Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

„Spolupráce s Josefem Špačkem je úžasná. Je to skvělý člověk s úžasným srdcem. Poznáte to z jeho hraní, které je velmi ušlechtilé, plné emocí a odráží se v něm Špačkova osobnost a lidskost. A jeho technika je mimořádná. Je jedním z nejlepších sólových houslistů, které nyní máme,“ velice příznačně shrnuje osobnost Josefa Špačka Manfred Honeck, se kterým se tento mladý houslový virtuos na koncertních pódiích pravidelně potkává, a to ve snímku „Devět sezón“. Tento dokument České televize z roku 2023 je zajímavou sondou do života Josefa Špačka a mj. také postihuje jeho devítileté působení na postu koncertního mistra České filharmonie. 

I když už čtyři roky není jejím členem, je Josef Špaček s Českou filharmonií stále spjat, a to díky množství společných projektů. Přestože jako sólista vystupuje s nejvýznamnějšími orchestry po celém světě a jako komorní hráč je pravidelně hostem nejprestižnějších sálů, zachovává si svou skromnost, a tak jej vedle Carnegie Hall můžeme slyšet i v zapadlých českých vesničkách.

Kromě sólové dráhy se věnuje i komorní hře, například s Triem Zimbalist. V Čechách ho pak často slýcháme s violoncellistou Tomášem Jamníkem či s klavíristou Miroslavem Sekerou, s nimiž také rozšířil svou diskografii o nahrávky (nejen) českých skladatelů. Nahrává však i s orchestry: s Českou filharmonií například vydal CD s houslovými koncerty Janáčka, Dvořáka i Sukovou fantazií; nedávno pak vyšla nahrávka děl Bohuslava Martinů se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu pod taktovkou Petra Popelky.

Josef Špaček se narodil roku 1986 v Třebíči a už od raného věku byl nesmírně hudebně nadaný. Hudba byla díky tatínkovi (nyní už přes 30 let violoncellistou České filharmonie) i dalším hrajícím sourozencům přirozenou součástí jeho dětství, o kterém mj. pojednává jeho maminka ve své knižní řadě Špačci ve fraku. Cesta na Pražskou konzervatoř tedy byla přirozeným krokem. Po jejím absolvování (u Jaroslava Foltýna) si však splnil sen a studoval v Americe. Začal na Curtisově hudebním institutu ve Filadefii (Ida Kavafian a Jaime Laredo) a pokračoval na slavné newyorské Julliard School (Itzak Perlman). 

Hned po absolutoriu se vrátil do Čech a získal zde místo historicky nejmladšího koncertního mistra České filharmonie. Zároveň se začal u nás i ve světě profilovat jako sólista a komorní hráč, ale až díky interpretačním soutěžím, hlavně titulu laureáta světově proslulé mezinárodní soutěže královny Alžběty v Bruselu, začaly přicházet ty nejlukrativnější nabídky. Dokonce takové a v takovém množství, že se – v kombinaci s rodinnou situací, kdy se mu krátce po narození dcery narodila i dvojčata – nakonec rozhodl post koncertního mistra České filharmonie opustit a věnovat se výhradně sólové dráze. Jeho dětský sen, stát se slavným houslistou, se mu tedy díky obrovskému talentu i velké píli splnil. 

„Mojí misí je, aby se publikum do violy zamilovalo stejně, jako jsem do ní zamilovaný já,“ říká pařížský rodák Antoine Tamestit, který tuto lásku v současnosti předává publiku koncertních sálů celého světa. Na pódiu se objevuje jako sólista i komorní hráč a na repertoáru má skladby od baroka po současnost. Významní soudobí skladatelé, například Jörg Widmann, Thierry Escaich či Bruno Mantovani, mu píší skladby přímo na míru.

