Jeden z největších a nejplodnějších skladatelů baroka, a vlastně celé hudební historie Georg Friedrich Händel se narodil v německém Halle nad Sálou. Mistr opery i chrámové hudby však paradoxně příliš mnoho skladeb na německé texty nesložil. Žil v době, kdy se opery komponovaly výhradně italské a v prostředí anglikánské církve, kde zakotvil, se pěstovala angličtina. Do Anglie se Händel dostal ve svých sedmadvaceti letech a zemřel zde ve čtyřiasedmdesáti jako vážený a ctěný „anglický“ umělec. Oblibu u místních si vydobyl jak svými skladatelskými kvalitami obecně, tak především chrámovými skladbami navazujícími na tradici místních skladatelů 16. a 17. století – v anglickém jazyce, založenými na sborových číslech nebo čistě sborovými. V tomto duchu napsal především řadu dodnes slavných oratorií (Mesiáš, Juda Makabejský, Izrael v Egyptě ad.). Velmi početnou kapitolu v jeho díle zaujímají anthemy – liturgické sborové skladby na způsob moteta či kantáty, jejichž tradice se v Anglii držela už od vrcholné renesance, a především v díle Henryho Purcella. Od jeho dob Anglie neměla dalšího velkého tvůrce, než přišel Händel.
Dnes je z Händelových oratorií jednoznačně nejhranější Mesiáš. Napsat tak rozsáhlé dílo během čtyřiadvaceti dní mohl jen workoholik a génius v jedné osobě. Vražedné tempo komponování bylo u Georga Friedricha Händela běžné – všechna svá velká oratoria i opery napsal v rámci několika týdnů a pauzy mezi nimi nebyly velké. Jediné, co ho mohlo přibrzdit v kompoziční práci, byla hektická období sezon, kdy svá díla provozoval.
V roce 1741, kdy se začíná odvíjet příběh „oratoria oratorií“, pobýval Händel v Londýně již třicet let. Měl už za sebou řadu úspěchů – na poli italské opery se střídaly s velkými krachy kvůli nelítostnému boji mezi několika operními společnostmi, ale v chrámové tvorbě a zejména v případě oratorií můžeme hovořit o kontinuální obrovské oblibě u londýnského publika. Dochovalo se mnoho svědectví o triumfech jeho děl a objednávkách od vlivných osob, králem počínaje.
V době, kdy válkou sužovaná Anglie nebyla příznivým místem pro umělecké aktivity a kdy se Händel potýkal s jedním z propadů své operní společnosti, dostal pozvání od místodržitele Williama Cavendishe, 3. vévody z Devonshiru, do irského Dublinu. Chtěl se tam mimo jiné prezentovat novým dílem. Jeho přítel a podporovatel, literát, kritik a mecenáš Charles Jennens (1700–1773), který pro něho napsal už libreto k oratoriu Saul a zkompiloval biblické texty pro oratorium Izrael v Egyptě, mu připravil další sbírku biblických textů vhodných pro provedení ve Svatém týdnu. Händel s jejich zhudebněním nejprve váhal, ale pak ho práce naprosto pohltila. Oratorium, jehož text dostal 10. července, napsal mezi 22. srpnem a 14. zářím 1741. Původní partitura o 259 stranách nese známky spěchu a obsahuje chyby v zápisu, ovšem vzhledem k délce skladby jich není mnoho.
Název Mesiáš pochází z hebrejštiny. Znamená „posvěcený“ a už ve starých překladech židovské bible byl spojován s Kristem. V textu oratoria je vyprávěn celý život Krista od narození, přes jeho kazatelské působení až po utrpení, smrt, zmrtvýchvstání a nanebevstoupení. Základ tvoří starozákonní texty, zejména úryvky z proroctví Izaiášova a knih žalmů, dva nejznámější sbory obsahově čerpají z knihy zjevení sv. Jana.
