V průběhu roku 1888 se „uskutečnily jeho nejodvážnější sny o slávě,“ napsal o Petru Iljiči Čajkovském jeho bratr Modest. „Dosáhl hmotného blahobytu a všeobecné vážnosti, jaké se dočkalo za života jen nemnoho skladatelů. Při své nedůvěřivosti a skromnosti se nepřestává divit a těšit tím, že se jak v cizině, tak v Rusku setkává s větším uznáním, než by se nadál. [...] Budí zdání pozemského štěstí – a přece je nešťastnější než kdy dřív.“ Čajkovského duše se snažila před vnitřním neklidem unikat k dirigentským závazkům, které jej vedly od města k městu, z jedné země do jiné. „To nadšení, když může autor jako dirigent prožívat, jak vynikající orchestr s láskou a oddaně hraje jeho dílo, to pro mě byla nová radost,“ svěřoval se skladatel. Mezi městy, jež mu přichystaly pravé ovace, byla tehdy také Praha: „Od první minuty mého příjezdu nesčetné oslavy, návštěvy, zkoušky, prohlídky pamětihodností atd. Přijali mě tak, jako bych nebyl zástupcem ruské hudby, ale celého Ruska.“ Léto toho roku trávil Čajkovskij prací na páté symfonii. Pochybnosti o sobě samém jej však neopouštěly. „Chci pilně pracovat, abych dokázal sám sobě i druhým, že jsem se ještě úplně nevypsal. Často mě přepadají pochyby a ptám se: není na čase, abych přestal? Nevyčerpal jsem už svou fantazii?“ psal své mecenášce Naděždě von Meck.
Není pochyb, že Čajkovského poslední tři symfonie jsou skladbami s programním podtextem, ač o jejich konkrétním „ději“ hovořit nelze. Symfonie č. 5 e moll, op. 64, je vystavěna na principu, uplatněném průkopnicky Hectorem Berliozem v jeho Fantastické symfonii. Berlioz nechá celou skladbou procházet v různých proměnách jedinou hudební myšlenku (idée fixe), jež symbolizovala postavu Berliozovy lásky a příští manželky Harriet Smithson. Bez podobné konkretizace jednotícího tématu užil tento princip ve stejné době, kdy vznikla Čajkovského pátá symfonie, také César Franck ve své jediné Symfonii d moll. Ústřední myšlenku Čajkovského předposlední symfonie prezentuje chmurný, „osudový“ motiv klarinetu v introdukci první věty. Obsahovou stránku díla skladatel pouze naznačil: „Úvod – plné odevzdání osudu. Allegro – nespokojenost, pochybnosti, žalost, výtky“, napsal o první větě skladby. Ve druhé větě je osud přemožen jasnějšími tóny, není však poražen, jeho hrozivost proniká i do odlehčeného valčíku třetí věty. Čtvrtou větu opět otevírá „osudový“ motiv, tentokrát ve výraznějším tvaru, jenž vyvolává slavnostní pocit. Vede ke smíření, vyjádřenému hudbou vznešeného pochodu, v jehož těžkých krocích se tíha osudu stává neodmyslitelnou součástí života. Zápas však neskončil, vede k novému vzepětí energie ve zrychleném tempu závěru.
Premiéru Symfonie č. 5 řídil Čajkovskij 17. listopadu 1888 v Petrohradě. Opakovala se situace, jakou už skladatel zažil vícekrát. U publika měla bouřlivý úspěch, kritika byla rozpolcená. Někteří označili symfonii za rutinní, pouze na efekt vypočtenou skladbu, jiní naopak za jedno z nejzdařilejších děl své doby.
