Tušil Wolfgang Amadeus Mozart, když psal Koncert pro klavír a orchestr č. 25 C dur, K 503, že na jeho pojetí koncertantního díla nejsou posluchači připraveni a že si dílo bude klestit cestu na pódia celých 147 let? Skladbu uvedl autor ve Vídni den po dokončení, 5. prosince 1786, následující rok vystoupení zopakoval a zahrál ji též v Lipsku. Do koncertního sálu se ale poté vrátila až v roce 1934, kdy se sólového partu ujal Artur Schnabel a Vídeňské filharmoniky řídil George Szell. Trvalo ještě dalších deset let, než dílo zaujalo pevné místo v klavírním repertoáru a získalo zcela jiné hodnocení – dnes jej považujeme za jeden z Mozartových nejvelkolepějších počinů, jímž ukázal v tomto žánru směr nejen Beethovenovi, ale celému 19. století. Česká filharmonie natočila tento koncert v roce 1974 pro firmu Supraphon s legendárním mozartovským interpretem Ivanem Moravcem pod vedením Josefa Vlacha. 

Mozart se formou klavírního koncertu zabýval přibližně od svých dvaceti let, znal modelová díla zejména ve Vídni působícího Georga Christopha Wagenseila (1715–1777) a „londýnského“ Johanna Christiana Bacha (1735–1782). V pracovně úspěšných letech 1784–1786, kdy vzniklo celkem dvanáct klavírních koncertů, jež se řadí k autorovým vrcholným dílům, polemizuje se svými předchůdci na stránkách partitur a posouvá formu dál od zábavných, příjemně předvídatelných kusů pro vznešenou společnost. Často píše sobě na míru, všímá si více barev nástrojových skupin, v obsahu jde až do překvapivé hloubky, v jejíž „vodách“ plyne i náročný kontrapunkt. 

V Koncertu č. 25 pracuje skladatel vskutku nově a volí si k tomu heroicky vítěznou tóninu C dur, aby v ní zasvítily trubky s perkusemi (vynechává přitom své oblíbené klarinety). Předkládá dokonalou jednotu v rozmanitosti, na svou dobu je nadmíru symfonický a polyfonní. Slyšíme to zvláště v úvodní větě Allegro maestoso, kde jsme svědky mnoha výrazových kontrastů. V její střední části jako by autor předjímal melodii Marseillaisy, jež vznikla téměř šest let po dokončení díla v roce 1792. Ozvěnou křehce líbezných duetů Mozartových oper je následující pomalá věta, klavír tu vede procítěný dialog zvláště s dechovými nástroji. Závěrečné rondové Allegretto zahájí taneční téma ze skladatelovy opery Idomeneo. Ačkoliv se pod rouškou typicky strhující mozartovské energie skrývají závažné myšlenky, koncert graduje optimisticky. Nikoliv náhodou je pro mimořádnou vypracovanost stavěn vedle vůbec poslední skladatelovy Symfonie C dur č. 41 „Jupiter“, K 551 z roku 1788. 

Jean Sibelius, pojmenovaný rodiči Johan Julius Christian a nazývaný Janne, se narodil v městě Hämeenlinna na jihu Finska. Země v tu dobu náležela k Ruskému impériu jako více či méně autonomní velkoknížectví. Po dlouhé koexistenci v jednom správním celku se švédským královstvím se v 19. století finský lid vymezoval jak vůči setrvávajícímu švédskému vlivu, tak – později – vůči rusifikaci, a prožíval své národní probuzení. Kultura, jazyk, mytologie, hrdinské momenty z dějin, to vše hrálo důležitou roli. Sám Sibelius vyrůstal v prostředí hovořícím švédsky a k finštině si musel najít cestu. Napomohl tomu i karelo-finský epos Kalevala, sestavený na základě ústní tradice Karelů a Finů a vydaný v definitivním znění roku 1849. Mladý skladatel jím byl doslova uchvácen, sice nikoliv jako první, zato však nejvýznamnější mezi finskými autory. Svá hudební studia na konzervatoři v Helsinkách ukončil v roce 1889 a odešel dál studovat do Berlína a Vídně. Po návratu domů se oženil (1892) s Aino Järnefelt z významné „pro finsky“ orientované rodiny.

