Symfonie Antona Brucknera tvoří, podobně jako symfonie Beethovenovy, sevřený celek. Někteří Brucknerovi kritici hovořili o skladatelově utkvělé představě, neboť v závěru života všechny své symfonie podrobil revizi téměř najednou, jako by pro něj představovaly jedno jediné dílo. Na rozdíl od Beethovena, u nějž lze sledovat vývoj v přímé linii a každá symfonie zároveň tvoří individuální jednotku, mezi Bruckerovými symfoniemi existuje silná vazba. Jejich koncept se v čase neproměnil a lze nalézt četné souvislosti. Poprvé se skladatel symfonickou formou zabýval roku 1863, komplet uzavírá nedokončená symfonie, nesoucí pořadové číslo devět, ve skutečnosti však včetně této, studijní f moll z roku 1863, a tzv. „nulté“ (či správněji řečeno „anulované“) d moll z roku 1869 vytvořil symfonií jedenáct, chronologii vzniku narušují u řady z nich také různé verze. Bruckner je považován za jednoho z posledních velkých symfoniků 19. století, jejichž díla se stala součástí kmenového repertoáru a jsou trvale uváděna – tak jako díla Johannesa Brahmse, Antonína Dvořáka či s přesahem do 20. století Gustava Mahlera. Nestalo se tak ovšem ihned a bez nesnází, v koncertním životě se prosazoval Bruckner obtížně. Plně akceptován začal být teprve po uvedení Sedmé symfonie Arthurem Nikischem v Lipsku roku 1884. 

Šestá symfonie vznikala mezi roky 1879–1881. Skladatel ji mohl v celku slyšet pouze jednou na orchestrální zkoušce Vídeňských filharmoniků, před vlastním koncertem se však dirigent Otto Jahn rozhodl uvést pouze dvě střední věty. Zazněly 11. února 1883 ve Velkém sále Hudebního spolku (Musikverein) a byly přijaty ambivalentně. Eduard Hanslick, velký příznivec Johannesa Brahmse a jako takový vůči „wagneriánovi“ Brucknerovi skeptický, se vyjádřil víceznačně: „...skladatel se poněkud ukáznil, ale ztratil přirozenost. Při Adagiu se ještě zájem a podivení publika udržovaly v rovnováze, ač s váháním. Avšak v podivnostmi naplněném Scherzu – jak se tak říká – kůň jezdce shodil.“ První provedení všech vět symfonie se uskutečnilo ve Vídni 26. února 1899, opět s Vídeňskými filharmoniky a za řízení Gustava Mahlera – ovšem v jím značně zkráceném a upraveném znění. O rozsahu zásahů si dnes nelze učinit představu, Mahlerova verze se nedochovala. Brucknerovo znění bylo poprvé uvedeno 14. března 1901 ve Stuttgartu pod taktovkou Karla Pohliga, rodáka ze severočeských Teplic a kapelníka vídeňské Dvorní opery v prvních třech letech jejího vedení Mahlerem. Ani toto uvedení však nebylo adekvátní, neboť tištěné vydání vídeňského nakladatelství Doblinger z roku 1899 vykazovalo řadu chyb. Teprve edice z roku 1935 odpovídala autorskému rukopisu a v tomto znění zazněla symfonie poprvé 9. října v Drážďanech 1935 za řízení holandského dirigenta Paula van Kempena.

První věta Šesté symfonie je postavena na třech tématech. V části provedení se prozrazuje Bruckner jako mistr kontrapunktického vedení hlasů. Provedení přechází přímo do reprízy a slavnostně znějící kody. Do centra Brucknerovy koncepce se v této symfonii poprvé dostává pomalá věta a stává se její dramaturgicky závažnou součástí, která ovlivňuje i charakter ostatních vět. Je založena na variační práci a komplexech témat. Scherzo třetí věty a finální věta jsou příbuzného charakteru, přičemž třetí věta upoutává především barevnou instrumentací. V závěrečné větě v modifikované sonátové formě je možno opět rozeznat několik tematických komplexů, na jejichž propojení je vystavěna fanfárově znějící koda.

Klavíristka Yuja Wang je ceněna nejen pro své hudební kvality, ale i pro své charisma, pravdivost emocí a podmanivé vystupování na pódiu. Spolupracovala s nejváženějšími světovými dirigenty, hudebníky a soubory; svou proslulost však nezískala jen díky virtuozitě, ale také svým živelným vystupováním. Jak sdělila deníku The New York Times v proslaveném komentáři: „Pevně věřím, že každý program by měl žít svým vlastním životem a být zpodobněním toho, jak se právě cítím.“

Svou osobitost a charisma v poslední době projevila například na jaře a na podzim 2025 při vystoupeních s Clevelandským orchestrem, kdy hrála Čajkovského Klavírní koncert č. 1, Ligetiho Klavírní koncert či slavný Koncert pro klavír levou rukou a orchestr Maurice Ravela. Za zmínku stojí taktéž provedení všech čtyř klavírních koncertů Sergeje Rachmaninova a Rapsodie na Paganiniho téma po boku dirigenta Yannicka Nézeta-Séguina a Filadelfského orchestru, které se uskutečnilo jako „maraton“ během jednoho večera v Carnegie Hall v roce 2023, tedy 150 let od narození tohoto skladatele. Dva z těchto koncertů, konkrétně první a třetí, uvedla Yuja Wang také v Rudolfinu za doprovodu České filharmonie – nejprve v roce 2022, kdy zde byla uměleckou rezidentkou, a poté o dva roky později pod taktovkou sira Simona Rattla.

