Česká filharmonie • San Sebastián

„V současnosti před publikem nejlepší klavírní duo“

New York Times

„Sestry Labèque jsou ohromné. Skvělé hráčky a velké umělkyně. A jsou velkými propagátorkami hudby – nejen moderní, ale prostě hudby. Je báječné s nimi pracovat.“

Philip Glass

„Ať už je to Mozart nebo Stravinskij, jejich hudební předivo vždy působí, jako by bylo poprvé tkané… Ale iluzi improvizace vytváří jen genialita jejich provedení. Ve všech jejich nahrávkách je přítomna klamavá sprezzatura, zrozená odhozením přípravy a soustředěním se na poslouchání se navzájem.“

The Times

Sestry Katia a Marielle Labèque vystupují jako klavírní duo, které vzbuzuje obdiv a uznání především díky vynikající souhře a výjimečné energii. Hrají již od raného věku a poté, co na sebe upoutaly pozornost provedením Gershwinovy Rapsodie v modrém (jedna z prvních zlatých desek klasické hudby), koncertují po celém světě a jejich věhlas strmě stoupá.

Jsou pravidelně zvány k hostování u prestižních orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonici, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bostonský, Chicagský a Clevelandský symfonický orchestr, lipský Gewandhausorchestr, Londýnští symfonikové, Londýnská filharmonie, Losangeleská filharmonie, orchestr milánské La Scaly, Philadelphia Orchestra, drážďanská Staatskapelle, Royal Concertgebouw Amsterdam a Vídeňští filharmonici. Hrály pod taktovkou Mariny Alsopové, Alaina Altinoglu, Semjona Byčkova, sira Colina Davise, Gustava Dudamela, Gustava Gimena, Mirgy Gražinytė-Tyla, Pietara Inkinena, Louise Langrée, Zubina Mehty, Juanja Meny, Andrése Orozco-Estrady, Seiji Ozawy, Antonia Pappana, Matthiase Pintschera, Georgese Prêtra, sira Simona Rattlea, Santtu-Matiase Rouvaliho, Esa-Pekky Salonena, Leonarda Slatkina, Michala Tilsona Thomase a Jappa van Zwedena.

Vystupují také se soubory barokní hudby, jako jsou The English Baroque Soloists se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Il Giardino Armonico s Giovanni Antoninim, Musica Antica s Reinhardem Goebelem, Venice Baroque s Andreou Marconem, il Pomo d’Oro s Maximem Emeljanyčevem a Orchestr doby osvícenství se sirem Simonem Rattlem.

Katia a Marielle měly příležitost spolupracovat s mnoha soudobými skladateli včetně Thomase Adèse, Louise Andriessena, Luciana Beria, Pierra Bouleze, Bryce Dessnera, Philippa Glasse, Osvalda Golijova, György Ligetiho, Nico Muhlyho a Oliviera Messiaena. V Sále Walta Disneyho v Los Angeles uvedly světovou premiéru Glassova nového Dvojkoncertu spolu s Losangeleskou filharmonií a dirigentem Gustavem Dudamelem. Na jaře 2017 premiérovaly v Royal Festival Hall s Londýnskou filharmonií pod vedením Johna Storgardse nový koncert, který pro ně napsal Bryce Dessner a v červnu 2020 je v newyorském Lincolnově centru čeká s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem světová premiéra nového koncertu Nica Muhlyho.

Sestry Labèqueovy pravidelně hrají na festivalech a ve věhlasných koncertních síních po celém světě včetně vídeňského Musikvereinu, hamburské Musikhalle, sálu Mnichovské filharmonie, Carnegie Hall v New Yorku, Royal Festival Hall v Londýně, milánské La Scaly, sálu Berlínské filharmonie, Lucernského festivalu, BBC Proms, festivalů v Ravinii, Tanglewoodu a Salcburku. S Berlínskými filharmoniky pod vedením Sira Simona Rattlea vystoupily před více než 33 tisíci posluchači v rámci galakoncertu na Waldbühne v Berlíně, který byl také zaznamenán na DVD (EuroArts). Rekordní počet posluchačů – přes 100 tisíc – přišlo na slavný Sommernachtskonzert ve vídeňském Schönbrunnu, více než 1,5 milionů lidí ho sledovalo po celém světě na televizních obrazovkách (nyní firma Sony vydala CD i DVD).

