Hledat

Česká filharmonie • Záhřeb


Do Záhřebu přivezou Česká filharmonie a její šéfdirigent Semjon Byčkov dvě baletní suity – od Bély Bartóka a Igora Stravinského. Sólistou ve zbrusu novém klavírním koncertu Thierryho Escaicha bude korejský klavírista Seong-Jin Cho.

Program

Béla Bartók
Podivuhodný mandarín, suita z baletní pantomimy (20')

Thierry Escaich
Etudes symphoniques pro klavír a orchestr (30')

— Přestávka —

Igor Stravinsky
Petruška. Burleskní scény o čtyřech obrazech (koncertní verze 1947) (34')

 

Účinkující

Seong-Jin Cho klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Záhřeb

Záhřeb — Koncertna dvorana Vatroslava Lisinskog

Nelze objednat online
Informace ke vstupenkám a kontakty

Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.

Účinkující

Seong-Jin Cho  klavír

Jeden z předních klavíristů své generace a jedna z hlavních tváří současné hudební scény, Seong-Jin Cho, se dostal do světového povědomí zejména díky své vrozené muzikalitě a ohromujícímu talentu. Promyšlená i bezprostřední, důrazná i jemná, virtuózní i barevně odstíněná, osobitá a zároveň stylově čistá hra je poháněná přirozeným smyslem pro rovnováhu.

Seong-Jin Cho upoutal pozornost hudebního světa v roce 2015, když získal první cenu na Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě; jeho kariéra od té doby strmě stoupá. V lednu 2016 podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Jako velmi žádaný umělec spolupracuje se světově nejprestižnějšími orchestry, mezi něž patří například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Newyorská filharmonie či Filadelfský orchestr. Pravidelně spolupracuje s předními dirigenty, jako jsou Myung-Whun Chung, Gustavo Dudamel, Yannick Nézet-Séguin, Andris Nelsons, Gianandrea Noseda, Sir Simon Rattle, Santtu Matias Rouvali a Esa-Pekka Salonen.

Z jeho význačných představení v sezoně 2022/2023 jmenujme provedení Brahmsových klavírních koncertů ve Festspielhausu v Baden-Badenu s Evropským komorním orchestrem a Yannickem Nézet-Séguinem, vystoupení se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Zubinem Mehtou a Bostonským symfonickým orchestrem a Andrisem Nelsonsem. Jako vyhledávaný sólista se Cho vydává na několik evropských a asijských turné včetně těch s Londýnským symfonickým orchestrem a sirem Simonem Rattlem, s Dresden Staatskapelle a Myung-Whun Chung a s Academy of St Martin in the Fields.

Jako sólistu jej můžeme slyšet i při jeho četných vlastních recitálech, když vystupuje na světově nejproslulejších pódiích. Během příští sezony vystoupí například v Carnegie Hall, Walt Disney Hall, ve stuttgartské Liederhalle, frankfurtské Alte Oper, berlínské Filharmonii, vídeňském Musikvereinu a navíc debutuje v londýnském Barbicanu.

Alba tohoto klavíristy si získala celosvětové uznání. Posledním z nich je nahrávka Chopinova Druhého klavírního koncertu a scherz s Londýnským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou; se stejným orchestrem a dirigentem již dříve natočil Chopinův První klavírní koncert a Čtyři balady. Vedle orchestrálních nahrávek natáčí též sólové, kdy nejmladší z nich nese název The Wanderer a byla vydána v květnu 2020.

