V době, kdy začal komponovat svou šestou operu Příhody Lišky Bystroušky, bylo Leoši Janáčkovi 67 let. Již nebyl provinčním brněnským folkloristou, za nějž byl považován ještě před pěti lety. Tehdy, v roce 1916, Janáčkovo postavení ze dne na den změnila pražská premiéra Její pastorkyně a situovala jej do pozice vůdčího představitele moderní hudebnědramatické tvorby, kterou zaujímal po boku skladatelů vesměs o generaci mladších. Premiéry jeho děl vzbuzovaly velká očekávání a Janáček nepřestával překvapovat originalitou hudebního jazyka, volbou nekonvenčních předloh a geniální schopností jejich dramatické adaptace.
Kompozici Lišky Bystroušky předcházela řada náhod. Grafické reprodukce začaly v novinách vycházet jen před několika měsíci. V brněnské redakci byla nouze o obrazové příspěvky, a tak se redaktor Jaromír John vydal nějaké předlohy hledat do pražského ateliéru Stanislava Lolka. Ten kreslené příběhy o nezbedné lišce sám nenabídl, vypadly na Johna jaksi mimoděk a Lolka k jejich vydání musel přemlouvat. Literární doprovod k obrázkovému seriálu psal Rudolf Těsnohlídek z donucení brněnské redakce. Janáčka na něj upozornil hurónský smích hospodyně, která si listovala novinami.
Tvůrčí inspirace tak byla probuzena a v květnu 1921 se čtenáři Lidových novin mohli dočíst, že Liška Bystrouška dostane hudební roucho. V tu dobu již Janáček pracoval s knižním vydáním Těsnohlídkovy prózy. Později přiznal, že na knížku měl vztek, první kapitolu hned zahodil a raději šel poslouchat rázovitou řeč dřevařů. Jistě není náhodou, že v tu dobu si notuje a ve fejetonech komentuje nápěvky ptáků, dokonce i žáby. Ve vědeckém přístupu zašel tak daleko, že si u hukvaldského hajného domluvil výpravu k liščí noře, na kterou se dostavil ve svém oblíbeném bílém obleku.
Literární předlohu si na libreto Janáček adaptoval sám. Těsnohlídkovy postavy charakterově prohloubil, dramatický akcent přesunul z jeviště do vnitřní citové reflexe. Z předlohy vybíral přednostně scény, v nichž se prolíná zvířecí a lidský svět. Jejich kontrapozicí vytvořil alegorii, v níž jednota a mír přírodního světa kontrastují s všedností a průměrností lidského života. Tím, že nechal svou Bystroušku zemřít, umožnil, aby jeho opera vyzněla jako filozofická reflexe života, jako výraz jeho panteistické víry.
Příhody lišky Bystroušky jsou Janáčkovou nejsymfoničtější operou. Zvířecí svět obohatil jeho hudební řeč a umožnil mu koncipovat celé scény jako baletní a pantomimické plochy. Pregnantní rytmické jednotky někdy napodobují zvířecí zvuky a skrze svůj zvukomalebný potenciál přesouvají dramatický akcent do orchestru, což je nejvíce patrné právě v baletních výstupech a mezihrách. Řada malých úloh pro lesní havěť je komponována pro dětské hlasy. Podobně jako v předchozí opeře i zde příroda promlouvá sborovým zpěvem beze slov.
Partitura Lišky Bystroušky bývá označována jako impresionistická. Je známo, že Janáček byl v době kompozice zaujat dílem Clauda Debussyho. Navštívil provedení opery Pelléas a Mélisanda, zevrubné analýze podrobil jeho symfonické skici La mer (Moře). Užití celotónových postupů, tak typických pro Debussyho hudební řeč, však můžeme u Janáčka vnímat i jako důsledek inspirace moravským folklorem a v něm hojně uplatňovaným lydickým modem.
Ve své korespondenci Janáček Lišku Bystroušku označil za dívčí román. Na prahu sedmdesátky v ní vytvořil jedno ze svých nejmladistvějších děl. Sám se vyjádřil, že ji komponoval „pro radost a smutek pozdních let.“ Milan Kundera v opeře obdivoval její „elegickou nostalgii“, kterou nalézal „v klábosení dvou starých pánů v hospodě; ve smrti ubohého zvířete; v nešťastné lásce učitele klečícího před slunečnicí.“ Poselstvím díla je pokorná poklona životem zkušeného člověka před všeobjímajícím řádem přírody, jehož nutnou součástí je zrození, smrt a obnova života v dalších pokoleních: Revírník v závěrečné scéně nechává tváří v tvář novým generacím lesní havěti spadnout z ramene svou pušku coby symbol lidského porobení přírody a za zvuků jednoho z nejhezčích Janáčkových orchestrálních hymnů odchází do pozadí. Není divu, že si Janáček tuto scénu přál zahrát na vlastním pohřbu.
Premiéra opery se uskutečnila 3. listopadu 1924 v Divadle Na hradbách v Brně (dnešním Mahenově divadle), dirigoval František Neumann. Rychle následovalo první uvedení v Národním divadle v Praze (18. května 1925, dirigoval Otakar Ostrčil). Hranice národního státu opera překročila v kontroverzní německé adaptaci Maxe Broda v Mohuči (13. února 1927, dirigoval Paul Breisach). Trvalou cestu po světových jevištích odstartovalo provedení v berlínské Komické opeře v režii Waltera Felsensteina, které bylo uvedeno 218krát (premiéra 30. května 1956, dirigoval Václav Neumann). Partitura vyšla tiskem ve vídeňské Universal Edition až v roce 1961, kritickou edici připravil Jiří Zahrádka v roce 2010. V současnosti je opera běžně uváděna v jazyce originálu, a Bystrouščino roztomile popletené moravské nářečí se tak stalo alespoň na operních jevištích světovým jazykem.
Samostatnou cestu po koncertních pódiích si našla orchestrální suita z opery, kterou ve 30. letech 20. století připravil Václav Talich. Janáčkovu instrumentaci přitom v dobré víře podrobil rozsáhlým romantizujícím retuším. Původní janáčkovskou sazbu ve suitě obnovil o půl století později Charles Mackerras.
Česká filharmonie má k Lišce Bystroušce vřelý vztah. V letech 1979–1980 pořídila pod taktovkou Václava Neumanna vynikající nahrávku s Magdalénou Hajóssyovou, Gabrielou Beňačkovou a Richardem Novákem v hlavních rolích. Dnešním provedením přichází této stoleté mladici pogratulovat k centeniu jejího prvního uvedení v Brně.
