Česká filharmonie • Zahajovací koncert

Osobnost Antonína Dvořáka je spjata s Českou filharmonií od jejích začátků. Dne 4. ledna 1896 dirigoval její první oficiální koncert a Dvořákova díla tvořila po všechna léta trvalou součást programů orchestru. Zahajovací koncert sezony 2023/2024 tak tvoří předtaktí k nadcházejícímu Roku české hudby, v němž bude připomenuto 120. výročí skladatelova úmrtí. 

V červnu 1879 se berlínský nakladatel Simrock Dvořáka dotázal: „Napíšete v létě houslový koncert?“ Je to první známá zmínka o díle, které se stalo později jedním ze skladatelových nejproslulejších a nejoblíbenějších, Koncertu pro housle a orchestr a moll, op. 53. Nevíme, zda Dvořák na kompozici houslového koncertu už předtím sám pomýšlel a Simrock jen poskytl rozhodující impuls, už v červenci téhož roku však skladatel ke kompozici díla skutečně přikročil. Cesta díla na koncertní pódium však trvala několik let. Dvořák hrál kromě varhan a klavíru sice také na housle, o konzultace týkající se sólového partu však na Simrockovu radu požádal proslulého houslistu Josepha Joachima. Ten se s Dvořákem nad skladbou několikrát sešel, nakonec se však neshodli a příčinou pravděpodobně nebylo pouze houslistovo značné časové zaneprázdnění. Dvořákův koncert vznikal v době, kdy už skladatelé opouštěli čistě virtuózní pojetí sólistického partu a orchestr hrál v takových skladbách pouze doprovodnou roli. Nyní hledali cestu myšlenkovému a výrazovému propojení obou složek. Téměř současně s Dvořákem se s koncepcí houslového koncertu potýkali také Johannes Brahms a Petr Iljič Čajkovskij. Ani jeden se tehdy nesetkal u své skladby s pochopením u interpretů, u publika, ani u kritiky. Brahmsovo dílo Joachim premiéroval začátkem roku 1879 v Lipsku a v prvních ohlasech bylo charakterizováno jako „málo houslové“, Čajkovského koncert jeho původně zamýšlený interpret Leopold Auer odmítl jako nehratelný a po světové premiéře roku 1881 ve Vídni se sólistou Adolfem Brodskym napsal kritik Eduard Hanslick, že taková hudba „páchne“. 

Dvořák sice na Joachimovo přání „celý koncert přepracoval a neponechal jediný takt“, jak sděloval nakladateli, ale ještě po čtyřech letech nebylo dílo definitivní. V listopadu 1882 byl koncert uveden neveřejně s orchestrem Královské vysoké hudební školy v Berlíně, na níž byl Joachim profesorem, houslový part však hrál Emanuel Wirth a dirigoval Ernst Rudorff, který rovněž Dvořákovi navrhoval řadu úprav. Změny požadoval i korektor Simrockova nakladatelství Robert Keller, jenž žádal oddělení první a druhé věty; Dvořák však trval na jejich spojení attacca. Sólistou oficiální premiéry 14. října 1883 v Praze s orchestrem Národního divadla a dirigentem Mořicem Angerem byl František Ondříček, který se stal horlivým propagátorem a obhájcem díla. Uvedl i vídeňskou premiéru 2. prosince 1883 s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Hansem Richterem – kde Dvořákův koncert zazněl spolu se světovou premiérou Třetí symfonie Johannesa Brahmse –, či anglickou premiéru v Londýně 1. dubna 1886, kterou dirigoval skladatel Arthur Sullivan. Joseph Joachim dílo nikdy nehrál, dedikaci však Dvořák nezměnil. Dnes patří Dvořákův Houslový koncert a moll mezi nejoblíbenější v houslovém repertoáru. Na působivosti nic neztratila melodičnost první věty, lyrika druhé ani temperamentní finále se stylizací tance furiant. Své oprávněné místo v koncertantní literatuře nalezly i koncerty Brahmsův a Čajkovského, skladatelů, k nimž měl Dvořák osobně blízko. 

