Narodil se na území tehdejšího Sovětského svazu, studoval v USA, Španělsku a Maďarsku a nyní žije v Berlíně. Klavírista Kirill Gerstein, dnes americký občan, představuje jakýsi průsečík interpretačních tradic, které nasál v průběhu svého hráčského zrání a nechal se jimi inspirovat pro vytvoření vlastní hudební řeči. Stejně jako zeměpisně, pohybuje se také na rovině historické: jeho repertoár zahrnuje skladby tradičního kánonu i soudobou hudbu. Vyrostl však také na jazzu.

Právě jazz ho přivedl na Berklee College of Music, jejímž historicky nejmladším žákem se ve čtrnácti letech stal. Jako prostředník zde fungovala jazzová legenda Gary Burton, se kterým se Gerstein setkal Petrohradu. V Bostonu poté studoval několik let jazzový i klasický klavír, než se nakonec rozhodl pro kariéru klasického pianisty a vydal se na newyorskou Mannhattan School of Music. Po jejím absolvování si své interpretační obzory rozšířil ještě u Dmitrije Baškirova na Escuela Superior de Musica Reina Sofia v Madridu a u Ference Radose v Budapešti. V této době se začal objevovat na koncertních pódiích, k čemuž mu dopomohlo vítězství ve slavné Mezinárodní soutěži Arthura Rubinsteina v Tel Avivu. 

Vybudoval si pověst světového klavíristy, který je známý svou pokročilou technikou, promyšlenou interpretací a důkladným ctěním partitur. Jako sólista vystupuje s nejproslulejšími světovými tělesy, v sezoně 2023/24 například s orchestry lipského Gewandhausu a curyšského Tonnahle, Orchestre national de France, Bostonským symfonickým orchestrem či Orchestrta del Teatro alla Scala, v recitály pak dával mj. v Carnegie Hall či vídeňském Konzertahusu. 

Je znám svou interpretací soudobé hudby – dokonce i výdělek z ceny Gilmore Artist Award použil na objednávku nových děl. Spjat je zejména se skladatelem Thomasem Adèsem, který pro něj napsal klavírní koncert, jehož nahrávka s Bostonským symfonickým orchestrem byla v roce 2020 nominována na cenu Grammy a získala Gramophone Award. Další společná cena přišla roku 2021, International Classical Music Award, a to za nahrávku Adèsových sólových klavírních kompozic a skladeb pro dva klavíry, které natáčeli společně. 

Druhý klavírní koncert přímo věnovaný Gersteinovi napsal Thomas Larcher. Právě toto dílo měl Gerstein provést i v Praze s Českou filharmonií v roce 2021, ale kvůli koronavirovým omezením se program tohoto tehdy pouze streamovaného večera změnil na Schumannův klavírní koncert, který si v Rudolfinu zopakuje i dnes. S Českou filharmonií váže Gersteina dlouholetá spolupráce, jež započala v roce 2012 ještě pod vedením Jiřího Bělohlávka a pokračovala množstvím dalších pražských návštěv, evropským i americkým turné a nahrávkou Čajkovského klavírních koncertů.

Gersteinův předává své zkušenosti studentům klavíru na Vysoké škole Hannse Eislera v Berlíně a na Kronbergově akademii. Právě pod záštitou druhé zmíněné školy pak vznikl i cyklus online seminářů s názvem „Kirill Gerstein invites…“, v rámci nichž debatuje s významnými osobnostmi hudebního světa, včetně zmíněného Thomase Adèse, Kaiji Saariaho či Sira Antonia Pappana.

„Naším společným úkolem je psát další kapitolu hudební historie – hrát a poslouchat hudbu naší doby a vyhledávat díla, která na koncertních pódiích přetrvají,“ říká dirigent Alan Gilbert, který se uvádění děl soudobých autorů soustavně věnuje již řadu let. Působí v Evropě i v USA. Vídáme ho v koncertních sálech – mj. jakožto šéfdirigenta hamburského NDR Elbphilharmonie Orchester či (až do roku 2017) hudebního ředitele Newyorské filharmonie – i ve slavných operních domech. Právě za nahrávku svého debutu v newyorské Metropolitní opeře (opera Doctor Atomic Johna Adamse, 2008) získal cenu Grammy.

