Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • San Sebastián


První český orchestr představí na svém druhém vystoupení v San Sebastiánu ryze český program. Dvořákovu energickou předehru Karneval vystřídá originální Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů v podání sester Labèque a nakonec velkolepá Glagolská mše Leoše Janáčka s českými sólisty.

Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

Bohuslav Martinů
Koncert pro dva klavíry a orchestr, H 292

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, sbor, orchestr a varhany

Účinkující

Katia a Marielle Labèque klavír

Evelina Dobračeva soprán
Lucie Hilscherová alt
Aleš Briscein tenor
Jan Martiník bas

Orfeón Donostiarra
José Antonio Sainz Alfaro sbormistr

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

 

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • San Sebastián

Quincena Musical de San Sebastián — Kursaal

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup navštivte webové stránky pořadatele události.

Účinkující

Katia a Marielle Labèque   klavíry

Katia a Marielle Labèque

Z francouzské části Baskicka, tehdy klasickou hudbou téměř nedotčeného kraje, až do největších koncertních sálů světa. To je příběh sester Labèqueových, které se již přes padesát let drží na úrovni světové špičky, a někdy jsou označovány dokonce za „nejlepší klavírní duo současnosti“ (New York Times). Společná historie sester, které mají po celý život velice intenzivní vztah nejen v profesní ale i osobní rovině, je však daleko delší. Starší Katia začala hrát na klavír nejprve pod vedením matky, klavíristky a klavírní pedagožky, o dva roky mladší Marielle ji brzy následovala. V roce 1968 nastoupily na Pařížskou konzervatoř, stále však jako dvě sólistky – myšlenka vytvořit klavírní duo vznikla až po absolvování konzervatoře a proto se poté zapsaly do tamní třídy komorní hudby. Dosud vzpomínají, jak je při nacvičování skladby Visions de l’Amen náhle vyrušil Olivier Messiaen, který šel náhodou kolem jejich třídy a zajímalo ho, kdo jeho dílo hraje. Sestrám nabídl, aby skladbu nahrály, což pro ně znamenalo nejen první nahrávací zkušenost, ale také významnou pozvánku do světa soudobých skladatelů – po Messiaenovi pak spolupracovali s Györgym Ligetim, Pierrem Boulezem nebo Lucianem Beriem. Doslova kariérní průlom pak zaznamenaly díky nahrávce Gershwinovy Rapsodie v modrém, která se stala jednou z prvních zlatých desek klasické hudby. 

Vystupují ve slavných koncertních sálech od vídeňského Musikvereinu po newyorskou Carnegie Hall, bývají hosty významných festivalů (BBC Proms, Salcburk, Tanglewood) a spolupracují s nejprestižnějšími světovými orchestry (Berlínští filharmonikové, Orchestr lipského Gewandausu, orchestr milánské La Scaly, Losangeleská filharmonie ad.). Jejich žánrový rozsah je značný: „Nemáme tak obrovský repertoár, jako má sólový klavírista nebo houslista, ale o to větší máme svobodu tvořit vlastní hudbu a vlastní projekty,“ říkají sestry, které na jedné straně spolupracují se soubory barokní hudby (The English Baroque Soloists a G. E. Gardinerem či Il Giardino Armonico a G. Antoninim), ale zabrousí i do oblasti nonartificiální hudby (vždyť Katia dokonce hrála i v rockové kapele!). 

Problém s limitovaností repertoáru pro klavírní duo pak řeší také oslovováním soudobých skladatelů. Kromě již výše zmíněných například v roce 2015 s Losangeleskou filharmonií a Gustavem Dudamelem uvedli ve světové premiéře Dvojkoncert Philipa Glasse, o dva roky později pak pro ně Bryce Dessner napsal Koncert pro dva klavíry, jenž je zaznamenán na albu „El Chan“. Provedení tohoto díla v podání sester Labèqueových zažilo i pražské Rudolfinum – vzhledem k pandemii (rok 2021) však bez diváků, pouze ve streamované verzi. Ovšem nejednalo se o první setkání sester s Českou filharmonií (jejíž šéfdirigent Semjon Byčkov je manželem Marielle Labèque). V dubnu 2017 se Dvořákova síň stala svědkem jejich provedení Poulencova Koncertu pro dva klavíry, o rok později zde debutovaly i sólově.

Evelina Dobračeva  soprán

Evelina Dobračeva

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (OněginFidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Lucie Hilscherová  mezzosoprán

Lucie Hilscherová

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein  tenor

Aleš Briscein

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), DaliborKrálovské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutteMazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Jan Martiník  bas

Jan Martiník

Krása hlasu, která se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, činí z Jana Martiníka, absolventa Janáčkovy konzervatoře a Ostravské univerzity, jednoho z předních pěvců mladé generace. I přesto, že teprve nedávno oslavil třicáté narozeniny má za sebou množství soutěžních úspěchů (vítěz Mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v BBC Cardiff Singer of the World, laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, finalista pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“), hostování v pražském Národním divadle či angažmá nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v Komické opeře v Berlíně a Státní opeře Unter den Linden v Berlíně. 

Koncertně vystupuje se známými orchestry, jako jsou Česká filharmonie (např. Glagolská mše na evropském turné i na plovoucí scéně na Vltavě), Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, King’s Consort nebo Collegium 1704. V písňovém repertoáru je zvláště oceňován za ryzí interpretaci Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Orfeón Donostiarra  sbor

José Antonio Sainz Alfaro  sbormistr

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

Skladby

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Bohuslav Martinů
Koncert pro dva klavíry a orchestr, H 292

Koncert pro dva klavíry a orchestr si u Martinů objednali manželé Pierre Luboschutz a Genia Nemenoffová, kteří spolu tvořili klavírní duo. Martinů je poznal v roce 1942 ve Spojených státech amerických během letního symfonického festivalu v Tanglewoodu, kde vyučoval skladbu. Koncert složil v prvních dvou měsících roku 1943 a dedikoval jej oběma manželům. V programu světové premiéry 5. listopadu 1943 ve Filadelfii (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy, sólisty byli dedikanti skladby), uvedl Martinů, že „v tomto Koncertu [...] poprvé užil dvou klavírů v ryze sólovém smyslu, s orchestrem, který tvoří doprovod. Forma je volná; tíhne spíše ke concertu grossu. Vyžaduje virtuozitu, skvělou klavírní techniku, a témbr dvou stejných nástrojů vyvolává nové barvy a nové zvukové kombinace.“ Tím se vymezil i vůči svým předchozím koncertantním kompozicím, ve kterých dvou klavírů užívá rovněž i v sólových epizodách: Concerto grosso, H 263 (1937) a Tre ricercari, H 267 (1938). Ohromující úspěch s tímto Koncertem zažilo od poloviny 50. let belgické (opět manželské) klavírní duo, Janine Reding-Piette a Henry Piette. Byli dílem „elektrizováni“ a požádali Martinů, aby pro ně napsal druhý koncert pro dva klavíry a orchestr. Přes údajný souhlas skladatele k tomu nakonec nedošlo kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. V nadšení se jeden kritik po provedení díla rozohnil: „Tento koncert bude jako tour de France, udělá tour du monde.“ Zdá se, že Koncert pro dva klavíry a orchestr je „ideal type“ nejen pro formu concerta grossa, jak poznamenal autor, nýbrž také pro úzce rodinně spjatá klavírní dua, což je případ i dnešního provedení.

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany na staroslověnský text

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.