Česká filharmonie • Soul

Semjon Byčkov stojí na počátku dalšího pětiletého období v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie. Jeho hluboké propojení s orchestrem vzniklo díky špičkovým provedením skladeb významných českých skladatelů, oceňovanému mahlerovskému cyklu natočenému pro Pentatone a řadě nezapomenutelných koncertů s díly Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Schumanna a Beethovena. 

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií začala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a Washingtonu. Ve 128. sezoně je největší pozornost věnována Dvořákovi – jeho dílo zahájí novou sezonu a zazní i na prvním abonentním koncertě. Byčkov spolu s Českou filharmonií představí Dvořáka také publiku v Jižní Koreji a v Japonsku v rámci jihoasijského turné původně plánovaného na rok 2020. V druhé části sezony přiveze Česká filharmonie Dvořáka do hlavních evropských metropolí, aby jeho dílem oslavila rok 2024 jako Rok české hudby. 

V posledních třech sezonách se Byčkov v práci s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera, jehož symfonie zazněly v Rudolfinu, na turné a nakonec vyšly i na CD. Mahlerovský cyklus vydavatelství Pentatone zahájilo na jaře 2022 vydání Mahlerovy Symfonie č. 4, na niž navázala v říjnu Symfonie č. 5 a nejnověji také Symfonie č. 2. Mahlerova Symfonie č. 3 zazní v této sezoně v Rudolfinu a v Baden-Badenu. 

Další významné projekty Byčkovova působení ve funkci šéfdirigenta zahrnují objednávku 14 nových kompozic – devíti od českých skladatelů a pěti od zahraničních. Symfonie Detleva Glanerta a Juliana Andersona byly inspirovány Prahou – ta se také objevuje v názvech skladeb. Bryce Dessner složil hudební báseň inspirovanou přírodou baskického pobřeží, kde Byčkov žije, na objednávku vznikly také klavírní koncerty Thierryho Escaicha a Thomase Larchera. 

Byčkovovým prvním velkým počinem s Českou filharmonií byl Projekt Čajkovskij – komplet 7 CD věnovaný Čajkovského symfonickému repertoáru vydaný společností Decca Classics a série mezinárodních rezidencí. Loni v září, krátce po oficiálním koncertě u příležitosti českého předsednictví Rady EU, vstoupil Byčkov s Českou filharmonií do sezony na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha, kde třikrát koncertně provedl Dvořákovu Rusalku. 

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil. 

Než se v roce 1989 vrátil do Leningradu jako hlavní hostující dirigent Leningradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery. 

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Mezi nedávné produkce patří Straussova Elektra v Paříži, Dvořákova Rusalka v Londýně a Wagnerův Tristan a Isolda v Madridu. 

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“ 

Byčkov byl mezi prvními hudebníky, kteří otevřeně vyjádřili svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. Byl osloven, aby napsal text pro časopis The Economist a jako host se objevil v pořadu HARDtalk BBC World Service. 

V říjnu 2022 byl Semjon Byčkov oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America, v témže roce získal i čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii. Titul Dirigent roku obdržel Semjon Byčkov také v mezinárodní soutěži International Opera Awards v roce 2015.

