Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Bratislava


Hned po zahajovacích koncertech sezony v Rudolfinu představí stejný program Česká filharmonie v Bratislavě. Beethovenův Houslový koncert D dur zahraje gruzínská houslistka Lisa Batiashvili a Straussovu Alpskou symfonii vybral do druhé poloviny šéfdirigent Semjon Byčkov.

Program

Ludwig van Beethoven
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61

Richard Strauss
Alpská symfonie, op. 64

Účinkující

Lisa Batiashvili housle

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Bratislava

Bratislavské hudobné slávnosti — Reduta

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.

Účinkující

Lisa Batiashvili  housle

Lisa Batiashvili

„Batiashvilina smělá hra je zvukově velice bohatá a technicky dokonalá.“ (The Guardian)

Virtuozita německé houslistky gruzínského původu Lisy Batiashvili je oceňována nejen publikem, ale i ostatními hudebníky. Jako vítězka mnoha soutěží navázala dlouhodobou spolupráci s předními světovými orchestry, dirigenty a hráči.

Stala se také uměleckou ředitelkou festivalu Audi Sommerkonzerte v německém Ingolstadtu. V roce 2019 pro festival sestavila program „Fantastique“, ve kterém vystoupili přední umělci, jako například Daniel Harding se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Jean-Yves Thibaudet, Gautier Capuçon, Les Vents Francais a Brémská komorní filharmonie. V letošním ročníku Lisa Batiashvili navrhuje program na oslavu výročí Audi.

V sezoně 2019/2020 vystupuje Lisa Batiashvili mimo jiné s Filadelfským symfonickým orchestrem pod taktovkou Yannicka Nézet-Séguina, s berlínskou Staatskapelle a Danielem Barenboimem, s London Symphony Orchestra a sirem Simonem Rattlem, s Orchestre de Paris a Lahavem Shani, s lipským Gewandhausorchestrem pod vedením Andrise Nelsonse a s orchestrem curyšské Tonhalle pod taktovkou Paava Järviho.

Lisa Batiashvili nahrává exkluzivně pro Deutsche Gramophon. Její nejnovější album „Visions of Prokofiev“, které nahrála s Chamber Orchestra of Europe a Yannickem Nézet-Séguinem, vyhrálo cenu Opus Klassik Award a bylo zařazeno do užšího výběru Gramophone Awards 2018. Z dřívějších CD zmiňme Čajkovského a Sibeliovy houslové koncerty, které nahrála se Staatskapelle Berlin a Danielem Barenboimem, Brahmsův houslový koncert se Staatskapelle Dresden a Christianem Thielemannem a Šostakovičův Koncert pro housle a orchestr č. 1, jenž natočila se Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu pod taktovkou Esa-Pekky Salonena.

Na DVD vydala záznamy živých vystoupení s Berlínskými filharmoniky a Yannickem Nézet-Séguinem (Bartókův Koncert pro housle a orchestr č. 1) a se Saskou Staatskapelle Dresden, Gautierem Capuçonem a Christianem Thielemannem (Brahmsův Koncert pro housle, violoncello a orchestr).

Lisa Batiashvili získala řadu cen: MIDEM Classical Award, Choc de lʼannée, Premio Internazionale „Accademia Musicale Chigiana“, cenu Leonarda Bernsteina na Šlesvicko-holštýnském festivalu a bonnské ocenění Beethoven-Ring, byla jmenována časopisem Musical America „Instrumentalistkou roku 2015“, nominována na „Umělce roku 2017“ časopisu Gramophone a získala čestný doktorát Sibeliovy akademie v Helsinkách.

Lisa Batiashvili žije v Mnichově a hraje na nástroj italského houslaře Giuseppa Guarnieriho „del Gesù“ z roku 1739, velkoryse zapůjčený soukromým sběratelem.

Další informace naleznete na stránkách http://lisabatiashvili.com/.

