Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Zahajovací koncert


Začátek sezony patří Antonínu Dvořákovi, a to nejen proto, že s ním osobně je spojen sám počátek České filharmonie. Dvořákovské programy totiž orchestr v krátkém čase zahraje nejen v Rudolfinu, ale také na svém asijském turné. Na zahajovacím koncertě přivítáme poprvé vynikajícího mladého německo-amerického houslistu Augustina Hadelicha.

Délka programu 1 hod 45 min

Program

Antonín Dvořák
V přírodě, koncertní předehra, op. 91 (12')

Antonín Dvořák
Koncert pro housle a orchestr a moll, op. 53 (32')

— Přestávka —

Antonín Dvořák
Symfonie č. 8 G dur, op. 88 (38')

Účinkující

Augustin Hadelich housle

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Zahajovací koncert

Rudolfinum — Dvořákova síň

Studentské vstupné


Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla

Normální vstupné


Událost již proběhla
Událost již proběhla
Událost již proběhla
Cena od 200 do 1900 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Rezervace míst stávajícím abonentům:
do 3. června 2024, 20.00
Prodej jednotlivých vstupenek na abonentní koncerty:
od 10. června 2024, 10.00
Prodej vstupenek na všechny veřejné generální zkoušky:
od 11. září 2024, 10.00

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227
E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Dvořák byl sám houslista, a tak není divu, že vnitřní hlasy v jeho partiturách jsou vždy nesmírně důležité. V mnoha částech houslového koncertu (například v krásném přechodu z první do druhé věty) se housle nevznášejí vysoko nad orchestrální texturou, ale jsou přímo uprostřed ní - jsou prostředním hlasem chorálu, obklopené zvuky lesních rohů a dechových nástrojů. To znamená, že sólista, dirigent a hráči na dechové nástroje musí dýchat a frázovat společně, neustále se poslouchat a reagovat na sebe. To je největší výzva díla a zároveň to, co ho dělá výjimečným!“

— Augustin Hadelich

Zahajovací koncerty se konají pod záštitou ministra kultury.

Třetí zahajovací koncert se koná jako prolog festivalu Talichův Beroun 2023.

Koncert konaný 29. 9. můžete sledovat živě na stanici Mezzo Live.

Účinkující

Augustin Hadelich  housle

Augustin Hadelich

Život Augustina Hadelicha je příběhem zázračného dítěte z toskánské farmy, které se dokázalo dostat na úplný vrchol mezi nejvýznamnější současné světové interprety. Narodil se v italském městě Cecina (nedaleko Livorna) německým rodičům, kteří zde vlastnili farmu. Hrát na housle začal v pěti letech (to už doma hráli i jeho dva bratři, na violoncello a klavír), a to pod vedením svého otce, amatérského violoncellisty, který byl po dlouhou dobu jeho jediným učitelem. Tedy s výjimkou několika slavných houslistů (Norberta Brainina či Uta Ughiho), kteří jezdili do Toskánka na letní pobyt a byli ochotni Augustina také něco přiučit. Rozpoznali velký talent, a tak začal Hadelich navštěvovat konzervatoř v blízkém Livornu, Istituto Mascagni. Následovalo přijetí na prestižní Julliard School, kde studoval u Joela Smirnoffa. 

Start jeho interpretační kariéry nastal ve 22 letech, kdy zvítězil v Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis (2006). Od té doby se hudební kritika předhání v superlativech o jeho fenomenální technice, úchvatné barvě tónu a promyšlené interpretaci. Ve skladbách hledá drobné nuance a neváhá ani experimentovat, jak dokázal například ve své sólové bachovské nahrávce, kdy pro dosažení optimálního zvuku vzal do ruky barokní smyčec. Nebojí se ani uvádění soudobé hudby: vždyť jeho nahrávka Dutilleuxova houslového koncertu získala v roce 2016 cenu Grammy.

Na svém koncertním i nahrávacím kontě má však i množství tradičních repertoárových kusů, kterým je i dnes uváděný Dvořákův houslový koncert, jenž je též součástí Hadelichova CD „Bohemian Tales“. Spolu s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu za něj Hadelich v roce 2021 získal cenu Opus Klassik a vysloužil si taktéž nominaci na cenu Grammy. Tu však ve vítězství tentokrát neproměnil, přestože se kritika mohla přetrhnout v oslavování jeho schopnosti vyprávět hudební příběh, přednést sebevědomý interpretační postoj či věnovat tolik pozornosti drobným artikulačním detailům.

