Česká filharmonie • Londýn

Mezzosopranistka a improvizátorka Bella Adamova vyrostla v Praze, obklopená mnoha kulturami (narodila se v čečenském Grozném, odkud jako tříletá s rodiči uprchla). To se poté promítlo do její hudební všestrannosti a jako interpretka se tak vždy pohybuje někde na pomezí žánrů. Adamova, která byla nedávno časopisem BBC Music Magazine označena za „vycházející hvězdu“, studovala na hudebních školách v Londýně, Kolíně nad Rýnem, Basileji a Hannoveru a umístila se na předních příčkách mezinárodních soutěží. Naposledy zvítězila v létě 2022 v prestižní soutěži v nizozemském ‘s-Hertogenbosch (kategorie Oratorium), stejný měsíc pak získala spolu s klavíristou Maltem Schäferem 2. cenu v soutěži komorní hudby „Franz Schubert a moderní hudba“ ve Štýrském Hradci (kategorie Písňové duo). Ačkoli je těžištěm jejího uměleckého zájmu píseň, věnuje se také opeře a oratoriu – již v březnu 2024 se představí jako Třetí žínka (Rusalka) v pražském Národním divadle. Její repertoár sahá od barokní hudby až po hudbu současnou, a to včetně děl napsaných speciálně pro ni.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V říjnu 2022 byl jmenován do prestižní pozice hudebního ředitele Královské opery v Covent Garden, které se ujme v září 2025. 

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu. 

Geniálním skladatelem byl Dvořák už i v roce 1876, když napsal Koncert pro klavír a orchestr g moll, op. 33, ale znala ho v podstatě jen pražská veřejnost. Na velmi skromné živobytí si v té době musel vydělávat jako varhaník a soukromý učitel klavíru. Tvorbě českých skladatelů věnoval tehdy značnou pozornost klavírista Karel Slavkovský. Právě on se stal 24. března 1878 v Žofínském sále v Praze prvním interpretem sólového partu v novém Dvořákově díle. Druhé provedení koncertu se konalo za dva roky opět v Praze se stejným sólistou. V té době, krátce po mimořádném úspěchu Moravských dvojzpěvů a Slovanských tanců v Německu, dostával již Dvořák nabídky od významných nakladatelů. Jeden z nich, Julius Hainauer z Vratislavi, koncert roku 1883 vydal tiskem. Ještě před vydáním provedl Dvořák v partituře rozsáhlou revizi a pozvedl tak dílo do optimální zvukové podoby. Svým koncertem v mnoha ohledech předběhl dobu, což mělo i negativní důsledky. Někteří hudební kritici (ačkoli byli v naprosté menšině) v kompozičních odlišnostech spatřovali slabiny díla, jiní se spíše vypořádávali s vlastní averzí vůči českému patriotismu, což bylo v případě Dvořákově zcela neopodstatněné. I k takovým hlasům se ale skladatel stavěl s velkým nadhledem. Klavírní virtuosce Anně Grosserové po jinak úspěšném koncertu v Berlíně v roce 1884 napsal: „Kritika přetékající posměchem, nenávistí a žlučí (lépe řečeno poprava) mi skýtá hodně veselí a zábavy. Je to stále bláznivější – ale v mém rozletu mě ti pánové v Berlíně přece nezadrží!“ 

Skladatele v rozletu sice nezadrželi, ale jeho Klavírní koncert do jisté míry ano. V následujících letech byl koncert sice nadále prováděn, ale ve srovnání s jinými Dvořákovými velkými díly o poznání méně. Výraznou kapitolou v historii provozování tohoto koncertu ve 20. století se stala úprava sólového partu, kterou patnáct let po Dvořákově smrti vypracoval pražský klavírní virtuos a pedagog Vilém Kurz. Řada jeho žáků i jiných klavíristů koncert v této podobě uváděla, a to i v dobách, kdy už dávno takové úpravy nebyly „v módě“ a naopak se stále víc usilovalo o co nejvěrnější interpretaci skladatelova záměru. Sólista dnešního koncertu András Schiff dobře ví, proč hraje Dvořákovu verzi. V posledních desetiletích tak činí stále více pianistů, celkové provozování skladby je však stále málo časté ve srovnání s jinými koncerty. Klíčem k vysvětlení mohou být slova fenomenálního pianisty Svjatoslava Richtera, který hrál výhradně Dvořákovu verzi. Rozhodně ho netrápily technické limity, musel vždy „pouze“ proniknout k dílu a pochopit ho. Do svého deníku si v listopadu 1977 napsal: „Vzpomínám si, jak dlouho jsem se tento [Dvořákův] koncert učil (téměř tři roky), zatímco Bartókův druhý koncert jsem se naučil během dvou měsíců, aniž bych měl nějaké zvláštní potíže.“ Možná i proto bychom ke Dvořákovu Klavírnímu koncertu obtížně hledali jemu podobný: geniální a přitom neoposlouchaný.

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.