Seong-Jin Cho se narodil v roce 1994 v Soulu, na klavír se začal učit ve věku šesti let a první veřejné vystoupení měl v jedenácti. V roce 2009 se stal historicky nejmladším vítězem mezinárodní klavírní soutěže v japonském Hamamatsu a o dva roky později, ve svých sedmnácti letech, získal třetí cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě. V letech 2012 až 2015 studoval u Michela Béroffa na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Seong-Jin Cho nyní sídlí v Berlíně.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Béla Bartók
Podivuhodný mandarín, suita z baletní pantomimy

Maďarský skladatel Béla Bartók se narodil v městečku Nagyszentmiklós, dnešním Sânnicolau Mare v Rumunsku. Hudební vzdělání získal v Bratislavě a na hudební akademii v Budapešti. Úspěšně se etabloval jako koncertní pianista a brzy začal na budapešťské akademii sám vyučovat klavír. Také Bartókovy kompoziční začátky byly slibné, když jeho ranou symfonickou báseň Kossúth uvedl dirigent Hans Richter v Budapešti i v anglickém Manchesteru.

Silnou inspirací se Bartókovi stala maďarská lidová hudba. Věděl, že mnohé domnělé maďarské lidové písně byly zlidovělými písněmi umělými. Také dobové efektní kreace cikánských primášů značně zkreslovaly představu o původní maďarské hudbě. Bylo třeba vyrazit do terénu, do nejzapadlejších venkovských oblastí Maďarska, Rumunska, Slovenska, Bulharska, Karpat či podunajského Valašska, a tam hledat a systematicky zaznamenávat pravou podobu lidového projevu. A přesně to Bartók dělal: nahrával zvukové záznamy na válečkový fonograf, zapisoval je do not, doma vše vědecky zpracovával a pak v souborných vydáních uveřejňoval. Jako folklorista se stal uznávanou mezinárodní autoritou. Ještě důležitější však bylo, že všechny ty kulhavé rytmy, nemelodické melodie a neharmonické harmonie dokázal přenést do vlastní kompoziční tvorby, podobně jako to činil ve skromnějším měřítku náš Leoš Janáček.

Bartókovu jevištní tvorbu sjednocují inspirace lidskou osamělostí, konflikty vztahu muže a ženy i odpor ke krutostem moderního světa. Jevištní trilogii zahájila v roce 1911 jednoaktová opera Modrovousův hrad, následovaná o šest let později taneční hrou Dřevěný princ, jenž má mimochodem se Stravinského Petruškou společný motiv, ústřední postavu dřevěné loutky. Vyvrcholením cyklu je baletní pantomima Podivuhodný mandarín, v němž je syrově a bez příkras zobrazena lidská pudovost, primitivismus a brutalita. Děje se tak zcela v intencích evropského expresionismu, jenž se zrodil z tragédie první světové války a ovládl i evropskou hudbu.

Podivuhodný mandarín je příběhem o životodárné síle milostného citu zničeného nelidskostí. Dílo vzniklo v roce 1918, avšak až do roku 1924 zůstávalo jen ve formě čtyřručního klavírního výtahu. V klerikálně-autoritářském Horthyho Maďarsku, v němž Bartók rozhodně neměl na růžích ustláno, byl dvojí pokus o uvedení pantomimy úředně zmařen. Bartók tedy dokončil instrumentaci Podivuhodného mandarína až v rámci příprav premiéry v německém Kolíně nad Rýnem. Ta se konečně uskutečnila 27. listopadu 1926, inscenaci dirigoval Jenö Szenkér. Diváci odcházeli v šoku a další představení se nekonala. Mandarína totiž zakázal starosta města, jímž byl budoucí první poválečný německý spolkový kancléř Konrád Adenauer. Jako důvody uvedl „nemorálnost, morbidnost námětu a politickou (!) nekorektnost“. V samotném Maďarsku směl být Podivuhodný mandarín proveden až po roce 1945. Bartókovo dílo jako celek bylo ve své domovině plně rehabilitováno až v roce 1956, jedenáct let poté, co slavný skladatel v New Yorku zemřel.

