Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.

Hledat

Česká filharmonie • Edinburgh


První český orchestr představí na svém prvním vystoupení ryze český program. Dvořákovu energickou předehru Karneval vystřídá originální Koncert pro dva klavíry a orchestr Bohuslava Martinů v podání sester Labèque a nakonec velkolepá Glagolská mše Leoše Janáčka – s českými sólisty a skotským sborem.

Program

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

Bohuslav Martinů
Koncert pro dva klavíry a orchestr, H 292

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, sbor, orchestr a varhany

Účinkující

Katia a Marielle Labèque klavír

Evelina Dobračeva soprán
Lucie Hilscherová alt
Aleš Briscein tenor
Jan Martiník bas

Edinburgh Festival Chorus
Aidan Oliver sbormistr

Semjon Byčkov dirigent

Česká filharmonie

 

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie • Edinburgh

Edinburgh International Festival — Usher Hall

Událost již proběhla
Informace ke vstupenkám a kontakty

Pro online nákup budete přesměrováni na web pořadatele či prodejce. 

Účinkující

Katia a Marielle Labèque   klavíry

Katia a Marielle Labèque

„V současnosti před publikem nejlepší klavírní duo“

New York Times

 

„Sestry Labèque jsou ohromné. Skvělé hráčky a velké umělkyně. A jsou velkými propagátorkami hudby – nejen moderní, ale prostě hudby. Je báječné s nimi pracovat.“

Philip Glass

 

„Ať už je to Mozart nebo Stravinskij, jejich hudební předivo vždy působí, jako by bylo poprvé tkané… Ale iluzi improvizace vytváří jen genialita jejich provedení. Ve všech jejich nahrávkách je přítomna klamavá sprezzatura, zrozená odhozením přípravy a soustředěním se na poslouchání se navzájem.“

The Times

 

Sestry Katia a Marielle Labèque vystupují jako klavírní duo, které vzbuzuje obdiv a uznání především díky vynikající souhře a výjimečné energii. Hrají již od raného věku a poté, co na sebe upoutaly pozornost provedením Gershwinovy Rapsodie v modrém (jedna z prvních zlatých desek klasické hudby), koncertují po celém světě a jejich věhlas strmě stoupá.

Jsou pravidelně zvány k hostování u prestižních orchestrů, jako jsou Berlínští filharmonici, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Bostonský, Chicagský a Clevelandský symfonický orchestr, lipský Gewandhausorchestr, Londýnští symfonikové, Londýnská filharmonie, Losangeleská filharmonie, orchestr milánské La Scaly, Philadelphia Orchestra, drážďanská Staatskapelle, Royal Concertgebouw Amsterdam a Vídeňští filharmonici. Hrály pod taktovkou Mariny Alsopové, Alaina Altinoglu, Semjona Byčkova, sira Colina Davise, Gustava Dudamela, Gustava Gimena, Mirgy Gražinytė-Tyla, Pietara Inkinena, Louise Langrée, Zubina Mehty, Juanja Meny, Andrése Orozco-Estrady, Seiji Ozawy, Antonia Pappana, Matthiase Pintschera, Georgese Prêtra, sira Simona Rattlea, Santtu-Matiase Rouvaliho, Esa-Pekky Salonena, Leonarda Slatkina, Michala Tilsona Thomase a Jappa van Zwedena.

Vystupují také se soubory barokní hudby, jako jsou The English Baroque Soloists se sirem Johnem Eliotem Gardinerem, Il Giardino Armonico s Giovanni Antoninim, Musica Antica s Reinhardem Goebelem, Venice Baroque s Andreou Marconem, il Pomo d’Oro s Maximem Emeljanyčevem a Orchestr doby osvícenství se sirem Simonem Rattlem.

