koncertě se ozývalo pískání a v kritikách se objevily formulace jako „otřesné kakofonie“ či „neustálý zmatek“. Skladatel po premiéře lakonicky poznamenal: „Nikdo tomu nerozuměl. Přál bych si, abych mohl dirigovat premiéru padesát let po své smrti.“ Kdo ví – snad se Mahler ze své perspektivy věčnosti se může radovat z úspěchů, které nejen jeho Pátá sklízí na koncertních pódiích i více než po dvou půlstoletích od jejího vzniku. Jen dirigovat musí již někdo jiný, hmotný, kdo provede skladbu řekou času…