Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii


V Koncertech pro svobodu a demokracii se předvedou tři fantastičtí umělci mladší generace. Houslista Josef Špaček v Sukovi, Antoine Tamestit přednese Rapsodii Bohuslava Martinů, a to na vůbec první violu, kterou sestrojil Antonio Stradivari. Petr Popelka stane před Českou filharmonií teprve podruhé a český program doplní Smetanou a Janáčkem.

Program

Bedřich Smetana
Dvě vdovy, předehra k opeře

Josef Suk
Fantasie pro housle a orchestr g moll, op. 24 

Bohuslav Martinů
Rapsodie – koncert pro violu a orchestr, H 337

Leoš Janáček
Sinfonietta

Účinkující

Josef Špaček housle
Antoine Tamestit viola

Petr Popelka dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

Rudolfinum — Dvořákova síň

Generální zkouška
Brzy v prodeji
Volná místa
63
2
Volná místa
177
3
Cena od 250 do 2100 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Rezervace míst stávajícím abonentům:
do 3. června 2024, 20.00
Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty:
od 10. června 2024, 10.00
Prodej vstupenek na všechny veřejné generální zkoušky:
od 11. září 2024, 10.00

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

Houslista Josef Špaček se mezi posluchači České filharmonie těší obzvláštní oblibě. Když jsme se v nedávném průzkumu našich stálých abonentů ptali, kterého umělce by si nejraději vyslechli v rámci sólového recitálu, nejčastěji zmiňovali právě bývalého koncertního mistra orchestru. A šlo o vítězství dosti jednoznačné.

Přestože už čtyři roky není členem, stále je Josef Špaček s Českou filharmonií úzce spjat, a to díky velkému množství společných projektů a pravidelné spolupráci. V rámci své sólové dráhy, která je nyní Špačkovým hlavním profesním zájmem, si však kromě Rudolfina podmaňuje i zahraničí. A přestože vystupuje s nejvýznamnějšími evropskými a americkými orchestry a jako komorní hráč pravidelně hostuje v nejprestižnějších sálech světa, zachovává si svou skromnost. Proto jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v malých českých vesničkách.

Dětský sen stát se slavným virtuosem se díky obrovskému talentu a velké píli splnil také Antoinu Tamestitovi. Na rozdíl od Špačka však v rukou třímá nástroj o něco větší. „Mojí misí je, aby se publikum do violy zamilovalo stejně jako jsem do ní zamilovaný já,“ říká pařížský rodák, který se na pódiích objevuje v roli sólové, recitálové i komorní a na repertoáru má skladby od baroka po současnost.

Mezinárodní renomé si získal bezkonkurenční technikou a krásou bohatě zabarveného tónu. Ten Tamestit již více než patnáct let tvoří na nástroj Antonia Stradivariho, který ho zhotovil v roce 1672 jako svou úplně první violu. „Už jsme toho spolu prožili hodně a stále se poznáváme. Napřed to nebylo snadné. Myslím, že máme dvě různé osobnosti. Teď jsme ale sehraná dvojka. Tvoříme jeden celek, ale zároveň pomáháme tomu druhému k vyjádření,“ odhalil Tamestit v rozhovoru pro Pražské jaro. S Českou filharmonií vystoupil již několikrát, dokonce i s Rapsodií Bohuslava Martinů, a to nejen v Praze, ale i v rámci středoevropského turné s Jiřím Bělohlávkem. Skladba, o které Tamestit tvrdí, že je „nádherná, dojemná i strhující“, se stala jeho oblíbeným koncertním kusem.

Petr Popelka, který se v poslední době zařadil mezi nejinspirativnější mladé dirigenty, vstupuje v sezoně 2024/2025 do svého prvního roku působení na pozici šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Tento vysoce lukrativní post mu však nebrání v plnění dalších dirigentských povinností, a tak i nadále zastává pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. 