Rodákovi z New Yorku se dostalo toho nejlepšího hudebního vzdělání. Nejprve vystudoval Harvardovu univerzitu a tato léta si zároveň zpestřoval studiem hry na housle na New England Conservatory of Music. Posléze studoval dirigování na Curtisově institutu – ten mu v roce 2010 udělil dokonce čestný doktorát – a Juilliard School pod vedením Otto-Werner Muellera. Profesní závazky ho nadále vedly přes Clevelandský orchestr a Operu v Santa Fe až k Newyorské filharmonii, jejímž uměleckým ředitelem se stal v roce 2009. Zasloužil se o velkou transformaci již tak prestižního orchestru, zvláště právě směrem k uvádění soudobé hudby, které věnoval dokonce celé dvě koncertní řady. Podobný koncept později prosadil také u hamburského NDR Elbphilharmonie Orchester, jejímž šéfdirigentem se stal v roce 2019: bienále s názvem „Elbphilharmonie Visions“ v rámci deseti dnů v únoru 2023 provedlo skladby autorů 21. století. Minulou sezonu pak Gilbert s tímto orchestrem uvedl ve světové premiéře houslový koncert The Elements od pěti skladatelů, které spojil dohromady jeden sólista, v té době rezidenční umělec orchestru, Joshua Bell. 

Kromě ryze současné hudby, za jejíž propagaci získal v roce 2011 Ditson Conductor’s Award od Columbijské univezity, se Alan Gilbert s oblibou věnuje také hudbě 20. století. Je propagátorem tvorby Carla Nielsena, jehož symfonie spolu s Newyorskou filharmonií také nahrál. „Nielsenova hudba následuje tradici Beethovena, Brahmse a Čajkovského, ale se svérázným dánským rukopisem. Je přístupná, svěží, podmanivá a k lidem zkrátka mluví,“ tvrdí Gilbert, který je přesvědčen, že by se díla tohoto dánského skladatele měla více objevovat v programech světových orchestrů. Přestože v roce 2014 New York Classical Review prohlásil, že „nikdo nehraje Nielsena lépe než Gilbert a Newyorská filharmonie,“ sklízí Gilbert s díly tohoto autora úspěchy i jinde, například s Tokijským metropolitním orchestrem nebo Českou filharmonií. 

Kromě svých stálých závazků Alan Gilbert spolupracuje s dalšími významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandhausu a Londýnský či Bostonský symfonický orchestr. Jako operní dirigent se kromě již zmíněné Metropolitní opery představil například v drážďanské Semperoper či milánské La Scale. Od jara 2021 je hudebním ředitelem Královské švédské opery, kde minulou sezonu provedl Straussovu Elektru a Wagnerova Parsifala, a nedávno byl švédským králem jmenován královským dvorním kapelníkem. 

Pokud by Dánové slavili Rok dánské hudby, určitě by končil na jedničku nebo pětku. Vztahoval by se totiž jistě k životním letopočtům nejvýznamnějšího dánského skladatele Carla Nielsena. Jako současník Gustava Mahlera, Pietra Mascagniho, Richarda Strausse, Jeana Sibelia nebo Erica Satieho mohl v přelomové době mezi romantismem a 20. stoletím skládat velmi tradičně, v duchu národních tradic, nebo také zcela modernisticky. Nielsen zvolil organické spojení dvou poměrně vzdálených hudebních světů: rozmáchlý romantický gestus, odkazující spíše do minulosti, a avantgardní výrazové prostředky, které v kontrastu s tradičním tonálním hudebním jazykem o to více překvapují.