Děj ve své době tak kontroverzní baletní pantomimy podle libreta Melchiora Lengyela nás přivádí do temného brlohu nejmenovaného západního velkoměsta, kde mají tři lumpové dobře rozjetý kšeft: pomocí mladé prostitutky lákají do bytu movité kunčofty, které pak zavraždí a okradou. Dívka postupně naláká dva muže, kteří však u sebe nemají peníze, jsou proto „jenom“ zbiti a nemilosrdně vyhozeni. Jako třetí vstupuje záhadná ústřední postava, cizinec v úboru čínského mandarína, který se zdá být k dívčím předstíraným citům zpočátku lhostejný. Nevěstka proto vynaloží veškeré úsilí, aby ho svedla a zlákala, až v něm skutečně probudí prudkou vášeň nebývalé síly. Když je mandarín – jako před ním jiní nešťastníci – třemi grázly zavražděn, jako zázrakem silou náhle probuzené lásky znovu ožije. Totéž se opakuje i po druhém pokusu o vraždu, kdy Číňan potřísněný vlastní krví znovu vstává a vyznává nevěstce lásku. Pak teprve dívka pochopí, že mandarín skutečně zemře až po polibku v jejím náručí. Když k němu dojde, končí balet napotřetí již dokonanou vraždou hlavního hrdiny.

 

Symfonická suita z baletu Podivuhodný mandarín strhuje především svou ohnivě pulzující rytmikou. Lyrickou stránku Bartók mnohde záměrně redukuje na téměř nulový stav. Silné momenty jsou umocněny dynamickými výbuchy, přenesenými akcenty, tvrdými tremoly, expresivními vzdechy, divokými trylky a barbarskými rychlými pasážemi. Chybí tu nosná, zapamatovatelná melodická témata; přesto je to skvělá hudba, která dává jen málokdy posluchači možnost vydechnout.

Thierry Escaich
Etudes symphoniques pro klavír a orchestr

Skladatel, varhaník a improvizátor Thierry Escaich je výraznou osobností současné hudby a jedním z nejvýznamnějších francouzských skladatelů své generace. Jeho tři umělecké role jsou vzájemně provázány a umožňují mu působit jako tvůrce, interpret i umělecký spolupracovník. Narodil se v Nogent-sur-Marne u Paříže a vystudoval hru na varhany, improvizaci a skladbu na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris, kde získal osm prvních cen a od roku 1992 tam vyučuje improvizaci a skladbu. V roce 1996 byl jmenován varhaníkem kostela Saint-Étienne-du-Mont v Paříži jako nástupce slavného Maurice Duruflé. Několikrát ve své kariéře přijal post rezidenčního umělce a skladatele: bylo to v Orchestre national de Lyon, Orchestre national de Lille, Orchestre de chambre de Paris a v současnosti v Drážďanské filharmonii.

Escaichova díla uvádějí přední evropské a severoamerické orchestry a komorní ansámbly. Mají je na repertoáru významní interpreti jako Lisa Batiashvili, François Leleux, Paavo Järvi, Alan Gilbert, Alain Altinoglu, Renaud Capuçon, Gautier Capuçon a další. Escaichova hudba byla oceněna mimo jiné pětkrát cenou „Victories de la musique“ (v letech 2003, 2006, 2011, 2017 a 2022). Další ocenění získaly četné Escaichovy CD nahrávky. V roce 2013 byl skladatel přijat do Académie des beaux-arts v Paříži, prestižní instituce, jejímž cílem je propagovat uměleckou tvorbu a ochraňovat francouzské kulturní dědictví.

Významnou část Escaichova díla tvoří varhanní skladby, které uvádí jednak on sám ve svých recitálech, jednak je hrají jiní varhaníci po celém světě. Další významnou oblastí autorovy tvorby je opera. Zahájila ji v roce 2013 Claude, opera pro divadlo v Lyonu, následovaná v roce 2021 operou Point dʼorgue na objednávku Opéra national de Bordeaux. Světová premiéra nejnovější Escaichovy opery Shirine se uskutečnila v květnu 2022 opět v Opéra de Lyon. Z orchestrálních děl jmenujme Chaconnu pro orchestr, Symfonii č. 1 (Kyrie imaginární mše), Koncert pro orchestr (Symfonii č. 2), oratorium Le Dernier Évangile a nejnovější titul Ritual Opening pro festival v Rotterdamu 2019. V oboru početné koncertantní hudby vynikají Koncert pro violu „La Nuit des chants“ pro Antoina Tamestita, tři koncerty pro varhany a orchestr, nejnověji koncert flétnový (premiéra 5. března 2021 v amsterdamském Concertgebouw) a kytarový (premiéra 30. ledna 2022 v Chambéry). Escaich dále skládá hudbu komorní i filmovou, například k nově zrestaurovaným slavným němým filmům Fantom operyMetropolis.