Jejich vlastní label KML Recordings vydal CD box „Sisters“. Předchozí tituly obsahují Gershwinovu a Bernsteinovu hudbu a projekt Minimalist Dream House věnovaný půlstoletí minimalismu. Pro Euroarts nahrály DVD „Cesta Labèquových, dopis Katie a Marielle od Alessandra Baricca“ v produkci El Desea (Pedro a Augustin Almodóvar) a v režii Félixe Cábeze. Nakladatelství Buchet-Chastel vydalo jejich biografii „Život o čtyřech rukách“ od Renauda Macharta.

Label KML Recordings spojil síly s Deutsche Grammophon, poprvé při nahrávce Stravinského Svěcení jara a Debussyho Starověkých epigrafů, dále v titulech „Love Stories“ s hudbou Leonarda Bernsteina a Davida Chalmina, „Amoria“ – cesta k jejich baskickým kořenům pokrývající pět století hudby a „Moondog“, pocta Luisu Thomasu Hardinovi, jednomu z opravdových géniů své doby. Jejich nejnovějším počinem je album „El Chan“ se skladbami Bryce Dessnera, které obsahuje mj. i jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr, jenž sestry nahrály společně s Orchestre de Paris pod vedením Matthiase Pintschera. Obal alba vytvořil filmový režisér Alejandro Gonzales Iñarritú, kterému je album dedikováno.

V současné sezoně vystupují s Newyorskou filharmonií, s Cameratou Salzburg, v hamburské Elbphilharmonie s Thomem Yorke, s Royal Concertgebouw Orchestra a Semjonem Byčkovem, na Velikonočním festivalu v Salcburku s drážďanskou Staatskapelle a Andresem Orozco-Estradou, s Chicago Symphony, Los Angeles Philharmonic, San Francisco Symphony a s Berlínskými filharmoniky. Navrátí se i k Newyorské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Cincinnati Symphony a vystoupí v amfiteátru Hollywood Bowl. Na pozvání sálu Pařížské filharmonie zazněly projekty „Amoria“, „Invocations“ a nové skladby pro dvě kytary a dva klavíry. Ty zahrály s Davidem Chalminem a Bryce Dessnerem, včetně díla Nebojte se světla, které pro ně napsal Thom Yorke, jenž s nimi jako zvláštní host také vystoupil.

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (Oněgin a Fidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), Dalibor a Královské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutte a Mazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Mladý český basista Jan Martiník se narodil roku 1983 v Ostravě, kde studoval na Janáčkově konzervatoři a na Ostravské univerzitě u Elišky Pappové. V roce 2003 zvítězil v kategorii „Junior“ v mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech a získal druhou cenu v kategorii „Píseň“. Je laureátem Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, kde získal zvláštní cenu za interpretaci Čajkovského Romance. V roce 2007 byl finalistou pěvecké soutěže Placida Dominga „Operalia“ a roku 2009 zvítězil v písňové části mezinárodní pěvecké soutěže BBC Cardiff Singer of the World.

První angažmá získal ještě během svého studia na konzervatoři v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, kde ztvárnil například role Pistoly (Falstaff), Leporella (Don Giovanni) a Truffaldina (Ariadna na Naxu). Je stálým hostem Národního divadla v Praze, kde zazpíval role Larkense a José Castra v Pucciniho Děvčeti ze západu ana scéně Stavovského divadla vystoupil v Mozartově Donu Giovannim jako Masetto a Leporello.

V letech 2008–2011 byl členem souboru Komické opery v Berlíně, kde byl obsazen například do role Sarastra (Kouzelná flétna), Collina (La bohème), Surina (Piková dáma) a Nočního hlídače (Mistři pěvci norimberští). Ve vídeňské Volksoper vystupoval jako Betto (Gianni Schicchi), 1. nazaretský (Salome) a Zuniga (Carmen). V sezoně 2012/2013 se stal členem souboru Státní opery Unter den Linden v Berlíně, kde zpíval Collina (La bohème), Sarastra (Kouzelná flétna), Eremita (Čarostřelec) a otce Trulova (Život prostopášníka).

