Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Budapešť


Na Mezinárodním festivalu Bély Bartóka musí zaznít něco od tohoto významného maďarského skladatele. Volba padla na suitu z jeho baletní pantomimy Podivuhodný mandarín. Další baletní suita pochází z pera Igora Stravinského. A zbrusu nový klavírní koncert Thierryho Escaicha zahraje Seong-Jin Cho.

Program

Béla Bartók
Podivuhodný mandarín, suita z baletní pantomimy (20')

Thierry Escaich
Etudes symphoniques pro klavír a orchestr (30')

— Přestávka —

Igor Stravinsky
Petruška. Burleskní scény o čtyřech obrazech (koncertní verze 1947) (34')

Účinkující

Seong-Jin Cho klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Budapešť

Bartók Spring International Arts Weeks — Béla Bartók National Concert Hall

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.

Program Mezinárodních týdnů umění Bartókova jara, které uvádí Müpa Budapest.

Účinkující

Seong-Jin Cho  klavír

Jeden z předních klavíristů své generace a jedna z hlavních tváří současné hudební scény, Seong-Jin Cho, se dostal do světového povědomí zejména díky své vrozené muzikalitě a ohromujícímu talentu. Promyšlená i bezprostřední, důrazná i jemná, virtuózní i barevně odstíněná, osobitá a zároveň stylově čistá hra je poháněná přirozeným smyslem pro rovnováhu.

Seong-Jin Cho upoutal pozornost hudebního světa v roce 2015, když získal první cenu na Chopinově mezinárodní soutěži ve Varšavě; jeho kariéra od té doby strmě stoupá. V lednu 2016 podepsal exkluzivní smlouvu s vydavatelstvím Deutsche Grammophon. Jako velmi žádaný umělec spolupracuje se světově nejprestižnějšími orchestry, mezi něž patří například Berlínští a Vídeňští filharmonikové, Orchestre de Paris, Newyorská filharmonie či Filadelfský orchestr. Pravidelně spolupracuje s předními dirigenty, jako jsou Myung-Whun Chung, Gustavo Dudamel, Yannick Nézet-Séguin, Andris Nelsons, Gianandrea Noseda, Sir Simon Rattle, Santtu Matias Rouvali a Esa-Pekka Salonen.

Z jeho význačných představení v sezoně 2022/2023 jmenujme provedení Brahmsových klavírních koncertů ve Festspielhausu v Baden-Badenu s Evropským komorním orchestrem a Yannickem Nézet-Séguinem, vystoupení se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu a Zubinem Mehtou a Bostonským symfonickým orchestrem a Andrisem Nelsonsem. Jako vyhledávaný sólista se Cho vydává na několik evropských a asijských turné včetně těch s Londýnským symfonickým orchestrem a sirem Simonem Rattlem, s Dresden Staatskapelle a Myung-Whun Chung a s Academy of St Martin in the Fields.

Jako sólistu jej můžeme slyšet i při jeho četných vlastních recitálech, když vystupuje na světově nejproslulejších pódiích. Během příští sezony vystoupí například v Carnegie Hall, Walt Disney Hall, ve stuttgartské Liederhalle, frankfurtské Alte Oper, berlínské Filharmonii, vídeňském Musikvereinu a navíc debutuje v londýnském Barbicanu.

Alba tohoto klavíristy si získala celosvětové uznání. Posledním z nich je nahrávka Chopinova Druhého klavírního koncertu a scherz s Londýnským symfonickým orchestrem a Gianandreou Nosedou; se stejným orchestrem a dirigentem již dříve natočil Chopinův První klavírní koncert a Čtyři balady. Vedle orchestrálních nahrávek natáčí též sólové, kdy nejmladší z nich nese název The Wanderer a byla vydána v květnu 2020.

