Po absolvování hudebních škol v Glasgow (Royal Conservatoire of Scotland), Berlíně a Výmaru si skotská mezzosopranistka Catriona Morison budovala krůček po krůčku svou cestu vzhůru. Byla členkou operního studia ve Výmaru, poté získala angažmá v opeře ve Wuppertalu; kariérní zlom však přišel v roce 2017 (tedy v jejích jednatřiceti), kdy zvítězila na světově proslulé soutěži BBC Cardiff Singer of the World. Od té doby ji běžně vídáme na koncertních pódiích se slavnými orchestry, jako jsou například Kolínská filharmonie, Orchestr lipského Gewandhausu či Labské filharmonie, na festivalech v Edinburghu či Salcburku; objevila se i na BBC Proms. Nezapomíná však ani na Wuppertal, kde nedávno ztvárnila postavu Nerona (Korunovace Poppey). 

Ani její repertoár není vyhraněný: zahrnuje díla čtyř století, tedy včetně soudobé hudby. Ve světové premiéře provedla například skladbu This Frame is Part of the Painting Eroollyn Wallen či Pražskou symfonii Detleva Glanerta, s níž před dvěma roky debutovala s Českou filharmonií. Minulou sezonu pak v Mahlerově třetí symfonii narychlo zastoupila nemocnou Christu Mayer.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

Pravidelně pořádá vlastní sborové koncerty, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru, a věnuje se vzdělávacím projektům. Pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Pueri gaudentes (v překladu radostní chlapci), jeden z mála českých chlapeckých sborů, za svou více než třicetiletou historii navštívili celou řadu míst v Evropě a USA; třikrát podnikli turné po Japonsku a získali vysoká ocenění na prestižních festivalech v Belgii, Německu či Itálii. Pueri gaudentes natáčejí pro rozhlas a televizi a podílejí se na nahrávání zvukových nosičů. Často spolupracují se Státní operou Praha a na prestižních festivalech (mj. Pražské jaro) vystupují s předními českými zpěváky a hudebními tělesy (např. v květnu 2022 s PKF — Prague Philharmonia a Pražským filharmonickým sborem). V roce 2019 sbor uskutečnil čtrnáctidenní turné po Švédsku, Finsku, Rusku a Estonsku, v rámci něhož se stal vítězem soutěže v Petrohradu a zúčastnil se jednoho z největších sborových festivalů planety – estonského Laulupidu. O tomto festivalu pak vznikl dokument České televize Pueri gaudentes v Estonsku. Ve stejném roce sbor vystoupil v Bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Se sborem pracuje sbormistrovský tandem Libor Sládek a Jan Kyjovský; na klavír ho doprovází Denisa Martínková.

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Když Gustav Mahler dokončoval svou První symfonii, začínal skicovat již Druhou, při dokončování Druhé začínal s Třetí. Svá rozsáhlá díla vytvářel od prvních náčrtů po definitivní instrumentaci vždy několik let. Nebyl to však jen časový důvod, proč u Mahlera docházelo k těmto překryvům. V každé symfonii budoval jeden svět a v určité fázi se mu již otevřel další. Také během kompozice Třetí symfonie už v jednu chvíli nahlédl do dalšího světa. Měla mít původně sedm vět, ale tu poslední nakonec využil až ve Čtvrté symfonii. I s „pouhými“ šesti větami se Třetí nakonec stala Mahlerovou nejdelší symfonií.

