Česká filharmonie • Hamburk
Už tradičně se v posledních letech vrací Česká filharmonie do slavné hamburské koncertní síně. Tentokrát přiváží čistě dvořákovský program, na němž staví svoji dvoudenní rezidenci. V prvním večeru bude Semjon Byčkov řídit koncertní předehru V přírodě, Houslový koncert s Augustinem Hadelichem a Osmou symfonii.
Program
Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra, op. 91
Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88 „Anglická“
Účinkující
Augustin Hadelich housle
Semjon Byčkov dirigent
Česká filharmonie
Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.
Účinkující
Augustin Hadelich housle
Život Augustina Hadelicha je příběhem zázračného dítěte z toskánské farmy, které se dokázalo dostat na úplný vrchol mezi nejvýznamnější současné světové interprety. Narodil se v italském městě Cecina (nedaleko Livorna) německým rodičům, kteří zde vlastnili farmu. Hrát na housle začal v pěti letech (to už doma hráli i jeho dva bratři, na violoncello a klavír), a to pod vedením svého otce, amatérského violoncellisty, který byl po dlouhou dobu jeho jediným učitelem. Tedy s výjimkou několika slavných houslistů (Norberta Brainina či Uta Ughiho), kteří jezdili do Toskánka na letní pobyt a byli ochotni Augustina také něco přiučit. Rozpoznali velký talent, a tak začal Hadelich navštěvovat konzervatoř v blízkém Livornu, Istituto Mascagni. Následovalo přijetí na prestižní Julliard School, kde studoval u Joela Smirnoffa.
Start jeho interpretační kariéry nastal ve 22 letech, kdy zvítězil v Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis (2006). Od té doby se hudební kritika předhání v superlativech o jeho fenomenální technice, úchvatné barvě tónu a promyšlené interpretaci. Ve skladbách hledá drobné nuance a neváhá ani experimentovat, jak dokázal například ve své sólové bachovské nahrávce, kdy pro dosažení optimálního zvuku vzal do ruky barokní smyčec. Nebojí se ani uvádění soudobé hudby: vždyť jeho nahrávka Dutilleuxova houslového koncertu získala v roce 2016 cenu Grammy.
Na svém koncertním i nahrávacím kontě má však i množství tradičních repertoárových kusů, kterým je i dnes uváděný Dvořákův houslový koncert, jenž je též součástí Hadelichova CD „Bohemian Tales“. Spolu s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu za něj Hadelich v roce 2021 získal cenu Opus Klassik a vysloužil si taktéž nominaci na cenu Grammy. Tu však ve vítězství tentokrát neproměnil, přestože se kritika mohla přetrhnout v oslavování jeho schopnosti vyprávět hudební příběh, přednést sebevědomý interpretační postoj či věnovat tolik pozornosti drobným artikulačním detailům.
Jeho profesní život tepe v neuvěřitelném tempu, aby se ryzí zvuk jeho Guarneriho houslí z roku 1744 rozezněl na nejvýznamnějších koncertních pódiích světa. Jeho partnery se při těchto hudebních poutích stávají kromě nejvýznamnějších amerických orchestrů například Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Londýnský filharmonický orchestr či Tokijský symfonický orchestr NHK. Kromě toho Hadelich ještě vyučuje housle na Yale University a pořádá mistrovské kurzy.
Semjon Byčkov dirigent
Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky – v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij: CD komplet symfonií a na něj navázané koncerty a rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se kromě nahrávek Smetanovy Mé vlasti, kterou časopis BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákových symfonií č. 7, 8 a 9 stala česká hudba hlavním tématem významných evropských vystoupení v Evropě a USA, včetně tří koncertů v Carnegie Hall. Ve 130. sezoně Byčkov absolvuje s Českou filharmonií zájezdy na Tchaj-wan, do Japonska, Koreje, Rakouska, Itálie, Německa, Lucemburska, Švédska a Finska a na jaře 2026 vydá PENTATONE komplet Mahlerových symfonií nahraných s Českou filharmonií v uplynulých osmi sezonách.
Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Často hostuje u předních světových orchestrů a operních souborů a realizoval mnoho nahrávek, mimo jiné s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestrem de Paris. K referenčním nahrávkám se Symfonickým orchestrem WDR Kolín nad Rýnem patří čtyři Brahmsovy symfonie, dále díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Glanerta a Höllera. Jeho nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1992 byla doporučenou nahrávkou pro pořad BBC Radio 3 Building a Library (2020); Wagnerův Lohengrin byl vyhlášen nahrávkou roku časopisu BBC Music Magazine (2010); a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky získala titul nahrávka měsíce časopisu BBC Music Magazine (2018).
Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad), v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a nyní žije v Evropě. V roce 1989 se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie a ve stejném roce byl jmenován hudebním ředitelem Orchestru de Paris. V roce 1997 byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a o rok později šéfdirigentem drážďanské Semperoper. V létě 2025 se Byčkov vrátil do Bayreuthu, aby dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu, a v roce 2026 bude dirigovat novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America. Je držitelem čestných titulů v BBC Symphony Orchestra a Královské hudební akademii.