Roku 1891 vytvořil Dvořák trojici programních předeher, které označil jako cyklus. V prosinci 1891 sděloval sekretáři londýnské Filharmonické společnosti Francescu Bergerovi na jeho dotaz po nových skladbách: „Samozřejmě, že píšu něco nového, jak víte – ale není to ještě hotové. Budu mít velké orchestrální skladby, totiž: tři ouvertury nazvané: Příroda, Život (Karneval), Láska (Othello) (...) dokončím asi za 4 týdny – potom Vám o tom rád napíši více. Jestli budou všechny tři ouvertury provedeny v Rakousku nebo v Anglii ve Filharmonii, to Vám nemohu nyní říci. Vše závisí na nakladatelích.“ Konkrétní program předeher Dvořák nesdělil, jsou však jednou z prvních známek jeho obratu od forem absolutní hudby k mimohudebním inspiracím, které jej později dovedly k symfonickým básním podle balad Karla Jaromíra Erbena. 

Všemi třemi předehrami prochází týž základní motiv a původně měly také společné opusové číslo. Všechny tři byly poprvé provedeny v Praze 28. dubna 1892 pod Dvořákovou taktovkou ještě pod názvy Příroda, Život a Láska pod společným opusovým číslem 91. Definitivní názvy V přírodě, Karneval a Othello získaly v Simrockově vydání následujícího roku již se samostatnými opusovými čísly. Byly také mezi prvními skladbami, jež zazněly v New Yorku jako novinky po Dvořákově příjezdu do Ameriky. 

Předehra V přírodě je chápána jako vztah člověka vůči přírodě a naslouchání jejím hlasům, Karneval je symbolizuje tanečními rytmy životní ruch a Shakespearův hrdina Othello živelnou a vášnivou lásku. Předehra V přírodě je zkomponována v rozšířené sonátové formě. Otevírá ji klidný úvod postavený na intervalu sestupné tercie, flétny a hoboje imitují ptačí zpěv, vzniká obraz probouzející se přírody a jejího hlubokého působení na lidskou duši. Vzruchu a radosti, jaké dokáže vyvolat, i míru a zklidnění, jež člověku přináší. 

Symfonii č. 8 G dur, op. 88, komponoval Dvořák v létě 1889 ve svém letním sídle na Vysoké u Příbrami, dokončena byla v listopadu téhož roku v Praze a právem patří k jeho nejpopulárnějším skladbám. První známou zmínkou o ní je skladatelův dopis Francescu Bergerovi z 8. září téhož roku: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“ Bergerův zájem byl výsledkem předchozích Dvořákových úspěchů v Anglii: roku 1885 byla v Londýně uvedena jeho Symfonie č. 7 (tehdy označená jako v pořadí druhá), v Birminghamu kantáta Svatební košile, v Leedsu roku 1886 oratorium Svatá Ludmila. Dvořák si byl vědom své ceny, jeho sebevědomí vzrostlo a vedlo k prvním rozporům se Simrockem, jemuž se náhle skladatelovy honorářové požadavky zdály přehnané. Symfonie vznikla jako vyjádření skladatelových díků „za přijetí do České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“, jak stojí na autografu. Premiéru měla 2. února 1890 v rámci cyklu Populárních koncertů spolku Umělecká beseda, orchestr Národního divadla řídil autor. Ten ji pak 24. dubna téhož roku dirigoval v zahraniční premiéře v Londýně v provedení tamní Filharmonické společnosti. Skladba měla neobyčejný úspěch a skladatel byl v tisku označen za „legitimního následníka Beethovena a Schumanna“. Osobně ji Dvořák řídil také v červnu 1891 u příležitosti udělení čestného doktorátu v Cambridgi a během světové výstavy v Chicagu roku 1893. Brzy po premiéře se symfonie ujal Hans Richter, který ji v Londýně 7. července 1890 zopakoval, uvedl ji také ve Frankfurtu a 4. ledna 1891 ve Vídni. Pro zmíněné skladatelovy neshody s nakladatelem Simrockem vyšla symfonie tiskem roku 1892 v londýnském nakladatelství Novello (proto dostala přízvisko „Anglická“). 

Skladba upoutá už hymnicky znějící úvodní myšlenkou, které se v dalším průběhu objevuje jako reminiscence, v kombinaci s několika dalšími tematickými úseky. Druhá věta je ukázkou Dvořákovy přebohaté invence a právem obdivovaného umění instrumentace. V tanečně laděné scherzové větě využil Dvořák autocitát ze své komické opery Tvrdé palice, snad jako ironický (či sebeironický) žert? Fanfára trubek otevírá finální větu, v níž skladatel mistrně propojil sonátovou a variační formu.