Seong-Jin Cho se narodil v roce 1994 v Soulu, na klavír se začal učit ve věku šesti let a první veřejné vystoupení měl v jedenácti. V roce 2009 se stal historicky nejmladším vítězem mezinárodní klavírní soutěže v japonském Hamamatsu a o dva roky později, ve svých sedmnácti letech, získal třetí cenu na Čajkovského soutěži v Moskvě. V letech 2012 až 2015 studoval u Michela Béroffa na Conservatoire National Supérieur de Musique de Paris. Seong-Jin Cho nyní sídlí v Berlíně.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Béla Bartók
Podivuhodný mandarín, suita z baletní pantomimy

Maďarský skladatel Béla Bartók se narodil v městečku Nagyszentmiklós, dnešním Sânnicolau Mare v Rumunsku. Hudební vzdělání získal v Bratislavě a na hudební akademii v Budapešti. Úspěšně se etabloval jako koncertní pianista a brzy začal na budapešťské akademii sám vyučovat klavír. Také Bartókovy kompoziční začátky byly slibné, když jeho ranou symfonickou báseň Kossúth uvedl dirigent Hans Richter v Budapešti i v anglickém Manchesteru.

Silnou inspirací se Bartókovi stala maďarská lidová hudba. Věděl, že mnohé domnělé maďarské lidové písně byly zlidovělými písněmi umělými. Také dobové efektní kreace cikánských primášů značně zkreslovaly představu o původní maďarské hudbě. Bylo třeba vyrazit do terénu, do nejzapadlejších venkovských oblastí Maďarska, Rumunska, Slovenska, Bulharska, Karpat či podunajského Valašska, a tam hledat a systematicky zaznamenávat pravou podobu lidového projevu. A přesně to Bartók dělal: nahrával zvukové záznamy na válečkový fonograf, zapisoval je do not, doma vše vědecky zpracovával a pak v souborných vydáních uveřejňoval. Jako folklorista se stal uznávanou mezinárodní autoritou. Ještě důležitější však bylo, že všechny ty kulhavé rytmy, nemelodické melodie a neharmonické harmonie dokázal přenést do vlastní kompoziční tvorby, podobně jako to činil ve skromnějším měřítku náš Leoš Janáček.

Bartókovu jevištní tvorbu sjednocují inspirace lidskou osamělostí, konflikty vztahu muže a ženy i odpor ke krutostem moderního světa. Jevištní trilogii zahájila v roce 1911 jednoaktová opera Modrovousův hrad, následovaná o šest let později taneční hrou Dřevěný princ, jenž má mimochodem se Stravinského Petruškou společný motiv, ústřední postavu dřevěné loutky. Vyvrcholením cyklu je baletní pantomima Podivuhodný mandarín, v němž je syrově a bez příkras zobrazena lidská pudovost, primitivismus a brutalita. Děje se tak zcela v intencích evropského expresionismu, jenž se zrodil z tragédie první světové války a ovládl i evropskou hudbu.

Podivuhodný mandarín je příběhem o životodárné síle milostného citu zničeného nelidskostí. Dílo vzniklo v roce 1918, avšak až do roku 1924 zůstávalo jen ve formě čtyřručního klavírního výtahu. V klerikálně-autoritářském Horthyho Maďarsku, v němž Bartók rozhodně neměl na růžích ustláno, byl dvojí pokus o uvedení pantomimy úředně zmařen. Bartók tedy dokončil instrumentaci Podivuhodného mandarína až v rámci příprav premiéry v německém Kolíně nad Rýnem. Ta se konečně uskutečnila 27. listopadu 1926, inscenaci dirigoval Jenö Szenkér. Diváci odcházeli v šoku a další představení se nekonala. Mandarína totiž zakázal starosta města, jímž byl budoucí první poválečný německý spolkový kancléř Konrád Adenauer. Jako důvody uvedl „nemorálnost, morbidnost námětu a politickou (!) nekorektnost“. V samotném Maďarsku směl být Podivuhodný mandarín proveden až po roce 1945. Bartókovo dílo jako celek bylo ve své domovině plně rehabilitováno až v roce 1956, jedenáct let poté, co slavný skladatel v New Yorku zemřel.