Jeho dětské začátky však byly houslové. V devíti letech však Antoinovi učarovaly Bachovy Suity pro sólové violoncello a on začal toužit po hlubším nástroji. Letmé prozkoumání violoncella ho nenadchlo; pak se však dozvěděl, že se ony Suity dají zahrát též na violu… Láska na první pohled přerostla v celoživotní pouto. Tamestit absolvoval studia a Jeana Sulema, Jesse Levineho a Tabey Zimmermann a záhy vyhrál řadu prestižních interpretačních soutěží (William Primrose Competition či ARD-Musikwettbewerb). Následovala světová pódia a spolupráce s prestižními orchestry (mj. Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Concertgebouw, Orchestr curyšského Tonhalle, Orchestra dell’Academia Nazionale di Santa Cecilia či Newyorská filharmonie) a dirigenty (sir John Eliot Gardiner, sir Simon Rattle, Daniel Harding či Paavo Järvi).

Mezinárodní renomé si postupně získával díky bezkonkurenční technice i kráse bohatě zabarveného tónu. Ten Tamestit díky nadaci Habisreutinger tvoří na nástroj Antonia Stradivariho, který ho zhotovil v roce 1672 jako svou úplně první violu. „Už jsme toho spolu prožili hodně a stále se poznáváme. Napřed to nebylo snadné. Myslím, že máme dvě různé osobnosti. Teď jsme ale sehraná dvojka. Tvoříme jeden celek, ale zároveň pomáháme tomu druhému k vyjádření,“ odhalil Tamestit pozadí vztahu se svým nástrojem v rozhovoru pro Pražské jaro, na kterém v roce 2023 zastával post rezidenčního umělce. Na pódiu se představil také s Českou filharmonií. S tou ho pojí delší spolupráce; dokonce i Rapsodii Bohuslava Martinů již spolu absolvovali, a to nejen v Praze, ale i v rámci středoevropského turné, ještě s Jiřím Bělohlávkem. Tato skladba, o které Tamestit tvrdí, že je „nádherná, dojemná i strhující“, se stala jeho oblíbeným kusem.

Tamestit se věnuje také hudbě komorní, často spolupracuje například s Emmanuelem Axem, Isabelle Faust či Martinem Fröstem a je též zakládajícím členem smyčcového Tria Zimmermann. Z bohaté diskografie tohoto souboru nedávno zaujala například vlastní úprava Bachových Goldbergových variací. Úspěchy však slaví i jako sólista, o čemž svědčí například CD s Widmannovým Violovým koncertem, za který získal hlavní cenu BBC Music Magazine Awards.

Posledním dílkem do širokého profesního spektra je Tamestitova pedagogická činnost. Té se věnuje na Musikhoschule v Kolíně nad Rýnem, Pařížské konzervatoři i v rámci mistrovských kurzů Kronbergovy akademie. Více než deset let je též uměleckým ředitelem japonského festivalu Viola Space.

Petr Popelka, který se během několika málo sezon etabloval jako jeden z nejinspirativnějších mladých českých dirigentů, vstupuje v sezoně 2024/25 do svého prvního roku působení na pozici šéfdirigenta Vídeňských symfoniků. Tento vysoce lukrativní post, který přišel po Popelkově několikaletém zastávání funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru, mu však nebrání v plnění dalších dirigentských povinností také u nás. I nadále tak zastává pozici šéfdirigenta a uměleckého ředitele Symfonického orchestru Českého rozhlasu. 

