V únoru 1876 rozvrhl Antonín Dvořák kompozici Stabat mater na text středověké sekvence, jímavého obrazu truchlící Panny Marie pod křížem. Autorství latinské předlohy se připisovalo františkánskému mnichu Jacoponu da Todi (?1230–1306), dnešní mínění medievalistů o původci sekvence však není jednotné. Za impuls k Dvořákovu zhudebnění bývá považováno úmrtí jeho dvoudenní dcerky Josefy v srpnu 1875, časový odstup od této události k započetí práce je ovšem příliš velký. Spíše sehrála roli Dvořákova varhanická funkce v kostele sv. Vojtěcha, při níž přišel do styku s duchovními skladbami starší doby i současníků a pocítil potřebu přispět k tomuto oboru vlastním dílem. Na konečné vypracování skladby, která po první pracovní fázi zůstala ležet, však měla rozhodně vliv tragédie Dvořákových v létě 1877, kdy jim během dvou měsíců zemřely další dvě děti.
Kantáta Stabat mater byla dokončena v listopadu 1877. Dvořák rozdělil text do deseti oddílů, na nichž se podílejí čtyři sólové hlasy jako ansámbly či (s výjimkou sopránu) v samostatných úsecích, dále sbor a orchestr doplněný o varhany. Žal nad ztrátou dítěte a lidským utrpením se v Dvořákově skladbě proměňuje ve smíření a víru. Východiskem pojetí byla díla hudebního baroku, nejedná se zde však o monumentální fresku, kompozice je prodchnuta prostým citem hluboce věřícího člověka. Atmosféru navozuje instrumentální úvod s chromatickými lkavými tóny, z pianissima nastupují první slova sboru, kvartet druhého čísla vyjadřuje soucit s žalující matkou, následuje smuteční pochod, krásné propojení basového sóla se sborem; osobitým způsobem zpracovává Dvořák všechny strofy, každý úsek až po závěrečnou fugu má uzavřenou formu a výpověď.
První provedení tohoto díla se uskutečnilo v rámci cyklu tzv. „Concert spirituel“ 23. prosince 1880 na Žofíně. Pořadatelem byla Jednota hudebních umělců, roku 1803 založený česko-německý penzijní spolek, který uváděl dvakrát ročně velká vokálně-instrumentální díla. Na provedení se podílel spojený sbor a orchestr českého Prozatímního i německého Stavovského divadla, chovanci operní školy Jana Ludevíta Lukese, žáci konzervatoře a další účinkující. Řídil Adolf Čech, sólisty byli Eleonora z Ehrenbergů, Betty Fibichová, Antonín Vávra a Karel Čech. Kritik Národních listůpři té příležitosti zauvažoval o Dvořákově tvůrčí mentalitě a vyslovil téměř proroctví: „Včera provedeno bylo v koncertní síni Žofínského ostrova velké dílo předního skladatele našeho Stabat mater od Antonína Dvořáka, nejzralejší a bez odporu nejznamenitější ze všech jeho prací vokálních. Jest to úkaz pozoruhodný, že Dvořák, tento instrumentální skladatel ve vlastním slova smyslu, poprvé sobě proklestil cestu k srdci a mysli obecenstva prací vokální: velkolepě stavěným hymnem na slova z Hálkových Dědiců Bílé hory, potom teprve přišly práce symfonické a skladby komorní; do ciziny též poprvé vnikl vítězně skladbou vokální, rozkošnými Moravskými dvojzpěvy. [...] Tento úkaz nezdá se mi býti pouhou náhodou, nýbrž spíše zjevem, spočívajícím v nejhlubším jádru umělecké povahy této obdivuhodné síly tvůrčí, i možno dle všeho předvídati, že Dvořák, vládnoucí tou dobou suverénně formami instrumentálními, sáhne hlouběji šťastnou rukou v nezměrné bohatství svého umění a vynese na povrch příští dobou ryzí zlato nových, krásnějších forem vokální hudby, spojení poetického slova s tvarem hudebním, ku kterémuž vznešenému cíli veškero moderní umění spěje. Krásné spojení živlů z říše básnictví a hudby ve formě zpěvohry, ať světské či duchovní (forma moderního oratoria), jest přec jen pro vynikajícího skladatele naší doby nejvyšším vrcholem umění.“
Recenzent se rovněž vyslovil k problému duchovní tvorby v nové době: „Moderní hudba má po ruce jiný výraz pro hluboká slova Stabat mater než hudba dob minulých a Dvořák podal vše samostatně, originelně; mnoho bude vytýkáno z různých stran novým těm tvarům hudebním, však v jednom zajisté všichni hlasové budou souhlasiti: že jest to výraz ducha neobyčejného, velkého. Slyším již, jak jedni říkají, že sloh ten jest málo duchovní, či církevní, druzí, že tam převládá výraz zpěvoherní atd. O věci té dá se vésti hádka s tím větším úspěchem, že méně dosud jest objasněno, v čem vlastně onen sloh ryze církevní vězí! Či by to snad měl býti sloh ‚a capella‘? Bůh zachraň; neboť pak by nebyl v oboru tom pokrok vůbec možným.“ (značka -ý, Národní listy, 24. 12. 1880).
Podobnou úvahu připojil k pozitivnímu posudku novinky také kritik německého listu: „Jednota hudebních umělců se v posledních letech snažila dodat svým duchovním koncertům zvláštní dráždivost přijetím zde ještě neslyšených hudebních děl. Po zdařilých produkcích Brahmsova Německého rekviem, Bachových pašijí a Vánočního oratoria jsme ve čtvrtek slyšeli nové dílo domácího, nyní již v celém hudebním světě proslulého skladatele, Stabat mater Antonína Dvořáka. [...] Lze diskutovat o tom, zda je daný text vhodný pro téměř dvouhodinovou skladbu vybavenou všemi prostředky moderního orchestru; tím větší zásluha musí být přiznána Dvořákovi, že nedochází k pocitu monotónnosti a bez ohledu na jednotvárnou náladu posluchačova pozornost neochabne. [...] Celek podává nové, skvělé svědectví o bohatství Dvořákovy hudební fantazie, jeho zručnosti v pojednání velkých forem a v instrumentaci.“ (značka K., Prager Tagblatt, 27. 12. 1880)
Za hranicemi Čech bylo Stabat mater uvedeno poprvé roku 1882 v Budapešti a 10. března 1883 následovalo provedení v Londýně v St. Jamesʼ Hall pod taktovkou Josepha Barnbyho. Dvořákovo jméno už bylo v Anglii známé, uvedení Stabat mater však znamenalo triumf, po němž následovaly objednávky na další vokálně-instrumentální díla.
Dvořákovo Stabat mater bylo často uváděno po celé vlasti v rámci slavnostních příležitostí. Tak například při slavnostním koncertu v rámci Sjezdu českoslovanského pěvectva 17. května 1891, kdy se na jeho provedení v Národním divadle v Praze podílelo na sedm set zpěváků, nebo na koncertě pořádaném Jednotou hudebních umělců 2. dubna 1903, kdy bylo provedeno za spoluúčasti pražského Hlaholu a České filharmonie s dirigentem Karlem Doušou.
