Český spolek pro komorní hudbu • Koncert vítězů soutěží

Francouzský skladatel François Devienne přišel do Paříže z rodného Joinville. V deseti letech hrál na flétnu v Régiment du Royal-Cravates a vstoupil do služeb kardinála Louise de Rohan. V roce 1782 premiéroval vlastní flétnový koncert v rámci projektu Concert Spirituel a vzbudil tím senzaci; Pařížané mu začali přezdívat „flétnový Mozart“. Devienne rovněž hrál na fagot v orchestru Pařížské opery; v jeho době však nebylo neobvyklé, že hudebníci hráli na dva nástroje. Je autorem dvanácti flétnových koncertů, z nichž jeden byl donedávna připisován Mozartovi. Za Velké francouzské revoluce začal vyučovat hru na flétnu v Národním institutu hudby, jenž se v roce 1795 transformoval v Pařížskou konzervatoř. Napsal flétnovou školu a vychoval řadu významných flétnistů devatenáctého století. Jako skladatel byl zapomenut, v šedesátých letech minulého století však vzkřísil značný zájem o jeho dílo flétnový virtuos Jean-Pierre Rampal. Dnes jsou Deviennovy flétnové a fagotové koncerty a sonáty, sonáty pro hoboj, koncertantní symfonie a komorní skladby běžnou součástí dechového repertoáru. Pro klarinet sice Devienne žádnou sonátu nenapsal, ale v několika vydáních je široce dostupná již starší, velmi povedená transkripce čtyř jeho sonát od klarinetisty Jacquese Lancelota (1920–2009). Třívětá Sonáta č. 1 C dur pro klarinet a klavír je úpravou Deviennovy Sonáty D dur, op. 68, č. 1 pro flétnu a cembalo.

Josef Páleníček, český klavírní virtuos, hudební skladatel a pedagog, dlouholetý člen Smetanova (Českého) tria a profesor klavírní hry na Akademii múzických umění v Praze, se narodil v Travniku na území Bosny a Hercegoviny. Proslul jako skvělý interpret Martinů, Janáčka a francouzských impresionistů. Pražskou konzervatoř absolvoval v roce 1933 a pak pokračoval na mistrovské škole Vítězslava Nováka (1933–1938). Od roku 1936 studoval také na École normale de musique v Paříži jako žák Alberta Roussela. Ve Francii osobně poznal Stravinského, členy Pařížské šestky, Prokofjeva, Bartóka, Joliveta a rovněž Bohuslava Martinů. Ostatně Páleníčkova skladatelská cesta od Nováka k Rousselovi velmi připomíná cestu Martinů od Suka k Rousselovi.

Malá suita (Partita piccola) pro klarinet a klavír vznikla v roce 1943. Je jednou z řady skladeb „na míru šitých“ konkrétnímu interpretovi, v tomto případě Milanu Kostohryzovi (1911–1998), významnému českému klarinetistovi a pedagogovi, který byl od roku 1945 profesorem hry na klarinet na Pražské konzervatoři a od roku 1952 učil na Akademii múzických umění v Praze. Páleníčkova Malá suita vyšla tiskem v revizi Vladimíra Říhy v Pantonu až v roce 1974, avšak ihned se stala součástí repertoáru. Nepochybně i proto, že byla povinnou skladbou národních i mezinárodních soutěží včetně Pražského jara. První věta suity je technicky exponovaná, včetně kadencovitých úseků, druhá věta má volnou rapsodickou formu a třetí část je údernou svižnou toccatou.

Finská skladatelka Kaija Saariaho žije a tvoří v Paříži. Studovala souběžně hudbu i výtvarné umění, avšak dala přednost skladbě. V letech 1976 až 1981 vystudovala u Paavo Heininena na Sibeliově akademii v Helsinkách a pokračovala u Briana Ferneyhougha na Hudební akademii ve Freiburgu, kde završila studium v roce 1983. Kaija Saariaho se řadí mezi nejvýznamnější skladatele současnosti. Za operu LʼAmour de loin získala v roce 2003 Grawemeyer Composition Award, v roce 2008 obdržela cenu Musical America „Skladatel roku“. Její díla objednaly a provedly BBC Symphony Orchestra, Newyorská filharmonie, instituce jako Lincolnovo centrum v New Yorku, Salcburský festival, Théâtre de Châtelet v Paříži a Finská národní opera v Helsinkách. Skladba Duft (Vůně) pro sólový klarinet byla objednána Hudební nadací Ernsta von Siemense pro Mezinárodní klarinetovou soutěž ve Freiburgu 2012.

