Česká filharmonie • Zahajovací koncert

Život Augustina Hadelicha je příběhem zázračného dítěte z toskánské farmy, které se dokázalo dostat na úplný vrchol mezi nejvýznamnější současné světové interprety. Narodil se v italském městě Cecina (nedaleko Livorna) německým rodičům, kteří zde vlastnili farmu. Hrát na housle začal v pěti letech (to už doma hráli i jeho dva bratři, na violoncello a klavír), a to pod vedením svého otce, amatérského violoncellisty, který byl po dlouhou dobu jeho jediným učitelem. Tedy s výjimkou několika slavných houslistů (Norberta Brainina či Uta Ughiho), kteří jezdili do Toskánka na letní pobyt a byli ochotni Augustina také něco přiučit. Rozpoznali velký talent, a tak začal Hadelich navštěvovat konzervatoř v blízkém Livornu, Istituto Mascagni. Následovalo přijetí na prestižní Julliard School, kde studoval u Joela Smirnoffa. 

Start jeho interpretační kariéry nastal ve 22 letech, kdy zvítězil v Mezinárodní houslové soutěži v Indianapolis (2006). Od té doby se hudební kritika předhání v superlativech o jeho fenomenální technice, úchvatné barvě tónu a promyšlené interpretaci. Ve skladbách hledá drobné nuance a neváhá ani experimentovat, jak dokázal například ve své sólové bachovské nahrávce, kdy pro dosažení optimálního zvuku vzal do ruky barokní smyčec. Nebojí se ani uvádění soudobé hudby: vždyť jeho nahrávka Dutilleuxova houslového koncertu získala v roce 2016 cenu Grammy.

Na svém koncertním i nahrávacím kontě má však i množství tradičních repertoárových kusů, kterým je i dnes uváděný Dvořákův houslový koncert, jenž je též součástí Hadelichova CD „Bohemian Tales“. Spolu s Jakubem Hrůšou a Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu za něj Hadelich v roce 2021 získal cenu Opus Klassik a vysloužil si taktéž nominaci na cenu Grammy. Tu však ve vítězství tentokrát neproměnil, přestože se kritika mohla přetrhnout v oslavování jeho schopnosti vyprávět hudební příběh, přednést sebevědomý interpretační postoj či věnovat tolik pozornosti drobným artikulačním detailům.

Do Prahy přijede s Dvořákem po dokonale nabitém září, kdy v šesti evropských zemích odehraje celkem třináct koncertů – a 2. října již bude koncertovat v Arménii. A v tomto životním tempu tepe jeho profesní život stále (dokonce v průběhu několika dní střídá Evropu s Amerikou), aby se ryzí zvuk jeho Guarneriho houslí z roku 1744 rozezněl na nejvýznamnějších koncertních pódiích světa. Jeho partnery se při těchto hudebních poutích stávají kromě nejvýznamnějších amerických orchestrů například Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw, Londýnský filharmonický orchestr či Tokijský symfonický orchestr NHK. Kromě toho Hadelich ještě vyučuje housle na Yale University a pořádá mistrovské kurzy. 

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Osobnost Antonína Dvořáka je spjata s Českou filharmonií od jejích začátků. Dne 4. ledna 1896 dirigoval její první oficiální koncert a Dvořákova díla tvořila po všechna léta trvalou součást programů orchestru. Zahajovací koncert sezony 2023/2024 tak tvoří předtaktí k nadcházejícímu Roku české hudby, v němž bude připomenuto 120. výročí skladatelova úmrtí. 

