Česká filharmonie • Mnichov

Allegro affettuoso
Intermezzo: Andantino grazioso
Allegro vivace

Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.

V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.

První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.

V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.

Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.

Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson, který oplývá absolutním sluchem i fenoménem hudební synestezie („slyší“ barvy), si za poslední roky vydobyl pozici světové „hvězdy klasické hudby“, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technickou výbavu a „nevyprázdněnou“ virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko „islandský Glenn Gould“ (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality skladby a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

To prokázal i na svém nejnovějším CD Opus 109 s díly Beethovena, Bacha a Schuberta, které vyšlo v listopadu 2025. Jádrem alba je právě Beethovenova Klavírní sonáta č. 30 E dur, op. 109, ve které Ólafsson spatřuje vliv Bachovy polyfonní tvorby, konkrétně pak Goldbergových variací, které vydal na CD o dva roky dříve. Hudbu z tohoto alba uváděl na koncertech po celou sezonu 2025/2026, včetně německého turné a několika koncertů v Severní Americe.

Již v minulosti mu jeho mistrovství vyneslo mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi nejoblíbenější alba, která natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson patří k nejžádanějším klavíristům světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými – nejen islandskými – současnými skladateli. Věnuje se i tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání.

S Českou filharmonií debutoval v roce 2022 Mozartovým Koncertem pro klavír č. 23. V březnu 2024 v Rudolfinu přednesl svůj recitál Bachových Goldbergových variací a na podzim 2025 sem opět zavítal a představil se v Beethovenově Koncertu pro klavír č. 5, společně s dirigentem Antoniem Pappanem.

V sezoně 2025/2026 se vypravil na turné po USA s londýnským Philharmonia Orchestra a vystoupil s Berlínskou filharmonií. S Losangeleskou filharmonií a Johnem Adamsem uvedl klavírní koncert After the Fall, který byl napsán přímo pro něj. Zúčastnil se také oslav stého výročí narození maďarského hudebního skladatele Györgye Kurtága a jako rezidenční umělec vystoupil v rámci Cal Performances v kalifornském Berkeley a v koncertním sále Müpa v Budapešti.

Narodil se v Reykjavíku a klavírní začátky prožil pod vedením své matky. „Klavír jsem bral v dětství jako hračku,“ přiznává Ólafsson a dodává, že tento hravý aspekt se mu podařilo do určité míry zachovat nejen při studiu Juilliard School, ale v podstatě dodnes.

Své působení ve funkci šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie zahájil Semjon Byčkov v roce 2018 koncerty věnovanými 100. výročí založení Československé republiky v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu. V roce 2019 vyvrcholil Projekt Čajkovskij, zahrnující kompletní nahrávku skladatelových symfonií a klavírních koncertů, na niž navázaly koncerty a zahraniční rezidence. V rámci Roku české hudby 2024 se česká tvorba stala hlavním tématem významných evropských a amerických vystoupení, včetně třídenní rezidence v Carnegie Hall. Pro společnost PENTATONE Byčkov s Českou filharmonií nahrál Smetanovu Mou vlast, kterou BBC Music Magazine vyhlásil orchestrální nahrávkou roku 2025, a Dvořákovy symfonie č. 7, 8 a 9. V dubnu 2026 vydal PENTATONE komplet devíti dokončených Mahlerových symfonií, které Byčkov s orchestrem postupně nahrával od roku 2018 a uváděl v Rudolfinu i na zahraničních pódiích. 

V sezoně 2026/2027 se Byčkov s Českou filharmonií vrací k repertoáru, který jej provází od počátků kariéry. Vedle české hudby se zaměří především na díla Dmitrije Šostakoviče, Sergeje Rachmaninova a Modesta Musorgského. Programy 131. sezony tak propojuje hudbu jeho původní vlasti s českou tradicí, která stojí v centru jeho působení v Praze.

Semjon Byčkov přináší do repertoáru orchestru jedinečnou kombinaci vrozené muzikálnosti a přísné ruské pedagogiky. Pravidelně hostuje u předních světových orchestrů a realizoval řadu nahrávek s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. K oceňovaným snímkům se Symfonickým orchestrem WDR v Kolíně nad Rýnem patří Brahmsovy symfonie i díla Strausse, Mahlera, Šostakoviče, Rachmaninova, Verdiho, Höllera a Glanerta.

Byčkov stojí jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradu, dnešním Petrohradu, kde studoval na konzervatoři u Ilji Musina. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. V roce 1989 se stal hlavním hostujícím dirigentem Petrohradské filharmonie a hudebním ředitelem Orchestre de Paris. Později působil jako šéfdirigent Symfonického orchestru WDR v Kolíně nad Rýnem a drážďanské Semperoper.

Pravidelně se věnuje také opeře. V posledních sezonách dirigoval Wagnerova Tristana a Isoldu v Bayreuthu a madridském Teatro Real a novou inscenaci Čajkovského Evžena Oněgina v Pařížské opeře. V sezoně 2026/2027 se vrátí také do londýnské Královské opery Covent Garden. Jeho nahrávku Evžena Oněgina zařadil Opera Magazine mezi třicet nejlepších operních snímků všech dob a Wagnerův Lohengrin získal ocenění Album roku časopisu BBC Music Magazine.

Semjon Byčkov byl v roce 2015 vyhlášen Dirigentem roku v rámci International Opera Awards a v roce 2022 získal stejný titul od Musical America. Je držitelem čestného doktorátu Královské hudební akademie v Londýně a čestných dirigentských titulů u této instituce a Symfonického orchestru BBC. Pod jeho vedením získala Česká filharmonie v roce 2024 ocenění Orchestr roku časopisu Gramophone. Od 1. srpna 2026 je designovaným hudebním ředitelem Pařížské opery a funkce se ujme v roce 2028.