Svůj jediný klavírní koncert napsal Antonín Dvořák v roce 1876, v období, kdy byl jako skladatel znám pouze pražskému publiku. Ovšem jedním dechem rovnou dodejme, jaké skladby tehdy psal: jen v roce 1876 kromě jiných například Moravské dvojzpěvy nebo Stabat Mater! Díla zcela mimořádná, přitom tolik odlišná. Stejně jako v nich i v Koncertu pro klavír a orchestr g moll op. 33 Dvořák uskutečňoval svůj jedinečný kompoziční záměr. Jistě však netušil, že podobně jedinečný bude i životní příběh této skladby. Příběh plný uznání a obdivu, ale i nepochopení, odsudků a dokonce deformací díla samého. Klavírní part a především dílo jako celek Dvořák rozhodně nemínil napsat jako Chopin nebo Liszt, pracoval s klavírem ve vztahu k orchestru odlišným způsobem. Do jisté míry si toho byl vědom například Robert Lienau, jeden z nakladatelů, kterému Dvořák rok po premiéře (Praha 1878) nabízel koncert k vydání: „Ačkoli bych měl velkou chuť tisknout klavírní koncert, nemohu se hned rozhodnout k převzetí toho Vašeho. Zacházíte s klavírem, podobně jako Beethoven, v těsném splynutí s orchestrem, a je otázka, jestli to dnešní koncertní hráči uvítají.“ O něco později si (tehdy již velmi žádaný) Dvořák našel jiného nakladatele, který koncert naopak bez váhání vydal, aniž by se s touto skladbou byl seznámil. Před tímto vydáním (Julius Hainauer, Vratislav 1883) Dvořák podrobil všechny tři věty celého díla velmi důkladné revizi a v této podobě byl koncert následně i prováděn. Že vedle obdivných reakcí zaznívaly vůči dílu i odsudky, zažívali pochopitelně i jiní skladatelé (třeba Brahms se svým klavírním koncertem). Jenže v Dvořákově případě nezůstalo jen u odsudků. Několik let po skladatelově smrti vytvořil pražský pedagog Vilém Kurz úpravu klavírního partu, s níž se začal Dvořákův koncert ve značně deformované podobě provozovat, zejména pak po vydání této úpravy tiskem. V posledních letech se interpreti naopak stále častěji vracejí zpět k původní podobě koncertu. Pravděpodobně mají podobný názor jako jeden z recenzentů londýnské premiéry v roce 1883: „Můžeme říci hned, že je to dílo jedinečné hodnoty, a především dílo velké krásy a půvabu. […] Dvořák v tomto koncertu ukazuje pravého ducha instrumentace, a to nejen v pojednání orchestru, ale také v uchopení klavírního partu.“

Rok 1896 se stal pro historii české hudby významným hned ze dvou důvodů: 4. ledna byla založena Česká filharmonie a 19. března premiéroval Antonín Dvořák při své deváté a poslední koncertní cestě do Anglie Koncert pro violoncello a orchestr h moll op. 104. Ačkoli byl autor svým dílem nadšen, dokonce psal o „nehorázné radosti“, jež mu přináší, netušil při své skromnosti, ba ani v té době tušit nemohl, že se stane jednou z jeho nejhranějších skladeb, a pro mnoho lidí dokonce králem violoncellových koncertů všech dob. Paradoxem přitom je, že Dvořák nikdy k formě koncertu netíhl a violoncello se mu jako sólový nástroj příliš nezamlouvalo. Tvrdil prý, že „nahoře huhňá a dole brumlá.“ Souhrou okolností se na podzim roku 1894 přece jen rozhodl koncert pro violoncello zkomponovat. Od prvního pokusu věnovat tomuto nástroji sólový koncert uplynulo téměř třicet let a Dvořák ho zřejmě považoval za natolik nevýznamný, že mu ani nevadila ztráta jeho rukopisu (našel se až po skladatelově smrti), ani jej nezařadil do žádného ze seznamů svých děl.

Prvotním a zásadním impulsem k napsání violoncellového koncertu s orchestrem se stalo dílo amerického skladatele a violoncellisty Victora Herberta, pedagoga Newyorské konzervatoře, již Dvořák v té době řídil, a první violoncellista newyorské Filharmonické společnosti. Dvořáka Herbertovo dílo natolik nadchlo, že ho celé důkladně prostudoval a několik měsíců poté začal psát vlastní koncert. Možná v návaznosti na hluboce intimní Biblické písně, jež vznikly na jaře roku 1894, pokračoval skladatel v této osobní rovině a nezdráhal se odhalit v novém díle to, čím právě žil: silný stesk po domově, dětech (kromě syna Otakara zůstalo ostatních pět dětí v Čechách), po letním sídle ve Vysoké, kde měl klid na práci, a zároveň vzpomínku na těžce nemocnou Josefinu Kounicovou, svou švagrovou, přítelkyni a dávnou první lásku. V soukolí tvůrčího elánu a vnitřní melancholie vznikla niterná skladba, jíž vévodí pevný kompoziční řád a jež nepostrádá naději. Josefinu zosobňuje v koncertu melodie Dvořákovy písně Kéž duch můj sám z cyklu Čtyři písně op. 82, která patřila k jejím nejoblíbenějším.

