Česká filharmonie, Jakub Hrůša, Julia Fischer • Dvořákova Praha

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Jednovětá Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24, Josefa Suka představuje skladatelovo osobité řešení formy houslového koncertu. Sólistický part nemá v díle dominantní úlohu, obě složky jsou rovnocenné. Označení fantazie odpovídá uvolněná struktura, která přesto zachovává sonátový půdorys. Skladba zazněla poprvé 9. ledna 1904 s Českou filharmonií za řízení Oskara Nedbala, sólistou byl primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann. Další významné uvedení se konalo 30. května 1908 v rámci Jubilejní výstavy pražské obchodní a živnostenské komory. Při této příležitosti řídil rozšířený orchestr České filharmonie Vilém Zemánek a sólistou byl František Ondříček. Ohlasy byly vynikající a nové Sukovo dílo se brzy dostalo i za hranice skladatelovy vlasti. Hned z počátku se jej ujal přední houslista své doby Carl Flesch, který Fantazii provedl za řízení Arthura Nikische 18. prosince 1911 v Berlíně a krátce nato v Londýně, kde byl dirigentem Henry Wood. Po uvedení díla ve Vídni 12. listopadu 1913 orchestrem Koncertního spolku s dirigentem Carlem Löwem, rovněž s Carlem Fleschem jako sólistou, kritika psala, jak „zbytečné jsou nářky, že tvorba koncertantních skladeb pro housle upadá“, jestliže existují díla jako je toto Sukovo. „Sukova Fantazie je významná symfonická skladba bohatá na melodie, dílo, při němž se musí každému dirigentu zrychlit tep srdce, a zároveň skvostná příležitost pro vynikajícího houslistu.“

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.

Julia Fischer představuje jednu z nejvýraznějších houslistek dnešní doby. Její kariérní cesta je zaznamenána množstvím CD i DVD nahrávek pod labely Pentatone a Decca – v poslední době pak na její vlastní hudební platformě JF CLUB – a ověnčena prestižními cenami, jako Záslužný řád Spolkové republiky Německo nebo Gramophone Award.

Narodila se roku 1983 v Mnichově německo-slovenským rodičům, kteří se údajně potkali při svých studiích v Praze. Na housle začala hrát ve třech letech, brzy si přibrala i klavír, a to pod vedením své matky Viery Fischer. V pouhých devíti letech nastoupila na mnichovskou univerzitu jako studentka renomované pedagožky Anny Čumačenko, kterou v její učitelské roli později vystřídala. Velkým milníkem se stalo vítězství v prestižní Mezinárodní soutěži Yehudi Menuhina v roce 1995 (tedy ve dvanácti letech!), které nastartovalo její celosvětové renomé. Od té doby jí pravidelně vídáme na nejslavnějších pódiích světa, ať už při spolupráci s významnými orchestry a dirigenty, jako jsou např. Herbert Blomstedt, Christian Thielemann, Juanjo Mena, Riccardo Muti nebo Franz Welser-Möst, nebo při sólových či komorních recitálech. Kromě tradičního repertoáru se věnuje i soudobé hudbě, o čemž svědčí i na březen chystaná světová premiéra houslového koncertu Daniela Kidaneho s Londýnskou filharmonií a Edwardem Gardnerem.

Mimo to plánuje Julia Fischer letos několik evropských turné, ať už s Academy of St Martin in the Fields nebo Královskou filharmonií, se svým kvartetem (Julia Fischer Quartet) nebo s klavíristkou Juliannou Avdějevou. S tou zavítá do Atén (4. 12.), Vídně (6. 12.) a než dorazí do Prahy, stihne ještě odehrát koncert s Královskou stockholmskou filharmonií a Esa-Pekka Salonenem při příležitosti udílení Nobelovy ceny (8. 12.). S Avdějevou jsou už řadu let sehranou dvojicí, přestože, jak prozrazuje Julia Fischer, jejich setkání bylo zprostředkované: „Měly jsme společné hudební přátele, kteří nás za každou cenu chtěli dát dohromady. Byli přesvědčeni, že se k sobě hodíme. A v roce 2012 k tomu konečně došlo. Co k tomu dodat? Měli pravdu.“ O sehranosti těchto dvou výjimečných dam se pražské publikum mohlo přesvědčit již roku 2018, kdy společně vystoupily ve Smetanově síni Obecního domu.