Études symphoniques (Symfonické etudy) pro klavír a orchestr objednané Semjonem Byčkovem pro Českou filharmonii, jsou cyklem čtyř studií integrujících různé formy dialogu sólisty s orchestrem, jenž někdy souzní velmi těsně, jindy naopak vede k polyfonii protikladů nebo až k příkrým kontrastům. Posluchač snadno již v éterické atmosféře úvodního motivu rozezná reminiscenci na J. S. Bacha, která se pak opakuje v průběhu celé skladby v nejrůznějších podobách.

Úvodní Dérives jsou passacaglií odvozenou právě z výše zmíněného motivu. Klavír v arpeggiích vykresluje neobarokní arabesky a snaží se hudbu rozpohybovat k synkopičtějším, tanečním epizodám, avšak vždy je neúprosně přerušen passacaglií, která stále vrací větu do původní nálady. Furtif začíná jako živé, hravé scherzo přerušované mysteriózní modální melodií. Ta se snaží prosazovat proti stále prudšímu, neúprosnému scherzu, což vede až k jazzovému nádechu, v němž klavír v refrénu jakoby improvizuje. Třetí část Mirage zase střídá extatický svět, v němž se melodické linky proplétají v mnoha kánonech v jasném a klidném harmonickém vesmíru, s lyričtějším motivem, dramaticky zdůrazňovaným repetovanými tóny v klavíru. Jeho bublající vlny přerušují útržky romantických frází, možná pocházející odněkud ze vzdálené minulosti, a nastalá dualita spěje k vyvrcholení v divokém valčíku. Po krátké epizodě, kdy klavírní ornamenty oplétají melodii trubky v noční atmosféře připomínající počátek celé skladby, přináší závěrečná Toccata rytmičtější staccatovou hudbu, která jako by se vzrůstající dynamikou pokračovala v tom, co naznačovala již druhá věta. Pouze návrat úvodního leitmotivu akordů protiřečí energickému, jásavému vyznění vnesením tragičtějších tónů.

Igor Stravinskij
Petruška. Burleskní scény o čtyřech obrazech

Historie baletu Petruška se začala psát 10. ledna 1910 v Petrohradu. Orchestr carské opery provedl premiéru skladby Ohňostroj Igora Stravinského, tehdy ještě neznámého začínajícího autora. V publiku seděl Sergej Ďagilev, impresário, který organizoval v Paříži cyklus koncertů ruské hudby. V roce 1909 do francouzské metropole přivedl celý ruský baletní soubor a vytvořil z něj prestižní Ruský balet. Ďagilev ve Stravinského Ohňostroji vycítil vzrušující nový styl ruské hudby, jenž by mohl v budoucnu souznít s moderním kosmopolitismem Západu. Stravinskij, vystudovaný právník z prominentní rodiny, neměl jako skladatel za sebou víc než pár skladbiček a soukromých konzultací kompozice u Nikolaje Rimského-Rorsakova. Ďagilev rozpoznal sílu jeho talentu a hned autorovi nabídl spolupráci na baletu, ruské lidové pohádce Pták Ohnivák. Ještě téhož roku se konala velmi úspěšná premiéra v Opéra national de Paris.