Popelka začínal jako kontrabasista. Po studiích nastoupil do angažmá v Drážďanské Staatskapelle, kde jako zástupce sólokontrabasisty působil téměř deset let. Přiznává však, že již za dob studií ho začalo zajímat dirigování, podnícené vlastní kompoziční činností a dále rozvíjené na soukromých lekcích. V roce 2016 se Popelka rozhodl začít se dirigování věnovat intenzivně. Brzy se stal asistentem Alana Gilberta v NDR Elbphilharmonie, rok nato už nastupoval do funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru. Začaly si ho všímat i další orchestry, a tak již hostoval třeba s Orchestrem lipského Gewandhausu, Berlínskou Staatskapelle, Bamberskými symfoniky či Atlantským symfonickým orchestrem.

Účinkující

Josef Špaček  housle, umělecký partner orchestru

Josef Špaček

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

Antoine Tamestit  viola

Antoine Tamestit

„Mojí misí je, aby se publikum do violy zamilovalo stejně, jako jsem do ní zamilovaný já,“ říká pařížský rodák Antoine Tamestit, který tuto lásku v současnosti předává publiku koncertních sálů celého světa. Na pódiu se objevuje jako sólista i komorní hráč a na repertoáru má skladby od baroka po současnost. Významní soudobí skladatelé, například Jörg Widmann, Thierry Escaich či Bruno Mantovani, mu píší skladby přímo na míru.

Jeho dětské začátky však byly houslové. V devíti letech však Antoinovi učarovaly Bachovy Suity pro sólové violoncello a on začal toužit po hlubším nástroji. Letmé prozkoumání violoncella ho nenadchlo; pak se však dozvěděl, že se ony Suity dají zahrát též na violu… Láska na první pohled přerostla v celoživotní pouto. Tamestit absolvoval studia a Jeana Sulema, Jesse Levineho a Tabey Zimmermann a záhy vyhrál řadu prestižních interpretačních soutěží (William Primrose Competition či ARD-Musikwettbewerb). Následovala světová pódia a spolupráce s prestižními orchestry (mj. Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Concertgebouw, Orchestr curyšského Tonhalle, Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia či Newyorská filharmonie) a dirigenty (sir John Eliot Gardiner, sir Simon Rattle, Daniel Harding či Paavo Järvi).

Mezinárodní renomé si postupně získával díky bezkonkurenční technice i kráse bohatě zabarveného tónu. Ten Tamestit díky nadaci Habisreutinger tvoří na nástroj Antonia Stradivariho, který ho zhotovil v roce 1672 jako svou úplně první violu. „Už jsme toho spolu prožili hodně a stále se poznáváme. Napřed to nebylo snadné. Myslím, že máme dvě různé osobnosti. Teď jsme ale sehraná dvojka. Tvoříme jeden celek, ale zároveň pomáháme tomu druhému k vyjádření,“ odhalil Tamestit pozadí vztahu se svým nástrojem v rozhovoru pro Pražské jaro, na kterém v roce 2023 zastával post rezidenčního umělce. Na pódiu se představil také s Českou filharmonií. S tou ho pojí delší spolupráce; dokonce i Rapsodii Bohuslava Martinů již spolu absolvovali, a to nejen v Praze, ale i v rámci středoevropského turné, ještě s Jiřím Bělohlávkem. Tato skladba, o které Tamestit tvrdí, že je „nádherná, dojemná i strhující“, se stala jeho oblíbeným kusem.

Tamestit se věnuje také hudbě komorní, často spolupracuje například s Emmanuelem Axem, Isabelle Faust či Martinem Fröstem a je též zakládajícím členem smyčcového Tria Zimmermann. Z bohaté diskografie tohoto souboru nedávno zaujala například vlastní úprava Bachových Goldbergových variací. Úspěchy však slaví i jako sólista, o čemž svědčí například CD s Widmannovým Violovým koncertem, za který získal hlavní cenu BBC Music Magazine Awards.

