Pořiďte si vstupenku na koncert anebo rovnou celé abonmá. V řadě C na vás stále čekají krásná místa.

Rozšiřte rodinu abonentů

Česká filharmonie • Santander


Mahlerovy symfonie figurují nejen v nahrávacím plánu České filharmonie nebo v pražské sezoně, ale i v zájezdové nabídce. V Santanderu zazní Sedmá symfonie, jejíž vznik je spjatý s Prahou. První český orchestr bude řídit šéfdirigent Semjon Byčkov.

Program

Gustav Mahler
Symfonie č. 7 e moll

Účinkující

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie Santander

Festival Internacional de Santander — Palacio de Festivales de Cantabria


Informace ke vstupenkám a kontakty

Informace o vstupenkách je uvedena v detailu akce. Pro více informací prosím kontaktujte pořadatele koncertu.

Účinkující

Semjon Byčkov  dirigent
Semjon Byčkov

Semjon Byčkov stojí na počátku dalšího pětiletého období v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie. Jeho hluboké propojení s orchestrem vzniklo díky špičkovým provedením skladeb významných českých skladatelů, oceňovanému mahlerovskému cyklu natočenému pro Pentatone a řadě nezapomenutelných koncertů s díly Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Schumanna a Beethovena. 

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií začala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a Washingtonu. Ve 128. sezoně je největší pozornost věnována Dvořákovi – jeho dílo zahájí novou sezonu a zazní i na prvním abonentním koncertě. Byčkov spolu s Českou filharmonií představí Dvořáka také publiku v Jižní Koreji a v Japonsku v rámci jihoasijského turné původně plánovaného na rok 2020. V druhé části sezony přiveze Česká filharmonie Dvořáka do hlavních evropských metropolí, aby jeho dílem oslavila rok 2024 jako Rok české hudby. 

V posledních třech sezonách se Byčkov v práci s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera, jehož symfonie zazněly v Rudolfinu, na turné a nakonec vyšly i na CD. Mahlerovský cyklus vydavatelství Pentatone zahájilo na jaře 2022 vydání Mahlerovy Symfonie č. 4, na niž navázala v říjnu Symfonie č. 5 a nejnověji také Symfonie č. 2. Mahlerova Symfonie č. 3 zazní v této sezoně v Rudolfinu a v Baden-Badenu. 

Další významné projekty Byčkovova působení ve funkci šéfdirigenta zahrnují objednávku 14 nových kompozic – devíti od českých skladatelů a pěti od zahraničních. Symfonie Detleva Glanerta a Juliana Andersona byly inspirovány Prahou – ta se také objevuje v názvech skladeb. Bryce Dessner složil hudební báseň inspirovanou přírodou baskického pobřeží, kde Byčkov žije, na objednávku vznikly také klavírní koncerty Thierryho Escaicha a Thomase Larchera. 

Byčkovovým prvním velkým počinem s Českou filharmonií byl Projekt Čajkovskij – komplet 7 CD věnovaný Čajkovského symfonickému repertoáru vydaný společností Decca Classics a série mezinárodních rezidencí. Loni v září, krátce po oficiálním koncertě u příležitosti českého předsednictví Rady EU, vstoupil Byčkov s Českou filharmonií do sezony na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha, kde třikrát koncertně provedl Dvořákovu Rusalku. 

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil. 

Než se v roce 1989 vrátil do Leningradu jako hlavní hostující dirigent Leningradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery. 

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Mezi nedávné produkce patří Straussova Elektra v Paříži, Dvořákova Rusalka v Londýně a Wagnerův Tristan a Isolda v Madridu. 

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“ 

Byčkov byl mezi prvními hudebníky, kteří otevřeně vyjádřili svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. Byl osloven, aby napsal text pro časopis The Economist a jako host se objevil v pořadu HARDtalk BBC World Service. 

V říjnu 2022 byl Semjon Byčkov oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America, v témže roce získal i čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii. Titul Dirigent roku obdržel Semjon Byčkov také v mezinárodní soutěži International Opera Awards v roce 2015.

