Česká filharmonie • Bad Kissingen

Francouzského klavíristu Pierre-Laurenta Aimarda, který se znal s Boulezem, Messiaenem i Ligetim, většina posluchačů považuje za interpreta děl hudebních avantgardistů 20. století. Ve slavných koncertních síních, jako jsou newyorská Carnegie Hall nebo vídeňský Konzerthaus, však hraje i starší hudbu, do jejíž interpretace vkládá nový vhled. A nezdráhá se pustit i do větších projektů, jako je například provedení kompletních Beethovenových klavírních koncertů, které jako rezidenční umělec orchestru Musikkolegium Winterthur zařadil na úvod sezony 2020/2021.

Pierre-Laurent Aimard, držitel mnoha ocenění, jimž vévodí prestižní International Ernst von Siemens Music Prize z roku 2017, objevil hudbu – jako syn dvou neuropsychiatrů – vlastně náhodou. Stalo se to při procházení půdy jednoho příbuzného, kde našel různé hudební nástroje a mezi nimi i pianino. „Byla to láska na první pohled,“ říká. Studoval nejdříve na konzervatoři v rodném Lyonu, ale pak si ho ve dvanácti letech vyžádala do své třídy na pařížské konzervatoři Yvonne Loriod. Hudba 20. století ho fascinovala od malička – vždyť svého prvního Schönberga hrál už v sedmi letech! – a naštěstí měl v pozdějším věku možnost tuto zálibu rozvíjet. Důležitým krokem se stala spolupráce s Pierrem Boulezem a jeho právě založeným souborem Ensemble intercontemporain, později ho dále profesně posouvala spolupráce s předními skladateli, jako byl György Kurtág, Karlheinz Stockhausen, Marco Stroppa nebo Olivier Messaiaen. 

Nahrávka Katalogu ptáků posledního ze zmíněných skladatelů pak v roce 2018 přinesla Aimardovi množství ocenění, včetně prestižní ceny německé kritiky „Preis der Deutschen Schallplattenkritik“. Úspěchy sklízí i nahrávka kompletního klavírního díla Györgye Ligetiho, jehož některé skladby zařadil Aimard (vzhledem k Ligetiho 100. výročí narození) na programy koncertů letošní sezony v Evropě, Severní Americe, Japonsku i Číně. Dále ho čekají i dvě premiéry, a to klavírního koncertu Clary Iannotta na festivalu Acht Brucken a portugalská premiéra skladby Se da contra las piedras la libertad Klause Ospalda. Naváže také na dlouhodobou komorní spolupráci s Tamarou Stefanović, jazzovým klavíristou Michaelem Wollnym a spolu s francouzským hercem Denisem Podalydèsem chystá speciální divadelní projekt s hudbou Ligetiho, Kurtága, Schönberga a Cage. 

Ravelův klavírní koncert, který přiveze do Prahy, již hrál s množstvím souborů, například na BBC Proms s Mahler Chamber Orchestra a Georgem Benjaminem, a jeho porozumění Ravelově hudbě dokládá i nahrávka s Clevelandským orchestrem a Pierrem Boulezem z roku 2010.

„Neřekl bych, že jsem klavírista – jsem hudebník a stalo se, že zrovna klavír je mým nástrojem. Nerad se omezuji pouze na jednu funkci, protože to pak omezuje mé vnímání hudby,“ říká Aimard, který kromě klavírního vystupování v širokém žánrovém rozpětí zastával například i funkci uměleckého ředitele Aldeburgh Festival. Důležitou součástí profesního života tohoto člena Bavorské akademie krásných umění je také výuka: pedagogicky působil na Hochschule Köln a pařížské College de France, pořádá koncertní přednášky a workshopy. Na jaře 2020 znovu spustil svůj online projekt Explore the Score, který se zaměřuje na interpretaci a vyučování Ligetiho hudby. 

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy v Rudolfinu a na zájezdech. Sezona 2022/2023 byla jeho desátou a poslední ve funkci generálního hudebního ředitele Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Od sezony 2025/2026 se ujme postu šéfdirigenta Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie. 

