Symfonie č. 9 d moll, op. 125. s „Ódou na radost“ (70')

Ludwig van Beethoven

Poslední dokončená symfonie Ludwiga van Beethovena má v historii svého žánru výjimečné místo. Na svou dobu radikální dílo, jehož finální věta se sborem a sólisty vzbudila rozporuplné reakce, se v dějinách symfonické tvorby stalo jistým bodem zlomu. Stěží bychom hledali v Evropě skladatele, který se s tímto odkazem nesnažil vyrovnat, a číslo devět jako by se dalším generacím stalo osudným. Robert Schumann vyslovil dokonce názor, že Beethoven svými devíti symfoniemi udělal za vývojem této formy definitivní tečku. Nestalo se tak a mnozí, co přišli po něm, vzdali „Deváté“ hold. V 19. století kupříkladu Johannes Brahms finální větou Symfonie č. 1 c moll, Richard Wagner spojením symfonie s festivalem svých oper v Bayreuthu, Anton Bruckner v symfonických „katedrálách“. Z obdivu k Beethovenovi se vyznal i Antonín Dvořák, když roku 1886 napsal svému příteli Emilu Kozánkovi: „Papa Beethoven, jehož obraz nad mým psacím stolem visí a na něhož já tak často při komponování pohlížím, aby tam nahoře za mne orodoval…“ Sedm let poté uctil svůj vzor ve své poslední, taktéž deváté symfonii, zvané „Novosvětská“. 

Co Beethoven do „Deváté“ vložil, od premiéry 7. května 1824 ve vídeňském Kärntnertortheater nevybledlo, ba právě naopak, autor se skrze ni stal součástí mnoha mimořádných okamžiků. Za všechny uveďme oslavy pádu Berlínské zdi v roce 1989, kdy se pod taktovkou Leonarda Bernsteina k provedení tohoto díla sešli v jednom orchestru hráči předních těles tehdejšího Východního a Západního Německa, Sovětského svazu, Velké Británie, Francie a USA. Dirigent tehdy záměrně zaměnil v textu závěrečné části slovo „Freude“ (Radost) za „Freiheit“ (Svoboda). V roce 1972 schválila melodii „Ódy na radost“ Rada Evropy jako svou hymnu, o třináct let později se stala její instrumentální verze i oficiální hymnou Evropské unie. 

Historie vztahu Českých zemí k Beethovenově Deváté symfonii se začala psát necelé tři roky po její premiéře. Poprvé zazněla ještě za skladatelova života 9. března 1827 v redutním sále domu U Vusínů v Masné ulici na Starém Městě pražském, studenty pražské konzervatoře dirigoval ředitel školy Friedrich Dionys Weber. Zůstaneme-li u Prahy, druhé provedení se konalo deset let poté na jedné z akademií ve Valdštejnském paláci, o třetí se zasloužil v roce 1842 spolek Žofínská akademie. Autor melodie české národní hymny a kapelník Stavovského divadla František Škroup uvedl „Devátou“ vícekrát, naposledy roku 1860 při rozlučkovém koncertě před svým odchodem do Rotterdamu. Roku 1886 zazářil v „Deváté“ Gustav Mahler, když při dobročinném koncertě v Královském německém divadle (dnešní Stavovské divadlo) dirigoval celé dílo zpaměti. Později si to „zkazil“ zásahem do instrumentace skladby, již kritika označila za „svatokrádež“.

Česká filharmonie odehrála symfonii za svou existenci na téměř 170 koncertech včetně zahraničních zájezdů, nejprve 22. března 1903 s šéfdirigentem Vilémem Zemánkem (1875–1922) v prostorách Plodinové burzy, naposledy v loňském roce na festivalu Pražské jaro pod taktovkou Christopha Eschenbacha. Beethovenova „Devátá“ festival řadu let tradičně zakončovala, Česká filharmonie ji zde uvedla poprvé v roce 1949 pod taktovkou Ericha Kleibera a od té doby celkem třicetkrát, opakovaně zejména s šéfdirigentem Václavem Neumannem, dále kupříkladu s Karlem Böhmem, Zubinem Mehtou, Carlem Marií Giulinim či Wolfgangem Sawallischem. Legendární bylo festivalové vystoupení s Leonardem Bernsteinem v červnu roku 1990, jen pár měsíců před dirigentovou smrtí. Mnozí posluchači jistě také vzpomínají na emocemi nabitý Koncert pro Občanské fórum s Václavem Neumannem v prosinci 1989 ve Smetanově síni Obecního domu během Sametové revoluce, z něhož byl pořízen firmou Supraphon live záznam. Když odezněla Óda na radost, vystoupil na pódium budoucí československý a poté první český prezident Václav Havel, aby představil novou vládu. Symfonie patřila k jedné z jeho nejoblíbenějších skladeb, v upravené verzi zazněla na jeho pohřbu 23. prosince 2011. Byla by škoda nezmínit rok 1930, kdy „Devátou“ uvedla Česká filharmonie za řízení skladatele Alexandra Zemlinského při oslavách 80. narozenin prvního prezidenta Československé republiky T. G. Masaryka v paláci Lucerna. O pět let později, za éry významného ředitele orchestru Jaromíra Žida (1893–1981), zahrál orchestr symfonii pod taktovkou skladatele a blízkého Mahlerova spolupracovníka Bruna Waltera. 