Příběhy z Kalevaly a jejich atmosféra prostupovaly Sibeliovým dílem kontinuálně, ať už se jednalo o symfonické básně Kullervo, op. 7, a Lemminkäinen, op. 22 (cyklus čtyř legend spjatých postavou Lemminkäinena), nebo o Tapiolu, op. 112, z roku 1924. Kromě toho Sibelius velmi citlivě vnímal krásu severské přírody, do níž se vždycky rád vracel. V názvu symfonické básně Finlandia, op. 26, jako by se tyto jeho inspirace – dávný svět runových pěvců, boj národa za svobodu, velikost přírody – spojovaly, přesto je však geneze díla pozoruhodná i z dalšího důvodu. Hudba totiž původně vznikla roku 1899 jako doprovod k živým obrazům, inscenovaným začátkem listopadu v Helsinkách na protest proti cenzuře tisku, prosazované ruskou stranou. Šestá část (Finsko se probouzí) a část pátá (Velká nenávist) poskytly hudební materiál pro konečnou verzi Finlandie (1900). Z pochopitelných důvodů krystalizoval také název skladby, pro nějž se hledaly politicky průchozí varianty jako Radostné pocity při probuzení jara, Skandinávský sborový pochod, La Patrie nebo Impromptu, než Axel Carpelan navrhl název konečný. Finlandia začíná bolestným dvoutónovým motivem a celá úvodní plocha (Andante sostenuto) se nese ve vážném, patetickém duchu. Ukončí ji rytmicky úderné volání k boji (Allegro moderato), břeskné, ale nikoliv tragické. Zřejmě největší popularitu si však získala hymnická část, melodie, která – otextována – žila svým vlastním životem a měla dokonce šanci stát se finskou státní hymnou. 

Uvádění Sibeliových skladeb se věnoval systematicky nejstarší profesionální orchestr v Helsinkách, založený roku 1882 dirigentem a skladatelem Robertem Kajanusem. Je zarážející, kolik českých hudebníků, zejména hráčů na dechové nástroje, se u pultů filharmonie objevilo. V roce 1900 se tento početný orchestr vydal na turné po Švédsku, Norsku, Dánsku, Německu, Nizozemí a Belgii až na světovou výstavu do Paříže, kde ve dvou koncertech představil výběr ze skladeb finských autorů včetně Sibelia, jenž se zájezdu účastnil coby druhý dirigent. Na programu byla kromě Finlandie také Sibeliova Symfonie č. 1 a symfonická báseň Lemminkäinen. Zájezd měl ukázat vysokou kulturní úroveň země, která musela na přelomu nového století odolávat zvýšenému ruskému tlaku.

Osobnost Jeana Sibelia charakterizoval jistý neklid: nutil ho k cestování, vášnivému přilnutí k mnoha neřestem, někdy k náročnému soužití s početnou rodinou (poslední z jeho šesti dcer, Heidi, se narodila v roce 1911) i k zadlužení, a na druhé straně ho stíhaly chvíle osamocenosti a chmur. Byl vnímán jako zakladatel finské národní hudby, a zároveň jako autor závažných symfonických skladeb, a to v celosvětovém měřítku. S trochou nadsázky by se mezi nimi dalo najít magických devět symfonií, budeme-li v Kullervovi spatřovat úvodní nečíslovanou symfonii a zahrneme-li Osmou, na níž Sibelius pracoval ve třicátých letech, aniž ji však dokončil a uchoval alespoň v náčrtcích. Symfonie č. 5 Es dur, op. 82, patří k jeho nejznámějším dílům. Vznikla během 1. světové války a její první verze měla premiéru roku 1915 v souvislosti s oslavami Sibeliových padesátin, druhá verze o rok později a finální podoba v roce 1919, vždy za autorova vedení. Práce na symfonii se tak časově přelévala přes dramatické válečné období, ale také další historické události – vznik samostatného Finska (1917) a občanskou válku. Po temně laděné čtvrté symfonii (1911) se Sibelius nechal inspirovat především přírodou, jak dokazují často citované úryvky z jeho deníku: přírodou povznášející („Jeden z mých nejsilnějších zážitků! Panebože, jaká krása!“), ovšem i přírodou s drsnější tváří („Mám nádherné téma na Adagio – zem, červi a mizérie, fortissimo a sordina, mnoho sordin! A božské tóny!!! Jásám a chvěji se vzrušením, zatímco duše zpívá.“). V díle se odráží Sibeliovo instrumentační mistrovství, jeho postoj k hudebnímu vývoji reprezentovanému například impresionisty nebo Schönbergem a také kritičnost k vlastní tvorbě, která se mimo jiné projevila přetavením původně čtyřvěté symfonie do tří vět. Ať už nás z nich osloví jakákoliv část, pravděpodobně nezapomeneme na úplný závěr celé skladby: šest akordů oddělených pauzami a otevřených do nekonečného prostoru.