Česká filharmonie • Koncert pro svobodu a demokracii

Nizozemská houslistka Janine Jansen pravidelně spolupracuje s nejvýznamnějšími orchestry a dirigenty. Mezi její hlavní projekty sezony 2022/23 patří koncerty s Orchestrem curyšského Tonhalle a Paavo Järvim, Londýnským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou, Švédským rozhlasovým symfonickým orchestrem (program „play-direct“) a Španělským národním orchestrem a Davidem Afkhamem. Jako rezidenční umělkyně Orchestre de Paris podnikla s tímto orchestrem pod vedením hudebního ředitele Klause Mäkelä velké evropské turné a vystoupila na několika abonentních koncertech v Paříži.
Tuto sezonu byla Janine Jansen pozvána ke Královskému orchestru Concertgebouw  dokonce u dvou příležitostí: k produkci s Herbertem Blomstedtem při Mozartově čtvrtém houslovém koncertu a dále za účelem provedení dvojkoncertu Sally Beamish s názvem Distans spolu s Martinem Fröstem a Klausem Mäkelä, jehož „spolu-objednavatelem” byl právě zmíněný orchestr. Velké evropské turné podnikla také s Evropským komorním orchestrem a sirem Antoniem Pappanem a následný duben 2023 se odehrává ve znamení řady evropských vystoupení s Cameratou Salzburg, při kterých se představují Mozartovy houslové koncerty. 

Janine exkluzivně nahrává pro Decca Classics. Její poslední nahrávka, vydaná v září 2021, nese název „12 Stradivari“ a představuje unikátní studii dvanácti Stradivariho houslí v repertoáru, pro který byly tyto nástroje inspirací. Skladby byly interpretkou zvoleny tak, aby vynikly unikátní kvality každého z nástrojů.

Jansen je uměleckou ředitelkou Mezinárodního festivalu komorní hudby v Utrechtu, který sama založila v roce 2003. Mezi její další komorně-hudební projekty patří spolupráce se Sionským festivalem a s Kölner Philharmonie jakožto součást umělecké rezidence. Od roku 2019 je také pedagožkou na Haute École de Musique ve švýcarském Sionu.

Janine je držitelkou řady cen, včetně Vermeer Prize, kterou obdržela v roce 2018 od nizozemské vlády, pěti Edison Klassiek Awards, der Deutschen Schallplattenkritik, NDR Musikpreis pro mimořádné hudební úspěchy, Concertgebouw Prize, VSCD Klassieke Muziekprijs, Royal Philharmonic Society Instrumentalist Award za účinkování ve Velké Británii a Bremen MusikFest Award. Studovala pod vedením Coosje Wijzenbeek, Philippa Hirshhorna a Borise Belkina.

Janine Jansen hraje na Stradivariho nástroj Shumsky-Rode z roku 1715, který ji zapůjčil evropský mecenáš.

Pražský filharmonický sbor (PFS) je nejvýznamnější a nejstarší profesionální smíšený pěvecký sbor v Česku. Během dlouhé historie se v jeho čele vystřídali nejvýznamnější čeští sbormistři; od roku 2007 je hlavním sbormistrem Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem je aktuálně Lukáš Kozubík.

Doménou PFS je především oratorní a kantátový repertoár, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská a Petrohradská filharmonie, Staatskapelle Dresden, Vídeňští symfonikové) pod vedením významných dirigentů (mj. sir Simon Rattle, Daniel Barenboim, Zubin Mehta, Fabio Luisi, Semjon Byčkov, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

PFS realizuje řadu vlastních projektů. Od roku 2011 pořádá v Praze cyklus samostatných sborových koncertů, jejichž dramaturgie je zaměřena hlavně na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. Nedílnou součástí aktivit sboru je i péče o hudební vzdělávání mládeže. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů. Za mimořádné umělecké zásluhy, propagaci a popularizaci české hudby se stal PFS v roce 2022 laureátem Ceny Antonína Dvořáka.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky vzbudily mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason. Od roku 2021 vyučuje obor dirigování sboru na Akademii múzických umění v Praze.

Jeden z nejvyhledávanějších dirigentů současnosti, sir Antonio Pappano, je uznávaný díky své schopnosti charismatického vedení a inspirativním interpretacím symfonického i operního repertoáru. Od roku 2002 je hudebním ředitelem Královské opery v londýnské Covent Garden a od roku 2005 uměleckým ředitelem Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia. Začínal jako klavírista, korepetitor a asistent dirigenta v mnohých významných operních domech Evropy a Severní Ameriky, posléze měl závazky v Norské opeře, bruselském Théâtre Royal de la Monnaie či Izraelském filharmonickém orchestru. Od sezony 2023/24 zaujme post šéfdirigenta Londýnského symfonického orchestru.

Pappano rovněž hostuje u  světově nejprestižnějších orchestrů (Berlínští filharmonikové, Newyorská filharmonie, Královský orchestr Concertgebouw, Komorní orchestr Evropy, dále Londýnský, Chicagský či Bostonský symfonický orchestr, Filadelfský a Clevelandský orchestr), v nejslavnějších operních domech (Vídeňská státní opera, Metropolitní opera v New Yorku, milánská La Scala) a na významných festivalech (Salcburk, Verbier, BBC Proms).

U klavíru můžeme Antonia Pappana zahlédnout při doprovázení některých pěveckých hvězd, jako jsou Joyce DiDonato, Diana Damrau, Gerald Finley nebo Ian Bostridge. Na nahrávkách jsou zachyceny jeho recitálové výběry z oper, a to s Ninou Stemme, Placidem Domingem, Annou Netrebko a Jonasem Kaufmannem, koncerty se sólisty jako Leif Ove Andsnes, Maxim Vengerov, Janine Jansen, Jan Lisiecki nebo Beatrice Rana a komorní recitály s Ianem Bostridgem, Barbarou Bonney a Joyce DiDonato.

Antonio Pappano se narodil v Londýně italským rodičům, se kterými se ve třinácti letech přestěhoval do USA. Klavír studoval pod vedením Normy Verrilli, skladbu s Arnoldem Franchettim a dirigování ve třídě Gustava Meiera. Mezi mnohá ocenění, které za svou dosavadní plodnou uměleckou dráhu posbíral, patří cena „Umělec roku“ 2000 od magazínu Gramophone, cena Olivier za mimořádné úspěchy na operním poli (2003), hudební cena Královské filharmonické společnosti (2004) či cena Bruna Waltera udělovaná pařížskou Académie du Disque Lyrique. V roce 2012 získal Řád za zásluhy Italské republice (Cavaliere di Gran Croce) a Řád britského impéria (rytíř); v roce 2015 obdržel Zlatou medaili udělovanou Královskou filharmonickou společností.

Stal se také tváří několika kritikou vřele přijatých dokumentů, natočených stanicí BBC, jako např.  „Opera Italia”, „Pappano’s Essential Ring Cycle” nebo „Pappano’s Classical Voices”. Od roku 1995 exkluzivně nahrává pro Warner Classics (dříve EMI Classics).