Když Gustav Mahler dokončoval svou První symfonii, začínal skicovat již Druhou, při dokončování Druhé začínal s Třetí. Svá rozsáhlá díla vytvářel od prvních náčrtů po definitivní instrumentaci vždy několik let. Nebyl to však jen časový důvod, proč u Mahlera docházelo k těmto překryvům. V každé symfonii budoval jeden svět a v určité fázi se mu již otevřel další. Také během kompozice Třetí symfonie už v jednu chvíli nahlédl do dalšího světa. Měla mít původně sedm vět, ale tu poslední nakonec využil až ve Čtvrté symfonii. I s „pouhými“ šesti větami se Třetí nakonec stala Mahlerovou nejdelší symfonií.

Historie premiér a raného provozování Mahlerových symfonií, zejména těch úvodních, je přehlídkou mnoha odsudků, v očerňování se předháněli především hudební kritici. Odlišný způsob hudebního vyjadřování, s nímž vstupoval na scénu Gustav Mahler, velmi intenzivně vnímali i někteří o generaci starší skladatelé. Dokonce i přátelsky nakloněný Johannes Brahms, který si Mahlera vážil jako dirigenta, považoval svého mladšího kolegu za „krále revolucionářů“ a například z partitury jeho Druhé symfonie byl přímo zděšen. K uvádění Mahlerova díla velmi přispěli někteří dirigenti, ani oni však nemohli hudebním novinkám zaručit úspěch. Tehdy bylo na koncertech stále ještě poměrně běžné, že se hrály jen některé věty z vícevětých děl, což Mahlerovi vadilo. Vždyť ve svých symfoniích stavěl „celé světy“. Ačkoli tuto praxi považoval za mrzačení svých děl, rezignovaně musel na tyto kompromisy přistupovat. Zároveň dělal vše pro to, aby prosadil úplné provedení. Zdrcující recenze Mahlera trýznily, ale neodradily od psaní dalších děl. Své přítelkyni v březnu 1896 napsal: „Uvidíš, že vítězství svých děl se nedožiji. To, co píšu, je příliš neobvyklé a příliš nové, a posluchači si ke mně nedovedou najít cestu.“

V tomto rozpoložení psal Gustav Mahler svou Symfonii č. 3 d moll. S prvními náčrty začal v roce 1893. V té době již druhým rokem zastával pozici šéfa opery v Hamburku. Enormní dirigentské vytížení mu neumožňovalo soustředěně komponovat, ve své mysli však komponoval v každé volné chvíli. Během divadelní sezony si den po dni zapisoval náčrty svých skladeb a těšil se na léto, až se z něj opět stane „prázdninový skladatel“. Soustředěná práce na Třetí symfonii si vyžádala dvoje letní prázdniny, v roce 1895 a 1896. Skladatel měl pro své letní komponování již zavedený rituál, kterého se držel i tentokrát, po skončení divadelní sezóny opustil město a odjel do Alp. V létě 1895 se ubytoval na stejném místě jako v předchozích letech, v hostinci ve Steinbachu u Atterského jezera. Každý den v půl sedmé ráno odcházel do malého domku (dodnes stojí), který si nechal postavit mezi hostincem a břehem jezera. V malé místnosti měl pouze pracovní stůl a klavír. V takto malém, izolovaném prostoru se mohl plně soustředit na svá velká díla, rušit ho zde nesměl vůbec nikdo. Sám sice občas vyšel na louku nebo i na procházku, ale hned se zase vracel, aby všechny „přinesené“ nápady zapsal do not. Z domku odcházel až k obědu.

V nové symfonii „měla dostat slovo celá příroda“, nikoli však ve smyslu napodobení nebo zvukomalby, Mahler chtěl hudebně ztvárnit akt stvoření. Své přítelkyni později prozradil, jak na něj samotného vstupní věta symfonie působí: „je strašidelné, jak z bezduché a strnulé hmoty – tu větu bych mohl nazvat ‚Co mi vyprávějí kameny‘ – pozvolna vyráží život, postupně se vyvíjí, až se rozrůzní do nejvyšších evolučních forem: od květin, zvířat a lidí až po říši duchů a andělů.“ Šest vět symfonie Mahler původně označil i programními názvy: K první napsal „Pan se probouzí: Léto přichází do země“, k druhé „Co mi vyprávějí luční květiny“. Stejně pokračoval i v pojmenovávání dalších: ve třetí větě zhudebnil, co mu vyprávěla zvířata v lese, poté člověk, andělé a k šesté větě připsal „Co mi vypráví láska“.