Děj ve své době tak kontroverzní baletní pantomimy podle libreta Melchiora Lengyela nás přivádí do temného brlohu nejmenovaného západního velkoměsta, kde mají tři lumpové dobře rozjetý kšeft: pomocí mladé prostitutky lákají do bytu movité kunčofty, které pak zavraždí a okradou. Dívka postupně naláká dva muže, kteří však u sebe nemají peníze, jsou proto „jenom“ zbiti a nemilosrdně vyhozeni. Jako třetí vstupuje záhadná ústřední postava, cizinec v úboru čínského mandarína, který se zdá být k dívčím předstíraným citům zpočátku lhostejný. Nevěstka proto vynaloží veškeré úsilí, aby ho svedla a zlákala, až v něm skutečně probudí prudkou vášeň nebývalé síly. Když je mandarín – jako před ním jiní nešťastníci – třemi grázly zavražděn, jako zázrakem silou náhle probuzené lásky znovu ožije. Totéž se opakuje i po druhém pokusu o vraždu, kdy Číňan potřísněný vlastní krví znovu vstává a vyznává nevěstce lásku. Pak teprve dívka pochopí, že mandarín skutečně zemře až po polibku v jejím náručí. Když k němu dojde, končí balet napotřetí již dokonanou vraždou hlavního hrdiny.

 

Symfonická suita z baletu Podivuhodný mandarín strhuje především svou ohnivě pulzující rytmikou. Lyrickou stránku Bartók mnohde záměrně redukuje na téměř nulový stav. Silné momenty jsou umocněny dynamickými výbuchy, přenesenými akcenty, tvrdými tremoly, expresivními vzdechy, divokými trylky a barbarskými rychlými pasážemi. Chybí tu nosná, zapamatovatelná melodická témata; přesto je to skvělá hudba, která dává jen málokdy posluchači možnost vydechnout.

Thierry Escaich
Etudes symphoniques pro klavír a orchestr

Skladatel, varhaník a improvizátor Thierry Escaich je výraznou osobností současné hudby a jedním z nejvýznamnějších francouzských skladatelů své generace. Jeho tři umělecké role jsou vzájemně provázány a umožňují mu působit jako tvůrce, interpret i umělecký spolupracovník. Narodil se v Nogent-sur-Marne u Paříže a vystudoval hru na varhany, improvizaci a skladbu na Conservatoire national supérieur de musique et de danse de Paris, kde získal osm prvních cen a od roku 1992 tam vyučuje improvizaci a skladbu. V roce 1996 byl jmenován varhaníkem kostela Saint-Étienne-du-Mont v Paříži jako nástupce slavného Maurice Duruflé. Několikrát ve své kariéře přijal post rezidenčního umělce a skladatele: bylo to v Orchestre national de Lyon, Orchestre national de Lille, Orchestre de chambre de Paris a v současnosti v Drážďanské filharmonii.

Escaichova díla uvádějí přední evropské a severoamerické orchestry a komorní ansámbly. Mají je na repertoáru významní interpreti jako Lisa Batiashvili, François Leleux, Paavo Järvi, Alan Gilbert, Alain Altinoglu, Renaud Capuçon, Gautier Capuçon a další. Escaichova hudba byla oceněna mimo jiné pětkrát cenou „Victories de la musique“ (v letech 2003, 2006, 2011, 2017 a 2022). Další ocenění získaly četné Escaichovy CD nahrávky. V roce 2013 byl skladatel přijat do Académie des beaux-arts v Paříži, prestižní instituce, jejímž cílem je propagovat uměleckou tvorbu a ochraňovat francouzské kulturní dědictví.