Třívětý koncert zahajuje rozměrný orchestrální úvod, v němž zazní obě základní témata věty. Zatímco první se vyznačuje větším melodickým rozestupem, vedlejší téma tvoří líbezná, něžná melodie. Zdánlivě spontánní myšlenka se rodila dlouho a pracně, než autor našel její pravé proporce. Pakliže sám autor přiznal, že ho lyrický motiv úvodního Allegra rozechvívá, ve druhé větě zašel ještě dál a stvořil pro ni jednu ze svých nejpůsobivějších lyrických melodií. Právě zde zazní odkaz na píseň Kéž duch můj sám. Poté přichází košaté rondo, jež tu stojí jako symbol naděje, vzkříšení po temné noci kříže, obraz proměněné bolesti. Dvořák psal tuto větu několik týdnů před definitivním odjezdem z New Yorku, snad proto jako by se chvěla dychtivým očekáváním, jež bylo však po návratu do Čech zakaleno zprávou o Josefinině předčasné smrti. Skladatel v reakci na tuto smutnou skutečnost radikálně změnil závěr celého koncertu a před původní stručnou kodu vložil nových šedesát taktů, v nichž sólové housle opět citují Josefininu oblíbenou píseň.

Světová premiéra koncertu se konala 19. března roku 1896 v londýnské Queen’s Hall pod Dvořákovou taktovkou. Skladbu měl původně premiérovat autorův blízký přítel a mentor violoncellového partu Hanuš Wihan, jemuž bylo dílo dedikováno, jenže nakonec byl koncert svěřen mladému anglickému violoncellistovi Leo Sternovi. Traduje se, že změnu obsazení způsobil Wihanův poněkud necitlivý požadavek přidat do koncertu virtuózní kadenci, což Dvořák rezolutně odmítl, leč pravým důvodem bylo zřejmě hudebníkovo značné časové vytížení. Stern se vypravil za skladatelem do Čech a houževnatě spolu s autorem na koncertu pracoval, a to prý až sedm hodin denně, neboť skladba pro něj byla zejména intonačně nesmírně obtížná. Stern uvedl dílo i při pražské premiéře 11. dubna 1896, později ještě v Lipsku, Chicagu a New Yorku.

Zcela jiný svět, než na jaký jsme u Dvořáka zvyklí, představuje jeho Symfonie č. 7 d moll op. 70. Postrádá slovanskou melodiku, bohaté větvení myšlenek, folklorní inspiraci i nezdolný optimismus. Odkud se v této skladbě najednou vzala chmurná, temná nálada, vzdor, pochybnosti a patos? Podle některých badatelů za to mohl autorův vnitřní konflikt mezi vlastenectvím a kosmopolitismem, touhou a vnějším očekáváním, ve dvořákovské literatuře se také často píše o tvůrčí krizi, jíž hudebník procházel a jež jako by v této symfonii vrcholila. Nasnadě je i souvislost s opusy Johannesa Brahmse, Dvořákova objevitele a velkého osobního vzoru, jehož symfonie se staly Dvořákovi silnou inspirací a výzvou. On sám si do partitury poznamenal, že hlavní téma první věty vymyslel v roce 1884 při vjezdu slavnostního vlaku několika stovek maďarských Čechů a Maďarů do Prahy, kteří přijeli navštívit Národní divadlo. V napjaté společenské atmosféře šlo více o politickou než kulturní událost, doprovázenou navíc rozsáhlými manifestacemi, ovšem nemůžeme s jistotou říci, že podobu symfonie ovlivnila tehdejší politická situace.

Sedmou symfonii začal Dvořák psát na popud londýnské Filharmonické společnosti, jež ho zároveň jmenovala čestným členem, přičemž nabídku pojal jako skvělou příležitost zkomponovat něco opravdu výjimečného a vyrovnat se jak Brahmsovi, tak Beethovenovi. A vskutku, tato symfonie je považována za Dvořákovu nejsymfoničtější skladbu, jež je sice intimní, ale zároveň nadmíru dramatická, dokonale vyrovnaná z hlediska formy a obsahu, instrumentačně úsporná, myšlenkově soudržná, skoro až sevřená, zkrátka beethovensko-brahmsovská.

První věta v sonátové formě začíná zlověstně ostrým tématem, jež posléze promění kontrastní smířlivá myšlenka. Poté na něj opět padne stín a celá věta končí podobně rezignovaně, jako začala. Skutečné zklidnění přináší druhá věta, již lze vnímat jako modlitbu duše, následuje rytmicky výrazné, temné scherzo s dramatickou melodií. Ve čtvrté větě dochází konečně k zásadnímu zlomu, heroickému vzedmutí vůle, jež vyústí v plné osvobození.

Premiéra Sedmé symfonie se uskutečnila 22. dubna roku 1885 v londýnské St. James Hall pod Dvořákovým vedením a byla až na ojedinělé výjimky nadšeně přijata laickým publikem i kritikou. Česká premiéra se konala 29. listopadu téhož roku v pražském Rudolfinu.