Skladby

Gustav Mahler
Symfonie č. 7 e moll

„… pro publikum, které o mně nic neví, je Sedmá příliš složitá.“

V roce 1908 probíhala v Praze od května do října velkolepá událost k příležitosti šedesátého výročí panování císaře Františka Josefa I.: Jubilejní výstava Obchodní a živnostenské komory. České země se na ní prezentovaly jako industriální srdce monarchie. Vždyť z celého Rakouska-Uherska se právě na jejich území nacházel například největší cukrovar, lihovar, strojírny, ale i mlýn nebo uhelný důl. Ještě větší pozornost pořadatelů i návštěvníků Jubilejní výstavy se však soustředila na kulturní akce včetně hudby. V areálu pražského Výstaviště se denně konaly nejrůznější hudební produkce ve venkovních i vnitřních prostorách. Nad velkorysým konceptem výstavy zůstáváme dodnes v němém úžasu: na Výstavišti byl například postaven obrovský koncertní pavilon (po skončení výstavy zbořen). V něm se 25. května 1908 uskutečnil zahajovací koncert z děl Ludwiga van Beethovena, Richarda Wagnera a Bedřicha Smetany. Výstavní orchestr, složený z hráčů České filharmonie a Nového německého divadla, dirigoval Gustav Mahler. A 19. září 1908 na stejném místě se stejným orchestrem, rozšířeným tentokrát na 100 hráčů, Mahler ve světové premiéře uvedl svou Sedmou symfonii.

Skutečnost, že Gustav Mahler (1860–1911) Symfonii č. 7 poprvé provedl právě v Praze, nebyla nikterak náhodná. Rodáka z malé české obce Kaliště u Humpolce pojilo k českým zemím silné osobní i pracovní pouto. Do Prahy nyní v roce 1908 přicestoval již jako světově uznávaný umělec – dirigent i skladatel. Pro tyto činnosti byl mimořádně disponován, avšak každá z nich ho vždy pohlcovala natolik, že se nemohl věnovat oběma současně. Jako skladatel se sice nemusel zabývat provozními záležitostmi, jež ho zatěžovaly v dirigentské profesi, kterou navíc většinou spojoval s pozicí ředitele operního domu, ale věnovat se výhradně kompozici by mu pravděpodobně také nesvědčilo. Sám si stále více uvědomoval, že „potřebuje praktickou činnost jako protiváhu ohromných vnitřních dějů během tvorby.“ Na druhou stranu měl na komponování méně času, než by si byl přál; stal se z něj letní, prázdninový skladatel. Dva roky před smrtí se příznačně zmiňuje v dopise z konce léta: „Bohužel se chýlí ke konci i prázdniny, a tak jsem v hloupé situaci – jako odjakživa, tak i tentokrát – ještě udýchaný musím od papíru pryč, do města a do práce. Je mi to asi souzeno.“ Standardní model pracovního léta u alpských jezer Mahler zavedl v roce 1893 a držel se ho po zbytek svého života. Nejprve jezdil k Attersee v Horních Rakousích, od roku 1900 k Wörthersee do Korutan.

Ze všech devíti dokončených symfonií Gustava Mahlera bývá Symfonie č. 7 e moll (1904–1905) považována za tu nejpodivnější a nejzáhadnější. V pěti větách se skladatel vydává do tajemného a strašidelného světa noci, do světa, v němž se střetává reálné se snovým a kde je obtížné rozlišovat skutečné od přeludů, opravdovost od ironie. K vyjádření lidského odcizení skladatel využívá ten nejmodernější jazyk, syrové, nemilosrdné disonance, nepředvídatelné modulace. Sedmá navíc není tak jednotná jako jeho předchozí symfonie. Vznikla netypicky ve dvou fázích. Při vymýšlení závěru k Šesté symfonii, v létě roku 1904, Mahlera napadla dvě jiná témata, která si nejprve jen poznamenal, ale hned po dokončení Šesté z nich vypracoval souvislé náčrty dvou samostatných vět, které pojmenoval ‚Nachtmusik‘, noční hudba. Následující léto chtěl na dvě již načrtnuté věty navázat, ale dlouho nedokázal nalézt inspiraci. Později si na tuto dobu vzpomněl v dopise své ženě Almě: „Čtrnáct dní jsem se trápil až k zádumčivosti, jak si jistě pamatuješ, až jsem vyrazil do Dolomit! Tam se opakovalo totéž a konečně jsem se vzdal a vrátil se domů, přesvědčen, že toto léto promarním. V Krumpendorfu […] jsem vstoupil do člunu, abych se dal převézt na druhou stranu. S prvním úderem vesla napadlo mě téma (či spíše rytmus a povaha) úvodu k první větě – a za čtyři neděle jsem první, třetí a pátou větu úplně dokončil.“

