Leopold Koželuh, pokřtěný jako Jan Antonín, studoval hudbu nejprve u velvarských kantorů, později v Praze u svého bratrance Jana Antonína Koželuha (1738–1814) a u Františka Xavera Duška (1731–1799). Shoda jmen se známým a v pražském hudebním životě etablovaným příbuzným byla možná jedním z důvodů přijetí jména Leopold, k němuž došlo na začátku sedmdesátých let. Tehdy měl mladý autor za sebou první veřejná provedení svých skladeb, především divácky žádaných baletů a pantomim. V roce 1778 odešel do Vídně, aby se mohl dál rozvíjet a uplatnit. Velmi výrazně se mu to podařilo jako klavírnímu pedagogovi, jemuž žáci (a žákyně) otevírali dveře do vyšší společnosti včetně císařského dvora. Už na počátku osmdesátých let byl Leopold Koželuh ceněnou osobností vídeňského hudebního světa, znal se například s Josephem Haydnem, Dittersdorfem, Salierim a Clementim, s představiteli české hudební emigrace a samozřejmě i s Mozartem. Během následujícího desetiletí se prosadil jako plodný skladatel, publikující nejen v Rakousku, ale také u německých firem, v Londýně, v Amsterdamu a jinde. Roku 1784 založil ve Vídni vlastní nakladatelství a zanedlouho (1792) vystoupil na post nejvyšší: získal místo dvorního skladatele a komorního kapelníka. Období po roce 1800 již nebylo pro stárnoucího a nemocného autora tak úspěšné, jeho kompoziční činnost slábla a byla konfrontována například s Beethovenem a nastupujícím romantismem, třebaže právě Koželuh zejména v klavírní a komorní tvorbě připravoval romantismu cestu.

Většinu svých symfonií v duchu vídeňského klasicismu napsal v osmdesátých letech 18. století. Vznik Symfonie č. 5 g moll (I:5) kladl Milan Poštolka, autor Koželuhova tematického katalogu, před 28. březen 1787, a to s ohledem na skladatelovu korespondenci a nakladatelské katalogy. Tisky z roku 1787 (Vídeň, Paříž), 1790 (Londýn) a dobové opisy díla svědčí o jeho rychle stoupající popularitě. Je to jediná z Koželuhových symfonií komponovaná v mollové tónině, pateticky zabarvená, třívětá, bez obvykle zařazované taneční věty (menuet). Vnější části – Allegro a Presto – mají sonátovou formu, střední věta (Adagio) formu třídílnou. Promyšlená motivicko-tematická práce činí skladbu kompaktní a výrazově působivou. Tato symfonie bývá někdy srovnávána s mladší Mozartovou Symfonií g moll č. 40 (KV 550) z roku 1788.

Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24, od Josefa Suka patří stylově do naprosto jiné doby. Suk ji napsal ještě před svým třicátým rokem, v letech 1902–1903, na hraně začínajícího dvacátého století. Po juveniliích ovlivněných Dvořákovou hudbou a po „radúzovském“ období se ve Fantazii pustil dál, aniž by předcházející inspirační zdroje zcela odmítl. S časovým odstupem a zbytečnou sebekritikou charakterizoval Fantazii v dopisu hudebnímu publicistovi Otakaru Šourkovi jako „duchaplné nic“, „hru s tóny“, kdy „dobře vyzbrojen zkušenostmi technickými a kupodivu pevnou rukou“ ovládl „tento materiál plný protiv“. Z hlediska délky a zejména technické náročnosti se skladba podobá houslovému koncertu, má však jen jednu větu s prvky sonátového cyklu, v níž se kříží různé formy, monotematismus s polytematismem a subjektivní lyrika se škálou dalších emocí (např. neklidem či rozervaností). Občas opakovaný výklad, že se zde projevuje Sukovo tušení nejasné budoucnosti (jeho manželka Otilie po porodu syna Josefa v roce 1901 onemocněla a o čtyři roky později skutečně zemřela), neobstojí. Sám skladatel vysvětloval vypjatou, baladicky expresivní atmosféru Fantazie z její hudební podstaty. V Sukově dozrávání osobním i tvůrčím jistě sehrálo důležitou roli činorodé České kvarteto, v němž jako sekundista působil, vystupoval s ním po celé Evropě a v roce 1902 oslavil první desetiletí souboru.

Svým způsobem byla s Českým kvartetem spojena také premiéra houslové Fantazie v Rudolfinu 9. ledna 1904: sólového partu se chopil primárius kvarteta Karel Hoffmann, blízký Sukův přítel už od konzervatorních studií, před Českou filharmonii se s taktovkou postavil violista kvarteta a slibně se rozvíjející dirigent Oskar Nedbal. Společně provedli interpretačně velmi náročný opus, jak dosvědčilo mnoho předních houslistů, mezi nimi vnuk skladatele, houslový virtuos Josef Suk. V tomto kontextu pak spíš úsměvně působí dedikace autografu Hugo Boettingerovi, malíři a Sukovu příteli. Prstové cvičení připsané na první stranu připomíná, že se Boettinger kdysi jako chlapec krátce učil u Suka hrát na housle, ale nikdy v tomto umění nevynikl. Tištěné vydání Fantazie bylo v roce 1905 realizováno berlínskou firmou Simrock.

A u Fritze Simrocka ještě zůstaneme: právě tento nakladatel přidělil příliš vysoké opusové číslo 76 Dvořákově Symfonii č. 5 F dur při vydání skladby v roce 1888. Jeho marketingový tah, řečeno moderním jazykem, měl vyvolat dojem, že jde o novější dílo, než jakým symfonie komponovaná v roce 1875 opravdu byla. Navíc Symfonii F dur označil za třetí, následující po symfoniích D dur, op. 60 (dnes šesté), a d moll, op. 70 (dnes sedmé), jimž však ve skutečnosti chronologicky předcházela. Antonín Dvořák ji vytvořil během šesti letních týdnů v době, kdy prožíval chvíle šťastného otcovství, a přestože jeho finanční situace nebyla nijak skvělá, mohl se již spoléhat na státní stipendium. Skladba naplňuje formu klasické symfonie novým obsahem a stojí mezi Dvořákovými ranými symfoniemi a jeho zralou symfonickou tvorbou. Pastorální charakter, který bývá tónině F dur obecně připisován, prostupuje především první větu (Allegro ma non troppo), mimo jiné díky exponovaným dřevěným dechovým nástrojům. Druhou, lyrickou větu (Andante con moto) bezprostředně střídá scherzo, náladou přirovnávané k Slovanským tancům. Dramatické závěrečné finále (Finale. Allegro molto), plné „velké inspirace“ a „mistrovské formy“ (hodnocení z anglického tisku po provedení symfonie v Crystal Palace roku 1888), představuje Dvořáka z tzv. slovanského období v tom nejlepším světle.

Premiéra Symfonie F dur se uskutečnila v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha 25. března 1879 na koncertě, který nesl výmluvný název – Slovanský. Během oněch čtyř let mezi kompozicí a uvedením symfonie se ve Dvořákově životě ledacos změnilo: první tři děti zemřely, narodila se Otilie, budoucí manželka Josefa Suka. Zahraniční premiéry se dílo dočkalo opět po další pauze a autorově revizi v nastudování Augusta Mannse (Londýn 1888). Toho se sice Dvořák osobně neúčastnil, řídil však provedení své „páté“ na několika koncertech doma i v cizině, například v programech ze své tvorby v Drážďanech (1889) či Moskvě (1890). Revidované znění symfonie je dedikováno Hansi von Bülow, výtečnému dirigentu a propagátorovi Dvořákova díla.