Hudební doprovod je napsán pro typický orchestr Händelovy doby – převažují smyčce, několik dřevěných dechových nástrojů, ještě méně žesťů a tympány. Ani sbor skladatel nepředpokládal nikterak velký. Teprve po jeho smrti, především v 19., ale i 20. století docházelo k monumentálním provedením s předimenzovaným obsazením v instrumentální i sborové složce. Nejznámější z celého díla je sborové „Hallelujah!“ (část II, scéna 7, č. 44) zhudebněné nejprve v unisonu, později chorální sazbou či fugátovým nástupem hlasů. Homofonní a polyfonní pasáže se prolínají i v jiných sborech – například „For Unto Us a Child Is Born“ (část I, scéna 3, č. 12), „All We Like Sheep“ (část II, scéna 1, č. 26) a závěrečný sbor celého díla „Worthy Is the Lamb“ (část III, scéna 4, č. 53).
Händel zajel do Dublinu již v listopadu 1741, aby zde v nové koncertní síni provedl řadu abonentních koncertů. Zároveň se ještě věnoval drobným úpravám Mesiáše a připravoval vše potřebné na dubnové provedení. Při tom narazil na neochotu tehdejšího děkana katedrály sv. Patrika dát svolení místnímu sboru v oratoriu účinkovat. Oním děkanem byl Jonathan Swift, spisovatel a anglikánský kněz, autor mj. fantaskního cestopisu Gulliverovy cesty. Nakonec zpěvákům účast povolil.
Premiéru oratoria propagoval Dublin Journal 27. března 1742: „Na podporu vězňů v jednotlivých žalářích a ve prospěch hospitálu paní Mercerové a charitativní nemocnice bude se dávat v koncertním sále na Fishamble Street v pondělí dne 13. dubna nové oratorium pana Händela, nazvané Mesiáš. Vystoupí v něm gentlemani ze sborů obou katedrál; Mr. Händel zahraje několik varhanních koncertů.“ To bylo běžné – Händel během přestávek mezi částmi oratoria, aby se publikum nenudilo, prováděl své koncerty pro varhany a orchestr, v nichž hrál sólový varhanní part. Dublinské provedení mělo velký úspěch, což dokládají kritiky v místním tisku. Hlediště s kapacitou 700 osob bylo zcela zaplněné, dámy byly požádány, aby přišly bez krinolin a pánové bez kordů, aby se vešlo víc lidí.
Po návratu do Londýna se Händel rozhodl pokračovat už výhradně v oratorní tvorbě. Na slova Miltonovy básně napsal Samsona a vrcholně dramatická oratorní díla Belšasar a Herkules. Pro podporu tažení prince Eduarda vytvořil burcující Occasional Oratorio, na oslavu vítězství v bitvě u Cullodenu uvedl Judu Makabejského. Snažil se Mesiáše nabídnout také Londýňanům. Puritáni, kteří odsoudili již Izrael v Egyptě, protože biblická slova nemají znít ve světském divadelním prostoru jako večerní zábava, v tisku před tím znovu varovali, někteří dokonce hovořili o Händelově rouhání. Možná kvůli tomu byl Mesiáš poprvé v Londýně uveden pouze jako „Nové oratorium“ a nikoli pod svým skutečným názvem. Stalo se tak 19. března 1743, a pak ještě v letech 1745 a 1749. Teprve v roce 1750 založil Händel každoroční tradici provozování Mesiáše pod jeho skutečným jménem, a to na konci postního období nebo během Velikonoc. V Dublinu zase vznikla tradice uvádění Mesiáše v adventní době.
Mesiáš provázel Händela až do konce života – byla to poslední skladba, kterou dirigoval, jako slepý, nemocný muž, pouhých osm dní před smrtí. A mnohokrát ji revidoval, především árie. V rámci jeho oratorní tvorby má výsadní postavení. Přestože je mnohými pokládán za typické händelovské oratorium, ve skutečnosti stojí mimo kategorie. Vzhledem k tomu, že neobsahuje konkrétní dramatickou akci, lze ho charakterizovat jako oratorní epos, určený ke zbožnému rozjímání a podpoře víry.