Yuja Wang se narodila do hudební rodiny v Pekingu. Po svých klavírních začátcích v Číně získala další školení v Kanadě na Curtisově institutu pod vedením Garyho Graffmana. Mezinárodní průlom v kariéře přišel v roce 2007, kdy s Bostonským symfonickým orchestrem nahradila na sólovém postu Marthu Argerich. O dva roky později uzavřela výhradní smlouvu s Deutsche Grammophon, a zajistila si tak místo mezi předními světovými umělci, po čemž následovalo množství kritikou oceněných koncertů i nahrávek. Její poslední CD vyšlo v roce 2025 k příležitosti 50 let od úmrtí Dmitrije Šostakoviče a obsahuje výběr z jeho klavírního díla.

V roce 2017 jí bylo uděleno americké hudební ocenění „Umělec roku“; v roce 2021 pak získala cenu Opus Klassik za premiérovou nahrávku skladby Johna Adamse Must the Devil Have all the Good Tunes? s Losangeleskou filharmonií pod taktovkou Gustava Dudamela.

Jako komorní hráčka Yuja Wang dlouhodobě spolupracuje s několika předními umělci, zejména s houslistou Leonidem Kavakosem, se kterým natočila kompletní Brahmsovy houslové sonáty. V roce 2025 podnikla také turné společně s islandským klavíristou Víkingurem Ólafssonem, během kterého provedli pestrou škálu děl od Schuberta po Cage. Na jaře 2026 proběhla série vystoupení se Symfonickým orchestrem Švédského rozhlasu, Komorním orchestrem Gustava Mahlera, Mnichovskou filharmonií nebo také recitál v Dubajské opeře.

Jednoho z nejprestižnějších dirigentů současnosti, nositele rytířského řádu a držitele Řádu za zásluhy uděleného jak anglickou královnou, tak městem Berlínem, sira Simona Rattla, vídáme v Rudolfinu poslední roky poměrně často. Dlouhodobá spolupráce s Českou filharmonií vedla k tomu, že se se svou manželkou, mezzosopranistkou Magdalenou Koženou, stal rezidenčním umělcem sezony 2022/2023. Během několika koncertů tak s Českou filharmonií provedl řadu symfonických děl, kterým vévodily vokálně-instrumentální skladby pozdního 19. či raného 20. století, tedy repertoár, za který je Rattle oceňován nejvíce. Naposledy v Rudolfinu vystoupil v únoru 2024 s klavíristkou Yujou Wang, s níž ho pojí na Grammy nominovaná nahrávka ze společného asijského turné v roce 2017. Od sezony 2024/2025 se stává hlavním hostujícím dirigentem České filharmonie.

Sir Simon Rattle, rodák z Liverpoolu a absolvent Royal Academy of Music, zastával za svou dlouhotrvající kariéru řadu důležitých pozic. Do světového povědomí se dostal jako šéfdirigent Birmingamského symfonického orchestru, u kterého působil celých osmnáct let (osm let byl jeho hudebním ředitelem); poté následovalo šestnáct slavných let s Berlínskými filharmoniky (2002–2018; umělecký ředitel a šéfdirigent) a šest let u Londýnského symfonického orchestru. Sezonu 2023/2024 zahájil na postu šéfdirigenta Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu. Z titulu „principal artist“ také vede Orchestra of the Age of Enlightenment a je zakladatelem Birmingham Contemporary Music Group. Vedle svých stálých dirigentských postů udržuje vztahy s předními světovými orchestry, a tak často koncertuje po Evropě, USA a Asii a bývá k vidění i ve významných operních domech. 

Natočil více než 70 titulů pro vydavatelství EMI (nyní Warner Classics). Za své nahrávky získal řadu prestižních mezinárodních ocenění, jimž vévodí třikrát cena Grammy, a to za Mahlerovu Symfonii č. 10, Brahmsovo Německé requiem a Stravinského Žalmovou symfonii, které natočil s Berlínskými filharmoniky. V roce 2019 pořídil s Londýnským symfonickým orchestrem originální nahrávku Brucknerovy Šesté symfonie, která se stala předmětem vzrušených debat. 

Kromě zmíněných cen přineslo Rattlovo dlouhodobé partnerství s Berlínskými filharmoniky také nový a dlouhodobě úspěšný vzdělávací program „Zukunft@Bphil“. Angažování v hudebním vzdělávání však Rattle neopustil ani po odchodu z tohoto orchestru a spolu s Londýnským symfonickým orchestrem se pak podílel na vzniku LSO East London Academy. Ta od roku 2019 hledá a bezplatně rozvíjí potenciál mladých talentovaných hudebníků bez ohledu na jejich původ a finanční situaci.