Do Prahy přijede s Dvořákem po dokonale nabitém září, kdy v šesti evropských zemích odehraje celkem třináct koncertů – a 2. října již bude koncertovat v Arménii. A v tomto životním tempu tepe jeho profesní život stále (dokonce v průběhu několika dní střídá Evropu s Amerikou), aby se ryzí zvuk jeho Guarneriho houslí z roku 1744 rozezněl na nejvýznamnějších koncertních pódiích světa. Jeho partnery se při těchto hudebních poutích stávají kromě nejvýznamnějších amerických orchestrů například Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Londýnský filharmonický orchestr či Tokijský symfonický orchestr NHK. Kromě toho Hadelich ještě vyučuje housle na Yale University a pořádá mistrovské kurzy. 

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Antonín Dvořák
Zahajovací koncert - program večera

Osobnost Antonína Dvořáka je spjata s Českou filharmonií od jejích začátků. Dne 4. ledna 1896 dirigoval její první oficiální koncert a Dvořákova díla tvořila po všechna léta trvalou součást programů orchestru. Zahajovací koncert sezony 2023/2024 tak tvoří předtaktí k nadcházejícímu Roku české hudby, v němž bude připomenuto 120. výročí skladatelova úmrtí. 

V červnu 1879 se berlínský nakladatel Simrock Dvořáka dotázal: „Napíšete v létě houslový koncert?“ Je to první známá zmínka o díle, které se stalo později jedním ze skladatelových nejproslulejších a nejoblíbenějších, Koncertu pro housle a orchestr a moll, op. 53. Nevíme, zda Dvořák na kompozici houslového koncertu už předtím sám pomýšlel a Simrock jen poskytl rozhodující impuls, už v červenci téhož roku však skladatel ke kompozici díla skutečně přikročil. Cesta díla na koncertní pódium však trvala několik let. Dvořák hrál kromě varhan a klavíru sice také na housle, o konzultace týkající se sólového partu však na Simrockovu radu požádal proslulého houslistu Josepha Joachima. Ten se s Dvořákem nad skladbou několikrát sešel, nakonec se však neshodli a příčinou pravděpodobně nebylo pouze houslistovo značné časové zaneprázdnění. Dvořákův koncert vznikal v době, kdy už skladatelé opouštěli čistě virtuózní pojetí sólistického partu a orchestr hrál v takových skladbách pouze doprovodnou roli. Nyní hledali cestu myšlenkovému a výrazovému propojení obou složek. Téměř současně s Dvořákem se s koncepcí houslového koncertu potýkali také Johannes Brahms a Petr Iljič Čajkovskij. Ani jeden se tehdy nesetkal u své skladby s pochopením u interpretů, u publika, ani u kritiky. Brahmsovo dílo Joachim premiéroval začátkem roku 1879 v Lipsku a v prvních ohlasech bylo charakterizováno jako „málo houslové“, Čajkovského koncert jeho původně zamýšlený interpret Leopold Auer odmítl jako nehratelný a po světové premiéře roku 1881 ve Vídni se sólistou Adolfem Brodskym napsal kritik Eduard Hanslick, že taková hudba „páchne“. 

Dvořák sice na Joachimovo přání „celý koncert přepracoval a neponechal jediný takt“, jak sděloval nakladateli, ale ještě po čtyřech letech nebylo dílo definitivní. V listopadu 1882 byl koncert uveden neveřejně s orchestrem Královské vysoké hudební školy v Berlíně, na níž byl Joachim profesorem, houslový part však hrál Emanuel Wirth a dirigoval Ernst Rudorff, který rovněž Dvořákovi navrhoval řadu úprav. Změny požadoval i korektor Simrockova nakladatelství Robert Keller, jenž žádal oddělení první a druhé věty; Dvořák však trval na jejich spojení attacca. Sólistou oficiální premiéry 14. října 1883 v Praze s orchestrem Národního divadla a dirigentem Mořicem Angerem byl František Ondříček, který se stal horlivým propagátorem a obhájcem díla. Uvedl i vídeňskou premiéru 2. prosince 1883 s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Hansem Richterem – kde Dvořákův koncert zazněl spolu se světovou premiérou Třetí symfonie Johannesa Brahmse –, či anglickou premiéru v Londýně 1. dubna 1886, kterou dirigoval skladatel Arthur Sullivan. Joseph Joachim dílo nikdy nehrál, dedikaci však Dvořák nezměnil. Dnes patří Dvořákův Houslový koncert a moll mezi nejoblíbenější v houslovém repertoáru. Na působivosti nic neztratila melodičnost první věty, lyrika druhé ani temperamentní finále se stylizací tance furiant. Své oprávněné místo v koncertantní literatuře nalezly i koncerty Brahmsův a Čajkovského, skladatelů, k nimž měl Dvořák osobně blízko. 