Koncertně vystupuje se známými orchestry jako je Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, Symfonický orchestr města Birminghamu, Skotský komorní orchestr, King’s Consort a Collegium 1704. V repertoáru má basové árie a roli Ježíše v Matoušových pašijích J. S. Bacha, Mozartovo, Dvořákovo i Verdiho Requiem, Beethovenovu 9. symfonii či Haydnovo Stvoření. Jan Martiník je též znám svou ryzí interpretací Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Krása jeho hlasu se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, což z něj činí jednoho z předních pěvců mladé generace.

Semjon Byčkov stojí na počátku dalšího pětiletého období v roli šéfdirigenta a hudebního ředitele České filharmonie. Jeho hluboké propojení s orchestrem vzniklo díky špičkovým provedením skladeb významných českých skladatelů, oceňovanému mahlerovskému cyklu natočenému pro Pentatone a řadě nezapomenutelných koncertů s díly Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Schumanna a Beethovena. 

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií začala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a Washingtonu. Ve 128. sezoně je největší pozornost věnována Dvořákovi – jeho dílo zahájí novou sezonu a zazní i na prvním abonentním koncertě. Byčkov spolu s Českou filharmonií představí Dvořáka také publiku v Jižní Koreji a v Japonsku v rámci jihoasijského turné původně plánovaného na rok 2020. V druhé části sezony přiveze Česká filharmonie Dvořáka do hlavních evropských metropolí, aby jeho dílem oslavila rok 2024 jako Rok české hudby. 

V posledních třech sezonách se Byčkov v práci s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera, jehož symfonie zazněly v Rudolfinu, na turné a nakonec vyšly i na CD. Mahlerovský cyklus vydavatelství Pentatone zahájilo na jaře 2022 vydání Mahlerovy Symfonie č. 4, na niž navázala v říjnu Symfonie č. 5 a nejnověji také Symfonie č. 2. Mahlerova Symfonie č. 3 zazní v této sezoně v Rudolfinu a v Baden-Badenu. 

Další významné projekty Byčkovova působení ve funkci šéfdirigenta zahrnují objednávku 14 nových kompozic – devíti od českých skladatelů a pěti od zahraničních. Symfonie Detleva Glanerta a Juliana Andersona byly inspirovány Prahou – ta se také objevuje v názvech skladeb. Bryce Dessner složil hudební báseň inspirovanou přírodou baskického pobřeží, kde Byčkov žije, na objednávku vznikly také klavírní koncerty Thierryho Escaicha a Thomase Larchera. 

Byčkovovým prvním velkým počinem s Českou filharmonií byl Projekt Čajkovskij – komplet 7 CD věnovaný Čajkovského symfonickému repertoáru vydaný společností Decca Classics a série mezinárodních rezidencí. Loni v září, krátce po oficiálním koncertě u příležitosti českého předsednictví Rady EU, vstoupil Byčkov s Českou filharmonií do sezony na Mezinárodním hudebním festivalu Dvořákova Praha, kde třikrát koncertně provedl Dvořákovu Rusalku. 

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil. 

Než se v roce 1989 vrátil do Leningradu jako hlavní hostující dirigent Leningradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k dirigování Newyorské filharmonie, Berlínských filharmoniků a Královského orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery. 

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově významných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussův Růžový kavalír a Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Mezi nedávné produkce patří Straussova Elektra v Paříži, Dvořákova Rusalka v Londýně a Wagnerův Tristan a Isolda v Madridu. 

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii kromě pravidelného vystupování s Londýnským symfonickým orchestrem zastává také čestné funkce u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, a na Královské hudební akademii, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“ 

Byčkov byl mezi prvními hudebníky, kteří otevřeně vyjádřili svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. Byl osloven, aby napsal text pro časopis The Economist a jako host se objevil v pořadu HARDtalk BBC World Service. 

V říjnu 2022 byl Semjon Byčkov oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America, v témže roce získal i čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii. Titul Dirigent roku obdržel Semjon Byčkov také v mezinárodní soutěži International Opera Awards v roce 2015.

