Český spolek pro komorní hudbu • Jevgenij Kissin

Koncertní mistr České filharmonie Jan Fišer projevoval svůj výrazný hudební talent už od dětství, kdy vítězně prošel mnoha soutěžemi (Kocianova houslová soutěž, Concertino Praga, Tribuna mladých hudebníků UNESCO, Beethovenův Hradec aj.). Pochází muzikantské, a to doslova houslové rodiny – jeho otec je jedním z nejrespektovanějších houslových pedagogů u nás, mladší bratr Jakub je primáriem Bennewitzova kvarteta. Své první houslové kroky dělal Jan Fišer pod vedením Hany Metelkové a později studoval na pražské konzervatoři u Jaroslava Foltýna. Na Meadowmount School of Music celkem třikrát absolvoval slavnou letní školu a také tam poznal svého pozdějšího pedagoga, koncertního mistra Pittsburghského symfonického orchestru, Andrése J. Cárdenese. Právě ve třídě tohoto významného profesora, který navazoval na velkou houslovou pedagogickou tradici na linii Ysaÿe–Gingold–Cárdenes, v roce 2003 Fišer absolvoval Carnegie Mellon University – School of Music v Pittsburghu.

Právě když se rozhodoval, zda v USA zůstane, či se vrátí zpět do Čech, vypsala PKF — Prague Philharmonia konkurz na pozici koncertního mistra. Ten Fišer vyhrál a v tomto orchestru setrval celých šestnáct let – tedy až do doby, kdy se z první židle orchestru PKF přesunul na stejnou pozici do České filharmonie, kde vedle Jana Mráčka a Jiřího Vodičky působí dodnes. Jako hostující koncertní mistr se představil také v Symfonickém orchestru BBC, u Bamberských symfoniků či v Německé rozhlasové filharmonii Saarbrücken Kaiserslautern; s významnými českými orchestry (PKF — Philharmonia, Janáčkova filharmonie Ostrava aj.) též spolupracuje sólově. U Komorního orchestru České filharmonie se ujímá role uměleckého vedoucího. 

Kromě bohatých orchestrálních a sólových aktivit se věnuje také komorní hře. S klavíristou Ivem Kahánkem a violoncellistou Tomášem Jamníkem tvoří Dvořákovo trio, které už oslavilo mnohé úspěchy na soutěžích (např. soutěž Bohuslava Martinů) i na koncertních pódiích, a to jak doma, tak v zahraničí. Na zahraniční festivaly a do slavných světových koncertních síní tedy Jan Fišer zavítal nejen jako sólista, ale i jako komorní hráč: Dvořákovo trio již bylo hostem například na Drážďanském hudebním festivalu či v renomovaných sálech Berlínské či Labské filharmonie.

Fišerovy francouzské housle ze začátku 19. století připisované houslaři Françoisovi Louisi Piqueovi však zazněly také v nahrávacích studiích: Jan Fišer natáčí pro televizi i rozhlas a jako jeden z pěti laureátů se podílel na CD „Pocta Jaroslavu Kocianovi“ k výročnímu 40. ročníku Kocianovy mezinárodní houslové soutěže. Ve šlépějích svého otce jde také po cestě pedagogické. Je jedním z mentorů stipendijní akademie MenArt a pravidelně vyučuje i na hudebních kurzech, mezi nimiž nechybí Ševčíkova akademie v Horažďovicích či Hudební akademie Telč.

Petra Brabcová vystudovala Gymnázium Jana Nerudy v Praze, Pražskou konzervatoř, Michigan State University v USA u Charlese Avshariana a studia zakončila na Hudební akademii múzických umění v Praze u Ivana Štrause. Je laureátkou několika mezinárodních soutěží – Beethovenův Hradec, American String Teachers National Solo Competition, Henri Marteau International Violin Competition, Pražské jaro 2010 (Cena Josefa Suka). Je také zkušenou komorní hráčkou. Působí v Orbis Triu, které je laureátem několika mezinárodních soutěží a držitelem Ceny Českého spolku pro komorní hudbu za rok 2010, dále v souboru Variace Praha, Baborák Ensemble a Pražských komorních sólistech. Vedle komorních a orchestrálních vystoupení koncertuje i jako sólistka. V letech 2010–2014 byla členkou orchestru PKF – Prague Philharmonia, nyní je vedoucí skupiny druhých houslí České filharmonie.