Katia a Marielle měly příležitost spolupracovat s mnoha soudobými skladateli včetně Thomase Adèse, Louise Andriessena, Luciana Beria, Pierra Bouleze, Bryce Dessnera, Philippa Glasse, Osvalda Golijova, György Ligetiho, Nico Muhlyho a Oliviera Messiaena. V Sále Walta Disneyho v Los Angeles uvedly světovou premiéru Glassova nového Dvojkoncertu spolu s Losangeleskou filharmonií a dirigentem Gustavem Dudamelem. Na jaře 2017 premiérovaly v Royal Festival Hall s Londýnskou filharmonií pod vedením Johna Storgardse nový koncert, který pro ně napsal Bryce Dessner a v červnu 2020 je v newyorském Lincolnově centru čeká s Newyorskou filharmonií a Jaapem van Zwedenem světová premiéra nového koncertu Nica Muhlyho.

Sestry Labèqueovy pravidelně hrají na festivalech a ve věhlasných koncertních síních po celém světě včetně vídeňského Musikvereinu, hamburské Musikhalle, sálu Mnichovské filharmonie, Carnegie Hall v New Yorku, Royal Festival Hall v Londýně, milánské La Scaly, sálu Berlínské filharmonie, Lucernského festivalu, BBC Proms, festivalů v Ravinii, Tanglewoodu a Salcburku. S Berlínskými filharmoniky pod vedením Sira Simona Rattlea vystoupily před více než 33 tisíci posluchači v rámci galakoncertu na Waldbühne v Berlíně, který byl také zaznamenán na DVD (EuroArts). Rekordní počet posluchačů – přes 100 tisíc – přišlo na slavný Sommernachtskonzert ve vídeňském Schönbrunnu, více než 1,5 milionů lidí ho sledovalo po celém světě na televizních obrazovkách (nyní firma Sony vydala CD i DVD).

Jejich vlastní label KML Recordings vydal CD box „Sisters“. Předchozí tituly obsahují Gershwinovu a Bernsteinovu hudbu a projekt Minimalist Dream House věnovaný půlstoletí minimalismu. Pro Euroarts nahrály DVD „Cesta Labèquových, dopis Katie a Marielle od Alessandra Baricca“ v produkci El Desea (Pedro a Augustin Almodóvar) a v režii Félixe Cábeze. Nakladatelství Buchet-Chastel vydalo jejich biografii „Život o čtyřech rukách“ od Renauda Macharta.

Label KML Recordings spojil síly s Deutsche Grammophon, poprvé při nahrávce Stravinského Svěcení jara a Debussyho Starověkých epigrafů, dále v titulech „Love Stories“ s hudbou Leonarda Bernsteina a Davida Chalmina, „Amoria“ – cesta k jejich baskickým kořenům pokrývající pět století hudby a „Moondog“, pocta Luisu Thomasu Hardinovi, jednomu z opravdových géniů své doby. Jejich nejnovějším počinem je album „El Chan“ se skladbami Bryce Dessnera, které obsahuje mj. i jeho Koncert pro dva klavíry a orchestr, jenž sestry nahrály společně s Orchestre de Paris pod vedením Matthiase Pintschera. Obal alba vytvořil filmový režisér Alejandro Gonzales Iñarritú, kterému je album dedikováno.

V současné sezoně vystupují s Newyorskou filharmonií, s Cameratou Salzburg, v hamburské Elbphilharmonie s Thomem Yorke, s Royal Concertgebouw Orchestra a Semjonem Byčkovem, na Velikonočním festivalu v Salcburku s drážďanskou Staatskapelle a Andresem Orozco-Estradou, s Chicago Symphony, Los Angeles Philharmonic, San Francisco Symphony a s Berlínskými filharmoniky. Navrátí se i k Newyorské filharmonii, Clevelandskému orchestru, Cincinnati Symphony a vystoupí v amfiteátru Hollywood Bowl. Na pozvání sálu Pařížské filharmonie zazněly projekty „Amoria“, „Invocations“ a nové skladby pro dvě kytary a dva klavíry. Ty zahrály s Davidem Chalminem a Bryce Dessnerem, včetně díla Nebojte se světla, které pro ně napsal Thom Yorke, jenž s nimi jako zvláštní host také vystoupil.

