Česká filharmonie • Kolín nad Rýnem


Poslední koncert České filharmonie v Kolíně nad Rýnem proběhl v březnu 2020, těsně před covidovou uzávěrou. Tentokrát první český orchestr zahraje Schumannův Klavírní koncert a moll s Víkingurem Ólafssonem a Šostakovičovu 11. symfonii, která je symbolickým vyznáním o boji dobra a zla.

Program

Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“

Účinkující

Víkingur Ólafsson klavír

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Kolín nad Rýnem

Kolín nad Rýnem — Kölner Philharmonie


Informace ke vstupenkám a kontakty

Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.

Účinkující

Víkingur Ólafsson  klavír
Víkingur Ólafsson

Islandský klavírista Víkingur Ólafsson si za poslední roky vydobyl pozici světové “hvězdy klasické hudby”, jak ho pojmenoval deník The Daily Telegraph. Kritika oceňuje jeho nadstandardní technické dovednosti a “nevyprázdněnou” virtuozitu, ale hlavně vyzdvihuje jeho inovativní uchopení interpretovaných děl. Díky tomu získal přízvisko “islandský Glenn Gould” (poprvé ho tak označil deník The New York Times): stejně jako Gould se Ólafsson umí podívat na hojně hrané dílo novýma očima, najít skryté kvality díla a dojít tak ke zcela jinému – avšak přirozenému a citlivému – pojetí.

Jeho mistrovství mu vyneslo již mnohá ocenění, jako například titul Umělec roku 2019 udělený časopisem Gramophone, a jeho nahrávky získaly dvakrát cenu Opus Klassik a Album roku 2019 od BBC Music Magazine. Mezi kritikou i širší veřejností nejoblíbenější alba, které natočil u společnosti Deutsche Grammophon, patří Philip Glass Piano Works (2017), Johann Sebastian Bach (2018), Debussy – Rameau (2020) a Mozart & Contemporaries (2021).

Víkingur Ólafsson je v současnosti jedním z nejžádanějších klavíristů světa; účinkuje s nejvýznamnějšími světovými orchestry a je rezidenčním umělcem v nejslavnějších koncertních sálech a na věhlasných festivalech. Spolupracuje také s významnými současnými skladateli.

V časech menšího vytížení se věnuje tvorbě hudebních pořadů pro rozhlasové nebo televizní vysílání. Počas “lockdownu” byl tři měsíce rezidenčním umělcem projektu Front Row vysílaném stanicí BBC Radio 4; z prázdné Harpa Concert Hall v Reykjavíku se tak každý týden jeho um donesl k milionu posluchačů po celém světě.

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov stojí na počátku dalšího pětiletého období v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie. Jeho hluboké propojení s orchestrem vzniklo díky špičkovým provedením skladeb významných českých skladatelů, oceňovanému mahlerovskému cyklu natočenému pro Pentatone a řadě nezapomenutelných koncertů s díly Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Schumanna a Beethovena. 

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií začala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a Washingtonu. Ve 128. sezoně je největší pozornost věnována Dvořákovi – jeho dílo zahájí novou sezonu a zazní i na prvním abonentním koncertě. Byčkov spolu s Českou filharmonií představí Dvořáka také publiku v Jižní Koreji a v Japonsku v rámci jihoasijského turné původně plánovaného na rok 2020. V druhé části sezony přiveze Česká filharmonie Dvořáka do hlavních evropských metropolí, aby jeho dílem oslavila rok 2024 jako Rok české hudby. 

V posledních třech sezonách se Byčkov v práci s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera, jehož symfonie zazněly v Rudolfinu, na turné a nakonec vyšly i na CD. Mahlerovský cyklus vydavatelství Pentatone zahájilo na jaře 2022 vydání Mahlerovy Symfonie č. 4, na niž navázala v říjnu Symfonie č. 5 a nejnověji také Symfonie č. 2. Mahlerova Symfonie č. 3 zazní v této sezoně v Rudolfinu a v Baden-Badenu. 