Po absolvování kodaňské konzervatoře se Carl Nielsen nejprve tři roky skromně živil jako svobodný hudebník. V houslové hře se vypracoval natolik, že se roku 1889 stal členem orchestru Královské opery v Kodani. Toto místo u pultu druhých houslí mu sice po dobu 16 let poskytovalo základní příjem, současně ho však značně frustrovalo. Toužil cestovat a poznávat kulturní život ve velkých evropských městech. Už po necelém roce hraní v orchestru se mu podařilo získat několikaměsíční studijní stipendium, svou práci bez váhání přerušil a vydal se na téměř roční vzdělávací cestu po Německu, Francii a Itálii. V Paříži se seznámil s dánskou sochařkou Anne Marií Brodersenovou (1863–1945), která v té době podnikala podobné cesty za poznáním jako on. Oba se do sebe natolik vášnivě zamilovali, že zbývající část své stipendijní cesty absolvovali jako pár, ve Florencii se rovnou vzali, takže do Dánska se vrátili už jako manželé.

Jejich společný rodinný život byl naplněn štěstím, dětmi, ale i velkými uměleckými ambicemi každého z nich. Když Anne Marie obdržela povolení ke studiu vzácných reliéfů na aténské Akropoli, odjel s ní tehdy do Řecka i Carl. Své tři děti nechali v láskyplné péči hospodyně doma a vydali se studovat starověk. Idylické ubytování s výhledem na Egejské moře přivedlo Carla k myšlence zhudebnit antický mýtus o Heliovi, který převážel slunce po obloze na voze taženém čtyřmi okřídlenými koňmi. Předehra Helios, op. 17, proto sestává z jednoho oblouku, který se postupně vynořuje z hlubokých basů evokujících moře před úsvitem: „Ticho a tma – Pak s radostnými chvalozpěvy vyjde slunce. – Putuje svou zlatou cestou – tiše se noří do moře,“ objasňuje Nielsen v prvním vydání partitury. Poprvé dílo provedl v Kodani 8. října 1903 Královský dánský orchestr pod vedením svého kapelníka Johana Svendsena. Mnohá další provedení v Dánsku i v dalších zemích Evropy často dirigoval rovněž sám Nielsen. Jistě přitom vzpomínal na dobu, kdy si v Aténách při komponování připadal, jako by svůj tonální systém nahrazoval čímsi novým. Uprostřed práce to tehdy vyjádřil v dopisu jednomu ze svých žáků: „Teď je spalující horko; celý den hoří Helios a já píšu dál ve své nové sluneční soustavě.“

Propojení tradice a avantgardy se v Nielsenově tvorbě nejvíce odráží v Páté symfonii, op. 50, z let 1921–1922. Postavit například malý buben, zvaný též vojenský, proti celému orchestru si netroufl žádný evropský skladatel ještě dlouho po Nielsenovi. V jednom místě skladatel po bubeníkovi dokonce požaduje, aby improvizoval, „jako by chtěl za každou cenu zastavit postup orchestru“. Obdobných míst, která znějí surově a drsně, je v symfonii celá řada. Po prvních zkouškách někteří hudebníci žasli nad disharmoniemi, které neznali ani od Schönberga. Oproti třem předcházejícím Nielsenovým symfoniím nemá jeho Pátá žádný název a zcela neobvykle obsahuje pouze dvě věty. Odpovídá to skladatelově představě, kterou prozradil v rozhovoru před premiérou, jež se konala pod jeho taktovkou 22. ledna 1922 v Kodani: „Valím před sebou kámen do kopce, využívám sil, které mám v sobě, abych kámen dostal na vrchol. A zde už kámen klidně leží, síly jsou v něm spoutány, dokud do něj nekopnu: tytéž síly se uvolní a kámen se opět skutálí dolů.“ A hned k tomu dodal: „Ale nesmíte to brát jako program!“ Podobně skladatel nechtěl symfonii přímočaře označit za válečnou, vnímal ji v obecnější rovině jako „rozdělení temnoty a světla, boj mezi zlem a dobrem“, protiklad mezi „sny a činy“.