Když Antonínu Dvořákovi bylo padesát let, stál před nelehkým rozhodnutím, zda přerušit slibně rozběhlou kariéru uznávaného evropského skladatele, kterým se po letech úsilí konečně stal, opustit čerstvě získané profesorské místo na Pražské konzervatoři a vydat se přes Atlantik vstříc nové výzvě. Muži středního věku však výzvy potřebují, a proto se Dvořák po půl roce zvažování rozhodl, že nabízené místo ředitele newyorské konzervatoře přijme. Našel tak zdroj nové inspirace, která mu v následujících třech letech umožnila zkomponovat ta nejslavnější díla – vždyť kdo by neznal jeho devátou symfonii „Z Nového světa“, dvanáctý smyčcový kvartet „Americký“, Biblické písně, Humoresky nebo Koncert pro violoncello h moll.

Nepředbíhejme ale. Zatímco se v Praze 8. září 1891 konaly oslavy Dvořákových padesátin, skladatel dlel v ústraní na Vysoké u Příbrami, přemýšlel, zda má odjet do Ameriky, a komponoval. Dokončoval cyklus tří koncertních předeher. Ty pak poprvé zazněly 28. dubna 1892 v Rudolfinu na koncertě v rámci turné na rozloučenou, které Dvořák uspořádal před svým odjezdem do Nového světa. Na premiéře byly uvedeny ještě pod názvy Příroda, Život a Láska – přírodní tematika byla jejich stmelujícím myšlenkovým programem. Své konečné názvy získaly o dva roky později při vydání tiskem. Druhá z nich byla přejmenována na Karneval, kterým Dvořák nemyslel divoký rej masek, jako spíše podobenství „karnevalu života“, což se dobře hodí i pro silvestrovský a novoroční čas. Karneval je značně kontrastní k oběma dalším předehrám (V přírodě, op. 91 a Othello, op. 93) – je jásavý, energický, zvukově opojný, přesto však ve své prostřední části také meditativní, snový. Charakteru hodně napomáhá efektní instrumentace, která využívá žestě a bicí včetně pro Dvořáka neobvyklé tamburíny.

Koncert pro dva klavíry a orchestr si u Martinů objednali manželé Pierre Luboschutz a Genia Nemenoffová, kteří spolu tvořili klavírní duo. Martinů je poznal v roce 1942 ve Spojených státech amerických během letního symfonického festivalu v Tanglewoodu, kde vyučoval skladbu. Koncert složil v prvních dvou měsících roku 1943 a dedikoval jej oběma manželům. V programu světové premiéry 5. listopadu 1943 ve Filadelfii (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy, sólisty byli dedikanti skladby), uvedl Martinů, že „v tomto Koncertu [...] poprvé užil dvou klavírů v ryze sólovém smyslu, s orchestrem, který tvoří doprovod. Forma je volná; tíhne spíše ke concertu grossu. Vyžaduje virtuozitu, skvělou klavírní techniku, a témbr dvou stejných nástrojů vyvolává nové barvy a nové zvukové kombinace.“ Tím se vymezil i vůči svým předchozím koncertantním kompozicím, ve kterých dvou klavírů užívá rovněž i v sólových epizodách: Concerto grosso, H 263 (1937) a Tre ricercari, H 267 (1938). Ohromující úspěch s tímto Koncertem zažilo od poloviny 50. let belgické (opět manželské) klavírní duo, Janine Reding-Piette a Henry Piette. Byli dílem „elektrizováni“ a požádali Martinů, aby pro ně napsal druhý koncert pro dva klavíry a orchestr. Přes údajný souhlas skladatele k tomu nakonec nedošlo kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. V nadšení se jeden kritik po provedení díla rozohnil: „Tento koncert bude jako tour de France, udělá tour du monde.“ Zdá se, že Koncert pro dva klavíry a orchestr je „ideal type“ nejen pro formu concerta grossa, jak poznamenal autor, nýbrž také pro úzce rodinně spjatá klavírní dua, což je případ i dnešního provedení.

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.