Roku 1891 vytvořil Dvořák trojici programních předeher, které označil jako cyklus. V prosinci 1891 sděloval sekretáři londýnské Filharmonické společnosti Francescu Bergerovi na jeho dotaz po nových skladbách: „Samozřejmě, že píšu něco nového, jak víte – ale není to ještě hotové. Budu mít velké orchestrální skladby, totiž: tři ouvertury nazvané: Příroda, Život (Karneval), Láska (Othello) (...) dokončím asi za 4 týdny – potom Vám o tom rád napíši více. Jestli budou všechny tři ouvertury provedeny v Rakousku nebo v Anglii ve Filharmonii, to Vám nemohu nyní říci. Vše závisí na nakladatelích.“ Konkrétní program předeher Dvořák nesdělil, jsou však jednou z prvních známek jeho obratu od forem absolutní hudby k mimohudebním inspiracím, které jej později dovedly k symfonickým básním podle balad Karla Jaromíra Erbena. 

Všemi třemi předehrami prochází týž základní motiv a původně měly také společné opusové číslo. Všechny tři byly poprvé provedeny v Praze 28. dubna 1892 pod Dvořákovou taktovkou ještě pod názvy Příroda, Život a Láska pod společným opusovým číslem 91. Definitivní názvy V přírodě, Karneval a Othello získaly v Simrockově vydání následujícího roku již se samostatnými opusovými čísly. Byly také mezi prvními skladbami, jež zazněly v New Yorku jako novinky po Dvořákově příjezdu do Ameriky. 

Předehra V přírodě je chápána jako vztah člověka vůči přírodě a naslouchání jejím hlasům, Karneval je symbolizuje tanečními rytmy životní ruch a Shakespearův hrdina Othello živelnou a vášnivou lásku. Předehra V přírodě je zkomponována v rozšířené sonátové formě. Otevírá ji klidný úvod postavený na intervalu sestupné tercie, flétny a hoboje imitují ptačí zpěv, vzniká obraz probouzející se přírody a jejího hlubokého působení na lidskou duši. Vzruchu a radosti, jaké dokáže vyvolat, i míru a zklidnění, jež člověku přináší. 

Symfonii č. 8 G dur, op. 88, komponoval Dvořák v létě 1889 ve svém letním sídle na Vysoké u Příbrami, dokončena byla v listopadu téhož roku v Praze a právem patří k jeho nejpopulárnějším skladbám. První známou zmínkou o ní je skladatelův dopis Francescu Bergerovi z 8. září téhož roku: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“ Bergerův zájem byl výsledkem předchozích Dvořákových úspěchů v Anglii: roku 1885 byla v Londýně uvedena jeho Symfonie č. 7 (tehdy označená jako v pořadí druhá), v Birminghamu kantáta Svatební košile, v Leedsu roku 1886 oratorium Svatá Ludmila. Dvořák si byl vědom své ceny, jeho sebevědomí vzrostlo a vedlo k prvním rozporům se Simrockem, jemuž se náhle skladatelovy honorářové požadavky zdály přehnané. Symfonie vznikla jako vyjádření skladatelových díků „za přijetí do České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“, jak stojí na autografu. Premiéru měla 2. února 1890 v rámci cyklu Populárních koncertů spolku Umělecká beseda, orchestr Národního divadla řídil autor. Ten ji pak 24. dubna téhož roku dirigoval v zahraniční premiéře v Londýně v provedení tamní Filharmonické společnosti. Skladba měla neobyčejný úspěch a skladatel byl v tisku označen za „legitimního následníka Beethovena a Schumanna“. Osobně ji Dvořák řídil také v červnu 1891 u příležitosti udělení čestného doktorátu v Cambridgi a během světové výstavy v Chicagu roku 1893. Brzy po premiéře se symfonie ujal Hans Richter, který ji v Londýně 7. července 1890 zopakoval, uvedl ji také ve Frankfurtu a 4. ledna 1891 ve Vídni. Pro zmíněné skladatelovy neshody s nakladatelem Simrockem vyšla symfonie tiskem roku 1892 v londýnském nakladatelství Novello (proto dostala přízvisko „Anglická“). 

Skladba upoutá už hymnicky znějící úvodní myšlenkou, které se v dalším průběhu objevuje jako reminiscence, v kombinaci s několika dalšími tematickými úseky. Druhá věta je ukázkou Dvořákovy přebohaté invence a právem obdivovaného umění instrumentace. V tanečně laděné scherzové větě využil Dvořák autocitát ze své komické opery Tvrdé palice, snad jako ironický (či sebeironický) žert? Fanfára trubek otevírá finální větu, v níž skladatel mistrně propojil sonátovou a variační formu. 

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.