Česká filharmonie • Karlovy Vary

Kateřina Kněžíková se narodila v roce 1982 v Bohumíně. V roce 2007 absolvovala Pražskou konzervatoř a v roce 2010 ukončila svá studia na Hudební a taneční fakultě Akademie múzických umění v Praze pod vedením Jiřiny Přívratské. Je laureátkou řady soutěží a přehlídek, například Mezinárodní pěvecké soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

V Národním divadle v Praze debutovala v roce 2005 v roli Zerliny a od roku 2006 je stálou členkou ansámblu. V uplynulých letech zde nastudovala postavy jako Susanna (Le nozze di Figaro), Serpetta (La Finta giardiniera), Servilia (La Clemenza di Tito), Blonde (Entführung aus dem Serail), Despina (Cosí fan tutte), Ilja (Idomeneo), Almirena (Rinaldo), Adina (Elisir d’amore), Barče (Hubička), Terinka (Jakobín), Nannetta (Falstaff), Aristea (L´Olimpiade) a mnoho dalších.

Hostovala v divadle J. K. Tyla v Plzni, v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, v divadle F. X Šaldy v Liberci, ve Slovenskom národnom divadle v Bratislavě, v Theatre de Caen, Opéra Royal de Versailles, Theatre Royal de La Monnaie v Bruselu a v Opéra de Dijon.

Spolupracovala s režiséry jako je D. Beneš, Karl-Ernst a Ursel Herrmann, J. Heřman, L. Keprtová, L. Moaty, J. Nekvasil, V. Věžník aj.

V rámci své profesionální koncertní a operní činnosti spolupracovala s dirigenty jako je S. Baudo, J. Bělohlávek, A. Fisch, J. Gaffigan, M. Honeck, H. M. Förster, J. Hrůša, R. Jindra, V. Luks, E. Mazzola, J. Nelson nebo T. Netopil a s významnými hudebními tělesy, jakými jsou BBC Symphony orchestra, Camerata Salzburg, Collegium 1704, Česká filharmonie, Hessischer Rundfunk Frankfurt am Main, PKF - Prague Philharmonia, Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Symfonický orchestr Českého rozhlasu a mnoho dalších.

Pravidelně vystupuje na prestižních mezinárodních festivalech u nás i v zahraničí (MHF Dvořákova Praha, MHF Janáčkův máj,  MHF Pražské jaro, MOF Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, Struny podzimu, Festival de La Chaise-Dieu, Festival Rencontres Musicales de Vétzelay, Festival Baroque de Pontoise, Hudební most Praha – Drážďany, Uckermärkische Musikwochen, Tage Alte Musik Regensburg a další).

Vytvořila nahrávky pro Český rozhlas, televizní stanici MEZZO a belgickou rozhlasovou stanici RTFB International. Pro label Harmonia mundi nahrála Smetanovu Prodanou nevěstu a její nahrávka Dove é amore é gelosia v produkci OPUS ARTE DVD získala ocenění německé kritiky „Preis der deutschen Schallplattenkritik“.

Během sezony 2022/2023 se Petr Nekoranec představil v říjnu ve Florencii jako Oronte v Händelově Alcině po boku Cecilie Bartoli v titulní roli, v listopadu vystoupil na koncertě s Dianou Damrau v Praze (Iain Bell a bel canto), v březnu 2023 debutoval jako Pylades (Gluck: Ifigénie na Tauridě) v Opéra national de Lorraine v Nancy. Do Národního divadla Brno se vrátil jako Tamino (Kouzelná flétna) a na své domovské scéně v pražském Národním divadle přidal ke stávajícím rolím Almavivy (Lazebník sevillský), Tamina a Ferranda (Così fan tutte) dvě nové role: Romea (Romeo a Julie) a Dona Ottavia (Don Giovanni).