Symfonii nahrála Česká filharmonie u společnosti Supraphon s Paulem Kletzkim (1964), šéfdirigenty Václavem Neumannem (1989) a Vladimirem Ashkenazym (live záznam vystoupení 17. listopadu 1999 k 10. výročí Sametové revoluce). Živý záznam z Tokia pořídila v roce 1972 firma Denon a pro Exton vznikl v roce 2013 snímek s Ken-Ičiró Kobajašim. Rekonstruovaný archivní snímek z festivalu Pražské jaro 1951 s dirigentem Herrmannem Abendrothem vydal Radioservis (2014).

Beethovenovu Devátou symfonii můžeme bez nadsázky označit za celoživotní dílo. Psal ji v letech 1822–1824, ve skutečnosti ale její zárodky vznikly o více než třicet let dříve. Přibližně v té době se skladatel seznámil s básní An die Freude Friedricha Schillera (1759–1805) a začal pomýšlet na její zhudebnění. Nápady si zapisoval do skicářů, průběžně se k básni vracel, byl jí zkrátka fascinován… Vedle toho objevoval možnosti symfonické tvorby a u příležitosti benefičního koncertu, který uspořádal v prosinci 1808 ve vídeňském divadle Na Vídeňce si vyzkoušel propojení vokální a orchestrální složky v Chorální fantazii pro klavír, sóla, sbor a orchestr, op. 80. Právě zde se objeví variace nápadně připomínající slavnou melodii Ódy na radost. Autor tuto souvislost zmiňuje v dopise z roku 1824: „…zhudebňuji Schillerovu nesmrtelnou ‚Lied an die Freude‘ stejným způsobem, jako jsem učinil ve své klavírní fantazii se sborem, avšak v mnohem větším rozsahu.“ V roce 1808 dokončil dvojici symfonií č. 5 a 6, o čtyři roky později další dvě, přičemž při komponování Osmé už měl v hlavě další a věděl, že ji chce napsat v dramatické d moll. A protože mnohdy komponoval více skladeb současně, najdeme v jeho skicáři poznámky i k symfonii desáté, jež nakonec zůstala jen v náčrtcích. 

Dvě nové symfonie si v roce v roce 1817 objednala u Beethovena londýnská Filharmonická společnost. V té době byly skladatelovy životní okolnosti značně nepříznivé. Nejenže trpěl úplnou ztrátou sluchu, řešil také komplikované rodinné spory, z nižch ten s vdovou po zemřelém mladším bratrovi Kasparovi o poručnictví synovce Karla se vlekl pět let. Skladatel se propadl do hluboké tvůrčí krize, přidaly se horečky, revmatismus, později žloutenka. Vzpruhu přinesly až nové kompoziční zakázky a vidina finančního přilepšení, vznikla dvě významná díla, Missa solemnis, op. 123, a Diabelliho variace, op. 120, pro sólový klavír. Následovala Devátá symfonie, dedikovaná pruskému králi Fridrichu Vilémovi III. (1770–1840), jež Beethovena zaměstnávala takřka do posledního dechu. Ještě 18. března 1827, tedy týden před smrtí, posílal do Londýna dopis s metronomickými hodnotami… 

Tato symfonie předčila délkou, počtem nástrojů a dynamikou vše, co jí ve svém žánru předcházelo. Skladatel propojil všechny věty hudebním materiálem, jenž zazní v úvodu, natolik pevně, že se jedna bez druhé neobejde. Bouřlivá druhá doplňuje a navazuje na první, její střední díl (Trio) připravuje atmosféru následující (Adagio molto e cantabile), jež posluchače vede ke ztišení před závěrečným vyvrcholením. Ve finále si autor „půjčuje“ prvky z předešlých vět nejen tematicky, ale také stavebně, a buduje z nich něco, co muselo mnoha současníkům znít jako nesourodý chaos. Byla to neskutečně troufalá hra s obsahem a formou, korunovaná poselstvím Schillerovy Ódy na radost o nezlomnosti lidského ducha. Když do Londýna přišla z Vídně partitura obřích rozměrů, v níž byl navíc zapsán sbor a čtyři sólisté, kteří měli zpívat na německý text, asi to vyvolalo přinejmenším překvapení… Angličané uvedli dílo 21. března 1825 s dirigentem Sirem Georgem Smartem (1776–1867), tedy až po vídeňské světové premiéře, slova si ale nechali přeložit do italštiny. Až později následovala též anglická verze. 

