Česká filharmonie • Madrid

Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53

Antonín Dvořák

Osobní vztahy, přátelství či vzájemný respekt mezi jednotlivci vstupují do historie citelněji, než
bychom čekali. Potvrzuje to i jedna z kapitol hudebních dějin, reprezentovaná jmény Fritz Simrock,
Antonín Dvořák, Johannes Brahms, manželé Schumannovi nebo Joseph Joachim.
Mezi skladbami Antonína Dvořáka (1841–1904) určenými pro sólový nástroj a orchestr vynikají tři
koncerty – klavírní g moll (op. 33), houslový a moll (op. 53) a violoncellový h moll (op. 104). První dva
z nich nejsou od sebe časově příliš vzdáleny a dokonce vyšly téhož roku (1883), genezi však mají
rozdílnou. Zatímco ranou verzi koncertu pro klavír zkomponoval Dvořák v roce 1876 zřejmě na
základě své vlastní volby, možná s lákavou představou Karla Slavkovského u klavíru, podnět ke
kompozici Koncertu pro housle a orchestr a moll přišel zvenčí od nakladatele Simrocka, který si u
stále populárnějšího českého autora objednal další skladbu „slovanského“ ražení. Česká suita, op. 39,
Slovanské rapsodie, op. 45, Slovanské tance, op. 46, Smyčcový kvartet Es dur, op. 51 – to vše byly
Dvořákovy starší a na trhu s hudebninami žádané tituly, ovlivněné melodicko-rytmickými vzorci
lidové hudby české, moravské i jiných slovanských národů. Také houslový virtuos, dirigent a ředitel
Hochschule für ausübende Tonkunst Joseph Joachim, s nímž se skladatel sešel začátkem dubna 1879
v Berlíně, tvorbu nového koncertního kusu podpořil. Jak si Dvořák považoval spolupráce s tímto
legendárním houslistou a pedagogem, dosvědčuje dedikace koncertu právě Joachimovi.
S kompozicí houslového koncertu začal Dvořák v roce 1879 při letním pobytu na Sychrově. Před
dvěma lety opustil málo výnosné zaměstnání varhaníka v kostele sv. Vojtěcha na pražském Novém
Městě a nyní se věnoval pouze kompozici. Opakovaně přidělené rakouské státní stipendium
podporující umělce mu tento krok usnadnilo, navíc mu také přineslo přátelství s Johannesem
Brahmsem a jeho prostřednictvím existenčně důležitou smlouvu se Simrockem. Koncem
sedmdesátých let se Dvořák prosadil doma i v zahraničí. Cesta houslového koncertu k jeho
definitivnímu znění však nebyla snadná: Dvořákovy konzultace s Joachimem se vlekly (mezi jarem
1880 a podzimem 1882 čekal autor na Joachimovo vyjádření víc než dva roky), své připomínky měl i
nakladatel, respektive jeho poradce Robert Keller. Je paradoxem, že Joachim, který měl být prvním
interpretem díla a zasáhl zejména do podoby sólového partu, nakonec Dvořákův houslový koncert
veřejně asi ani nehrál. Premiéry v říjnu 1883 se ujal František Ondříček a po úspěšném pražském
provedení s orchestrem Národního divadla představil skladbu v prosinci téhož roku nadšenému
vídeňskému publiku, a to společně s Vídeňskými filharmoniky a Hansem Richterem u dirigentského
pultu. Koncert a moll propagoval i během své následující hvězdné kariéry.
Dvořák postupoval v integraci orchestru a sólového nástroje podobně jako jeho velký vzor Brahms –
autor Koncertu pro housle a orchestr D dur, op. 77, v podstatě z téže doby. Také Brahms věnoval svůj
koncert Joachimovi a ten ho při premiéře v lednu 1879 provedl. V obou případech je plastický
orchestrální zvuk kombinován s technicky náročnou, ale zároveň výrazově bohatou linkou sólisty.
S instrumentací, vroucnou melodikou a temperamentním rytmem zachází Dvořák mistrovsky. První
věta (Allegro ma non troppo) v nejednoznačné sonátové formě bez reprízy se přímo napojuje na
lyrickou větu druhou (Adagio ma non troppo); právě tento plynulý přechod attacca se řadil
k diskutovaným bodům během revizí. Adagio je vystavěno v třídílné formě s variacemi a jeho náladu
podtrhuje „pastorální“ F dur. Energická třetí věta (Finale. Allegro giososo, ma non troppo) těží
z rytmu lidového tance furiantu, který ve střední části kontrastuje s melancholickou dumkou.

Augustin Hadelich

housle

Život Augustina Hadelicha je příběhem zázračného dítěte z toskánské farmy, které se dokázalo dostat na úplný vrchol mezi nejvýznamnější současné světové interprety. Narodil se v italském městě Cecina (nedaleko Livorna) německým rodičům, kteří zde vlastnili farmu. Hrát na housle začal v pěti letech (to už doma hráli i jeho dva bratři, na violoncello a klavír), a to pod vedením svého otce, amatérského violoncellisty, který byl po dlouhou dobu jeho jediným učitelem. Tedy s výjimkou několika slavných houslistů (Norberta Brainina či Uta Ughiho), kteří jezdili do Toskánka na letní pobyt a byli ochotni Augustina také něco přiučit. Rozpoznali velký talent, a tak začal Hadelich navštěvovat konzervatoř v blízkém Livornu, Istituto Mascagni. Následovalo přijetí na prestižní Julliard School, kde studoval u Joela Smirnoffa. 

Start jeho interpretační kariéry nastal ve 22 letech, kdy zvítězil v Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis (2006). Od té doby se hudební kritika předhání v superlativech o jeho fenomenální technice, úchvatné barvě tónu a promyšlené interpretaci. Ve skladbách hledá drobné nuance a neváhá ani experimentovat, jak dokázal například ve své sólové bachovské nahrávce, kdy pro dosažení optimálního zvuku vzal do ruky barokní smyčec. Nebojí se ani uvádění soudobé hudby: vždyť jeho nahrávka Dutilleuxova houslového koncertu získala v roce 2016 cenu Grammy.

Na svém koncertním i nahrávacím kontě má však i množství tradičních repertoárových kusů, kterým je i dnes uváděný Dvořákův houslový koncert, jenž je též součástí Hadelichova CD „Bohemian Tales“. Spolu s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu za něj Hadelich v roce 2021 získal cenu Opus Klassik a vysloužil si taktéž nominaci na cenu Grammy. Tu však ve vítězství tentokrát neproměnil, přestože se kritika mohla přetrhnout v oslavování jeho schopnosti vyprávět hudební příběh, přednést sebevědomý interpretační postoj či věnovat tolik pozornosti drobným artikulačním detailům.

Jeho profesní život tepe v neuvěřitelném tempu, aby se ryzí zvuk jeho Guarneriho houslí z roku 1744 rozezněl na nejvýznamnějších koncertních pódiích světa. Jeho partnery se při těchto hudebních poutích stávají kromě nejvýznamnějších amerických orchestrů například Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Londýnský filharmonický orchestr či Tokijský symfonický orchestr NHK. Kromě toho Hadelich ještě vyučuje housle na Yale University a pořádá mistrovské kurzy. 

Semjon Byčkov

dirigent

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.