Historie premiér a raného provozování Mahlerových symfonií, zejména těch úvodních, je přehlídkou mnoha odsudků, v očerňování se předháněli především hudební kritici. Odlišný způsob hudebního vyjadřování, s nímž vstupoval na scénu Gustav Mahler, velmi intenzivně vnímali i někteří o generaci starší skladatelé. Dokonce i přátelsky nakloněný Johannes Brahms, který si Mahlera vážil jako dirigenta, považoval svého mladšího kolegu za „krále revolucionářů“ a například z partitury jeho Druhé symfonie byl přímo zděšen. K uvádění Mahlerova díla velmi přispěli někteří dirigenti, ani oni však nemohli hudebním novinkám zaručit úspěch. Tehdy bylo na koncertech stále ještě poměrně běžné, že se hrály jen některé věty z vícevětých děl, což Mahlerovi vadilo. Vždyť ve svých symfoniích stavěl „celé světy“. Ačkoli tuto praxi považoval za mrzačení svých děl, rezignovaně musel na tyto kompromisy přistupovat. Zároveň dělal vše pro to, aby prosadil úplné provedení. Zdrcující recenze Mahlera trýznily, ale neodradily od psaní dalších děl. Své přítelkyni v březnu 1896 napsal: „Uvidíš, že vítězství svých děl se nedožiji. To, co píšu, je příliš neobvyklé a příliš nové, a posluchači si ke mně nedovedou najít cestu.“

V tomto rozpoložení psal Gustav Mahler svou Symfonii č. 3 d moll. S prvními náčrty začal v roce 1893. V té době již druhým rokem zastával pozici šéfa opery v Hamburku. Enormní dirigentské vytížení mu neumožňovalo soustředěně komponovat, ve své mysli však komponoval v každé volné chvíli. Během divadelní sezony si den po dni zapisoval náčrty svých skladeb a těšil se na léto, až se z něj opět stane „prázdninový skladatel“. Soustředěná práce na Třetí symfonii si vyžádala dvoje letní prázdniny, v roce 1895 a 1896. Skladatel měl pro své letní komponování již zavedený rituál, kterého se držel i tentokrát, po skončení divadelní sezóny opustil město a odjel do Alp. V létě 1895 se ubytoval na stejném místě jako v předchozích letech, v hostinci ve Steinbachu u Atterského jezera. Každý den v půl sedmé ráno odcházel do malého domku (dodnes stojí), který si nechal postavit mezi hostincem a břehem jezera. V malé místnosti měl pouze pracovní stůl a klavír. V takto malém, izolovaném prostoru se mohl plně soustředit na svá velká díla, rušit ho zde nesměl vůbec nikdo. Sám sice občas vyšel na louku nebo i na procházku, ale hned se zase vracel, aby všechny „přinesené“ nápady zapsal do not. Z domku odcházel až k obědu.

V nové symfonii „měla dostat slovo celá příroda“, nikoli však ve smyslu napodobení nebo zvukomalby, Mahler chtěl hudebně ztvárnit akt stvoření. Své přítelkyni později prozradil, jak na něj samotného vstupní věta symfonie působí: „je strašidelné, jak z bezduché a strnulé hmoty – tu větu bych mohl nazvat ‚Co mi vyprávějí kameny‘ – pozvolna vyráží život, postupně se vyvíjí, až se rozrůzní do nejvyšších evolučních forem: od květin, zvířat a lidí až po říši duchů a andělů.“ Šest vět symfonie Mahler původně označil i programními názvy: K první napsal „Pan se probouzí: Léto přichází do země“, k druhé „Co mi vyprávějí luční květiny“. Stejně pokračoval i v pojmenovávání dalších: ve třetí větě zhudebnil, co mu vyprávěla zvířata v lese, poté člověk, andělé a k šesté větě připsal „Co mi vypráví láska“.

Od programního pojmenování vět Mahler později upustil, ale obsahově tuto koncepci zachoval. První tři věty symfonie jsou ryze instrumentální, teprve ve čtvrté dává skladatel zaznít lidskému hlasu. Altové sólo „O Mensch! gib Acht!“ (Ó duše, bdíš?) na text Friedricha Nietzscheho působí jako zjevení, Mahlerův výrazový pokyn zní „Velmi zvolna, tajuplně, stále ppp“. Pátá věta rovněž uplatňuje vokální složku, ale úplně jiným způsobem. Zahajuje ji vyzvánění zvonů společně s chlapeckým sborem, který Mahler pro jeho „Bim, bam“ navíc povzbuzuje pokynem „Vesele v tempu a s drzým výrazem“. Přidává se k nim ženský sbor a sólový alt, aby daly zaznít textu „Zpívali tři andělé přelíbezný zpěv“ z Mahlerovy oblíbené sbírky lidové poezie Chlapcův kouzelný roh. Jestliže pátá věta je svižnou a vůbec nejkratší částí této symfonie, tak v poslední, šesté větě skladatel zvolnil do klidného, procítěného a optimistického vyznání. O závěrečné větě, která je mnohými považována za jednu z vůbec nejkrásnějších Mahlerových vět, skladatel v dopisu píše: „je souhrnem toho, co cítím ke všemu stvoření, což se neobejde bez hluboce bolestných duševních pochodů, jež se však ponenáhlu rozplynou v blažené důvěře.“