Významnou část Escaichova díla tvoří varhanní skladby, které uvádí jednak on sám ve svých recitálech, jednak je hrají jiní varhaníci po celém světě. Další významnou oblastí autorovy tvorby je opera. Zahájila ji v roce 2013 Claude, opera pro divadlo v Lyonu, následovaná v roce 2021 operou Point dʼorgue na objednávku Opéra national de Bordeaux. Světová premiéra nejnovější Escaichovy opery Shirine se uskutečnila v květnu 2022 opět v Opéra de Lyon. Z orchestrálních děl jmenujme Chaconnu pro orchestr, Symfonii č. 1 (Kyrie imaginární mše), Koncert pro orchestr (Symfonii č. 2), oratorium Le Dernier Évangile a nejnovější titul Ritual Opening pro festival v Rotterdamu 2019. V oboru početné koncertantní hudby vynikají Koncert pro violu „La Nuit des chants“ pro Antoina Tamestita, tři koncerty pro varhany a orchestr, nejnověji koncert flétnový (premiéra 5. března 2021 v amsterdamském Concertgebouw) a kytarový (premiéra 30. ledna 2022 v Chambéry). Escaich dále skládá hudbu komorní i filmovou, například k nově zrestaurovaným slavným němým filmům Fantom operyMetropolis.

Études symphoniques (Symfonické etudy) pro klavír a orchestr objednané Semjonem Byčkovem pro Českou filharmonii, jsou cyklem čtyř studií integrujících různé formy dialogu sólisty s orchestrem, jenž někdy souzní velmi těsně, jindy naopak vede k polyfonii protikladů nebo až k příkrým kontrastům. Posluchač snadno již v éterické atmosféře úvodního motivu rozezná reminiscenci na J. S. Bacha, která se pak opakuje v průběhu celé skladby v nejrůznějších podobách.

Úvodní Dérives jsou passacaglií odvozenou právě z výše zmíněného motivu. Klavír v arpeggiích vykresluje neobarokní arabesky a snaží se hudbu rozpohybovat k synkopičtějším, tanečním epizodám, avšak vždy je neúprosně přerušen passacaglií, která stále vrací větu do původní nálady. Furtif začíná jako živé, hravé scherzo přerušované mysteriózní modální melodií. Ta se snaží prosazovat proti stále prudšímu, neúprosnému scherzu, což vede až k jazzovému nádechu, v němž klavír v refrénu jakoby improvizuje. Třetí část Mirage zase střídá extatický svět, v němž se melodické linky proplétají v mnoha kánonech v jasném a klidném harmonickém vesmíru, s lyričtějším motivem, dramaticky zdůrazňovaným repetovanými tóny v klavíru. Jeho bublající vlny přerušují útržky romantických frází, možná pocházející odněkud ze vzdálené minulosti, a nastalá dualita spěje k vyvrcholení v divokém valčíku. Po krátké epizodě, kdy klavírní ornamenty oplétají melodii trubky v noční atmosféře připomínající počátek celé skladby, přináší závěrečná Toccata rytmičtější staccatovou hudbu, která jako by se vzrůstající dynamikou pokračovala v tom, co naznačovala již druhá věta. Pouze návrat úvodního leitmotivu akordů protiřečí energickému, jásavému vyznění vnesením tragičtějších tónů.

Igor Stravinskij
Petruška. Burleskní scény o čtyřech obrazech

Historie baletu Petruška se začala psát 10. ledna 1910 v Petrohradu. Orchestr carské opery provedl premiéru skladby Ohňostroj Igora Stravinského, tehdy ještě neznámého začínajícího autora. V publiku seděl Sergej Ďagilev, impresário, který organizoval v Paříži cyklus koncertů ruské hudby. V roce 1909 do francouzské metropole přivedl celý ruský baletní soubor a vytvořil z něj prestižní Ruský balet. Ďagilev ve Stravinského Ohňostroji vycítil vzrušující nový styl ruské hudby, jenž by mohl v budoucnu souznít s moderním kosmopolitismem Západu. Stravinskij, vystudovaný právník z prominentní rodiny, neměl jako skladatel za sebou víc než pár skladbiček a soukromých konzultací kompozice u Nikolaje Rimského-Rorsakova. Ďagilev rozpoznal sílu jeho talentu a hned autorovi nabídl spolupráci na baletu, ruské lidové pohádce Pták Ohnivák. Ještě téhož roku se konala velmi úspěšná premiéra v Opéra national de Paris.