Posledním dílkem do širokého profesního spektra je Tamestitova pedagogická činnost. Té se věnuje na Musikhoschule v Kolíně nad Rýnem, Pařížské konzervatoři i v rámci mistrovských kurzů Kronbergovy akademie. Více než deset let je též uměleckým ředitelem japonského festivalu Viola Space.

Petr Popelka  dirigent

Petr Popelka, který se během několika málo sezon etabloval jako jeden z nejinspirativnějších mladých českých dirigentů, vstupuje v sezoně 2024/25 do svého prvního roku působení na pozici šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Tento vysoce lukrativní post, který přišel po Popelkově několikaletém zastávání funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru, mu však nebrání v plnění dalších dirigentských povinností také u nás. I nadále tak zastává pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. 

Popelka však začínal jako kontrabasista. Tento nástroj studoval nejprve v Praze, poté ve Freiburgu a po skončení studií nastoupil do angažmá Drážďanské Staatskapelle, kde jako zástupce sólokontrabasisty působil téměř deset let. Přiznává však, že již za dob studií ho začalo zajímat dirigování, podnícené vlastní kompoziční činností a dále rozvíjené na soukromých lekcích, a proto se pozorování práce dirigenta stalo součástí jeho drážďanské pracovní náplně. „Každá denní služba v orchestru byla pro mě vlastně malým mistrovským kurzem,“ dodává. Od roku 2016 se rozhodl dirigování začít věnovat intenzivně. Prošel několika mistrovskými kurzy a profesionálním vedením mj. Vladimira Kiradjieva či Alana Gilberta a již rok nato získal cenu Neeme Järviho pro nejmladšího dirigenta Akademie Menuhinova festivalu ve švýcarském Gstaadu. Zanedlouho poté se stal asistentem šéfdirigenta orchestru NDR Elbphilharmonie, již zmíněného Alana Gilberta. Rok nato už nastupoval do funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru, ale začaly si ho všímat i další orchestry, a tak již hostoval například s Orchestrem lipského Gewandhausu, Berlínskou Staatskapelle, Bamberskými symfoniky či Atlantským symfonickým orchestrem. V Česku zaregistrovala vzrůstající prestiž Petra Popelky nejdříve Janáčkova filharmonie Ostrava, která ho učinila svým hlavním hostujícím dirigentem, ale vystoupil též s Českou filharmonií. V září 2022 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jedním z vrcholů sezony se stalo uvedení Schönbergových Písní z Gurre spojenými silami Norského rozhlasového orchestru a Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod Popelkovým vedením. 

Kromě koncertního působení se věnuje i opeře; působil například v Norské státní opeře v Oslu, drážďanské Semperoper nebo v pražském Národním divadle. Kromě dirigování se však nevzdává ani hraní na kontrabas, a tak ho můžeme na podiu čas od času slyšet jako komorního hráče.

Skladby

Bedřich Smetana
Dvě vdovy, předehra k opeře

Josef Suk
Fantasie pro housle a orchestr g moll, op. 24

Bohuslav Martinů
Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, H 337

Bohuslavu Martinů nebylo souzeno dlouhodobě pobývat ve vlasti, ačkoli ji celý život hluboce miloval a řada jeho děl je protkána vidinou návratu. Domov opustil v roce 1923, kdy v touze po uměleckém rozvoji odjel do Paříže, jednoho z tehdejších hudebních center. Francouzské umění Martinů odjakživa imponovalo a během svého pobytu nasál vlivy impresionismu, neoklasicismu, skladatelů Pařížské šestky i Igora Stravinského. Rok 1941 a obsazení Francie nacisty vzdálilo Martinů od rodné země ještě více, společně s manželkou Charlottou emigroval do Spojených států amerických. Právě v tomto období zkomponoval nejen velká díla jako Šestou symfonii nebo Fresky Piera della Francesca, ale také řadu menších, často lyricky vyznívajících skladeb, které Martinů zejména zapojením motivů české lidové hudby koncipoval jako jakési pozdravy domů.