Jiří Pinkas vystudoval hru na housle a violu na pražské HAMU (J. Tomášek a L. Malý). Během svých studií se stal laureátem Soutěže konzervatoří v Ostravě (1999) a zúčastnil se řady mezinárodních interpretačních mistrovských kurzů. Jako sólista se představil s Českou filharmonií, Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu, Symfonickým orchestrem hl. m. Prahy FOK, Komorní filharmonií Pardubice, Plzeňskou filharmonií, Karlovarským symfonickým orchestrem, Komorním orchestrem Berg a Komorním orchestrem Jaroslava Kociana.

V roce 2001 se stal violistou Bennewitzova kvarteta, které se začlenilo mezi nejlepší komorní soubory na světové hudební scéně. Mezi jejich největší úspěchy patří 1. cena na International Chamber Music Competition v japonské Ósace (2005) a 1. cena v nejvýznamnější soutěži smyčcových kvartet Premio Paolo Borciani v Itálii (2008). Bennewitzovo kvarteto je pravidelně zváno na prestižní světová pódia (Concertgebouw Amsterdam, Wigmore Hall Londýn, Rockefeller Center New York, Bunka Kaikan Tokyo, Herkulessaal Mnichov, Auditorio Nacional Madrid a další).

Václav Petr se řadí mezi nejvýznamnější české violoncellisty své generace. Je semifinalistou mezinárodní violoncellové soutěže Grand Prix Emanuel Feuermann a vítězem 70. ročníku prestižní soutěže Pražské jaro. Ceny ze soutěží si odnášel už od dětství: z Mezinárodní Heranovy violoncellové soutěže, Mezinárodní violoncellové soutěže v rakouském Liezenu, vyhrál Prague Junior Note, stal se absolutním vítězem soutěže Talents for Europe. Základům violoncellové hry se naučil od Mirka Škampy na Gymnáziu Jana Nerudy v Praze. Na Hudební akademii múzických umění navštěvoval třídu Daniela Veise, absolvoval pak ve třídě Michala Kaňky. Další vzdělání získal na Universität der Künste v Berlíně u Wolfganga Boettchera, mezinárodních mistrovských kurzech v Kronbergu, v Hamburku, ve Vaduzu nebo na Evropské hudební akademii v Bonnu. V roce 2015 absolvoval mistrovské kurzy Carl Flesch Academy v Baden-Badenu sólovým vystoupením s Baden-Baden Philharmonie. Jako sólista vystupuje od svých 12 let. V říjnu roku 2013 se ve svých 24 letech se stal jedním z nejmladších koncertních mistrů v historii České filharmonie. Václav Petr hraje na mistrovský nástroj z dílny Giovanni Battisty Guadagniniho, model „Teschenmacher“, z roku 1757, který je zapůjčen ze soukromé sbírky.

Jako interpret nevšední emocionální síly a hloubky si Ivo Kahánek získal pověst jednoho z nejpůsobivějších umělců své generace. Svůj dar okamžitě navázat citovou vazbu s publikem dokáže náležitě zužitkovat ve skladbách od baroka po modernu, s těžištěm v romantickém repertoáru, za jehož interpretaci také sklízí největší uznání (Diapason d’Or nebo nahrávka měsíce BBC Music Magazine). V roce 2004 se stal absolutním vítězem mezinárodní hudební soutěže Pražské jaro, v srpnu 2007 debutoval v londýnské Royal Albert Hall. Spolupracoval mj. s Berlínskými filharmoniky (sir Simon Rattle), Mahler Chamber Orchestra nebo Vídeňskými symfoniky; pravidelně vystupuje s Českou filharmonií. V roce 2018 se stal držitelem ceny Classic Prague Award za sólistický výkon roku. Je absolventem Janáčkovy konzervatoře v Ostravě a Hudební akademii múzických umění v Praze. Má za sebou také studijní stáž na londýnské Guildhall School of Music and Drama a mistrovské kurzy pod vedením K.-H. Kämmerlinga, Ch. Zachariase nebo A. de Larrocha.

Muzikalita Jevgenije Kissina, hloubka a poetická kvalita jeho interpretací a mimořádná virtuozita mu vysloužily úctu a obdiv, které si zaslouží jako jeden z nejnadanějších klasických klavíristů své generace. Je žádaný po celém světě a jako sólista vystupoval se špičkovými světovými orchestry pod taktovkou slavných dirigentů, včetně Claudia Abbada, Vladimira Ashkenazyho, Daniela Barenboima, Jamese Levina, Lorina Maazela nebo Seijiho Ozawy.