Sochařka Anne Marie Carl-Nielsenová na památku svého muže vytvořila pomník. Jezdecké sochy mívají zpravidla panovníci nebo vojevůdci, u umělců je takové řešení nevídané. A přece jeden takový najdete v centru Kodaně.

Obliba děl Wolfganga Amadea Mozarta, jak ji známe v dnešní době, nebyla zdaleka samozřejmá ve století následujícím po jeho smrti. Je obvyklé, že nový umělecký styl popírá vše, co se líbilo před ním, aby prosadil svůj náhled na tvorbu a krásu. Hudebníkům období romantismu se líbil Mozartův životní příběh: příliš dospělé dětství, finanční krize i předčasný konec života. Ale jeho skladby byly podle nich příliš strojené, snad až naivní a neodrážely reálný svět, natož ten vnitřní. Ovšem jestli nějaké Mozartovo dílo interpreti i publikum v první polovině 19. století zbožňovali, pak to byl Klavírní koncert d moll, K 466. 

Zásadní zásluhu na tom má Ludwig van Beethoven, který koncert často veřejně uváděl a napsal k němu několik kadencí. Další kadence máme například od Johannesa Bramse nebo Clary Schumannové. Bouřlivý úvod, mollová tónina (jedna z pouhých dvou v celkem 27 Mozartových klavírních koncertech), kontrastní témata, tyto „beethovenské“ atributy obsahuje už první věta koncertu – proto Beethovenovi tak učaroval.

Svým dvacátým klavírním koncertem Mozart započal šestici neobyčejně zdařilých děl pro klavír a orchestr, napsaných v rychlém sledu v letech 1785–1786, souběžně s Figarovou svatbou, Pražskou symfonií a řadou významných komorních skladeb. V opeře mu možná víc rozuměli Pražané, Vídeňané však tehdy velice oceňovali Mozartovy akademie – koncerty, které pořádal a také na nich hrál své hudební novinky. Svůj koncert d moll představil sám u klavíru na akademii pořádané ve vídeňském kasinu „Zur Mehlgrube“ 11. února 1785. Na některých orchestrálních partech ještě nezaschl inkoust – byly rozepsány na poslední chvíli. Skladba měla obrovský úspěch, a to nejen díky vyzdvihovanému výkonu sólisty, dirigenta i autora v jedné osobě. Na premiéře byl přítomen Mozartův otec Leopold, který o tom následně referoval v dopisu dceři Nannerl: „Slyšel jsem Wolfgangův vynikající nový klavírní koncert, na jehož rozepisování kopista pracoval ještě ve chvíli, kdy jsme sem přišli, a tvůj bratr kvůli tomu, že na to dohlížel, neměl čas zahrát si rondo.“

Mozart napsal koncert s vysokými nároky na orchestr i na sólistu. Navzdory bouřlivému orchestrálnímu úvodu první věty se klavír vkrádá s klidným, zpěvným tématem, které se střídá s rychlými, s orchestrem konvenujícími pasážemi – napjatý dialog sóla a doprovodu vydrží aktérům až do konce první věty. Pomalou „romanci“ otevírá opět zpěvné téma klavíru, které záhy opakuje orchestr. Ten udrží avizovaný tempový (nikoli emocionální) klid, zatímco klavírní part ho postupně vyplňuje virtuózními pasážemi. I v romanci totiž mistr dramatu Mozart umí vykouzlit napětí, aby se hned zase vrátil k původní lyrice. Skutečné drama se strhne ve třetí větě, formálně rondu. S hlavním tématem se střídají velmi kontrastní pasáže – ať už instrumentačně v podobě dechových kupletů, nebo střídáním mollového tónorodu s durovým. I samotný závěr věty se po krátké sólové kadenci odebere do D dur. Jako by Mozart chtěl navzdory neobvyklému výběru hlavní tóniny všechny ubezpečit, že nepostrádá nadhled a laskavost.