Rodinný dům v Nottinghamu, kterým se neustále line hudba. To je dětství jednoho ze světově nejžádanějších mladých violoncellistů současnosti, držitele Řádu britského impéria Sheku Kanneh-Masona, jehož obětaví rodiče podporují v hudební dráze nejen jeho, ale i dalších šest talentovaných sourozenců. Sheku je z nich však v současné době ten nejslavnější: světové renomé získal v roce 2016 díky soutěži BBC Young Musician, kterou vyhrál v pouhých sedmnácti letech, následovalo vystoupení na svatbě vévody a vévodkyně ze Sussexu, díky němuž se proslavil i na celospolečenské rovině. 

A právě to je jeho hudební krédo: provádět hudbu, která bude dostupná všem. Proto ho dnes můžeme potkat ve slavných koncertních sálech od londýnské Wigmore Hall po newyorskou Carnegie Hall, stejně jako například ve školní tělocvičně, kde hraje dětem. V době lockdownu, na jaře 2020, také spolu se svými sourozenci pořádali z nottinghamského domova živé koncertní přenosy, které sledovaly stovky tisíc posluchačů z celého světa. Navázali tak na společné veřejné vystupování z roku 2015, kdy se úspěšně zúčastnili televizní show Britain’s Got Talent. Právě zde byli označeni za „pravděpodobně nejtalentovanější hudební rodinu světa“, jejíž celkový chod a cestu všech sedmi sourozenců k hudbě popisuje jejich matka Kadiatu ve své knize House of Music: Raising the Kanneh-Masons.

Stejně jako jeho sourozenci i Sheku studoval na Royal Academy of Music v Londýně (Hannah Roberts) a hned po jejím absolvování v roce 2022 zde začal působit jako hostující pedagog. Zároveň naplňuje svou hvězdnou kariéru při účinkování s prestižními orchestry, jako jsou Symfonický orchestr BBC, Londýnská filharmonie, Orchestre de Paris, Newyorská či Losangeleská filharmonie, a pořádá světová turné. Sezonu 2023/24 například zahájil vystoupením na závěrečném koncertě festivalu BBC Proms, dále jsme ho mohli potkat při sólovém recitálu v Kanadě a USA, v duu s kytaristou Plíniem Fernandesem nebo se sestrou, klavíristkou Isatou. Sourozenecké duo pro posluchače není žádnou novinkou: kromě koncertů je můžeme společně slyšet i na albu Song. Na tomto svém nejnovějším CD, které následuje po Inspiration (2018) a Elgar (2020), představuje Sheku Kanneh-Mason velice osobní výběr (ať už originálního či upraveného) repertoáru různých žánrů. Snaží se navázat na zvukové kvality violoncella, jehož zpěvný tón i zde vytváří na svůj nástroj z dílny Mattea Goffrillera z roku 1700.

Se Šostakovičovým prvním violoncellovým koncertem, který dnes v jeho podání uslyšíme, si už zažil mnohé. Jejich společná cesta začala na zmíněné soutěži BBC Young Musicians, kde mladému violoncellistovi přinesl v závěrečném kole celkové vítězství. Od té doby hrál tento koncert mnohokrát, připomeňme vystoupení v říjnu 2023, kdy mu v průběhu produkce dvakrát praskla struna. Poprvé situaci vyřešil odchodem do zákulisí, podruhé si již vypůjčil nástroj z violoncellové sekce Orchestru de Paris, se kterým pod vedením Nathalie Stutzmann hrál. S Českou filharmonií dnes vystoupí poprvé; plánovaný Elgarův koncert byl lednu 2022 z důvodu pandemie zrušen.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Franz Joseph Haydn bývá někdy s nadsázkou označován za otce klasické symfonie a smyčcových kvartetů. Pravdou je, že v obou těchto žánrech významně posunul hudební vývoj kupředu, a to nejen co do množství zkomponovaných skladeb, ale především neustálým hledáním nových tvůrčích cest. Během svého dlouhého života se osobně „dotkl“ tří stylových epoch: baroka, které kolem poloviny 18. století vrcholilo v díle Johanna Sebastiana Bacha, klasicismu, jehož podobu Haydn přímo formoval, a romantismu, který předjímal. Symfonie č. 44 e moll (Hob I:44) pochází z let, kdy její autor působil v hudbymilovném a kultivovaném prostředí knížecího dvora Esterházyů. Byla dokončena v roce 1772, v sousedství symfonií „Merkur“ (č. 43) a známé „Abschiedsymphonie“ (Na odchodnou, č. 45), v níž kapelník Haydn s vtipem, leč důrazně připomněl svému zaměstnavateli, že i hudebníci potřebují dovolenou. 