Evelina Dobračeva  soprán

Evelina Dobračeva

Ruská zpěvačka Evelina Dobračeva (dramatický soprán) začala svou uměleckou dráhu studiem akordeonu, dirigování a pedagogiky ve své rodné Syzrani. Po promoci přesídlila do Berlína, kde studovala zpěv na Hochschule für Musik Hannse Eislera pod vedením Normy Sharp, Snežany Neny Brzaković a Júlie Váradyové. V roce 2006 získala německé státní stipendium a získala zvláštní cenu na Würzburg Mozart Competition.

Účinkovala ve věhlasných divadlech, jako jsou Bayerische Staatsoper (Chovanština), Cincinnati Opera (Piková dáma) a Theater St Gallen (OněginFidelio), koncertně se v poslední době představila s orchestrem Capella Cracoviensis (Očekávání), Londýnským filharmonickým orchestrem (Válečné requiem) ve vídeňském Musikverein i v Carnegie Hall, se Skotským orchestrem (Verdiho Requiem), s Accademia Nazionale di Santa Cecilia (The Bells) a s Maggio Musicale Fiorentino (Šostakovičova 14. symfonie).

Lucie Hilscherová  mezzosoprán

Lucie Hilscherová

Česká mezzosopranistka Lucie Hilscherová hostuje v Národním divadle v Praze, Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, Divadle J. K. Tyla v Plzni, Slezském divadle v Opavě, Státním divadle v Košicích a v Národním divadle v Mannheimu. Jako Háta v Prodané nevěstě se publiku představila také v Tokiu (2010, Tokyo Metropolitan Symphony Orchestra, Suntory Hall, dir. Leoš Svárovský) a v Londýně (2011, BBC Symphony Orchestra, Barbican Hall, dir. Jiří Bělohlávek).

Patří mezi vyhledávané koncertní pěvkyně v oboru písňovém i oratorním, s oblibou se věnuje také interpretaci skladeb současných autorů. Spolupracovala s významnými orchestry i dirigenty; účinkovala na festivalech Musikfest Stuttgart, Beethovenfest Bonn, Grafenegg Musik-Sommer, Pražské jaro, Velikonoční festival duchovní hudby Brno, Smetanova Litomyšl, Svatováclavský hudební festival, MHF Petra Dvorského Jaroměřice ad.

Aleš Briscein  tenor

Aleš Briscein

Aleš Briscein studoval klarinet, saxofon a operní zpěv na Pražské konzervatoři. Za dobu své profesionální pěvecké kariéry vystoupil na prestižních světových festivalech (Edinburgh International Festival nebo Pražské jaro) a spolupracoval s význačnými orchestry i dirigenty, mezi které patří Christoph von Dohnányi, Valerij Gergijev, sir John Eliot Gardiner nebo Tomáš Netopil.

V poslední době nastudoval role v operách Bludný Holanďan (Praha), Vojna a mír (Ženeva), Věc Makropulos (Salcburský festival), DaliborKrálovské děti (Frankfurt), Mrtvé město (Berlín a Drážďany), Z mrtvého domu (Mnichov), Vojcek (Vídeň), Její pastorkyňa (Bologna), Così fan tutteMazeppa (Berlín), Lohengrin (Erl) a Dvě vdovy (Angers a Nantes). Mezi jeho koncertní repertoár patří mj. Mahlerova 8. symfonie, Beethovenova 9. symfonie a Missa solemnis, Dvořákovo Stabat mater, Janáčkova Glagolská mše nebo Stravinského Svatba.

Jan Martiník  bas

Jan Martiník

Krása hlasu, která se snoubí s brilantní technikou a komickým talentem, činí z Jana Martiníka, absolventa Janáčkovy konzervatoře a Ostravské univerzity, jednoho z předních pěvců mladé generace. Přesto že teprve nedávno oslavil třicáté narozeniny má již za sebou množství soutěžních úspěchů (vítěz Mezinárodní soutěže Antonína Dvořáka v Karlových Varech a v BBC Cardiff Singer of the World, laureát Mezinárodní pěvecké soutěže Jeleny Obrazcovové v Moskvě, finalista pěvecké soutěže Plácida Dominga „Operalia“), hostování v pražském Národním divadle či angažmá nejprve v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě, poté v Komické opeře v Berlíně a Státní opeře Unter den Linden v Berlíně. 

