Desátá serenáda B dur „Gran Partita“ Wolfganga Amadea Mozarta je skvostem dechové literatury. V mnoha ohledech završuje, avšak také na vyšší úrovni dále rozvíjí obecně vžité principy takzvané užitkové komorní hudby druhé poloviny osmnáctého století. Divertimenta, nokturna, kasace, serenády a partity byly vázány na určitý účel použití (večerní zastaveníčko, noční hudba, gratulační hudba apod.), a ve své podstatě umožňovaly uvolněnost formy a kompozičních zásad (oproti symfonii například). Mozart ve svých serenádách a divertimentech nadšeně realizoval řadu novátorských myšlenek, experimentů a netradičních skladebných postupů. Gran Partita má sedm vět, celkovou délku kolem padesáti minut a obsazení třinácti hráčů, ale v kontextu Mozartova serenádového díla se nejeví z tohoto pohledu nijak výjimečná (svou první serenádu složil v roce 1769 a již tato skladba má osm vět). Co činí Gran Partitu jedinečnou, je obsazení dvojice basetových rohů, tehdy nových nástrojů příbuzných klarinetu. Svým sametovým zvukem nezaměnitelně zabarvují nejen instrumentaci Gran Partity, ale později také Mozartova Requiem, K 626.
Název Gran Partita je gramaticky nestandardní italsko-německou kombinací. Titulní strana autografu ozřejmí, že datum 1780 je vepsáno dodatečně, někým jiným, rovněž tak název Gran Partita. Vlastně dodnes nevíme, kdy toto krásné dílo Mozart složil, tak jako to nevíme u Malé noční hudby, K 525. Z dopsaných údajů autografu vycházely dřívější fabulace historiků o vzniku Gran Partity v Mnichově. Mozart pobýval v bavorské metropoli v závěru roku 1780 a 29. ledna 1781 zde dirigoval premiéru Idomenea. Zdejší orchestr, posílený členy přesídlivšími ze slavné mannheimské kapely, jistě disponoval skvělými hudebníky, ale vznik Gran Partity roku 1780 v Mnichově je velmi nepravděpodobný.
Podle svědectví Mozartovy manželky Constanze složil skladatel tuto serenádu až po svém přestěhování do Vídně jako svůj svatební kus; měla údajně zaznít 4. srpna 1782 na jejich svatbě v podání 16 (!) pozvaných hudebníků. Svatební oslava byla zorganizována značně narychlo, měsíc po premiéře Únosu ze serailu, v rezidenci hraběnky Waldstättenové. Mozart se v dopise otci z 27. července 1782 letmo zmínil, že po dokončení Únosu „musel narychlo udělat ještě jednu serenádu“; neznámo za jakým účelem. Pravděpodobně se jednalo o serenádu č. 12 K 388. Constanze si současně ve svých vzpomínkách protiřečí, když výslovně popírá, že na jejich svatbě zaznělo cokoliv nového. Mozart byl pod silným tlakem tchýně Weberové a staral se hlavně o to, aby se o svatbě nedozvěděl jeho otec.
Pro pozdější vznik Mozartovy Gran Partity především hovoří použití basetových rohů. Nejstarší nástroje vyšly z dílny pasovských mistrů Antona a Michaela Mayrhofera kolem roku 1760, byly však primitivní a zvukově tak neprůrazné, že v komorním ansámblu by se vůči ostatním dechům prostě neprosadily. V roce 1782 však představil nový, odlišně zkonstruovaný basetový roh vídeňský klarinetista a nástrojař Theodor Lotz. Jeho nástroj měl pohyblivější mechaniku a disponoval výrazně obsažnějším sametovým zvukem. Na novinku začali hrát klarinetisté Anton a Johann Stadlerové, Mozartovi přátelé, členové orchestru Dvorního divadla a Dvorní dechové harmonie. Teprve jejich prostřednictvím objevil basetový roh i Mozart. Nejprve dva corni di bassetto sporadicky obsadil ve dvou číslech Únosu ze serailu (premiéra 16. července 1782), později již daleko erudovaněji v pěti divertimentech K 229b, komponovaných v průběhu roku 1783 pro trio bratří Stadlerů a Lotze. V Gran Partitě jsou corni di bassetto využity virtuózně, s vyzrálou autorovou představou o jejich možnostech technických i zvukových. Z tohoto pohledu se zdá, že uvažovat o vzniku Gran Partity dřív, než byly k dispozici Lotzovy basetové rohy a než si jejich možnosti Mozart ověřil v divertimentech K 229b, není moc reálné.
Nejjistějším údajem zůstává 23. březen 1784, datum provedení „Velké serenády B dur“ na slavnostní akademii ve Dvorním divadle ve Vídni, o němž nadšeně referovaly noviny Wienerblättchen. Tehdy Gran Partita zazněla v podobě, v jaké ji známe dnes. Posunem od podzimu 1780 do roku 1783, možná až k počátku roku 1784, by se ovšem Mozartova Desátá serenáda B dur Gran Partita časově zařadila nejen za Jedenáctou dechovou serenádu Es dur, K 375 (1781), ale i za Dvanáctou c moll „Nachtmusique“, K 388 (1782).
První věta Gran Partity, jejíž vtipná rychlá část je protkána lyrickými motivy, je vystřídána rozvážným menuetem. V jeho triu se představí čtyři jednoplátkové nástroje, klarinety a basetové rohy, v jedinečné barevné symbióze. Volná třetí část patří k vrcholným Mozartovým projevům, předznamenávajíc atmosféru Dona Giovanniho. Z harmonicky a barevně přebohatého pletiva doprovodných hlasů se vynořuje nejprve hoboj, jeho melodickou linii rozvíjí klarinet a konečně i basetový roh, který ji krásně zjemní. Následuje opět menuet se dvěma trii a po něm věta pátá, romance. Ta zaujme především střídáním idylického, půvabného tématu se středním dílem, allegrettem mollového, přesto však rozpustilého charakteru. Předposlední šestou větou jsou náladově bohatě odstíněné variace a z finální rychlé věty, spontánní a bravurní, dýchá svět další Mozartovy opery, Únosu ze serailu. Rondové téma totiž nápadně připomíná duet Osmina a Pedrilla „Vivat Bacchus!“