Zažitý titul „Trauer-Symphonie“ (Smuteční symfonie), pod kterým Symfonie č. 44 občas figuruje, pochází údajně od samotného Haydna: přál si prý, aby na jeho pohřbu zazněla pomalá věta z této skladby. Ať už jde pouze o legendu, nebo ne, v každém případě dílo zapadá do řady Haydnových symfonií ze sedmdesátých let a odráží tehdejší citově vypjatou atmosféru, ovlivněnou německým literárním hnutím Sturm und Drang (Bouře a vzdor). Preromantický důraz na emocionalitu oproti racionálnímu osvícenství se v hudbě projevil zejména upřednostněním mollových tónin, rytmickou naléhavostí, rozevlátější dynamikou či uplatněním disonancí. Stejně jako v jiných svých symfonických pracích se Haydn v symfonii č. 44 zaobíral vnitřním propojením všech čtyř vět, přičemž menuet postavil na nezvyklou pozici druhé věty (Menuetto e Trio. Allegretto) a použil v něm kánon „in diapason“, tj. v oktávovém rozestupu, kdy hlubší nástroje hrají totéž téma jako housle, ale o oktávu níž a o tři doby později. Menuet tak získal vážnější, slavnostní charakter. Třetí věta (Adagio) se zpěvnou kantilénou ve smyčcových nástrojích i v malé skupině hobojů a lesních rohů plyne klidně ve stejnojmenné tónině E dur. První věta (Allegro con brio) a závěrečné finále (Presto) tvoří k těmto částem kontrastní rámec. 

Ruský a sovětský autor 20. století Dmitrij Dmitrijevič Šostakovič nenapsal pro violoncello a orchestr mnoho skladeb a v podstatě s nimi ve své rozsáhlé tvorbě otálel, dnes však oba jeho cellové koncerty patří v tomto oboru k základnímu repertoáru. Koncert pro violoncello a orchestr č. 1 Es dur, op. 107, pochází až z roku 1959. Kromě Symfonie-koncertu pro violoncello a orchestr (1950–1952) od Sergeje Prokofjeva byl inspirován interpretačním uměním violoncellisty Mstislava Rostropoviče (1927–2007), který u Šostakoviče na moskevské konzervatoři studoval kompozici a koncem čtyřicátých let a v následující dekádě se již doma i ve světě proslavil jako výjimečně talentovaný hráč. Osudy obou umělců – Šostakoviče a Rostropoviče – se protnuly také v souvislosti se skladatelovým nařčením z formalismu během padesátých let, kdy Rostropovič vystoupil na jeho obhajobu. Jen těžko si lze představit, do jaké míry tehdy byla umělecká činnost svázána sovětskou byrokracií, stranickými požadavky nebo politicky deformovanými ideály hudby „angažované“ a „lidové“. V napětí mezi tvůrčí svobodou a tlakem ze strany režimu žil Šostakovič dlouhá léta. 