Koncertně vystupuje se špičkovými orchestry, jako jsou Česká filharmonie, Rotterdamská filharmonie, Staatskapelle Dresden, BBC Symphony Orchestra, King’s Consort nebo Collegium 1704. Obzvláště je oceňován za ryzí interpretaci Schubertovy Zimní cesty a Dvořákových Biblických písní.

Edinburgh Festival Chorus  sbor

Aidan Oliver  sbormistr

Semjon Byčkov  dirigent

Semjon Byčkov

V sezoně 2023/2024 postavil šéfdirigent a hudební ředitel Semjon Byčkov s českými filharmoniky u příležitosti Roku české hudby 2024 do popředí hudbu Antonína Dvořáka. Se třemi dvořákovskými programy, které nejprve zahrají v Praze, vyjedou Byčkov a orchestr do Jižní Koreje, Japonska, Španělska, Rakouska, Německa, Belgie a Spojených států a také natočí poslední tři symfonie pro vydavatelství Pentatone.

Semjon Byčkov začal působit v čele České filharmonie v roce 2018 koncerty v Praze, Londýně, New Yorku a Washingtonu konanými ke 100. výročí nezávislosti Československa. Po vyvrcholení Čajkovského projektu se Byčkov a orchestr začali soustředit na Mahlera. První nahrávky nového mahlerovského cyklu vydal Pentatone v roce 2022, přičemž Symfonii č. 5 označil The Sunday Times titulem Best Classical Album.

Byčkovův repertoár zahrnuje hudbu čtyř století. Jeho vyhledávaná vystoupení jsou jedinečnou kombinací vrozené muzikálnosti a vlivu přísné ruské pedagogiky. Kromě toho, že hostuje u významných světových orchestrů a v operních domech, je Byčkov držitelem čestných titulů u londýnských BBC Symphony Orchestra – s nímž se každoročně objevuje na BBC Proms – a Royal Academy of Music, která mu nedávno udělila čestný doktorát. Byčkov byl dvakrát vyhlášen „Dirigentem roku“ – v roce 2015 v rámci International Opera Awards a v roce 2022 serverem Musical America.

Od roku 1986 vydal Byčkov řadu nahrávek pro vydavatelství Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, Philharmonia Orchestra a London Philharmonic. Následná série nahrávek se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu Kolín nad Rýnem zahrnuje Brahmse, Mahlera, Rachmaninova, Šostakoviče, Strausse, Verdiho, Glanerta a Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina z roku 1993 s Orchestre de Paris stále získává ocenění, naposledy Gramophone Collection 2021, Wagnerův Lohengrin byl podle BBC Music Magazine nahrávkou roku (2010) a Schmidtova Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky byla nahrávkou měsíce BBC Music Magazine (2018).

Stejně jako Česká filharmonie stojí Byčkov jednou nohou pevně v kultuře Východu a druhou na Západě. Narodil se v roce 1952 v Leningradě (dnes Petrohrad) a studoval na Leningradské konzervatoři u legendárního Ilji Musina. Jako dvacetiletý zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Poté, co mu byla odepřena výhra – možnost dirigovat Leningradskou filharmonii – Byčkov ze Sovětského svazu odešel. V roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny 80. let žije v Evropě. V roce 1989, ve stejném roce, kdy byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, se Byčkov vrátil do bývalého Sovětského svazu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie. Byl jmenován šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu (1997) a šéfdirigentem Drážďanské Semperoper (1998).

Skladby

Antonín Dvořák
Karneval, koncertní předehra, op. 92

„Cokoli máme skutečně slavného v historii české, zdola to vzrostlo!“ Tato věta významného českého spisovatele Jana Nerudy vypovídá mnohé o historii českého národa a jeho slavných osobnostech. Zcela bezvýhradně však platí pro Antonína Dvořáka, jehož umění vzrostlo z malé vesnice až do největších světových metropolí.