Šestivětou symfonii skladatel rozdělil do dvou částí. První část obsahuje nezvykle dlouhou první větu, druhá část sestává z druhé až šesté věty. Mimořádná délka celého díla Mahlera znepokojovala, ale přesto byl přesvědčen, že v něm není ani takt navíc a pro rozměry úvodní věty měl závažné koncepční důvody: „Nikdo si nedovede představit, jak namáhavé je zkomponovat tak dlouhou větu, udržet ji soudržnou a neztratit nad ní vládu. Ale potřeboval jsem ji jako podstavec, jako kolosální pilíř, jako základ pyramidy. Ta se v dalších větách čím dál více ztenčuje, zprůhledňuje a slábne.“

Veřejná premiéra Třetí symfonie se konala 9. března 1897 v Berlíně za Mahlerovy přítomnosti, avšak stejně jako v případě dvou předchozích symfonií v neúplné podobě. Pod taktovkou vynikajícího dirigenta Felixe Weingartnera zazněly tehdy tři věty: druhá, třetí a šestá. Publikum ve zcela zaplněném sále se vyjadřovalo hned po skončení každé z nich. Po „Květinové“ větě posluchači reagovali pochvalně, po další větě již narůstala nespokojenost a nakonec už byl potlesk zcela přehlušen pískotem. V tisku dopadl Mahler ještě hůře, jako „tragikomický hrdina“ bez „jakékoli představivosti“ nebo „vtipálek nejhoršího ražení“. Přesně pět let poté, 9. března 1902, se ve vídeňském kostele sv. Karla konala svatba Gustava Mahlera a Almy Schindlerové. Jednačtyřicetiletý Mahler v doprovodu své mladé, teprve 22leté ženy Almy odjel na konci května 1902 z Vídně do německého Krefeldu, aby na významném festivalu soudobé hudby dirigoval svou Třetí symfonii v celé šestivěté podobě. Vymínil si dostatek zkoušek a odolal i naléhání pořadatelů, aby dal jednotlivým větám názvy. Z předchozích symfonií s tím neměl dobré zkušenosti, věděl, k jakým nedorozuměním může vést špatně pochopený „program“. Uvědomoval si, že „svým uměním vyjadřuje vždy jen to, co nelze vyjádřit slovy.“ A vtipně dodává: „Posluchačům pomáhat nelze. Každý z nich si musí pomoci sám, opakovaným poslechem a důkladným studiem partitury. […] Naštěstí jsem byl povolán k psaní hudby, nikoli k psaní o hudbě.“ Když 9. června 1902 Třetí symfonie poprvé zazněla v úplnosti, šlo o výjimečnou událost a skladatelův triumf. Alma Mahlerová vzpomínala: „Po první části vypukl obrovský jásot, po každé další větě se posluchači zdáli být více dojati a po poslední části zachvátilo publikum skutečné šílenství.“ Skladatel a dirigent v jedné osobě se na pódium musel vracet dvanáctkrát. 

Dnes je Mahlerova Třetí prováděna v koncertních sálech celého světa. Má v sobě cosi mimořádného, místy až děsivého, jak o tom sám skladatel napsal v dopisu pěvkyni Anně Mildenburgové: „Má symfonie bude něco, co svět ještě neslyšel! Celá příroda v ní mluví a vypráví tak hluboká tajemství, jaká snad tušíme jen ve snách! Řeknu Ti, že některé pasáže mě téměř děsí. Občas si dokonce kladu otázku, zda to vůbec mělo být napsáno.“