Popelka však začínal jako kontrabasista. Tento nástroj studoval nejprve v Praze, poté ve Freiburgu a po skončení studií nastoupil do angažmá Drážďanské Staatskapelle, kde jako zástupce sólokontrabasisty působil téměř deset let. Přiznává však, že již za dob studií ho začalo zajímat dirigování, podnícené vlastní kompoziční činností a dále rozvíjené na soukromých lekcích, a proto se pozorování práce dirigenta stalo součástí jeho drážďanské pracovní náplně. „Každá denní služba v orchestru byla pro mě vlastně malým mistrovským kurzem,“ dodává. Od roku 2016 se rozhodl dirigování začít věnovat intenzivně. Prošel několika mistrovskými kurzy a profesionálním vedením mj. Vladimira Kiradjieva či Alana Gilberta a již rok nato získal cenu Neeme Järviho pro nejmladšího dirigenta Akademie Menuhinova festivalu ve švýcarském Gstaadu. Zanedlouho poté se stal asistentem šéfdirigenta orchestru NDR Elbphilharmonie, již zmíněného Alana Gilberta. Rok nato už nastupoval do funkce šéfdirigenta Norského rozhlasového orchestru, ale začaly si ho všímat i další orchestry, a tak již hostoval například s Orchestrem lipského Gewandhausu, Berlínskou Staatskapelle, Bamberskými symfoniky či Atlantským symfonickým orchestrem. V Česku zaregistrovala vzrůstající prestiž Petra Popelky nejdříve Janáčkova filharmonie Ostrava, která ho učinila svým hlavním hostujícím dirigentem, ale vystoupil též s Českou filharmonií. V září 2022 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jedním z vrcholů sezony se stalo uvedení Schönbergových Písní z Gurre spojenými silami Norského rozhlasového orchestru a Symfonického orchestru Českého rozhlasu pod Popelkovým vedením. 

Kromě koncertního působení se věnuje i opeře; působil například v Norské státní opeře v Oslu, drážďanské Semperoper nebo v pražském Národním divadle. Kromě dirigování se však nevzdává ani hraní na kontrabas, a tak ho můžeme na podiu čas od času slyšet jako komorního hráče.

„Znalci, kteří měli příležitost nahlédnout do partitury, jsou nadšeni krásami nové té skladby. Dvě vdovy jsou prý důstojnými následovnicemi Prodané nevěsty. Je to sice skladba rázu salonnějšího, avšak je to opět ta milá hudba Smetanova, jež jako by proudila přímo ze zpěvných prsou samého národa!“ Takto vítal Jan Neruda dva týdny před premiérou novou operu Bedřicha Smetany Dvě vdovy. Poprvé se hrála 27. března 1874 v Prozatímním divadle pod skladatelovou taktovkou. Pokud nepočítáme nedokončenou operu Viola, jsou Dvě vdovy jediným Smetanovým jevištním dílem, k němuž jako předloha posloužila činohra. Autorem jednoaktové komedie Les deux veuves, která měla premiéru v pařížském Thèatre Française 14. května 1860, byl francouzský dramatik Jean-Pierre Félicien Mallefille. O dva roky později hru v německém překladu uvedlo Stavovské divadlo a 25. května 1868 česky pod názvem Dvě vdovy Prozatímní divadlo. Překladatelem byl Emanuel Züngel a bylo samozřejmé, že pro Smetanu, který hledal nový námět pro komickou operu, vytvořil libretistickou úpravu právě on. V duchu předlohy se Smetana orientoval na vzor francouzské opéry comique, salonní konverzační opery s mluvenými dialogy. Později, už po ztrátě sluchu, přistoupil k přepracování a verze se zhudebněnými recitativy a dalšími úpravami měla premiéru v Prozatímním divadle 15. března 1878. Předehra navozuje náladu opery, uplatňuje výrazné motivy spojené s jejími postavami – nevrlého hajného Mumlala, vdov Karoliny a Anežky i Ladislava –, a vládne v ní charakteristický, živý rytmus polky.

Jednovětá Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24, Josefa Suka představuje skladatelovo osobité řešení formy houslového koncertu. Sólistický part nemá v díle dominantní úlohu, obě složky jsou rovnocenné. Označení fantazie odpovídá uvolněná struktura, která přesto zachovává sonátový půdorys. Skladba zazněla poprvé 9. ledna 1904 s Českou filharmonií za řízení Oskara Nedbala, sólistou byl primárius Českého kvarteta Karel Hoffmann. Další významné uvedení se konalo 30. května 1908 v rámci Jubilejní výstavy pražské obchodní a živnostenské komory. Při této příležitosti řídil rozšířený orchestr České filharmonie Vilém Zemánek a sólistou byl František Ondříček. Ohlasy byly vynikající a nové Sukovo dílo se brzy dostalo i za hranice skladatelovy vlasti. Hned z počátku se jej ujal přední houslista své doby Carl Flesch, který Fantazii provedl za řízení Arthura Nikische 18. prosince 1911 v Berlíně a krátce nato v Londýně, kde byl dirigentem Henry Wood. Po uvedení díla ve Vídni 12. listopadu 1913 orchestrem Koncertního spolku s dirigentem Carlem Löwem, rovněž s Carlem Fleschem jako sólistou, kritika psala, jak „zbytečné jsou nářky, že tvorba koncertantních skladeb pro housle upadá“, jestliže existují díla jako je toto Sukovo. „Sukova Fantazie je významná symfonická skladba bohatá na melodie, dílo, při němž se musí každému dirigentu zrychlit tep srdce, a zároveň skvostná příležitost pro vynikajícího houslistu.“