Když Neruda tuto větu v roce 1884 psal, bylo mu právě padesát let. A co dělal ve svých padesáti letech, v roce 1891, Antonín Dvořák? Byl slavným a žádaným skladatelem, umělcem, který svou popularitou již dávno překračoval hranice rakousko-uherské monarchie i celé Evropy. A právě v roce svých 50. narozenin dostal nabídku na místo ředitele Národní hudební konzervatoře v New Yorku. Velmi důkladně ji zvažoval a konzultoval s celou řadou lidí ve svém okolí. Například svému příteli Aloisi Göblovi psal v červnu 1891: „Mám jet na 2 roky do Ameriky! […] Mám to vzít? Či nemám? Pište mi slovo.“ Všelijaké slavnosti Dvořák nikdy moc rád neměl. Nelze se proto divit, že na začátku září se s omluvou odmítl účastnit pražské oslavy svých padesátých narozenin s tím, že je stráví s rodinou na milovaném letním sídle ve Vysoké. Jezdil tam odpočívat i pracovat. Čtyři dny po svých narozeninách (12. září 1891) dokončil instrumentaci koncertní ouvertury pro orchestr Karneval, op. 92, druhé skladby z cyklu tří ouvertur, které mají programní charakter. Konkrétní program skladatel sice neuvedl, ale je evidentní, že zde realizoval skladatelské záměry, které od něj v symfonické hudbě tehdy nikdo nečekal. V hudbě komorní se touto cestou vydal již před dvěma lety: v Poetických náladách, op. 85, třinácti skladbách pro sólový klavír, které vtipně glosoval: „Nejsem pouze absolutní muzikant, nýbrž poeta.“ Triptych koncertních ouvertur zobrazující tři stránky lidského bytí zamýšlel Dvořák původně jako jeden celek s názvem „Příroda, život a láska“. Všechny tři navíc důmyslně motivicky propojil. Sám však nakonec ke všem ouverturám nakladateli Simrockovi sdělil, že „každá může být také hrána samostatně“, přidělil jim opusová čísla a názvy V přírodě, op. 91, Karneval, op. 92, Othello, op. 93. První provedení všech tří ouvertur se uskutečnilo 28. dubna 1892 v pražském Rudolfinu v rámci koncertu na rozloučenou před odjezdem do Ameriky, orchestr Národního divadla řídil skladatel. Jejich druhé provedení dirigoval taktéž Dvořák, ale už za oceánem, 21. října 1892 v newyorské Carnegie Hall.

Bohuslav Martinů
Koncert pro dva klavíry a orchestr, H 292

Koncert pro dva klavíry a orchestr si u Martinů objednali manželé Pierre Luboschutz a Genia Nemenoffová, kteří spolu tvořili klavírní duo. Martinů je poznal v roce 1942 ve Spojených státech amerických během letního symfonického festivalu v Tanglewoodu, kde vyučoval skladbu. Koncert složil v prvních dvou měsících roku 1943 a dedikoval jej oběma manželům. V programu světové premiéry 5. listopadu 1943 ve Filadelfii (Philadelphia Orchestra dirigoval Eugen Ormandy, sólisty byli dedikanti skladby), uvedl Martinů, že „v tomto Koncertu [...] poprvé užil dvou klavírů v ryze sólovém smyslu, s orchestrem, který tvoří doprovod. Forma je volná; tíhne spíše ke concertu grossu. Vyžaduje virtuozitu, skvělou klavírní techniku, a témbr dvou stejných nástrojů vyvolává nové barvy a nové zvukové kombinace.“ Tím se vymezil i vůči svým předchozím koncertantním kompozicím, ve kterých dvou klavírů užívá rovněž i v sólových epizodách: Concerto grosso, H 263 (1937) a Tre ricercari, H 267 (1938). Ohromující úspěch s tímto Koncertem zažilo od poloviny 50. let belgické (opět manželské) klavírní duo, Janine Reding-Piette a Henry Piette. Byli dílem „elektrizováni“ a požádali Martinů, aby pro ně napsal druhý koncert pro dva klavíry a orchestr. Přes údajný souhlas skladatele k tomu nakonec nedošlo kvůli jeho zhoršujícímu se zdraví. V nadšení se jeden kritik po provedení díla rozohnil: „Tento koncert bude jako tour de France, udělá tour du monde.“ Zdá se, že Koncert pro dva klavíry a orchestr je „ideal type“ nejen pro formu concerta grossa, jak poznamenal autor, nýbrž také pro úzce rodinně spjatá klavírní dua, což je případ i dnešního provedení.