Další významné projekty Byčkovova působení ve funkci šéfdirigenta zahrnují objednávku 14 nových kompozic – devíti od českých skladatelů a pěti od zahraničních. Symfonie Detleva Glanerta a Juliana Andersona byly inspirovány Prahou – ta se také objevuje v názvech skladeb. Bryce Dessner složil hudební báseň inspirovanou přírodou baskického pobřeží, kde Byčkov žije, na objednávku vznikly také klavírní koncerty Thierryho Escaicha a Thomase Larchera. 

Byčkovovým prvním velkým počinem s Českou filharmonií byl Projekt Čajkovskij – komplet 7 CD věnovaný Čajkovského symfonickému repertoáru vydaný společností Decca Classics a série mezinárodních rezidencí. Loni v září, krátce po oficiálním koncertě u příležitosti českého předsednictví Rady EU, vstoupil Byčkov s Českou filharmonií do sezony na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha, kde třikrát koncertně provedl Dvořákovu Rusalku. 

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil. 

Než se v roce 1989 vrátil do Leningradu jako hlavní hostující dirigent Leningradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery. 

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Mezi nedávné produkce patří Straussova Elektra v Paříži, Dvořákova Rusalka v Londýně a Wagnerův Tristan a Isolda v Madridu. 

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“ 

Byčkov byl mezi prvními hudebníky, kteří otevřeně vyjádřili svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. Byl osloven, aby napsal text pro časopis The Economist a jako host se objevil v pořadu HARDtalk BBC World Service. 

V říjnu 2022 byl Semjon Byčkov oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America, v témže roce získal i čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii. Titul Dirigent roku obdržel Semjon Byčkov také v mezinárodní soutěži International Opera Awards v roce 2015.

Skladby

Robert Schumann
Koncert pro klavír a orchestr a moll, op. 54

Allegro affettuoso
Intermezzo: Andantino grazioso
Allegro vivace

Koncert pro klavír a orchestr a moll op. 54 je jediným klavírním koncertem Roberta Schumanna. Jeho zrod nebyl jednoduchý: v roce 1841 Schumann složil Fantasii a moll pro klavír a orchestr, která však u nakladatelů ani pořadatelů nebudila tolik zájmu, kolik si skladatel sliboval. O čtyři roky později (částečně i na naléhání své manželky, klavírní virtuosky Clary Schumannové) se rozhodl dílo přepracovat do podoby klavírního koncertu. Z Fantasie se stala první věta, ke které Schumann připojil další dvě – Intermezzo a Allegro vivace. Premiéra se konala 1. ledna 1846 s Clarou Schumannovou jako sólistkou. Lipský Gewandhausorchester řídil Ferdinand Hiller, jemuž Schumann dílo věnoval.

V porovnání s jinými klavírními koncerty té doby Schumannův koncert na první poslech zaujme svou symfoničností. Sám autor o tom napsal v dopise své ženě: „Co se týče koncertů, už jsem Ti řekl, že to jsou směsi symfonie, koncertu a velké sonáty. Uvědomuji si, že nemohu napsat koncert pro virtuosy a musím vymyslet něco jiného.“ Klavírní part tak tvoří spolu s orchestrem velmi provázaný celek. U posluchačů i kritiků, kteří byli zvyklí na virtuosní kusy, při kterých orchestr plnil většinou pouze doprovodnou roli, se koncertu dostalo vesměs kladného ohlasu. Našli se ale i tací jako Ferenc Liszt, který se o díle vyjádřil jako o „koncertu bez klavíru“.

První věta se vyznačuje velmi prudkým střídáním tempa a změnami nálad, doslova od prvního taktu. Počáteční „vpád“ orchestru následovaný kaskádami akordů klavíru střídá tklivá melodie hoboje, kterou klavír bezprostředně opakuje. Toto první téma je hlavním stavebním materiálem celé věty. Rozsáhlá kadence je z pera samotného autora. Krátká prostřední věta (Intermezzo: Andante grazioso) je lyrickým dialogem mezi klavírem a orchestrem. Vrací se hlavní téma první věty, které tvoří přechod k části závěrečné, jež následuje attacca. Energické Allegro vivace se nese v triumfálně radostné atmosféře a je charakteristické množstvím působivých rytmických experimentů.

