Česká filharmonie • Magdalena Kožená

Jako už mnohokrát i dnes se Magdalena Kožená vrací do své domoviny se svým manželem, sirem Simonem Rattlem. Kožená, absolventka brněnské konzervatoře a bratislavské VŠMU, vešla do světového povědomí mj. díky vítězství v Mezinárodní soutěži W. A. Mozarta v roce 1995; o čtyři roky později následovalo podepsání exkluzivní smlouvy s vydavatelstvím Deutsche Grammophon, u něhož od té doby vydala množství oceněných nahrávek (Gramophone Award, Echo Klassik, Diapason d’Or aj.). Své interpretační umění dělí mezi recitály, koncertní i operní vystoupení (pravidelně hostuje mj. v newyorské Metropolitní opeře); zajímavostí je její účinkování v nonartificiální sféře, jako je swing či flamenco. Úctyhodná je také šíře jejího repertoáru klasické hudby, který sahá od baroka a spolupráce se soubory specializujícími se na starou hudbu, přes klasicko-romantický repertoár, s nímž se proslavila mj. jako propagátorka české hudby, až po hudbu soudobou. Roli Weillovy Anny ztvárňuje Kožená, držitelka Řádu umění a literatury, pod taktovkou svého manžela už poněkolikáté, naposledy v sezoně 2023/24 se Staatskapelle Berlin.

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

„Kdybych se nestal zpěvákem, otevřel bych si focaccerii,“ říká absolvent univezity v Cambridge a londýnské Guildhall School of Music and Drama, Alessandro Fisher, původem z Milána. Hudební kariéra mladého tenoristy však stále stoupá: prestižní post „Umělce nové generace“ BBC nedávno vystřídal za neméně prestižní stipendium nadace Borletti-Buitoni; vídáme ho na slavných festivalech (Glyndebourne, Salcburk, BBC Proms), ve významných operních domech i koncertních sálech (Královská opera v Londýně, Wigmore Hall) a se známými orchestry (Londýnský symfonický orchestr ad.). Přestože jeho repertoár pokrývá prakticky celou hudební historii, můžeme vypozorovat zvláštní zaujetí hudbou baroka a také hudbou soudobou. O tom svědčí například nové album s díly Iana Venablese a Ralpha Vaughana Williamse, ale také množství rolí v operách současných skladatelů (Matthew Rogers, Luke Styles). Přestože s Českou filharmonií Fisher ještě nevystupoval, Weillovo dílo už ho z minulosti váže se sirem Simonem Rattlem, Magdalenou Koženou i Florianem Boeschem.

Přestože český barytonista Lukáš Zeman čas od času zavítá i na domácí operní půdu (NDM Ostrava, DJKT Plzeň) a česká koncertní pódia (Collegium 1704), proslavil se zejména v zahraničí. Tam ho nasměrovala už jeho studia: po Gymnáziu Jana Nerudy (obory zpěv a fagot) studoval zpěv na salcburském Mozarteu, Královské konzervatoři v Haagu, Konzervatoři Luigi Cherubiniho ve Florencii a Dutch National Opera Academy v Amsterdamu. Na slavných operních pódiích, mezi která patří například Komische Oper Berlin, milánské Teatro alla Scala, florentské Teatro Maggio nebo Lyonská opera, již ztvárnil řadu rolí rozsáhlého repertoáru od Monteverdiho po díla 20. až 21. století, včetně opery Die Soldaten Aloise Zimmermanna, kterou se souborem Il canto di Orfeo provedl v La Scale. Kromě Evropy také zavítal na koncertní pódia Indie, Izraele, USA či Číny. Jeho diskografie, která obsahuje mj. nahrávky některých zapomenutých skladeb, odráží kromě literatury operní, koncertní a komorní též Zemanův zájem o tvorbu písňovou.