Leoš Janáček
Glagolská mše, kantáta pro sóla, smíšený sbor, orchestr a varhany na staroslověnský text

Leoš Janáček je mezi tvůrčími osobnostmi pozoruhodný tím, že čím byl starší, tím „mladší“, svébytnější a modernější hudbu psal. Možná právě proto, že vše ztratil. Osudem krutě osvobozen od vazeb a ohledů na rodiče i na potomky, mohl skutečně najít sám sebe. Odhodil konvence, snažil se dobrat podstaty.

Janáčkova Glagolská mše patří k nejsilnějším duchovním skladbám hudebních dějin vůbec. Dvaasedmdesátiletý autor ji napsal na staroslověnský text v roce 1926 ve svých oblíbených lázních Luhačovice. „Lije; lije déšť luhačovický. Z okna se díváš do zachmuřené hory Komoně. Mraky se převalují; vichr je trhá, rozmetává. […] Smráká se hustěji a hustěji. Už do tmavé noci se díváš; blesky ji stříhají.“ Tak popsal Janáček srpnovou atmosféru, ve které začal Glagolskou mši psát. Bylo to rychlé rozhodnutí. Přestože se o mši na staroslověnský text zajímal již několik let předtím a měl i několik náčrtků, hudba, kterou nakonec začal v Luhačovicích skládat, neměla s těmito skicami nic společného. Začátek nového díla byl u Janáčka hodně emotivní. Myšlenky musely uzrát, ale jakmile se dostal do tvůrčího zápalu, komponoval rychle. Celou mši načrtl během tří týdnů! Skladbu dokončoval do října 1926. Další dost podstatné změny učinil po premiéře, která se konala 5. prosince 1927 v Brně. Janáček dovedl škrtat, nikdy není upovídaný, je přesný.

Například v části „Věruju“ zkrátil orchestrální mezihru, která obsahovala velmi silnou pasáž navozující atmosféru před tím, než sbor začne zpívat o Kristově ukřižování. Drsné místo Janáček původně svěřil třem (!) tympánovým soupravám a spojil je s expresivní hudbou žesťů a varhan. V dopise Kamile Stösslové napsal: „…tak trochu znázorňuji pověst, že když Kristus na kříži byl rozpjat, roztrhla se nebesa. No, rachot dělám i blesky…“ Manželka Zdena mu však prý říkala: „Leoši, to nejde, ty tam tomu Pánubohu nadáváš.“ A Janáček po čase přišel: „Tak už jsem tam těch tympánů odebral…“

Ačkoli se u Glagolské mše jedná o zhudebnění liturgického textu, nemá skladba konfesionální charakter. Často citovanou Janáčkovu odpověď na Kunderovu recenzi, v níž ho označil za pevně věřícího starce –, „Žaden stařec, žaden věřici, mladiku“, musíme brát s rezervou. Janáček byl nesporně duchovní člověk. Byl vychováván v církevním prostředí, ve starobrněnském benediktinském klášteře. Praktikujícím katolíkem ale nebyl, víme jenom, že svoje děti k víře a k modlitbě vedl. Ke katolické církvi měl evidentní distanci, proto ho tak oslovilo napsat sice mši, ale na staroslověnský, respektive církevně slovanský text.

zrušit

Nenašli jsme žádné výsledky

Vámi zadaný výraz neodpovídá žádný záznam. Zkuste pozměnit svůj hledaný výraz.