Česká filharmonie • Bratislava

Držitele ocenění „Umělec roku 2019“ magazínu Musical America Daniila Trifonova zná celý svět jako sólistu, komorního hráče i skladatele. Kombinací dokonalé techniky s výjimečnou citlivostí a hloubkou interpretace je schopen očarovat posluchače i odbornou kritiku. „Má všechno a ještě víc… něhu a také démonický prvek. Nikdy jsem nic takového neslyšela,“ žasla pianistka Martha Argerich. Jeho lisztovská nahrávka Transcendental u vydavatelství Deutsche Grammophon, pro něž exkluzivně nahrává, získala cenu Grammy za nejlepší sólové album roku 2018. V roce 2021 Trifonov obdržel od francouzské vlády titul Rytíře Řádu umění a literatury. Jak poznamenal deník The Times of London, Trifonov je „bezesporu nejúžasnějším klavíristou naší doby.“

Rodák z Nižního Novgorodu se začal učit hře na klavír v pěti letech. Studoval u Tatiany Zelikmanové na Ruské hudební akademii Gněsinových v Moskvě a poté u Sergeje Babajana v Clevelandském hudebním institutu. Do mezinárodního povědomí se dostal v průběhu sezony 2010/2011, kdy se umístil na předních příčkách ve třech prestižních soutěžích: získal třetí cenu na Chopinově soutěži ve Varšavě, první cenu na Rubinsteinově soutěži v Tel Avivu a první cenu (spolu s tzv. Grand Prix) na Čajkovského soutěži v Moskvě. V roce 2013 mu přední italští hudební kritici udělili prestižní Cenu Franca Abbiatiho pro nejlepšího instrumentálního sólistu.

Daniil Trifonov v průběhu své kariéry vydal řadu vynikajících nahrávek u různých labelů s recitálovým i koncertním repertoárem. Jako jeden z umělců vydavatelství Deutsche Grammophon naposledy prezentoval v říjnu 2021 nahrávku s názvem Bach: The Art of Life, jejíž obsah inspiroval i program jeho turné po USA a Evropě. 

V sezoně 2023/2024 zvládl Trifonov velká turné na třech kontinentech s těmi nejlepšími orchestry (Cleveland Orchestra, Toronto Symphony, Los Angeles Philharmonic, Atlanta Symphony, Izraelskou, Newyorskou a Rotterdamskou filharmonií, Orchestre de Paris, Chicago Symphony, Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Deutsches Symphonie-Orchester Berlin). Evropské turné absolvoval s violoncellistou Gautierem Capuçonem a sólově vystoupil ve Vídni, Mnichově, Barceloně, Madridu, Benátkách, Miláně, Bostonu, San Franciscu, Dallasu a newyorské Carnegie Hall. 

Trifonov studoval také skladbu, komponuje klavírní koncerty i kompozice pro sólový klavír nebo komorní soubory a sám je premiéruje. V rámci rezidence u Newyorské filharmonie v sezoně 2019/2020 byl kurátorem koncertní řady „Perspectives“ v Carnegie Hall, o sezonu dříve byl rezidenčním umělcem Berlínských filharmoniků.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Geniálním skladatelem byl Dvořák už i v roce 1876, když napsal Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, ale znala ho v podstatě jen pražská veřejnost. Na velmi skromné živobytí si v té době musel vydělávat jako varhaník a soukromý učitel klavíru. Tvorbě českých skladatelů věnoval tehdy značnou pozornost klavírista Karel Slavkovský. Právě on se stal 24. března 1878 v Žofínském sále v Praze prvním interpretem sólového partu v novém Dvořákově díle. Druhé provedení koncertu se konalo za dva roky opět v Praze se stejným sólistou. V té době, krátce po mimořádném úspěchu Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců v Německu, dostával již Dvořák nabídky od významných nakladatelů. Jeden z nich, Julius Hainauer z Vratislavi, koncert roku 1883 vydal tiskem. Ještě před vydáním provedl Dvořák v partituře rozsáhlou revizi a pozvedl tak dílo do optimální zvukové podoby. Svým koncertem v mnoha ohledech předběhl dobu, což mělo i negativní důsledky. Někteří hudební kritici (ačkoli byli v naprosté menšině) v kompozičních odlišnostech spatřovali slabiny díla, jiní se spíše vypořádávali s vlastní averzí vůči českému patriotismu, což bylo v případě Dvořákově zcela neopodstatněné. I k takovým hlasům se ale skladatel stavěl s velkým nadhledem. Klavírní virtuosce Anně Grosserové po jinak úspěšném koncertu v Berlíně v roce 1884 napsal: „Kritika přetékající posměchem, nenávistí a žlučí (lépe řečeno poprava) mi skýtá hodně veselí a zábavy. Je to stále bláznivější – ale v mém rozletu mě ti pánové v Berlíně přece nezadrží!“ 

Skladatele v rozletu sice nezadrželi, ale jeho Klavírní koncert do jisté míry ano. V následujících letech byl koncert sice nadále prováděn, ale ve srovnání s jinými Dvořákovými velkými díly o poznání méně. Výraznou kapitolou v historii provozování tohoto koncertu ve 20. století se stala úprava sólového partu, kterou patnáct let po Dvořákově smrti vypracoval pražský klavírní virtuos a pedagog Vilém Kurz. Řada jeho žáků i jiných klavíristů koncert v této podobě uváděla, a to i v dobách, kdy už dávno takové úpravy nebyly „v módě“ a naopak se stále víc usilovalo o co nejvěrnější interpretaci skladatelova záměru. Sólista dnešního koncertu András Schiff dobře ví, proč hraje Dvořákovu verzi. V posledních desetiletích tak činí stále více pianistů, celkové provozování skladby je však stále málo časté ve srovnání s jinými koncerty. Klíčem k vysvětlení mohou být slova fenomenálního pianisty Svjatoslava Richtera, který hrál výhradně Dvořákovu verzi. Rozhodně ho netrápily technické limity, musel vždy „pouze“ proniknout k dílu a pochopit ho. Do svého deníku si v listopadu 1977 napsal: „Vzpomínám si, jak dlouho jsem se tento [Dvořákův] koncert učil (téměř tři roky), zatímco Bartókův druhý koncert jsem se naučil během dvou měsíců, aniž bych měl nějaké zvláštní potíže.“ Možná i proto bychom ke Dvořákovu Klavírnímu koncertu obtížně hledali jemu podobný: geniální a přitom neoposlouchaný.