Jedním z takových děl je i Rapsodie-koncert pro violu a orchestr, jež vznikla v roce 1952 na objednávku dirigenta George Szella a ukrajinského houslisty a violisty Jaschi Veissiho. Ve své závěrečné skladatelské etapě se Martinů v kontrastu ke tvorbě skladatelů poválečné avantgardy uchýlil k celkovému zjednodušení svého hudebního jazyka. Tento přerod je patrný právě ve violové rapsodii, která se vyznačuje přístupnou harmonií, výraznými melodickými úseky i mistrně zvládnutou instrumentací. V díle se objevují zvukově bohaté symfonické pasáže, autor však zároveň velmi citlivě nechává vyniknout barevné nuance jednotlivých nástrojových skupin a nad tím vším samozřejmě i sentimentální medový tón sólové violy. Bohuslav Martinů měl mimořádně vyvinutý smysl pro hudební formu. Ten jej také dovedl k tomu, že se v posledních letech svého života čím dál častěji uchyloval k fantazijním či rapsodickým útvarům. Dávaly mu mnohem větší prostor pro meditativní, lyrické vyznění skladeb, v nichž se odráželo autorovo momentální emocionální rozpoložení. Přestože její vnitřní struktura nese náznaky klasického třívětého koncertu, Martinů svou dvouvětou kompozici pro koncertantní violu záměrně nepojmenoval violový koncert. Tempová označení jsou spíše symbolická, v obou větách se totiž střídají pomalé lyrické i rychlé virtuózní úseky. V sólovém partu i v celém orchestru se střídavě vynořují také dramatické epizody, obě věty jsou však rámovány klidnými pasážemi a celou skladbu uzavírá smířlivé piano drženého akordu F dur, jemuž až do samého konce dominuje vemlouvavý tón violy.

Leoš Janáček
Sinfonietta

Leoš Janáček si prošel celou řadou životních zvratů, než se dostal ke kompozici svých vrcholných operních a symfonických děl, jež z něho v současné době činí jednoho z nejproslulejších a nejhranějších českých skladatelů v zahraničí. Janáček vyrůstal na církevní a lidové hudbě. První zkušenosti získal už na hukvaldském kůru, další později jako fundatista augustiniánského kláštera na Starém Brně. Za ředitele kůru sem už v roce 1872 povolali skladatele a sbormistra Pavla Křížkovského, kterého po čase Janáček vystřídal. Současně studoval na starobrněnské reálce a na učitelském ústavu a po maturitě pokračoval na varhanickou školu do Prahy. Po studiích vyvíjel významné aktivity folkloristické i pedagogické, sbíral a vydával moravské písně, vedl brněnskou varhanickou školu, dirigoval v Besedě brněnské. Skladatelsky se nejprve orientoval na kompozice sborové, později i na další žánry. Po počátečních nesnázích a složité cestě na jeviště se Její pastorkyňa a později i další opery (Káťa Kabanová, Věc Makropulos ad.) prosadily doma i ve světě, stejně jako jeho skladby symfonické (Taras Bulba, Lašské tance ad.).

Jednou z těchto symfonických skladeb je i Sinfonietta, JW VI/18, Janáčkova patrně nejslavnější skladba vůbec. Podnět k jejímu vzniku byla žádost Lidových novin, zda by Janáček do novin nenapsal zdravici k osmému všesokolskému sletu. Sokol Janáček napsal nejprve fanfáry, které později rozšířil v pětivětou skladbu a vzpomněl si přitom na své zkušenosti se zvukem vojenské kapely. Premiéru v pražském Rudolfinu, kterou v roce 1926 řídil Václav Talich, hrála vojenská kapela spolu s Českou filharmonií v rámci kulturního programu všesokolského sletu a snímal ji také rozhlas.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.