Charles-Marie Widor se narodil v Lyonu v rodině stavitele varhan a také jemu se tento nástroj stal osudem. Rodinný přítel Aristide Cavaillé-Coll, rovněž výrobce varhan, rozpoznal talent mladého varhaníka a doporučil ho ke studiu François-Josephu Fétisovi, řediteli Královské konzervatoře v Bruselu. Po dokončení studií se Widor přestěhoval do Paříže. V roce 1870 ve věku pětadvaceti let získal místo varhaníka v kostele svatého Sulpicia v Paříži, což byl nejprestižnější varhanický post ve Francii. Ostatně tamní varhany byly Cavaillé-Collovým mistrovským dílem. Widor působil na tomto postu 64 let! Roku 1890 nahradil Césara Francka na pozici profesora varhan na pařížské konzervatoři, po šesti letech se tohoto místa vzdal a stal se profesorem kompozice. Mezi jeho žáky patřili Vierne, Milhaud, Dupré, Varèse. Spolu s Albertem Schweitzerem spolupracoval na rozsáhlé edici Bachova varhanního díla. Widor byl oceněn Řádem čestné legie a funkcí stálého sekretáře Académie des beaux-arts v Paříži.

Introdukce a rondo, op. 72, je jedinou Widorovou skladbou věnovanou klarinetu. Vznikla v roce 1898 jako povinná skladba k závěrečným zkouškám na pařížské konzervatoři. Tato instituce objednávala pro tuto příležitost novou skladbu každý rok u jiného autora. Introdukce a rondo je mistrovským kusem a trvalou součástí klarinetového repertoáru. Je zajímavé, že po mnoho let byla rovněž povinnou skladbou ke konkurzu na klarinet do orchestru Opéry national de Paris. Dílo je vítaným repertoárovým příspěvkem z dob vrcholného romantismu a umožňuje interpretovi na časově nevelkém úseku předvést všechny aspekty klarinetové hry. Málokterá skladba je v tomto ohledu srovnatelná.

Z mnoha variací Ludwiga van Beethovena zpracovávají celkem čtyři témata z oper Wolfganga Amadea Mozarta. Dvoje z nich jsou věnovány violoncellu a klavíru. Ještě před rokem 1795 vznikly rané Variace na téma „Ein Mädchen oder Weibchen“ z Kouzelné flétny (vydané mnohem později jako op. 66). V roce 1801 pak zkomponoval Beethoven Sedm variací Es dur na téma „Bei Männern, welche Liebe fühlen“ ze stejné Mozartovy opery. Je to téma duetu Paminy a Tamina z prvního jednání Kouzelné flétny. Beethoven skladbu dedikoval hraběti Johannu Georgu von Browne-Camusovi. On i jeho manželka byli Beethovenovými dlouholetými mecenáši, hrabě hrál zdatně na violoncello a hraběnka Anna Margareth velmi dobře na klavír. Hraběti Browne-Camusovi Beethoven dedikoval rovněž klavírní sonátu op. 22, tři pochody a šest písní, jeho manželce pak tři klavírní sonáty op. 10. V těchto variacích WoO 46 (Werk ohne Opuszahl, dílo bez opusového čísla) si klavír s violoncellem vzájemně předávají motivy a proplétají základní melodickou linii různými obměnami hlasů v místy až sonátovém dialogu. Nechybějí zde úseky virtuózní, převažují však laskavě klidné, hravé variace.

Belgický skladatel César Franck se narodil v Lutychu a studoval na tamní konzervatoři do doby, než se s rodiči přestěhoval do Paříže. Pařížskou konzervatoř nakonec vystudoval ověnčen cenami v oborech varhany, klavír a hudební teorie. Při studiu kompozice však narazil na problémy s občanstvím, proto tento obor studoval soukromě u Antonína Rejchy. Je velmi zajímavé, že kompozici jste tehdy mohli na pařížské konzervatoři studovat jen jako Francouz a jen jako muž, zatímco v jiných oborech stejné školy už vládly tolerantnější poměry. V roce 1872 zde César Franck převzal profesuru varhanní třídy. Proslul především varhanními skladbami, jejichž faktura se přenesla (v dobrém smyslu slova) i do jeho proslulé Symfonie d moll. Nejlepší díla napsal až po šedesátce; kromě symfonie jsou to symfonické básně Prokletý lovec (1883), Džinové (1885), rozsáhlá Psyché (1888) a Symfonické variace pro klavír a orchestr (1885).

Franckova Sonáta A dur je primárně sonátou houslovou. Skladatel ji napsal jako svatební dar příteli, velkému houslistovi Eugènu Ysaÿovi (1858–1931), rovněž rodákovi z Lutychu. Premiéra se konala 16. prosince 1886 v bruselském Cercle Aristique et Littéraire. O rok později, 26. prosince 1887, zazněla úspěšně i v Paříži. Přítomný autorův kolega z konzervatoře, renomovaný violoncellista Jules Delsart, jí byl natolik nadšen, že s Franckovým svolením vytvořil přepis houslového partu pro violoncello. Skladba pak vyšla tiskem v obou verzích současně jako Sonáta A dur pro klavír a housle nebo violoncello a do svého repertoáru ji vděčně přijali jak houslisté, tak violoncellisté. Možná ale bylo všechno jinak. Virtuos Pablo Casals osobně znal Eugèna Ysaÿe a ten mu údajně tvrdil, že Franck sonátu primárně koncipoval jako violoncellovou. Stejný názor pochází od Antoina Ysaÿe, Eugènova syna, který údajně viděl původní Franckův rukopis. Každopádně tato krásná hudba žije v obou verzích.