Jak dokládá i jeho angažmá v Essenu, Tomáš Netopil je vyhledávaným operním dirigentem. V letech 2008–2012 působil na postu hudebního ředitele Opery Národního divadla Praha. Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu, Orchestre National de Montpellier nebo Concentus Musicus Wien.

Netopilova diskografie u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukova Asraela a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na Akademii múzických umění v Praze. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem. Ve volném čase rád pilotuje malá letadla.

O třináct let mladší Maurice Ravel v mnohém na průkopníka impresionismu Debussyho navázal a zároveň styl posunul vpřed. Už od mládí vybočoval z oficiálních hudebních proudů, inspiroval se jak barokní hudbou, tak jazzem a moderními trendy, rád experimentoval a rád se hlásil ke svým baskickým kořenům. Jeho dílo není rozsáhlé. Zahrnuje klavírní a komorní skladby, dva klavírní koncerty, balety, dvě opery a osm písňových cyklů. Jako vynikající klavírista si dlouho pohrával s myšlenkou zkomponovat dílo pro klavír a orchestr, své klavírní koncerty však dokončil krátce po sobě až v šesté dekádě svého života. Impulzem se mu stalo první úspěšné turné po Spojených státech amerických v roce 1928, po němž plánoval další s uvedením sebe sama v sólové roli v novém klavírním koncertu. K tomu však nikdy nedošlo. Ravel v roce 1932 utrpěl úraz hlavy při autonehodě a jeho stav se ve zbývajících pěti letech už jen zhoršoval.

Roku 1929 nejprve na objednávku rakouského pianisty Paula Wittgensteina, který během první světové války přišel o pravou ruku, napsal Klavírní koncert D dur pro levou ruku. Hned poté začal pracovat na Klavírním koncertu G dur a v pojetí se nechal inspirovat Mozartem: „Hudba koncertu by podle mého názoru měla být odlehčená a brilantní a neměla by propadat do hloubek a dramatičnosti. O některých klasicích se říká, že jejich koncerty nebyly napsány ‚pro‘, ale ‚proti‘ klavíru. Naprosto souhlasím. Měl jsem v úmyslu pojmenovat tento koncert ‚Divertissement‘. Pak mě napadlo, že to není potřeba, protože název ‚Koncert‘ by měl být dostatečně jasný.“ V lednu 1932 skladbu premiérovala klavíristka Marguerite Long a Ravel řídil orchestr. Právě jeho dirigování kritika přijala nejméně. Výkon sólistky i samotná skladba vyvolaly příznivý ohlas.

Klavír je hned od začátku součástí veselé vřavy, k níž přispívá i hravé využití bicích a pikoly. Po chvíli zazní v klavíru „jazzové“ téma sekundované klarinetem, které nám připomíná, že záměrem tohoto díla bylo zaujmout americké publikum. Jazz Ravela okouzlil při předchozím americkém turné a v koncertu ho originálně zkombinoval s impresionistickou zasněností i moderní, rytmizovanou tektonikou. Druhou větu otevírá klavírní sólo pomalým a jemným waltzem s úchvatnou, zpěvnou melodií v pravé ruce. Tu poté přebírá flétna a orchestr dává tiše a nenápadně najevo svoji přítomnost. Další téma přináší anglický roh, klavír ho zdobí fantazijními girlandami a závěr věty „rozsvítí“ dlouhým trylkem. Z Ravelových poznámek víme, že Adagio, které působí tak přirozeně a vroucně, ho velmi potrápilo a dělal v něm do poslední chvíle mnoho změn. Krátké, brilantní finále zcela odpovídá Ravelově hravému kompozičnímu stylu. Klavír si vyměňuje virtuózní běhy a rytmické pasáže s orchestrem, v němž smyčce nedostanou oddechu, nepřeslechnutelná jsou glissanda trombonů, sólo fagotu a četné bicí od biče přes malý buben až po úder velkého bubnu v samém závěru.