V červnu 1879 se berlínský nakladatel Simrock Dvořáka dotázal: „Napíšete v létě houslový koncert?“ Je to první známá zmínka o díle, které se stalo později jedním ze skladatelových nejproslulejších a nejoblíbenějších, Koncertu pro housle a orchestr a moll, op. 53. Nevíme, zda Dvořák na kompozici houslového koncertu už předtím sám pomýšlel a Simrock jen poskytl rozhodující impuls, už v červenci téhož roku však skladatel ke kompozici díla skutečně přikročil. Cesta díla na koncertní pódium však trvala několik let. Dvořák hrál kromě varhan a klavíru sice také na housle, o konzultace týkající se sólového partu však na Simrockovu radu požádal proslulého houslistu Josepha Joachima. Ten se s Dvořákem nad skladbou několikrát sešel, nakonec se však neshodli a příčinou pravděpodobně nebylo pouze houslistovo značné časové zaneprázdnění. Dvořákův koncert vznikal v době, kdy už skladatelé opouštěli čistě virtuózní pojetí sólistického partu a orchestr hrál v takových skladbách pouze doprovodnou roli. Nyní hledali cestu myšlenkovému a výrazovému propojení obou složek. Téměř současně s Dvořákem se s koncepcí houslového koncertu potýkali také Johannes Brahms a Petr Iljič Čajkovskij. Ani jeden se tehdy nesetkal u své skladby s pochopením u interpretů, u publika, ani u kritiky. Brahmsovo dílo Joachim premiéroval začátkem roku 1879 v Lipsku a v prvních ohlasech bylo charakterizováno jako „málo houslové“, Čajkovského koncert jeho původně zamýšlený interpret Leopold Auer odmítl jako nehratelný a po světové premiéře roku 1881 ve Vídni se sólistou Adolfem Brodskym napsal kritik Eduard Hanslick, že taková hudba „páchne“. 

Dvořák sice na Joachimovo přání „celý koncert přepracoval a neponechal jediný takt“, jak sděloval nakladateli, ale ještě po čtyřech letech nebylo dílo definitivní. V listopadu 1882 byl koncert uveden neveřejně s orchestrem Královské vysoké hudební školy v Berlíně, na níž byl Joachim profesorem, houslový part však hrál Emanuel Wirth a dirigoval Ernst Rudorff, který rovněž Dvořákovi navrhoval řadu úprav. Změny požadoval i korektor Simrockova nakladatelství Robert Keller, jenž žádal oddělení první a druhé věty; Dvořák však trval na jejich spojení attacca. Sólistou oficiální premiéry 14. října 1883 v Praze s orchestrem Národního divadla a dirigentem Mořicem Angerem byl František Ondříček, který se stal horlivým propagátorem a obhájcem díla. Uvedl i vídeňskou premiéru 2. prosince 1883 s Vídeňskými filharmoniky a dirigentem Hansem Richterem – kde Dvořákův koncert zazněl spolu se světovou premiérou Třetí symfonie Johannesa Brahmse –, či anglickou premiéru v Londýně 1. dubna 1886, kterou dirigoval skladatel Arthur Sullivan. Joseph Joachim dílo nikdy nehrál, dedikaci však Dvořák nezměnil. Dnes patří Dvořákův Houslový koncert a moll mezi nejoblíbenější v houslovém repertoáru. Na působivosti nic neztratila melodičnost první věty, lyrika druhé ani temperamentní finále se stylizací tance furiant. Své oprávněné místo v koncertantní literatuře nalezly i koncerty Brahmsův a Čajkovského, skladatelů, k nimž měl Dvořák osobně blízko. 

Roku 1891 vytvořil Dvořák trojici programních předeher, které označil jako cyklus. V prosinci 1891 sděloval sekretáři londýnské Filharmonické společnosti Francescu Bergerovi na jeho dotaz po nových skladbách: „Samozřejmě, že píšu něco nového, jak víte – ale není to ještě hotové. Budu mít velké orchestrální skladby, totiž: tři ouvertury nazvané: Příroda, Život (Karneval), Láska (Othello) (...) dokončím asi za 4 týdny – potom Vám o tom rád napíši více. Jestli budou všechny tři ouvertury provedeny v Rakousku nebo v Anglii ve Filharmonii, to Vám nemohu nyní říci. Vše závisí na nakladatelích.“ Konkrétní program předeher Dvořák nesdělil, jsou však jednou z prvních známek jeho obratu od forem absolutní hudby k mimohudebním inspiracím, které jej později dovedly k symfonickým básním podle balad Karla Jaromíra Erbena. 