Dmitrij Šostakovič
Symfonie č. 11 g moll, op. 103, „Rok 1905“

V září 1956 slavil Dmitrij Šostakovič padesátiny. Byl považován za největšího symfonika své doby a začínal bilancovat. „Mám dojem, že se v ruských dějinách mnohé opakuje. Události se samozřejmě neopakují stejně, rozdíly tu jsou, ale přesto se mnohé objevuje vždy znovu a lidé myslí a jednají často podobně. Tuto opakovatelnost jsem chtěl ukázat ve své 11. symfonii. Nazval jsem ji ‚Rok 1905‘, ale vztahuje se k současnosti, k roku 1957. Hovoří o lidu, jenž přestal věřit, protože kalich hořkosti přetekl. Setkávají se v ní dojmy z dětství se zážitky zralého věku.“ Připomínka krvavě potlačeného petrohradského povstání z roku 1905 vlastním Šostakovičovým dojmem z dětství být nemohla, doma se však o události hodně vyprávělo. Revoluci roku 1917, jejíž čtyřicáté výročí se roku 1957 právě slavilo, však již skladatel zažil osobně a po celý život také pociťoval její důsledky: šikanu a bezpráví na jedné straně a bombastické pocty a fráze na straně druhé. Stal se rovněž subjektem, jenž byl s režimem, jaký tato revoluce nastolila, neustále konfrontován, který jím byl jím vláčen i vlečen.

Symfonie č. 11 g moll, op. 103, vznikala roku 1957 během Šostakovičova letního pobytu v Komarovu v blízkosti tehdejšího Leningradu. Celou skladbou procházejí dvě témata – téma uvedené smyčcovou sekcí na začátku skladby a v kontrastu k němu hrozivý motiv tympánů; tyto neustále proměňované leitmotivy symbolizují v průběhu čtyř vět hraných v jednom proudu skladatelem zmiňované dějinné návraty. Dalším prvkem jsou citáty politických písní 19. století, konkrétních písní revolučního roku 1905 i vlastních Šostakovičových skladeb. V první větě, uvedené oběma kontrastními tématy smyčců a tympánů, zazní citát písně „Slušaj!“ (Slyš!) z roku 1864, poté melodie písně „Arestant“ (Vězeň), která pochází z roku 1857. Do druhé věty zařadil Šostakovič melodie svých sborů na revoluční texty z roku 1951, gradace se stupňuje v ostré pochodové rytmy. Povstání propuká, je poraženo a před Zimním palácem vládne umrtvující ticho. Třetí věta je symbolickou vzpomínkou na padlé oběti, zaznívá známý „Pochod padlých revolucionářů“ a další citace revolučních písní – „Bajkal“, „Vpřed směle, soudruzi“ a „Vítej, svobody volné slovo“. Ze zármutku nad mrtvými ovšem klíčí nová revoluce a s dalšími písněmi zařazenými do čtvrté věty se šíří. Koda, opět s motivem Palácového náměstí, však zároveň varuje před novým krveprolitím.

Premiéra symfonie se uskutečnila 30. října 1957 v Moskvě, dirigentem byl Natal Rachlin. Skladba vyvolala zcela pochopitelně protichůdné reakce. Straničtí představitelé ji zařadili mezi příkladná díla socialistického realismu a vyznamenali skladatele Leninovou cenou, v kruzích, které již začaly setřásat demagogická pouta, však byla považována za oficiální úlitbu a pokud šlo o její uměleckou hodnotu, za ilustrativní filmovou hudbu. Po dalších padesáti letech už jsou známy mnohé podrobnosti rozporuplného skladatelova života, vtěsnaného mezi mlýnské kameny neustálé stranické kritiky a vlastního uměleckého a lidského přesvědčení. Symfonie je dnes vnímána v duchu, jaký Šostakovič naznačil, jako projev podivně se otáčejícího kola osudu, které mnohé momenty vývoje vrací do výchozího bodu, z něhož se lidstvo pokaždé znovu vydává hledat oprávnění své existence.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?