Od programního pojmenování vět Mahler později upustil, ale obsahově tuto koncepci zachoval. První tři věty symfonie jsou ryze instrumentální, teprve ve čtvrté dává skladatel zaznít lidskému hlasu. Altové sólo „O Mensch! gib Acht!“ (Ó duše, bdíš?) na text Friedricha Nietzscheho působí jako zjevení, Mahlerův výrazový pokyn zní „Velmi zvolna, tajuplně, stále ppp“. Pátá věta rovněž uplatňuje vokální složku, ale úplně jiným způsobem. Zahajuje ji vyzvánění zvonů společně s chlapeckým sborem, který Mahler pro jeho „Bim, bam“ navíc povzbuzuje pokynem „Vesele v tempu a s drzým výrazem“. Přidává se k nim ženský sbor a sólový alt, aby daly zaznít textu „Zpívali tři andělé přelíbezný zpěv“ z Mahlerovy oblíbené sbírky lidové poezie Chlapcův kouzelný roh. Jestliže pátá věta je svižnou a vůbec nejkratší částí této symfonie, tak v poslední, šesté větě skladatel zvolnil do klidného, procítěného a optimistického vyznání. O závěrečné větě, která je mnohými považována za jednu z vůbec nejkrásnějších Mahlerových vět, skladatel v dopisu píše: „je souhrnem toho, co cítím ke všemu stvoření, což se neobejde bez hluboce bolestných duševních pochodů, jež se však ponenáhlu rozplynou v blažené důvěře.“

Šestivětou symfonii skladatel rozdělil do dvou částí. První část obsahuje nezvykle dlouhou první větu, druhá část sestává z druhé až šesté věty. Mimořádná délka celého díla Mahlera znepokojovala, ale přesto byl přesvědčen, že v něm není ani takt navíc a pro rozměry úvodní věty měl závažné koncepční důvody: „Nikdo si nedovede představit, jak namáhavé je zkomponovat tak dlouhou větu, udržet ji soudržnou a neztratit nad ní vládu. Ale potřeboval jsem ji jako podstavec, jako kolosální pilíř, jako základ pyramidy. Ta se v dalších větách čím dál více ztenčuje, zprůhledňuje a slábne.“

Veřejná premiéra Třetí symfonie se konala 9. března 1897 v Berlíně za Mahlerovy přítomnosti, avšak stejně jako v případě dvou předchozích symfonií v neúplné podobě. Pod taktovkou vynikajícího dirigenta Felixe Weingartnera zazněly tehdy tři věty: druhá, třetí a šestá. Publikum ve zcela zaplněném sále se vyjadřovalo hned po skončení každé z nich. Po „Květinové“ větě posluchači reagovali pochvalně, po další větě již narůstala nespokojenost a nakonec už byl potlesk zcela přehlušen pískotem. V tisku dopadl Mahler ještě hůře, jako „tragikomický hrdina“ bez „jakékoli představivosti“ nebo „vtipálek nejhoršího ražení“. Přesně pět let poté, 9. března 1902, se ve vídeňském kostele sv. Karla konala svatba Gustava Mahlera a Almy Schindlerové. Jednačtyřicetiletý Mahler v doprovodu své mladé, teprve 22leté ženy Almy odjel na konci května 1902 z Vídně do německého Krefeldu, aby na významném festivalu soudobé hudby dirigoval svou Třetí symfonii v celé šestivěté podobě. Vymínil si dostatek zkoušek a odolal i naléhání pořadatelů, aby dal jednotlivým větám názvy. Z předchozích symfonií s tím neměl dobré zkušenosti, věděl, k jakým nedorozuměním může vést špatně pochopený „program“. Uvědomoval si, že „svým uměním vyjadřuje vždy jen to, co nelze vyjádřit slovy.“ A vtipně dodává: „Posluchačům pomáhat nelze. Každý z nich si musí pomoci sám, opakovaným poslechem a důkladným studiem partitury. […] Naštěstí jsem byl povolán k psaní hudby, nikoli k psaní o hudbě.“ Když 9. června 1902 Třetí symfonie poprvé zazněla v úplnosti, šlo o výjimečnou událost a skladatelův triumf. Alma Mahlerová vzpomínala: „Po první části vypukl obrovský jásot, po každé další větě se posluchači zdáli být více dojati a po poslední části zachvátilo publikum skutečné šílenství.“ Skladatel a dirigent v jedné osobě se na pódium musel vracet dvanáctkrát. 

Dnes je Mahlerova Třetí prováděna v koncertních sálech celého světa. Má v sobě cosi mimořádného, místy až děsivého, jak o tom sám skladatel napsal v dopisu pěvkyni Anně Mildenburgové: „Má symfonie bude něco, co svět ještě neslyšel! Celá příroda v ní mluví a vypráví tak hluboká tajemství, jaká snad tušíme jen ve snách! Řeknu Ti, že některé pasáže mě téměř děsí. Občas si dokonce kladu otázku, zda to vůbec mělo být napsáno.“