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Ludwig van Beethoven
Koncert pro housle a orchestr D dur, op. 61

Začátek nového století znamenal v životě Ludwiga van Beethovena významný zlom. Zatímco Evropou zmítaly války vyvolané Velkou francouzskou revolucí, skladatel sám procházel hlubokou osobní krizí. Přibližně od roku 1798 se potýkal s postupným zhoršováním sluchu, jež navzdory snahám lékařů vyústilo v úplnou hluchotu. Pro Beethovena, který se po přesunu z rodného Bonnu do Vídně živil především jako klavírní virtuos, to byla mimořádně zdrcující rána. Pohroužen do vlastních problémů se v dubnu 1802 přesunul na klidné vídeňské předměstí a věřil ve zlepšení svého zdravotního stavu. To se bohužel nedostavilo a tak, přesvědčen, že nastupující hluchota předznamenává i blížící se konec jeho života, sepsal na podzim téhož roku tzv. heiligenstadtskou závěť. V nikdy neodeslaném dojemném dopise svým dvěma bratrům se teprve dvaatřicetiletý Beethoven vyznává z útrap, jež mu zhoršující se zdravotní stav přináší, a svěřuje se také s dřívějšími myšlenkami na sebevraždu. Ty však skladatel nakonec zapudil, smiřuje se s osudem a roste v něm odhodlání plně se věnovat vyššímu poslání. V následujících letech se tak Beethoven zcela oddal komponování a začala se psát nová kapitola jeho tvorby, kterou životopisci označují jako heroické období.

Právě v této době vznikly slavné symfonie Eroica, Osudová či Pastorální, klavírní sonáta Apassionata, první verze opery Fidelio a také Houslový koncert D dur. Skladatel svůj jediný koncert pro tento nástroj napsal na objednávku Franze Clementa, nadaného houslisty, skladatele a dirigenta Divadla na Vídeňce. Premiéra se konala 23. prosince 1806 a Beethoven údajně dokončil partituru jen několik dní předtím. Umělecká kvalita prvního uvedení tak zřejmě utrpěla vlivem nedostatečného zkoušení. Ačkoli posluchači přijali novou skladbu celkem vřele, postoj hudebních kritiků byl spíše rezervovaný, a tak s výjimkou několika málo uvedení koncert na dalších osmatřicet let prakticky upadnul v zapomnění. O jeho znovuobjevení se postaral v roce 1844 teprve čtrnáctiletý houslový virtuos Joseph Joachim, který jej s velkým úspěchem uvedl při svém debutu v Londýně. Od té doby se toto Beethovenovo dílo usadilo na repertoáru a stalo se jedním z pilířů houslové literatury po boku koncertů Brahmse, Brucha, Mendelssohna a Čajkovského.

Houslový koncert D dur klade na umělce ty nejvyšší hráčské nároky. Skladba má podobu klasického třívětého koncertu, jehož nálada je v kontextu ostatní Beethovenovy tvorby až nezvykle lyrická. Výše zmiňovaný heroismus patrný například v Eroice nebo v klavírních koncertech zde v celkovém charakteru díla ustupuje skladatelově obdivu k pastorálním motivům. V tomto ohledu stojí za pozornost zejména prostřední věta Larghetto. Beethoven se k tomuto nejpomalejšímu tempovému označení uchýlil ve svých orchestrálních dílech pouze dvakrát. Poprvé tomu bylo ve Druhé symfonii, kterou dokončil právě během svého pobytu v Heiligenstadtu. Sólové housle hrají převážně ve vysokých rejstřících, melodie jsou postaveny na jednoduchých stupnicových bězích nebo rozložených akordech, orchestr zde převážně plní funkci harmonické kotvy a puls hudby se na některých místech téměř zastavuje. To vše dohromady tvoří dojem intimní zpovědi, již v posledních taktech přeruší hravý virtuózní motivek následující rondové věty.