Monumentální první věta je snad vůbec nejmodernější částí Mahlerovy tvorby. Sám skladatel ji při zkouškách popisoval jako „tragickou noc bez hvězd a měsíčního svitu“ plnou „běsnící, zarputilé, surové a tyranské síly“, jež je ovládaná „mocností temnot“. Sólo tenorového rohu hned v úvodu první věty oznamuje „Tady jsem pánem já! Prosadím svou vůli!“ Název druhé věty ‚Noční hudba‘ by mohl evokovat jemný obraz galantní serenády. Že tomu tak u Mahlera není, výstižně vyjádřil Leonard Bernstein: „Ve chvíli, kdy pochopíme, že slovo Nachtmusik neznamená nokturno v obvyklém lyrickém smyslu, ale spíše noční můru – tedy noční hudbu emocí evokujících úzkost namísto klidu –, pak máme klíč k celé této směsi rétoriky, afektu a stínů.“ I následující Scherzo s výrazovým pokynem Schattenhaft (stínově) se nese v přízračném tónu. (V obdobně sarkastickém duchu dokázal na svého oblíbence Mahlera o mnoho let později geniálně navázat Dmitrij Šostakovič.) Čtvrtá věta je označena stejně jako druhá, „Noční hudba“, avšak svým charakterem je zcela odlišná, mnohem intimnější. Podle Almy v této větě Mahlerovi „tanuly na mysli Eichendorffovy vize, zurčení pramene, německá romantika.“ Orchestr je najednou zásadně redukován do komorní podoby, serenádového zvuku je dosaženo i díky kytaře a mandolíně. Ale nenechme se mást, to není skutečná serenáda, míhají se v ní démoni. Finální věta se vrátí na denní světlo se vší majestátností a jásavou podívanou. Je to všechno ironie a vtip, postmoderní koláž? Provokativnější závěr k žádné jiné symfonii už Mahler rozhodně nenapsal. Po dokončení Sedmé skladatel očekával zmatenou reakci publika. S prvním provedením proto nespěchal.

„Moje symfonie bude provedena 19. září [1908] v Praze, pokud si ovšem do té doby Češi a Němci nevjedou do vlasů,“ napsal Mahler svému příteli Bruno Walterovi s odkazem na dlouhotrvající národnostní spory. Ve Výstavním orchestru byli přitom rovným dílem zastoupeni Češi i Němci. Vzhledem k náročným požadavkům na dílo byl orchestr rozšířen celkem na stovku hráčů z členů České filharmonie a Nového německého divadla. S tímto orchestrem mohl Mahler zkoušet téměř dva týdny, což bylo velmi výjimečné. Přesto byl skladatel dosti nervózní. Vždyť celé těleso se muselo náležitě sehrát a provést neznámé a náročné dílo. Navíc v průběhu zkoušek i v hotelovém pokoji skladatel ještě prováděl změny v instrumentaci přímo do orchestrálních partů. „Mahler byl strašlivě unaven,“ vzpomíná na tyto dny Alma. „Jeho stav se ale pomalu zlepšoval, během zkoušek si stále víc věřil.“ První provedení se nakonec vydařilo a pro Mahlera znamenalo nesporně velký osobní úspěch. Podpory a gratulací se mu dostalo především od umělců, kteří podobně jako Mahler posouvali hranice možného (Schönberg, Berg). A nelze se divit ani těm vlažnějším reakcím. Vždyť sám Mahler velmi dobře tušil, že jeho čas teprve přijde a držel si svůj zdravý nadhled. Přesto, že následujícího roku byla Sedmá několikrát s velkým úspěchem provedena v Nizozemsku, rozhodl se, že v New Yorku provede „nejdříve První, teprve potom Sedmou, protože pro publikum, které o mně nic neví, je Sedmá příliš složitá.“

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?