Petrovy operní závazky v sezoně 2021/2022 zahrnuly roli Aspranda (Nicola Antonio Porpora: Carlo Il Calvo) v Markraběcím divadle v Bayreuthu, debuty v pražském Národním divadle v rolích Almavivy (říjen 2021), Tamina (prosinec 2021) a Ferranda (leden 2022), roli Jurodivého (Boris Godunov) ve Státní opeře Stuttgart, Tamina v Národním divadle Brno a Almavivy v Théâtre du Capitole v Toulouse. 31. července 2021 uvedl na Bachově festivalu v polském městě Świdnica spolu s pianistou Williamem Kelleym ve světové premiéře monodrama Comfort Starving britského skladatele Iaina Bella, s nímž úzce spolupracuje.

V letech 2018–2020 byl sólistou Státní opery Stuttgart, kde se představil mj. jako Almaviva (Lazebník sevillský), Ramiro (Popelka) a Ernesto (Don Pasquale). V letech 2016–2018 byl frekventantem Lindemannova programu v newyorské Metropolitní opeře, a to jako první Čech, který byl do tohoto prestižního dvouletého projektu přijat. V letech 2014–2016 byl členem Bavorské státní opery v Mnichově a jejího operního studia, kde vytvořil řadu rolí včetně titulních rolí v operách Hrabě Ory a Albert Herring. Za roli Alberta Herringa mu byla v roce 2016 udělena Bavorská umělecká cena. V lednu 2018 převzal cenu Classic Prague Awards v kategorii Talent roku 2017. Na podzim 2019 vyšlo jeho profilové album French Arias (Supraphon; Česká filharmonie, dirigent Christopher Franklin). Od sezony 2021/2022 je sólistou Opery Národního divadla v Praze.

Petr Nekoranec je laureátem řady soutěží. V říjnu 2021 získal 2. cenu ve Světové pěvecké soutěži Vincerò v Neapoli, v lednu 2017 se stal absolutním vítězem Mezinárodní soutěže Francesca Viñase, konané v Gran Teatre del Liceu v Barceloně, kde obdržel rovněž Cenu Plácida Dominga. V srpnu 2015 se probojoval do semifinále Mezinárodní pěvecké soutěže královny Sonji v Oslu. V červenci 2014 se stal ve Vídni vítězem Mezinárodní pěvecké soutěže nesoucí jméno bulharsko-rakouské sopranistky Ljuby Welitsch a v září 2014 obsadil 2. místo v Concours International de Chant ve francouzském Toulouse. Z domácích soutěží uveďme Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech.

Petr Nekoranec studoval zpěv na Konzervatoři Pardubice u Jarmily Chaloupkové a spolupracuje také s italským operním tenoristou a pedagogem Antoniem Carangelem. V roce 2022 obdržel Cenu Jiřího Bělohlávka, která mu umožňuje vystoupit na letošním Open Air koncertu České filharmonie.

Tomáš Netopil zastává od sezony 2018/2019 funkci hlavního hostujícího dirigenta České filharmonie, s níž pravidelně připravuje koncertní programy. Na jaře 2018 s ní absolvoval dlouhé turné po Velké Británii a týž rok s ní provedl Mou vlast na zahajovacím koncertě mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro v přímém přenosu České televize. V sezoně 2020/2021 řídil Českou filharmonii mimo jiné na festivalu Smetanova Litomyšl v červnu 2021.

Zároveň je nyní desátou a poslední sezonu generálním hudebním ředitelem Divadla a filharmonie Aalto v německém Essenu. Zde bude řídit Wagnerova Tannhäusera, Mozartovu Figarovu svatbu a Dogville Gordona Kampeho. Na začátku sezony také připravil inscenaci Janáčkovy Káti Kabanové v ženevském Grand Théâtre.

V létě roku 2018 založil Tomáš Netopil v Kroměříži mezinárodní Letní hudební akademii, kde mají studenti možnost pracovat pod vedením výjimečných umělců a setkat se s významnými českými i zahraničními hudebníky. V létě 2021 se akademie propojila s mezinárodním hudebním festivalem Dvořákova Praha a vznikla Mladá filharmonie Dvořákovy Prahy složená ze studentů konzervatoří a hudebních škol vedených hráči České filharmonie.

