Český spolek pro komorní hudbu • HAMU Percussion Ensemble

Ve světě komorní hudby, kde bývá zvykem hledat intimitu a soustředěné naslouchání, působí koncert výhradně pro bicí nástroje na první pohled jako extravagantní gesto. Dramaturgie dnešního dopoledne jej však vnímá jako příležitost, odhalující jejich zvukovou barevnost, technické možnosti a virtuozitu, stejně tak jako otevřenost pro experiment. Bicí nástroje zde nejsou pouze efektní příměsí, ale základní matérií. Vzniká tak nový typ komorní zkušenosti, ve kterém se médiem sdělení stává perkusivní jazyk. Ten v sobě nese archetyp i inovaci, rituál i hru. Melodické i nemelodické bicí nástroje, průvodci celým programem, nabízejí možnost zaposlouchat se do jeho rozmanitých podob, vycházejících ze samotné rytmické podstaty hudby. Dramaturgie koncertu zve posluchače k důvěře v něj jako svébytnému médiu současného hudebního vyjádření.

Skladba Klíče odkazuje k opakujícím se rytmickým vzorcům, známým z latinskoamerické hudby jako základní stavební kámen určitého tance. Tento rytmický „klíč“ (clave) má však hlubší kořeny. Do Nového světa se dostal v tragickém kontextu transatlantického obchodu s otroky. Skladatel a perkusista Antonín Procházka (HAMU) zkomponoval skladbu jako reflexi své zkušenosti ze studijní stáže v západoafrické Akkře, kde se s těmito strukturami setkal v jejich původním kontextu. Dílo odkazuje na hru s využitím vícera rytmických „klíčů“, které zde Procházka poznal. Tato zkušenost ho dovedla i k novému vnímání času v hudbě. Skladba zapojuje pětici hráčů a saxofonistu jako improvizátora, jehož role připomíná ghanského mistra bubeníka (master drummer), jenž na rytmické změny reaguje, podněcuje je a dále jejich jednotlivé struktury rozvíjí. 

Americký skladatel Gene Koshinski je známý svou imaginací v oblasti perkusní hudby. Co mají společného sklenice, kalimba, hrací kuličky, čínské hůlky a malý buben? V SyNc se z těchto předmětů stává orchestrální aparát pro jednoho hráče. Název skladby je dvojsmyslný: „sync“ jako synchronizace zvuků, gest a materiálů, zároveň i odkaz na španělské „cinco“, tedy číslo pět, které prostupuje celou strukturou. Kompozice zkoumá fenomén souhry nejen v čase, ale i v prostoru a zvukotvorném materiálu. Vzniká přesně v okamžiku, kdy je „vše na svém místě“. Zvuk není jen produktem nástroje, ale spíše samotné interakce, ze které vzniká rafinovaná rytmická choreografie. 

Skladba D’N’A je součástí triptychu 3 Pieces on 2 Instruments for 1 Player, ve kterém jediný interpret současně ovládá vibrafon a marimbu, a vytváří tak jakousi „iluzi dua“. Dílo rakouského skladatele a perkusisty Leonharda Waltersdorfera však původně skutečně jako duet vzniklo, a to pro bratrské Duo Waltersdorfer, na jehož genetickou blízkost odkazuje i samotný název díla. Ten kóduje také interval d–a, který skladbu otevírá i uzavírá a jakožto její jednotící prvek představuje hudební metaforu DNA („d & a“ v americké výslovnosti „d n´a“). Skladba se rozvíjí v táhlém pohybu v obloukovité formě bez náhlých zlomů. Meditativní až ambientní hudba plynule nabývá na texturové vrstevnatosti, přičemž rozdílné zvukové barvy vibrafonu a marimby se spojují v jednolitý zvukový proud.

