Vítězka jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží světa, Soutěže královny Alžběty v Bruselu, polská sopranistka Iwona Sobotka, si za posledních dvacet let své kariéry vybudovala silnou pozici na koncertních i operních pódiích. Absolvovala Uniwersytet Muzyczny Fryderyka Chopina ve Varšavě a Escuela Superior de Música Reina Sofia v Madridu a měli jsme ji možnost slyšet v newyorské Metropolitní opeře, pařížské Opéra national, berlínské Komische Oper či madridském Teatro Real. 

Mezi její nedávné role patří Dvořákova Rusalka. Sir Simon Rattle, se kterým ji váže dlouhodobá spolupráce, o ní prohlašuje, že je „zcela jedinečnou hudebnicí s opravdu krásným tónem, který se snoubí s až nelítostnou inteligencí“. Společně je vídáme při interpretaci jak v operního (Wagnerův Parsifal) tak koncertního repertoáru. S Berlínskými filharmoniky zazářila například v Beethovenově Kristu na hoře Olivetské či jeho Deváté symfonii; Glagolskou mši zase úspěšně provedla se Staatskapelle Berlin. Proslula též interpretací polského vokálního repertoáru a v sezoně 2023/24 působila jako rezidenční umělkyně Rubinsteinovy filharmonie v Polsku.

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Přestože je vídeňský tenorista znám především svými wagnerovskými rolemi, které ztvárnil na významných operních prknech londýnské Covent Garden, newyorské Metropolitní opery či na Bayreuthském festivalu, jehož je pravidelným hostem, jeho repertoárový okruh je širší. V minulých sezonách zazářil též ve Straussovi a Musorgském v milánské La Scale či v Beethovenově Fideliovi v Sankt Gallen. Uměleckou všestrannost dokumentuje řada DVD pořízených z jeho četných představení ve Vídeňské státní opeře, jejímž členem byl v letech 2010–2017, a mj. i CD „Lebt kein God“ z roku 2016 s áriemi z oper L. v. Beethovena, C. M. v. Webera a R. Wagnera.

Jeho diskografii obohacuje album „Wohl fühl ich wie das Leben rinnt“ s písněmi méně tradičního repertoáru od konce 19. po 20. století, které natočil s klavíristkou Kristin Okerlund. Koncertní sólová a písňová recitálová vystoupení jsou také běžnou součástí jeho profesního života s repertoárem od Bachových pašijí až po Mahlerovu Píseň o zemi.

Norbert Ernst vystudoval Josef Matthias Hauer Konservatorium in Wiener Neustadt a vídeňskou Universität für Musik und darstellende Kunst.

Rakouský barytonista Florian Boesch je všestranným zpěvákem co se týče žánru i rozpětí repertoáru. To snad nejlépe odráží jeho operní produkce, kde se cítí stejně dobře v Purcellovi i Weillovi, Mozartovi i Bergovi. V koncertních síních se i přes četné sólové výkony s prestižními orchestry a dirigenty do myslí posluchačů dostal hlavně díky blízkému profesnímu vztahu s Nikolasem Harnoncourtem. S Českou filharmonií debutoval v sezoně 2023/24 jako sólista ve Beethovenově 9. symfonii. Jeho nahrávky odrážejí velký zájem o romantické písňové cykly, za jejichž interpretaci získal mj. BBC Music Magazine Award. Při písňových recitálech ho slýcháme na Salcburském a Edinburském festivalu, v amsterdamském Concertgebouw, newyorské Carnegie Hall, či londýnské Wigmore Hall, kde působil též jako rezidenční umělec. Pěvecké vzdělání získal Boesch nejprve od své babičky Ruthilde Boesch a poté od Roberta Holla na Musikhochschule ve Vídni. Sám nyní vyučuje na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

V sezoně 2023/2024 dirigoval Semjon Byčkov Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné tokijské Suntory Hall, na jaře pak vedl orchestr na velkém evropském turné. V prosinci 2024 vyvrcholil Rok české hudby 2024 třemi společnými koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. 

Mezi významné společné počiny Semjona Byčkova a České filharmonie patří dokončení kompletu sedmi CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru a série mezinárodních rezidencí. Vedle hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone; v roce 2022 vydali symfonie č. 4 a 5, o rok později následovaly symfonie č. 1 a 2. V roce 2024 se soustředili na nahrávání české hudby – vyšla CD s Mou vlastí Bedřicha Smetany a posledními třemi symfoniemi Antonína Dvořáka.

Koncertní i operní repertoár Semjona Byčkova zahrnuje hudbu čtyř století a nevyhýbá se ani současné tvorbě. Během své první sezony v České filharmonii objednal 14 nových kompozic, které filharmonici postupně premiérují a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech amerických.

Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu v roce 2022 udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Semjon Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, kdy byl také jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).