Jevgenij Kissin se narodil v ruské židovské rodině v Moskvě a hrát a improvizovat na klavír začal ve věku dvou let. Jako šestiletý začal studovat v moskevské hudební škole pro nadané děti, pojmenované po zakladatelkách, sestrách Gněsinových. Zde se stala jeho jedinou učitelkou Anna Pavlovna Kantorová. V deseti letech vystoupil poprvé s orchestrem a o rok později na samostatném recitálu. Jako dvanáctiletý si získal mezinárodní věhlas, když jeho vystoupení s Moskevskou státní filharmonií vyšlo na LP. Ohromný úspěch této nahrávky způsobil natočení dalších pěti Kissinových živých vystoupení v průběhu příštích dvou let. V roce 1985 vystoupil Jevgenij Kissin poprvé v zahraničí a v dalších letech následovalo mnoho turné a vystoupení po celém světě. V prosinci 1988 se do celého světa přenášel novoroční koncert Berlínských filharmoniků s Kissinem pod taktovkou Herberta von Karajana.

Jevgenij Kissin získal během dosavadní kariéry mnoho hudebních ocenění po celém světě. V roce 1991 byl například speciálním hostem slavnostního udílení cen Grammy. O tři roky později obdržel titul Nejmladší instrumentalista roku časopisu Musical America. Získal čestný doktorát hudby na Manhattan School of Music, Šostakovičovu cenu – jedno z nejvyšších ruských hudebních vyznamenání, čestné členství v Royal Academy of Music v Londýně a naposledy čestný doktorát filozofie na univerzitě v Hongkongu.

Kromě ruského má také britské a izraelské občanství. Od roku 2017 žije v Praze. Patří k hlasitým kritikům ruské vojenské invaze na Ukrajinu.

„Nedávno jsem složil Trio pro housle, violoncello a klavír o současné válce na Ukrajině. První věta ilustruje ruskou invazi a bombardování, druhá tragédii Ukrajiny a jejího lidu. Citoval jsem v ní ukrajinské lidové písně ‚Ой, выйду ж я на могилу‘ (Oj, přijdu já do hrobu) a ‚Горе ж менi, горе‘ (Běda mi, běda). Třetí věta zrcadlí konečné ukrajinské vítězství, ve které věřím. Třetí téma Finale je rozděleno na dvě části – první je napsána v ukrajinském a druhá v židovském stylu. Ten pro mne symbolizuje tři věci: ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj je Žid. V ukrajinské armádě bojují izraelští dobrovolníci. Já jsem Žid, který se narodil a vyrostl v Rusku, a protože můj národ byl největší obětí ruské xenofobie, vždy jsem cítil silnou solidaritu se všemi ostatními oběťmi. Nyní jsou Ukrajinci hlavními oběťmi ruské xenofobie a imperialismu, takže se domnívám, že my Židé bychom měli být jejich hlavními spojenci.“

Klavírní kvintet A dur, op. 81, je zralejším ze dvou Dvořákových skladeb pro toto nástrojové obsazení. Vznikl mezi srpnem a říjnem 1887 a odráží skladatelovo mistrovství v instrumentaci i tematické práci. Motivy slovanské hudby jsou patrné už z názvů dvou částí – melancholická dumka ani skočný furiant však nejsou jedinými nosnými prvky celého díla. Dvořák s nimi umně mísí pasáže působící kosmopolitně a obecně evropsky, v tom nejreprezentativnějším slova smyslu. Kvintet také vyzařuje vyrovnanost, kterou Dvořák vždy cítil na svém letním sídle ve Vysoké. Skladba měla premiéru v Rudolfinu 6. ledna 1888, u klavíru seděl mladý Karel Kovařovic. Byla přijata velmi kladně, a to jak kritiky, tak například Petrem Iljičem Čajkovským, který ji slyšel asi měsíc po premiéře na jednom z koncertů pořádaných na jeho počest. Ihned byla také uváděna v zahraničí – v Amsterdamu, Frankfurtu, Hamburku nebo Londýně – a napomohla Dvořákovi ke světovému věhlasu.