Bylo jasné, že oboustranně prospěšná kooperace s Ruským baletem by měla dál pokračovat. Stravinskij, který žil střídavě v Paříži, ve Švýcarsku a v Petrohradu, začal mezitím pracovat na novém klavírním koncertu. Ďagilev ho vytrvale přesvědčoval, aby již rozpracované dílo přetavil do podoby nového baletu pro sezonu Ballets Russes 1911. A uspěl, neboť se zrodil Petruška. Nové baletní dílo, na jehož libretu se Stravinským spolupracoval Alexander Benois, je dějově prosté. Přivádí nás na lidový ruský jarmark (situovaný Benoisem na petrohradské Náměstí admirality), na kterém předvádí loutkář v pouličním divadélku tři loutky: šaška Petrušku, balerínu a žárlivého Maura. Petruška, symbol ubližovaných, se zamiluje do baleríny, ta však dává přednost surovému chlapáckému Maurovi. Petruška, jemná poetická bytost, o ni marně bojuje, je ponižován a zaháněn. Nakonec Maurovi podléhá, když ho mouřenín chladnokrevně probodne šavlí. Tato poprava, akt hrubého násilí, šokuje všechny přítomné; dav se rozuteče a loutkář odtahuje Petrušku ze scény. Náhle se objeví nad portálem divadélka šaškův duch a udělá dlouhý nos, kterým zděšeného loutkáře-šarlatána nadobro zahání z jeviště. Cit a láska vítězí, alespoň morálně, nad brutalitou a primitivismem.

Děj baletu oživují pitoreskní jarmareční figury, rozjaření sedláci, vozkové, pouliční prodavači, medvědář s medvědem, potulní muzikanti a roztodivné maškary, které jako by vypadly z raných obrazů jiného v té době do Paříže přibyvšího Rusa, Marka Šagalova alias Marca Chagalla. Balet je koncipován jako „burleskní scény“ ve stylu kýčovitých ruských jarmarečních barvotisků, nazývaných lubki. Autor neváhá hudebně znázornit flašinet, hrací skříňku, garmošku, výkřiky pouličních prodavačů, loutkářovo vyvolávání. Neostýchá se citovat nejbanálnější ruské odrhovačky jako „Měla dřevěnou nohu“. Novátorskou harmonii Petrušky okořeňují bitonální prvky (šaškova fanfára v C dur a Fis dur zároveň). Instrumentace hýří barevností a novými nápady. Skvostná je rovněž stylizace valčíku v Lannerově stylu. Klavír hraje v orchestru zpočátku velmi důležitou úlohu, jeho význam však postupně klesá, což odpovídá procesu přetváření zamýšleného klavírního koncertu do podoby baletu. Petruška vznikal v Clarens a Lausanne ve Švýcarsku, dokončen byl v Beaulieu-sur-Mére u Nice na Azurovém pobřeží. Přímým důsledkem této usilovné práce byla otrava nikotinem, kterou si Stravinskij přivodil přílišným kouřením a musel podstoupit léčení v nemocnici.

Na první pařížské inscenaci Petrušky se podílelo několik dalších významných osobností, jež výrazně přispěly k celkovému úspěchu. Vedle samotného Ďagileva to byl skvělý choreograf Ruského baletu Michail Fokin, dirigent Pierre Monteux a hlavně legendární tanečníci Vjačeslav Nižinskij a Tamara Karsavina. Nižinského ztvárnění role Petrušky se stalo vzorem (nedostižným) pro celé generace následovníků. Premiéra 13. června 1911 v divadle Châtelet v Paříži byla triumfem. O dva roky později následovalo Stravinského Svěcení jara. Sice způsobilo poprask, ale to už je jiná historie…

V létě 1921 upravil Stravinskij tři části z baletu Petruška pro sólový klavír na přání virtuosa Arthura Rubinsteina (transkripce se hraje pod názvem Tři věty z Petrušky). V roce 1947 také Stravinskij celou partituru nově přepracoval pro účely koncertního provedení. Půlhodinový balet se dnes koncertně hraje vlastně celý, nejedná se tedy o baletní suitu v pravém smyslu slova.