Julia Fischer se však nespokojuje „pouze“ s kariérou světově uznávané houslistky, ale využívá svou hudební všestrannost. Kvality již zmíněného Julia Fischer Quartet odhalí pražské publikum – v rámci rezidence Julie Fischer – v listopadu (koncert I2), o jejích klavírních schopnostech nás může přesvědčit DVD nahrávka z úspěšného koncertu v Alte Oper Frankfurt v roce 2010, kdy se v první polovině představila jako sólistka Saint-Saënsova houslového koncertu, v druhé pak v Griegově klavírním koncertu. Kromě vystupování se věnuje i hudební pedagogice, mj. v rámci četných mistrovských kurzů. Spolu s Johannesem X. Schachterem a Henrim Bonamym pak založila dětský orchestr Kindersinfoniker. Od příštího roku se také stane uměleckou ředitelkou Boswil Summer Festivalu ve Švýcarsku. 

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Kyjevský symfonický orchestr).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Jakub Hrůša je šéfdirigentem Bamberských symfoniků, designovaným hudebním ředitelem Královské opery v Covent Garden (od září 2025) a hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie. Nedávno zastával také funkce hlavního hostujícího dirigenta Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, Philharmonia Orchestra a Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra.

Je častým hostem nejlepších světových orchestrů včetně Vídeňských, Berlínských a Mnichovských filharmoniků, Newyorské filharmonie, Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu, orchestru lipského Gewandhausu, drážďanské Staatskapelle, Orchestru curyšské Tonhalle, Královského orchestru Concertgebouw, Orchestre de Paris, NHK Symphony nebo Clevelandského a Bostonského symfonického orchestru. Nastudoval operní představení pro Salcburský festival (Káťa Kabanová, s Vídeňskými filharmoniky v roce 2022), Vídeňskou státní operu, Royal Opera House a Opéra National de Paris. Je rovněž pravidelným hostem na festivalu v Glyndebourne a tři roky působil v roli hudebního ředitele projektu Glyndebourne On Tour.

Jakub Hrůša v posledních sezonách úzce spolupracoval s pěveckými i instrumentálními hvězdami, jako jsou Daniil Trifonov, Mitsuko Uchida, Hélène Grimaud, Behzod Abduraimov, Anne Sofie Mutter, Lisa Batiashvili, Joshua Bell, Yefim Bronfman, Rudolf Buchbinder, Gautier Capuçon, Julia Fischer, Sol Gabetta, Hilary Hahn, Janine Jansen, Karita Mattila, Leonidas Kavakos, Josef Špaček, Jean-Yves Thibaudet, Yuja Wang, Frank Peter Zimmermann, Alisa Weilerstein a další. 

Za své nahrávky získal řadu nominací a ocenění. Nejčerstvější je prestižní německá cena Opus Klassik „Dirigent roku“ za rok 2023, ocenění od International Classical Music Awards v kategorii Symfonická hudba za nahrávku Brucknerovy 4. symfonie a Cena německé kritiky za nahrávku Mahlerovy 4. symfonie, v obou případech s Bamberskými symfoniky. V roce 2021 získalo CD s houslovými koncerty Martinů a Bartóka, které natočil s Bamberskými symfoniky a Frankem Peterem Zimmermannem, nominaci na Gramophone Award. V témže roce byla jeho nahrávka Dvořákova Houslového koncertu se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Augustinem Hadelichem nominována na cenu Grammy. 

Jakub Hrůša pochází z Brna, kde se při gymnaziálních studiích věnoval hře na trombon a klavír a také dirigování. Absolvoval Akademii múzických umění v Praze, kde byl jeho učitelem i Jiří Bělohlávek. Momentálně je prezidentem sdružení International Martinů Circle a Společnosti Antonína Dvořáka. Stal se prvním držitelem Ceny sira Charlese Mackerrase. V roce 2020 od Akademie klasické hudby převzal Cenu Antonína Dvořáka a spolu s Bamberskými symfoniky získal Bavorskou státní cenu za hudbu.