Rakouský barytonista Florian Boesch je všestranným zpěvákem co se týče žánru i rozpětí repertoáru. To snad nejlépe odráží jeho operní produkce, kde se cítí stejně dobře v Purcellovi i Weillovi, Mozartovi i Bergovi. V koncertních síních se i přes četné sólové výkony s prestižními orchestry a dirigenty do myslí posluchačů dostal hlavně díky blízkému profesnímu vztahu s Nikolasem Harnoncourtem. S Českou filharmonií debutoval v sezoně 2023/24 jako sólista ve Beethovenově 9. symfonii. Jeho nahrávky odrážejí velký zájem o romantické písňové cykly, za jejichž interpretaci získal mj. BBC Music Magazine Award. Při písňových recitálech ho slýcháme na Salcburském a Edinburském festivalu, v amsterdamském Concertgebouw, newyorské Carnegie Hall, či londýnské Wigmore Hall, kde působil též jako rezidenční umělec. Pěvecké vzdělání získal Boesch nejprve od své babičky Ruthilde Boesch a poté od Roberta Holla na Musikhochschule ve Vídni. Sám nyní vyučuje na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech. 

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat. 

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.

ANTONÍN DVOŘÁK
1841–1904

Antonín Dvořák komponoval své Slovanské tancena objednávku berlínského nakladatele Fritze Simrocka, který před tím zaznamenal značný obchodní úspěch s vydáním Dvořákových Moravských dvojzpěvů. Simrock si představoval, že vznikne cyklus čtyřručních klavírních skladeb, jež budou českou paralelou Uherským tancům Johannesa Brahmse. Antonín Dvořák však raději sáhl po látkách z celého slovanského světa. Jeho cyklus tak po ideové stránce ústrojně zapadá do tzv. panslavismu, tedy myšlenky o slovanské vzájemnosti, která byla ve druhé polovině 19. století hojně rozšířena mezi intelektuály z porobených slovanských národů. Konkrétní nápěvy tanečního folkloru lidu ze slovanských krajin bychom však v cyklu hledali marně. Skladby totiž představují naprosto původní, vrcholně uměleckou stylizaci abstrahovaných melodických a rytmických prvků lidové hudby. Na kompozici osmi klavírních skladeb, jež dostaly opusové číslo 46, pracoval Dvořák od března do května 1878. Vydání cyklu zaznamenalo veliký úspěch a Simrock si proto u skladatele objednal také orchestrální instrumentaci. Tato verze byla přijata s ještě větším nadšením a stála vlastně na samém počátku Dvořákovy světové proslulosti. Nakladatel Simrock, který měl z tohoto zdaru značný finanční profit, ihned u Dvořáka objednal druhou řadu tanců. Skladatel na první cyklus dlouho odmítal navázat, až teprve v roce 1886 svolil a vytvořil dalších osm skladeb ve verzi pro čtyřruční klavír i pro orchestr. Dnes večer vyslechneme orchestrální verzi kompletní první řady Slovanských tanců.

Na počátku devadesátých let 19. století byl Antonín Dvořák již uznávaným skladatelem v západní Evropě i v zámoří. Nebylo tedy úplně překvapivé, že v roce 1891 dostal nabídku na post ředitele konzervatoře v New Yorku. Dvořák tuto umělecky i finančně zajímavou výzvu po jistém váhání přijal a v následujícím roce s rodinou odplul na druhý břeh Atlantského oceánu, kde pobyl více než dva a půl roku. Těsně před odjezdem uspořádal spolu s houslistou Ferdinandem Lachnerem a violoncellistou Hanušem Wihanem (dedikantem pozdějšího Dvořákova slavného Violoncellového koncertu) rozlučkové koncertní turné po českých a moravských městech. Na programu měli Dvořákovy skladby, zejména klavírní tria (skladatel byl u klavíru). Pro účely tohoto zájezdu zkomponoval Dvořák Rondo pro violoncello g moll,op. 94, s doprovodem klavíru, jež spolu s Wihanem poprvé představili na koncertě v Chrudimi. Roku 1894 pak skladatel klavírní doprovod Ronda rozepsal pro malý orchestr a v tomtéž roce skladba vyšla v Simrockově berlínském nakladatelství. Výrazně taneční charakter jeho hlavního tématu ústrojně zapadá do dramaturgie dnešního koncertu zaměřené na symfonické tance.