Skladby
Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra op. 91
Microsoft.CSharp.RuntimeBinder.RuntimeBinderException: Cannot perform runtime binding on a null reference at CallSite.Target(Closure, CallSite, Object) at System.Dynamic.UpdateDelegates.UpdateAndExecute1[T0,TRet](CallSite site, T0 arg0) at AspNetCore.Views_Partials_grid_editors_perspectivo_Text.ExecuteAsync() in /home/filharmonie/app/ceskafilharmonie.cz/Views/Partials/grid/editors/perspectivo/Text.cshtml:line 12 at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageCoreAsync(IRazorPage page, ViewContext context) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderPageAsync(IRazorPage page, ViewContext context, Boolean invokeViewStarts) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.Razor.RazorView.RenderAsync(ViewContext context) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.RenderPartialCoreAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData, TextWriter writer) at Microsoft.AspNetCore.Mvc.ViewFeatures.HtmlHelper.PartialAsync(String partialViewName, Object model, ViewDataDictionary viewData) at AspNetCore.Views_Partials_grid_editors_base.ExecuteAsync() in /home/filharmonie/app/ceskafilharmonie.cz/Views/Partials/grid/editors/base.cshtml:line 6
Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53
Osobní vztahy, přátelství či vzájemný respekt mezi jednotlivci vstupují do historie citelněji, než
bychom čekali. Potvrzuje to i jedna z kapitol hudebních dějin, reprezentovaná jmény Fritz Simrock,
Antonín Dvořák, Johannes Brahms, manželé Schumannovi nebo Joseph Joachim.
Mezi skladbami Antonína Dvořáka (1841–1904) určenými pro sólový nástroj a orchestr vynikají tři
koncerty – klavírní g moll (op. 33), houslový a moll (op. 53) a violoncellový h moll (op. 104). První dva
z nich nejsou od sebe časově příliš vzdáleny a dokonce vyšly téhož roku (1883), genezi však mají
rozdílnou. Zatímco ranou verzi koncertu pro klavír zkomponoval Dvořák v roce 1876 zřejmě na
základě své vlastní volby, možná s lákavou představou Karla Slavkovského u klavíru, podnět ke
kompozici Koncertu pro housle a orchestr a moll přišel zvenčí od nakladatele Simrocka, který si u
stále populárnějšího českého autora objednal další skladbu „slovanského“ ražení. Česká suita, op. 39,
Slovanské rapsodie, op. 45, Slovanské tance, op. 46, Smyčcový kvartet Es dur, op. 51 – to vše byly
Dvořákovy starší a na trhu s hudebninami žádané tituly, ovlivněné melodicko-rytmickými vzorci
lidové hudby české, moravské i jiných slovanských národů. Také houslový virtuos, dirigent a ředitel
Hochschule für ausübende Tonkunst Joseph Joachim, s nímž se skladatel sešel začátkem dubna 1879
v Berlíně, tvorbu nového koncertního kusu podpořil. Jak si Dvořák považoval spolupráce s tímto
legendárním houslistou a pedagogem, dosvědčuje dedikace koncertu právě Joachimovi.
S kompozicí houslového koncertu začal Dvořák v roce 1879 při letním pobytu na Sychrově. Před
dvěma lety opustil málo výnosné zaměstnání varhaníka v kostele sv. Vojtěcha na pražském Novém
Městě a nyní se věnoval pouze kompozici. Opakovaně přidělené rakouské státní stipendium
podporující umělce mu tento krok usnadnilo, navíc mu také přineslo přátelství s Johannesem
Brahmsem a jeho prostřednictvím existenčně důležitou smlouvu se Simrockem. Koncem
sedmdesátých let se Dvořák prosadil doma i v zahraničí. Cesta houslového koncertu k jeho
definitivnímu znění však nebyla snadná: Dvořákovy konzultace s Joachimem se vlekly (mezi jarem
1880 a podzimem 1882 čekal autor na Joachimovo vyjádření víc než dva roky), své připomínky měl i
nakladatel, respektive jeho poradce Robert Keller. Je paradoxem, že Joachim, který měl být prvním
interpretem díla a zasáhl zejména do podoby sólového partu, nakonec Dvořákův houslový koncert
veřejně asi ani nehrál. Premiéry v říjnu 1883 se ujal František Ondříček a po úspěšném pražském
provedení s orchestrem Národního divadla představil skladbu v prosinci téhož roku nadšenému
vídeňskému publiku, a to společně s Vídeňskými filharmoniky a Hansem Richterem u dirigentského
pultu. Koncert a moll propagoval i během své následující hvězdné kariéry.
Dvořák postupoval v integraci orchestru a sólového nástroje podobně jako jeho velký vzor Brahms –
autor Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77, v podstatě z téže doby. Také Brahms věnoval svůj
koncert Joachimovi a ten ho při premiéře v lednu 1879 provedl. V obou případech je plastický
orchestrální zvuk kombinován s technicky náročnou, ale zároveň výrazově bohatou linkou sólisty.