Ke kompozici violoncellového koncertu přistoupil v době, kdy konečně nastal na kulturním poli odklon od nechvalně známých Ždanovových tezí a dalo se lépe dýchat. Koncert je virtuózní, uvolněný a vtipný, „šitý na míru“ Mstislava Rostropoviče, který ho prý nastudoval zpaměti během čtyř dnů a hrál při veřejné premiéře v Leningradě 4. října 1959 spolu s Leningradskou filharmonií pod taktovkou Jevgenije Mravinského. První větu (Allegretto) charakterizoval Šostakovič ještě během kompozice jako „žertovný pochod“, ale spíš se jedná o nervní, ostře rytmizované víření kolem melodicky výrazného hlavního tématu, které větou prostupuje až se zaťatou neodbytností. Zvláštní postavení má v celém koncertu lesní roh – jediný obsazený žesťový nástroj – jako memento připomínající nejdůležitější motivický materiál. Druhá věta (Moderato) v třídílné formě spolu s větou třetí (Cadenza) a čtvrtou (Allegro con molto) tvoří celek, spojený právě kadencí o 148 taktech (!), kde jsou v sólovém partu zpracována témata z obou předcházejících částí a hudba přirozeně vplývá do finále. Kadence tak tvoří most mezi lyrickou pomalou větou s krátkým zapojením „nadzemsky“ jemné celesty a mezi strhujícím závěrem koncertu s tanečními, dravými i groteskními prvky. 

Česká premiéra Šostakovičova Koncertu pro violoncello a orchestr č. 1 se uskutečnila v rámci mezinárodního festivalu Pražské jaro v roce 1960, s Českou filharmonií, Mstislavem Rostropovičem a dirigentem Kirilem Kondrašinem. Sólista předvedl „vulkán energie, přednes bouřící v krajních větách, citově žhavý i neobyčejně něžný v lyrické větě“ a jeho výkon byl považován za jeden z vrcholů celého festivalu.

Kritika na provedení Symfonie č. 2 D dur, op. 36, od Ludwiga van Beethovena, otištěná ve vídeňském časopisu Zeitung für die elegante Welt, nazvala tuto skladbu „křiklavou obludou, zasaženým, divoce se svíjejícím drakem, který nemůže umřít a který zuřivě mlátí kolem sebe vztyčeným ohonem, ještě když krvácí z posledního.“ Je zřejmé, že na začátku 19. století mohla nová Beethovenova symfonie mnohým posluchačům připadat příliš divoká, příliš dramatická, plna kontrastů a náhlých změn, neúměrně velkorysá ve formě, dynamice i orchestraci. Dnes, kdy na tuto skladbu nahlížíme s odstupem a se znalostí celého Beethovenova díla, nám přijde uvedená a často citovaná charakteristika jako poněkud krátkozraká. 

Práci na své druhé symfonii započal Beethoven asi v roce 1800 a v průběhu let 1801–1802 pokračoval v jejím skicování. Je věnována knížeti Karlu Lichnowskému, který patřil k jeho (a ovšem i Mozartovým) nejštědřejším mecenášům. Období na přelomu 18. a 19. století nebylo pro Beethovena jednoduché: postupně mu slábl sluch, provázely ho fyzické a psychické problémy a sílila jeho společenská izolace. Zároveň však rostlo umělecké vzepětí, s nímž nesnáze překonával. Kromě komorní tvorby (klavírní sonáty, významný cyklus šesti smyčcových kvartetů op. 18, sonáty pro housle aj.) vytvořil v této době například Symfonii č. 1 C dur, první klavírní koncert nebo oratorium Kristus na hoře Olivetské. V tzv. Heiligenstadtské závěti z roku 1802, určené pro skladatelovy bratry Carla a Johanna, popsal formou jakési intimní zpovědi svůj stav i rozhodnutí naplnit úděl výjimečně nadaného umělce.

Druhá symfonie z této Beethovenovy osobní situace vyrostla. První větu otevírá pomalá introdukce (Adagio molto), za ní následuje kontrastní rychlá část (Allegro con brio). Druhá věta (Larghetto) v sonátové formě, „tak překrásná, tak čistě a šťastně pojatá, s tak přirozeným vedením hlasů“ (Ferdinand Ries), náleží k nejkrásnějším lyrickým partiím, které Beethoven vytvořil. Za ni, na třetí místo, skladatel nezařadil obvyklý menuet, ale – zcela nově – Scherzo. Finální čtvrtá věta (Allegro molto) energicky završuje symfonii zvukovým proudem plným vyostřených kontrastů. Dílo mělo veřejnou premiéru v dubnu 1803 v Theater an der Wien jako součást opulentního koncertního programu sestaveného pouze z Beethovenových skladeb.