Iwona Sobotka

soprán

Vítězka jedné z nejprestižnějších interpretačních soutěží světa, Soutěže královny Alžběty v Bruselu, polská sopranistka Iwona Sobotka, si za posledních dvacet let své kariéry vybudovala silnou pozici na koncertních i operních pódiích. Absolvovala Uniwersytet Muzyczny Fryderyka Chopina ve Varšavě a Escuela Superior de Música Reina Sofia v Madridu a měli jsme ji možnost slyšet v newyorské Metropolitní opeře, pařížské Opéra national, berlínské Komische Oper či madridském Teatro Real. 

Mezi její nedávné role patří Dvořákova Rusalka. Sir Simon Rattle, se kterým ji váže dlouhodobá spolupráce, o ní prohlašuje, že je „zcela jedinečnou hudebnicí s opravdu krásným tónem, který se snoubí s až nelítostnou inteligencí“. Společně je vídáme při interpretaci jak v operního (Wagnerův Parsifal) tak koncertního repertoáru. S Berlínskými filharmoniky zazářila například v Beethovenově Kristu na hoře Olivetské či jeho Deváté symfonii; Glagolskou mši zase úspěšně provedla se Staatskapelle Berlin. Proslula též interpretací polského vokálního repertoáru a v sezoně 2023/24 působila jako rezidenční umělkyně Rubinsteinovy filharmonie v Polsku.

Lucie Hilscherová

alt

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová, laureátka mezinárodních soutěží v Karlových Varech, Cantilena Bayreuth nebo Musica Sacra v Římě, hostuje v mnohých českých a slovenských divadlech, včetně pražského Národního divadla, dále například také v Národním divadle v Mannheimu, kde ztvárňuje role širokého repertoáru od Mozarta po Hábu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila v tokijské Suntory Hall a londýnské Barbican Hall. V sezoně 2025/2026 jsme ji mohli slyšet v Poulencových Dialozích karmelitek, v Janáčkově Věci Makropulos nebo ve Dvořákově Rusalce. Po Evropě putovala též s Janáčkovou Glagolskou mší, kterou v lednu 2025 úspěšně provedla se sirem Simonem Rattlem a Českou filharmonií v Rudolfinu. Právě koncertní repertoár, ať už písňový či oratorní, je její doménou, o čemž svědčí i spolupráce s významnými orchestry a dirigenty. S oblibou se věnuje také interpretaci staré hudby a skladeb současných autorů. Účinkovala rovněž na řadě festivalů, jako jsou Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn či Grafenegg Musik-Sommer. 

Norbert Ernst

tenor

Přestože je vídeňský tenorista Norbert Ernst znám především svými wagnerovskými rolemi, které ztvárnil na významných operních scénách, jako jsou londýnská Covent Garden, newyorská Metropolitní opera či Bayreuthský festival, jehož je pravidelným hostem, jeho repertoárový okruh je širší. V minulých sezonách zazářil též v operách Richarda Strausse či Modesta Musorgského v milánské La Scale nebo v Korngoldově Mrtvém městě ve Vídni. Na jaře 2024 se představil i u nás v Beethovenově 9. symfonii. Uměleckou všestrannost dokumentuje řada DVD pořízených z jeho četných představení ve Vídeňské státní opeře, jejímž členem byl v letech 2010–2017, a mimo jiné i CD „Lebt kein God“ z roku 2016 s áriemi z Beethovenových, Weberových a Wagnerových oper. Jeho diskografii obohacuje album „Wohl fühl ich wie das Leben rinnt“ s písněmi méně tradičního repertoáru od konce 19. po 20. století, které natočil s klavíristkou Kristin Okerlund. Koncertní sólová a písňová recitálová vystoupení jsou také běžnou součástí jeho profesního života s repertoárem od Bachových pašijí až po Mahlerovu Píseň o zemi. 

Florian Boesch

bas

Rakouský barytonista Florian Boesch je všestranným zpěvákem co se týče žánru i rozpětí repertoáru. To snad nejlépe odráží jeho operní produkce, kde se cítí stejně dobře v Purcellovi i Weillovi, Mozartovi i Bergovi. V koncertních síních se i přes četné sólové výkony s prestižními orchestry a dirigenty do myslí posluchačů dostal hlavně díky blízkému profesnímu vztahu s Nikolasem Harnoncourtem. S Českou filharmonií debutoval v sezoně 2023/24 jako sólista ve Beethovenově 9. symfonii. Jeho nahrávky odrážejí velký zájem o romantické písňové cykly, za jejichž interpretaci získal mj. BBC Music Magazine Award. Při písňových recitálech ho slýcháme na Salcburském a Edinburském festivalu, v amsterdamském Concertgebouw, newyorské Carnegie Hall, či londýnské Wigmore Hall, kde působil též jako rezidenční umělec. Pěvecké vzdělání získal Boesch nejprve od své babičky Ruthilde Boesch a poté od Roberta Holla na Musikhochschule ve Vídni. Sám nyní vyučuje na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni.

Pražský filharmonický sbor

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a s Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek

sbormistr

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Vídeňští symfonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Kyjevský symfonický orchestr).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Semjon Byčkov

dirigent

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.