Shinrin-Yoku, neboli „lesní koupel“, je japonský koncept vědomého pobytu v přírodě. Stejnojmenná skladba Petry Brynychové, skladatelky a hráčky na bicí nástroje, působící na pražské HAMU, čerpá z této myšlenky a rozvíjí ji do pětivěté formy, odrážející vlastní meditativní procházku přírodou. Skladbu otevírá sólová marimba v části Zpověď lesu. V následujícím Dechu lesa se přidá vibrafon hraný smyčcem, imitace ptačího zpěvu a flétnové motivy „dechu“. Třetí část V korunách stromů rozvíjí ptačí hlasy na dřívkách, které vibrafon ozvěnou doplňuje. Tím předznamenává rytmické téma čtvrté části, Srdce lesa, kde se objeví i rituální zpěv. Závěrečná Vzpomínka na les přináší návrat k rozjímavé náladě Dechu lesa.

Čtyři hráči, dvě marimby, osm tomtomů – s touto konstelací vytváří americký skladatel Owen Clayton Condon rytmický organismus, který se s každým taktem proměňuje a znovu skládá. Condon píše hudbu ovlivněnou minimalismem, elektronikou a japonským taiko bubnováním. Fractalia má připomínat geometrický princip fraktálu: každý detail je zmenšeným obrazem celku, hudební útvary se zmenšují, rozkládají, násobí a skládají do stále nových „kaleidoskopických“ obrazců. V určitých pasážích se ke slovu dostávají samotné tomtomy, vytvářející dočasné gravitační centrum této jinak neustále se proměňující a pulzující zvukové sítě.

Adi Morag, izraelský skladatel a interpret působící v Tel Avivu, čerpá ve svých kompozicích z mnohaleté zkušenosti v úspěšném marimbovém duu PercaDu. Ve skladbě Octabones pro dvě marimby sdílí oba hráči prostor a v jistých momentech i nástroj. Kompozice rozvíjí svůj materiál z oktatonické řady, na kterou odkazuje i záměrně zkomolený název. Je přitom dělena do kontrastních částí – od přesně artikulovaných rytmických struktur až po volnější, zvukově barevné pasáže s clustery a jemnými timbrálními efekty, docílenými rozšířenými hracími technikami. Interpretační souhra je zde nejen podmínkou realizace, ale i tématem samotné hudby.

Švédský bubeník, rockový zpěvák a skladatel Per Rickard Henrik Andreasson, spoluzakladatel švédské rockové skupiny Royal Republic a absolvent hudební akademie v Malmö, ve svých skladbách spojuje svěžím způsobem prvky vážné a takzvané populární hudby. O své skladbě Tinplay pro čtyři perkusisty říká: „V jádru je to celé o funku. I v těch nejhustších a nejkomplexnějších částech skladby je cítit polyrytmický motiv, značně inspirovaný funkem. Na začátku je uvedeno množství motivických fragmentů, které jsou později zpracovávány a opakovány. Posluchačům se pak zdá, že to, co slyší, je jim povědomé. Nikdy se však nejedná o pouhé prosté opakování, kdy by posluchačům mohlo být vše ‚jasné jako facka‘.“ Skladba je náročná především na souhru a možná ještě více na obstarání předmětů použitých jako hudební nástroje, jejich uspořádání a sestrojení stojanů na sestavy. Brzy asi budou studenti katedry bicích nástrojů nuceni vyučit se i v oborech konstruktér/zámečník/truhlář/provazník.

Závěrečná skladba ƒoƒo ƒe ƒoƒo (neboli „perkuse“ v eveštině) je hudební vzpomínkou Matěje Diviše a Antonína Procházky, spolužáků z pražské HAMU, na pobyt v Ghaně, kde absolvovali studijní stáž na Ghanské univerzitě v Accře. Intenzivně zde vystupovali mimo jiné s hudebníky v lokálních komunitách. Skladba přináší živý obraz tamní hudby, zpěvu, tance, bubnů všech tvarů a velikostí, barevných kostýmů, střelného prachu, bambusových fléten, divotvorného jídla, jízd v rozpadlém trotru i neskutečných zážitků z tradičních oslav a úsměvných nedorozumění s místními. Uzavírá koncert sugestivní hudební vzpomínkou na prostředí, kde rytmus není jen složkou hudební struktury, ale způsobem života.