Christa Mayer studovala zpěv na Univerzitě hudby a divadla v Mnichově. Navštěvovala třídu písňové interpretace Helmuta Deutsche a operní kurz zahrnující účinkování v Divadle prince regenta v Mnichově, který absolvovala s nejlepším možným výsledkem.

Získala ceny v mnoha soutěžích, například ARD International Music Competition v roce 2000. Navíc obdržela Plaketu Richarda Strausse, cenu pro mladé talenty udělovanou Společností Richarda Strausse, a Cenu bavorské státní podpory pro mladé umělce.

Počínaje sezonou 2001/2002 se stala Christa Mayer členkou operního souboru Saské státní opery v Drážďanech. Angažovala ji také Německá opera v Berlíně, Bavorská státní opera v Mnichově, divadlo festivalu Maggio musicale ve Florencii a Teatro La Fenice v Benátkách. V roce 2006 zpívala Erdu (Zlato Rýna) v sérii Prsten Nibelungův v drážďanské Semperoper pod taktovkou Fabia Luisiho. O rok později ve stejné roli účinkovala ve Valencii a Florencii v nastudování Zubina Mehty.

Christa Mayer zároveň vystupuje po celé Evropě na koncertních pódiích – v barcelonském Palau de la Musica, lisabonském Teatro San Carlo, drážďanském Kreuzkirche, berlínském Konzerthausu, u Bamberských symfoniků nebo na festivalu September Musical Montreux.

V létě 2008 Christa Mayer debutovala na festivalu v Bayreuthu jako Erda a Waltraute a byla pozvána i na dva následující roky. Festival ji angažoval také do role Mary (Bludný Holanďan).

Dále Christa Mayer nastudovala role Cornelie (Händel: Giulio Cesare) v Drážďanech a Düsseldorfu, Erdy / Waltraute (Prsten Nibelungův) v Drážďanech, Hamburku a Tokiu, Brangäne (Tristan a Isolda) v Bayreuthu, Emilie (Otello) v Salcburku, Fricky (Valkýra) v Salcburku a Drážďanech, Hraběnky (Malíř Mathis), Didony (Trójané), Feneny (Nabucco), Matky (Hänsel und Gretel) a dalších.

V únoru 2020 obdržela Christa Mayer čestný titul komorní pěvkyně od Svobodného státu Sasko.

Pražský filharmonický sbor (PFS), založený v roce 1935 sbormistrem Janem Kühnem, je nejstarším profesionálním smíšeným pěveckým sborem v Česku. Aktuálně je hlavním sbormistrem a uměleckým vedoucím Lukáš Vasilek, druhým sbormistrem Lukáš Kozubík.

Nejvyšší ocenění sbírá PFS za interpretaci oratorního a kantátového repertoáru, který uvádí spolu s nejslavnějšími světovými orchestry. Na domácí půdě pravidelně spolupracuje s Českou filharmonií a orchestrem PKF — Prague Philharmonia. Jako rezidenční sbor operního festivalu v rakouském Bregenzu se věnuje také opeře.

V letošní sezoně se sbor představí na čtyřech vlastních sborových koncertech, jejichž dramaturgie je zaměřena především na náročná a méně známá díla sborového repertoáru. I letos se bude věnovat vzdělávacím projektům: pro studenty pěveckých oborů organizuje Akademii sborového zpěvu, pro mladší děti pořádá cyklus edukativních koncertů.

PFS je držitelem ceny Classic Prague Awards za rok 2018 a Ceny Antonína Dvořáka za rok 2022.

Lukáš Vasilek vystudoval dirigování a hudební vědu. Od roku 2007 je hlavním sbormistrem Pražského filharmonického sboru. Těžiště jeho umělecké práce s tímto tělesem spočívá v nastudování a provádění repertoáru a cappella, stejně jako v přípravě sboru k účinkování ve velkých kantátových, oratorních a operních projektech, při kterých spolupracuje se světově uznávanými dirigenty a orchestry (např. Berlínští filharmonikové, Česká filharmonie, Izraelská filharmonie či Petrohradská filharmonie).

Vedle PFS se věnuje i jiným uměleckým aktivitám, především spolupráci s vokálním ansámblem Martinů Voices, který založil v roce 2010. Jako dirigent nebo sbormistr je podepsán pod celou řadou nahrávek PFS pořízených pro významná světová vydavatelství (Decca Classics, Supraphon); v posledních letech se soustavně věnoval natáčení sborové tvorby Bohuslava Martinů. Jeho nahrávky měly mimořádný ohlas v zahraničí a získaly mj. ocenění prestižních časopisů Gramophone, BBC Music Magazine a Diapason.

Pueri gaudentes (v překladu radostní chlapci), jeden z mála českých chlapeckých sborů, za svou více než třicetiletou historii navštívili celou řadu míst v Evropě a USA; třikrát podnikli turné po Japonsku a získali vysoká ocenění na prestižních festivalech v Belgii, Německu či Itálii. Pueri gaudentes natáčejí pro rozhlas a televizi a podílejí se na nahrávání zvukových nosičů. Často spolupracují se Státní operou Praha a na prestižních festivalech (mj. Pražské jaro) vystupují s předními českými zpěváky a hudebními tělesy (např. v květnu 2022 s PKF — Prague Philharmonia a Pražským filharmonickým sborem). V roce 2019 sbor uskutečnil čtrnáctidenní turné po Švédsku, Finsku, Rusku a Estonsku, v rámci něhož se stal vítězem soutěže v Petrohradu a zúčastnil se jednoho z největších sborových festivalů planety – estonského Laulupidu. O tomto festivalu pak vznikl dokument České televize Pueri gaudentes v Estonsku. Ve stejném roce sbor vystoupil v Bazilice svatého Petra ve Vatikánu. Se sborem pracuje sbormistrovský tandem Libor Sládek a Jan Kyjovský; na klavír ho doprovází Denisa Martínková.

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).