Mnoho děl Bohuslava Martinů vzniklo z vnějšího popudu, na žádost interpretů, na objednávku dirigentů, orchestrálních těles či institucí. Objednavatelem díla nazvaného Rapsodie-koncert pro violu a orchestr (v originále Rhapsody-Concerto) byl houslista a violista Jascha Veissi (1898–1983), rodák z Oděsy. Veissi žil od roku 1920 ve Spojených státech, kde začínal u Cleveland Orchestra, než se vydal na sólistickou dráhu; později působil v dalších amerických orchestrech. Martinů dílo zkomponoval během jednoho měsíce na začátku roku 1952. Je považováno za počátek poslední skladatelovy tvůrčí etapy, v níž se rozloučil s neoklasicismem a dospěl k vlastní, osobité syntéze, vyznačující se zjednodušením harmonických prostředků a zvýšenou expresivitou. Kombinace volné rapsodické formy na podkladě třívětého schématu umožnila poskytnout sólovému hlasu violy uplatnění, odpovídající jejímu tónovému charakteru i technickým možnostem. Ústřední čtyřtónový motiv, s nímž dílo pracuje, je jakousi skladatelovou „značkou“, jednotlivé epizody první části na sebe volně navazují. V druhé části sólový hlas dominuje, ve finále se objevují reminiscence předchozího materiálu. Premiéra se uskutečnila 19. února 1953 s Cleveland Orchestra za řízení Georga Szella, sólistou byl objednavatel díla Jascha Veissi, který dílo poprvé přednesl také v Evropě s orchestrem Swiss Romand. Prvním interpretem díla u nás byl Hubert Šimáček, který roku 1973 pořídil se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy a dirigentem Ladislavem Slovákem první českou nahrávku. 

Sinfonietta je posledním orchestrálním dílem Leoše Janáčka, dokončil ji roku 1926. Poprvé byla provedena 26. června téhož roku za řízení Václava Talicha v rámci VIII. všesokolského sletu v Praze Českou filharmonií v pražském Obecním domě. Původní název byl Vojenská sinfonietta, premiéra se uskutečnila pod názvem Sletová sinfonietta. Janáček skladbu označil jako reminiscenci zážitků první světové války a pocitů při vyhlášení Československé republiky, jak je zformuloval ve vzpomínce na brněnské zážitky ve svém fejetonu v Lidových novnách z 24. prosince 1927: „A tu jednou zřel jsem město v zázračné přeměně. [...] Nad městem vykouzlena zář svobody, znovuzrození 28. října 1918! Vzhlížel jsem se v něm, patřil jsem jemu. A třesk vítězných trubek, svatý klid zalehlého v Úvozu Králové kláštera, noční stíny a dech zelené hory, a vidění jistého rozmachu a velikosti města rodil se v mé sinfoniettě z toho poznání, z mého města Brna.“ Skladba byla nejprve určena k provozování pod širým nebem, postupně se však rozrostla v dílo s plným symfonickým aparátem. Programní názvy vět (Fanfáry, Hrad, Králové klášter, Ulice a Radnice) skladatel později vypustil. Dílo je věnováno britské spisovatelce a mecenášce Rose Newmarch, která roku 1926 zprostředkovala Janáčkův umělecký zájezd do Anglie.