S instrumentací, vroucnou melodikou a temperamentním rytmem zachází Dvořák mistrovsky. První
věta (Allegro ma non troppo) v nejednoznačné sonátové formě bez reprízy se přímo napojuje na
lyrickou větu druhou (Adagio ma non troppo); právě tento plynulý přechod attacca se řadil
k diskutovaným bodům během revizí. Adagio je vystavěno v třídílné formě s variacemi a jeho náladu
podtrhuje „pastorální“ F dur. Energická třetí věta (Finale. Allegro giososo, ma non troppo) těží
z rytmu lidového tance furiantu, který ve střední části kontrastuje s melancholickou dumkou.
Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88
Rok 1889, ve kterém vznikla Symfonie č. 8 G dur op. 88, byl pro jejího autora úspěšný. Dostal nabídku profesora skladby na Pražské konzervatoři, Národní divadlo mu uvedlo premiéru opery Jakobín, byl vyznamenán Řádem železné koruny. Dvořák se nacházel v pozitivním životním období, ve kterém u něj sílil pocit vyrovnanosti a životní radosti.
Zájem o skladatelovy kompoziční aktivity byl dále posílen jeho úspěšnými pobyty v Anglii. Svému anglickému příteli klavíristovi a skladateli Francescu Bergerovi v dopise ze dne 8. září 1889 píše: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“ Do práce na Osmé symfonii byl Dvořák ponořen od 28. srpna do 8. listopadu, a to převážně na svém letním sídle ve Vysoké, kde se cítil nejlépe.
Dobrá tvůrčí atmosféra byla ale narušena roztržkou s jeho „dvorním“ nakladatelem Simrockem. Vydavateli se Dvořákovy finanční požadavky zdály přehnané. Snažil se ho přimět ke komponování drobnějších a jednodušších skladeb, neboť velká a náročná orchestrální díla se mu nezdála dostatečně rentabilní. Autor ovšem nehodlal slevit ze svých uměleckých představ, a tak na tři roky přerušil se Simrockem spolupráci. Svůj opus 88 vydal u londýnské firmy Novello. Symfonie tak proto získala později podtitul „Anglická“.
Osmá symfonie si v základních rysech – čtyřvětosti a tempovém rozvržení vět – zachovává stavbu klasické symfonie. Dílo ale překvapuje mnoha inovacemi, pestrým sledem proměnlivých nálad od pastorálních obrazů přes intonace taneční a pochodové až k dramaticky vypjatým plochám. Je to kantabilní a diatonická skladba, ze které je patrná skladatelova náklonnost k české a slovanské lidové hudbě. Jak sám autor poznamenává, usiloval o zpracování témat a motivů v jiných než „obvyklých, všeobecně užívaných a uznaných formách".
Premiéra se uskutečnila pod Dvořákovým vedením 2. února 1890 v Rudolfinu v rámci populárních koncertů Umělecké besedy a následně 24. dubna téhož roku v Londýně při koncertu tamní Filharmonické společnosti v St. James’s Hall. Dvořák symfonii následně dirigoval ještě mnohokrát: 7. listopadu 1890 ve Frankfurtu nad Mohanem, 15. června 1891 v Cambridge při příležitosti udělení čestného doktorátu tamní univerzitou, 12. srpna 1893 v Chicagu a 19. března 1893 znovu v Londýně. Ohlasy, které následovaly po provedeních, jsou samostatnou kapitolou. Dvořák byl anglickým tiskem označen za jediného z žijících skladatelů, který může být oprávněně nazýván Beethovenovým nástupcem: „Ten jediný, ačkoli se stejně jako Brahms snaží držet Beethovenovy školy, je schopen přinést do symfonie zřetelně nový prvek.“
Vídeňský kritik Eduard Hanslick zase píše: „Celé toto Dvořákovo dílo, jež patří k jeho nejlepším, lze chválit za to, že není pedantické, ale při vší uvolněnosti nemá zároveň k ničemu tak daleko jako k naturalismu. Dvořák je vážným umělcem, který se mnohému naučil, ale navzdory svým vědomostem nepozbyl spontánnost a svěžest. Z jeho děl mluví originální osobnost a z jeho osobnosti vane osvěžující dech něčeho neopotřebovaného a původního.“
Zanedbatelný není ani komentář samotného skladatele po Londýnské premiéře: „Koncert dopadl skvěle, ba tak, jak snad nikdy předtím dříve. Po první větě byl aplaus všeobecný, po druhé větší, po třetí velmi silný tak, že jsem se musel několikrát obracet a děkovat, ale po finále byla pravá bouře potlesku, obecenstvo v sále, na galeriích, orkestr sám, i za ním u varhan sedící, tleskalo tolik, že to bylo až hrůza, byl jsem několikrát volán a ukazovat se na pódium – zkrátka bylo to tak hezké a upřimné, jak to bývá při premiérách u nás doma v Praze. Jsem tedy spokojen a zaplať pánbůh za to, že to tak dobře dopadlo!“