Všemi třemi předehrami prochází týž základní motiv a původně měly také společné opusové číslo. Všechny tři byly poprvé provedeny v Praze 28. dubna 1892 pod Dvořákovou taktovkou ještě pod názvy Příroda, Život a Láska pod společným opusovým číslem 91. Definitivní názvy V přírodě, Karneval a Othello získaly v Simrockově vydání následujícího roku již se samostatnými opusovými čísly. Byly také mezi prvními skladbami, jež zazněly v New Yorku jako novinky po Dvořákově příjezdu do Ameriky. 

Předehra V přírodě je chápána jako vztah člověka vůči přírodě a naslouchání jejím hlasům, Karneval je symbolizuje tanečními rytmy životní ruch a Shakespearův hrdina Othello živelnou a vášnivou lásku. Předehra V přírodě je zkomponována v rozšířené sonátové formě. Otevírá ji klidný úvod postavený na intervalu sestupné tercie, flétny a hoboje imitují ptačí zpěv, vzniká obraz probouzející se přírody a jejího hlubokého působení na lidskou duši. Vzruchu a radosti, jaké dokáže vyvolat, i míru a zklidnění, jež člověku přináší. 

Symfonii č. 8 G dur, op. 88, komponoval Dvořák v létě 1889 ve svém letním sídle na Vysoké u Příbrami, dokončena byla v listopadu téhož roku v Praze a právem patří k jeho nejpopulárnějším skladbám. První známou zmínkou o ní je skladatelův dopis Francescu Bergerovi z 8. září téhož roku: „Velmi děkuji za Váš laskavý dopis, ve kterém se mě ptáte, zda mám něco nového pro Vaše koncerty. Pravděpodobně to bude nová symfonie, na které nyní pracuji; je zde pouze otázka, zda budu schopen ji dokončit včas.“ Bergerův zájem byl výsledkem předchozích Dvořákových úspěchů v Anglii: roku 1885 byla v Londýně uvedena jeho Symfonie č. 7 (tehdy označená jako v pořadí druhá), v Birminghamu kantáta Svatební košile, v Leedsu roku 1886 oratorium Svatá Ludmila. Dvořák si byl vědom své ceny, jeho sebevědomí vzrostlo a vedlo k prvním rozporům se Simrockem, jemuž se náhle skladatelovy honorářové požadavky zdály přehnané. Symfonie vznikla jako vyjádření skladatelových díků „za přijetí do České akademie císaře Františka Josefa pro vědy, slovesnost a umění“, jak stojí na autografu. Premiéru měla 2. února 1890 v rámci cyklu Populárních koncertů spolku Umělecká beseda, orchestr Národního divadla řídil autor. Ten ji pak 24. dubna téhož roku dirigoval v zahraniční premiéře v Londýně v provedení tamní Filharmonické společnosti. Skladba měla neobyčejný úspěch a skladatel byl v tisku označen za „legitimního následníka Beethovena a Schumanna“. Osobně ji Dvořák řídil také v červnu 1891 u příležitosti udělení čestného doktorátu v Cambridgi a během světové výstavy v Chicagu roku 1893. Brzy po premiéře se symfonie ujal Hans Richter, který ji v Londýně 7. července 1890 zopakoval, uvedl ji také ve Frankfurtu a 4. ledna 1891 ve Vídni. Pro zmíněné skladatelovy neshody s nakladatelem Simrockem vyšla symfonie tiskem roku 1892 v londýnském nakladatelství Novello (proto dostala přízvisko „Anglická“). 

Skladba upoutá už hymnicky znějící úvodní myšlenkou, které se v dalším průběhu objevuje jako reminiscence, v kombinaci s několika dalšími tematickými úseky. Druhá věta je ukázkou Dvořákovy přebohaté invence a právem obdivovaného umění instrumentace. V tanečně laděné scherzové větě využil Dvořák autocitát ze své komické opery Tvrdé palice, snad jako ironický (či sebeironický) žert? Fanfára trubek otevírá finální větu, v níž skladatel mistrně propojil sonátovou a variační formu.