Bylo jasné, že oboustranně prospěšná kooperace s Ruským baletem by měla dál pokračovat. Stravinskij, který žil střídavě v Paříži, ve Švýcarsku a v Petrohradu, začal mezitím pracovat na novém klavírním koncertu. Ďagilev ho vytrvale přesvědčoval, aby již rozpracované dílo přetavil do podoby nového baletu pro sezonu Ballets Russes 1911. A uspěl, neboť se zrodil Petruška. Nové baletní dílo, na jehož libretu se Stravinským spolupracoval Alexander Benois, je dějově prosté. Přivádí nás na lidový ruský jarmark (situovaný Benoisem na petrohradské Náměstí admirality), na kterém předvádí loutkář v pouličním divadélku tři loutky: šaška Petrušku, balerínu a žárlivého Maura. Petruška, symbol ubližovaných, se zamiluje do baleríny, ta však dává přednost surovému chlapáckému Maurovi. Petruška, jemná poetická bytost, o ni marně bojuje, je ponižován a zaháněn. Nakonec Maurovi podléhá, když ho mouřenín chladnokrevně probodne šavlí. Tato poprava, akt hrubého násilí, šokuje všechny přítomné; dav se rozuteče a loutkář odtahuje Petrušku ze scény. Náhle se objeví nad portálem divadélka šaškův duch a udělá dlouhý nos, kterým zděšeného loutkáře-šarlatána nadobro zahání z jeviště. Cit a láska vítězí, alespoň morálně, nad brutalitou a primitivismem.

Děj baletu oživují pitoreskní jarmareční figury, rozjaření sedláci, vozkové, pouliční prodavači, medvědář s medvědem, potulní muzikanti a roztodivné maškary, které jako by vypadly z raných obrazů jiného v té době do Paříže přibyvšího Rusa, Marka Šagalova alias Marca Chagalla. Balet je koncipován jako „burleskní scény“ ve stylu kýčovitých ruských jarmarečních barvotisků, nazývaných lubki. Autor neváhá hudebně znázornit flašinet, hrací skříňku, garmošku, výkřiky pouličních prodavačů, loutkářovo vyvolávání. Neostýchá se citovat nejbanálnější ruské odrhovačky jako „Měla dřevěnou nohu“. Novátorskou harmonii Petrušky okořeňují bitonální prvky (šaškova fanfára v C dur a Fis dur zároveň). Instrumentace hýří barevností a novými nápady. Skvostná je rovněž stylizace valčíku v Lannerově stylu. Klavír hraje v orchestru zpočátku velmi důležitou úlohu, jeho význam však postupně klesá, což odpovídá procesu přetváření zamýšleného klavírního koncertu do podoby baletu. Petruška vznikal v Clarens a Lausanne ve Švýcarsku, dokončen byl v Beaulieu-sur-Mére u Nice na Azurovém pobřeží. Přímým důsledkem této usilovné práce byla otrava nikotinem, kterou si Stravinskij přivodil přílišným kouřením a musel podstoupit léčení v nemocnici.

Na první pařížské inscenaci Petrušky se podílelo několik dalších významných osobností, jež výrazně přispěly k celkovému úspěchu. Vedle samotného Ďagileva to byl skvělý choreograf Ruského baletu Michail Fokin, dirigent Pierre Monteux a hlavně legendární tanečníci Vjačeslav Nižinskij a Tamara Karsavina. Nižinského ztvárnění role Petrušky se stalo vzorem (nedostižným) pro celé generace následovníků. Premiéra 13. června 1911 v divadle Châtelet v Paříži byla triumfem. O dva roky později následovalo Stravinského Svěcení jara. Sice způsobilo poprask, ale to už je jiná historie…

V létě 1921 upravil Stravinskij tři části z baletu Petruška pro sólový klavír na přání virtuosa Arthura Rubinsteina (transkripce se hraje pod názvem Tři věty z Petrušky). V roce 1947 také Stravinskij celou partituru nově přepracoval pro účely koncertního provedení. Půlhodinový balet se dnes koncertně hraje vlastně celý, nejedná se tedy o baletní suitu v pravém smyslu slova.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.