Mezi významné operní spolupráce Tomáše Netopila se řadí jeho účinkování v Saské státní opeře v Drážďanech (La clemenza di Tito, Rusalka, Příhody lišky Bystroušky, Židovka, Prodaná nevěsta a Doktor Faust), ve Vídeňské státní opeře (naposledy uvedení Idomenea, Čarostřelce a nového nastudování Leonory) a v Nizozemské opeře (Její pastorkyňa). Na koncertním pódiu se Tomáš Netopil v nedávných sezonách postavil do čela Orchestru curyšské Tonhalle a spolupracoval s Orchestre de Paris, London Philharmonic Orchestra, Filharmonickým orchestrem Nizozemského rozhlasu a Orchestra Sinfonica della Rai.

Diskografie Tomáše Netopila u labelu Supraphon zahrnuje Janáčkovu Glagolskou mši (první nahrávka původní verze z roku 1927), Dvořákovy kompletní skladby pro violoncello, Ariadnu a Dvojkoncert Bohuslava Martinů a Smetanovu Mou vlast se Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK. Za svého působení v Essenu s místním orchestrem natočil Sukův Asrael a Mahlerovy symfonie č. 6 a 9.

Tomáš Netopil se narodil v Přerově, vystudoval hru na housle na kroměřížské konzervatoři a dirigování na pražské HAMU. Ve studiu dirigování pak pokračoval na Královské akademii ve Stockholmu u profesora Jormy Panuly. V roce 2002 zvítězil v dirigentské soutěži Sira Georga Soltiho ve Frankfurtu nad Mohanem.

Jedna z nejznámějších skladeb celých dějin světové hudby – Pátá symfonie Ludwiga van Beethovena – začala vznikat kolem roku 1803, kdy se její autor vzpamatovával z otřesu způsobeného neopětovanou láskou k mladé vdově po hraběti Josephu Deymovi, k Josephině von Brunsvik, kterou učil hrát na klavír. Zároveň však měl za sebou jinou vážnou duševní krizi, jež souvisela s jeho sžíravým vnitřním bojem s postupující hluchotou. Ta mu později zabránila v aktivní i pasivní participaci na koncertním dění. Smysl svého života pak mohl hledat výhradně v kompoziční činnosti. Beethoven se v oné době intenzivně zabýval otázkami hrdinství a vysokými humánními myšlenkami o konečném spasení všehomíra, což se projevilo ve zvýšeném patosu jeho kompozic. Byl právě na vrcholu tvůrčích sil a vypouštěl do světa jedno kvalitní dílo za druhým, v té době však trpěl materiální nouzí.

Leitmotivem Symfonie č. 5 zvané Osudová je idea zápasu duševních sil s metafyzicky chápaným osudem plného životních krizí a bolesti, přičemž výsledkem tohoto klání je nalezení vnitřní harmonie a klidu. Na své první symfonii v mollové tónině pracoval Beethoven nezvykle dlouho; paralelně s kompozicí Šesté symfonie se ke své Páté často vracel, kdy leccos měnil, opravoval a zdokonaloval. S výsledkem byl spokojen až v roce 1808 a 22. prosince téhož roku obě nové symfonie poprvé zazněly před publikem v Divadle na Vídeňce.

Beethovenova Osudová začíná proslulým motivem sestávajícím ze tří osminových not na tónu g a následnou půlovou notou s fermatou o velkou tercii níže. O tomto v zásadě velmi prostém motivu, který nalezneme v několika Beethovenových dřívějších i pozdějších skladbách, se měl skladatel údajně vyjádřit slovy: „Tak osud buší na bránu.“ Motiv, pak Beethoven v následném energickém hudebním proudu nápaditě rozvíjí, přičemž se drží především jeho rytmické struktury. Pomalá druhá věta je založená na variacích dvou kontrastních témat – lyricky poklidného a fanfárově hrdinského. Scherzo třetí věty dává tušit, že vzdorování osudu ještě není u konce, což je podtrženo mj. opakováním rytmického vzorce úvodního motivu. Konečné vítězství oznámí optimisticky vyznívající finále ukotvené v durové tónině, jež na scherzo navazuje attaca, tedy bez pauzy. Je napsáno v sonátové formě a Beethoven se v něm do značné míry navrací k hudebním narativům vrcholného klasicismu.