Protagonistka dnešního večera Lisa Batiashvili hrála Beethovenův koncert poprvé v osmnácti letech a dosud jej považuje za mimořádné dílo: „Je to nebeská hudba, která nás přenáší do jiného světa. Beethoven napsal skladbu, která je neskutečně virtuózní, a přesto ji musíte zahrát tak lehce, jak to jen jde. Zvlášť v poslední větě musíte ukázat, co ve vás je, ale zároveň cítíte, že jste to stále vy, kdo slouží hudbě, nikoli ona vám.“

Richard Strauss
Alpská symfonie, op. 64

„Mezi Beethovenovým Houslovým koncertem a Straussovou Alpskou symfonií existuje zajímavé spojení. Houslový koncert je totiž hudebně velmi úzce spojený s přírodou a Alpská symfonie samozřejmě působí už svým názvem jako jednoznačně přírodní dílo,“ uvedl při představení nové sezony České filharmonie její šéfdirigent Semjon Byčkov.

Hudba Richarda Strausse zaujímá pevné místo na repertoáru symfonických orchestrů, a to i přesto, že jeho význam ve vývoji německé symfonické hudby stojí občas ve stínu některých jeho současníků. Mezi ty patřili jak velikán pozdního romantismu Gustav Mahler, tak například pokořitel tonality Arnold Schönberg. Ve své rané tvorbě navázal Strauss na odkaz Franze Liszta, zakladatele symfonické básně, jejíž podobu coby hudebního druhu dovedl k absolutnímu vrcholu. Tematickou inspiraci k dílům, jež mu přinesla skladatelské úspěchy, čerpal zejména v literatuře a filozofii. Tak vznikly ještě na konci 19. století symfonické básně Don Juan, Enšpíglova šibalství či Don Quijote. V reakci na Nietzscheho filozofický spis Tak pravil Zarathustra pak zkomponoval roku 1896 také stejnojmennou skladbu. S příchodem nového století začal Strauss čím dál více inklinovat k opeře a dalším vokálně-instrumentálním formám, jimž se v dalších letech věnoval především.

Po roce 1900 tak z pera Richarda Strausse vzešly už jen dvě symfonické básně. Nejdříve Symphonia Domestica (1903) a o dvanáct let později monumentální Alpská symfonie. Pro své poslední dílo tohoto druhu našel Strauss inspiraci ve své lásce k přírodě a dobrodružném zážitku z mládí, kdy se společně se skupinou přátel vypravil na Heimgarten, jeden z vrcholů bavorských Alp. Alpy zůstaly Straussově srdci blízké po celý život. V roce 1908 si proto vybudoval domov v horském městečku Garmisch-Partenkirchen, kde s malými přestávkami pobýval až do konce života. Podle dostupných dokladů začal Strauss téma alpského putování hudebně zpracovávat již v roce 1899 pod názvem Tragédie umělce, později ale práci na díle odložil. Vrátil se k němu teprve v roce 1911 zřejmě v návaznosti na předčasnou smrt svého blízkého přítele Gustava Mahlera.

Strauss je často považován za mistra instrumentace a toto své umění dovedl právě v Alpské symfonii k naprosté dokonalosti. V partituře, jejíž provedení vyžaduje na 125 hráčů, se vedle tradičních nástrojů symfonického orchestru objevují i některé méně časté například varhany, celesta nebo Wagnerova tuba. Unikátní je také využití celé řady perkusí včetně tam-tamů, kravských zvonců a instrumentů napodobujících zvuky větru a bouře. Nadto se počítá ještě se skupinou 12 lesních rohů, 2 trubek a 2 pozounů, jež hraje za scénou. Po formální stránce je Alpská symfonie navzdory svému názvu jednovětou symfonickou básní vnitřně rozdělenou na 22 krátkých částí. Skladba je rámována dvěma částmi s názvem Noc a mezi nimi sleduje putování horolezecké výpravy Alpami. Každá hudební epizoda pak symbolizuje konkrétní úsek cesty nebo denní dobu.

Semjon Byčkov však k programu symfonie dodává: „Alpská symfonie není jen o tom, jak jdete lesem a co zaslechnete na horách. Strauss zde přírodu používá pouze jako metaforu životní cesty člověka od narození ke smrti a všeho, co se na této cestě přihodí. Všechno zde funguje jako příběh o prožívání lidského života. Je to naprosto existenciální dílo.“

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.