Česká filharmonie • John Eliot Gardiner


Vystoupení anglického dirigenta Johna Eliota Gardinera patří mezi vrcholy sezony. České filharmonii nabídl čistě český repertoár v čele s Dvořákovou 5. symfonií, do Sukovy Fantazie přizval vynikajícího Jana Mráčka. Zařazením Koželuhovy symfonie v sobě nezapře specialistu na starší hudbu.

  • Koncert z řady B
  • |
  • Délka programu 1 hod 40 min

Program

Leopold Koželuh
Symfonie č. 5 g moll (22')

Josef Suk
Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24 (23')

— Přestávka —

Antonín Dvořák
Symfonie č. 5 F dur, op. 76 (36')

Účinkující

Jan Mráček housle

John Eliot Gardiner dirigent

Česká filharmonie

 

Fotografie ilustrujicí událost Česká filharmonie John Eliot Gardiner

Rudolfinum — Dvořákova síň


Studentské vstupné

Generální zkouška

Generální zkouška


Cena od 290 do 1400 Kč Informace ke vstupenkám a kontakty

Zákaznický servis České filharmonie

Tel.: +420 227 059 227

E-mail: info@ceskafilharmonie.cz

Zákaznický servis je pro vás k dispozici v pracovní dny od 9.00 do 18.00 hod. 

 

„Antonín Dvořák patří k mým celoživotním láskám a vážím si možnosti provést tentokrát jeho přelomovou 5. symfonii, jíž se přihlásil k hlavnímu symfonickému proudu své doby. Dvořák ji napsal za necelých šest týdnů a jako by se v ní potkávalo nadšení jeho raných skladeb s mistrovstvím Dvořákovy vrcholné tvorby. Slyšíme tu Dvořáka mladistvého, nadšeného, plného života a touhy po hudebním objevování a zároveň už ve způsobu kompozice a jejím zpracování pozorujeme hotového mistra. Z čistě hudebního hlediska i z pohledu Dvořákova života je pro mne Pátá symfonie dílem zcela jedinečným a doufám, že se nám spolu s filharmoniky podaří tento výjimečný hudební zážitek přinést i vám,“ napsal Gardiner.

 

Preludium

Česká filharmonie zve všechny držitele vstupenek na setkání před koncertem. Preludia vás připraví a navnadí na program – dirigenti, sólisté nebo hudebníci z orchestru, ale i muzikologové a hudební publicisté hovoří o skladatelích a skladbách, o souvislostech a zajímavostech. Součástí jsou hudební či hudebně obrazové ukázky.

Preludia nabízí Česká filharmonie bezplatně jako bonus ke svým abonentním koncertům. Konají se od 18.30 hodin v Sukově síni. Moderují Pavel Ryjáček a Petr Kadlec.

Účinkující

Jan Mráček  housle
Jan Mráček

Jan Mráček se narodil v roce 1991 v Plzni a na housle začal hrát v 5 letech ve třídě profesorky Magdalény Mickové. Od roku 2003 studoval u profesora Jiřího Fišera, v roce 2013 absolvoval s vyznamenáním Pražskou konzervatoř a donedávna studoval na Universität für Musik und darstellende Kunst ve Vídni pod vedením koncertního mistra Vídeňské filharmonie Jiřího Pospíchala.

Již během studií nasbíral mnoho významných úspěchů a ocenění v soutěžích. Pravidelně navštěvoval kurzy Václava Hudečka, což položilo počátek dlouhé a plodné spolupráce. Mezi jeho největší soutěžní úspěchy patří 1. místo v Soutěži konzervatoří v roce 2008, vítězství na Mezinárodní soutěži Beethovenův Hradec v roce 2009; v roce 2010 se Jan Mráček stal nejmladším laureátem Mezinárodní soutěže Pražského jara a v roce 2014 získal první cenu v Mezinárodní houslové soutěži Fritze Kreislera. Předseda komise komentoval vítězství slovy: „Jan zvítězil právem. Fascinoval nás od prvního kola nejen svými technickými dovednostmi, ale také charismatickým vystupováním na scéně.“

Od roku 2011 je Jan Mráček nejmladším sólistou Symfonického orchestru Českého rozhlasu. Jako sólista vystoupil se světovými orchestry, jako jsou Royal Philharmonic Orchestra, St. Louis Symphony, Symphony of Florida, Velký symfonický orchestr P. I. Čajkovského, Kuopio Symphony Orchestra, Symfonický orchestr Rumunského rozhlasu nebo finský orchestr Lappeenranta City Orchestra. Vystupuje též s Českým národním symfonickým orchestrem, Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy FOK, Janáčkovou filharmonií Ostrava a téměř všemi českými regionálními orchestry.

Maestro Jiří Bělohlávek ho přivedl na post hostujícího koncertního mistra České filharmonie, kde od sezony 2018/2019 působí jako koncertní mistr. Byl také koncertním mistrem European Youth Orchestra na letním turné v roce 2015 pod vedením dirigentů Gianandrea Nosedy a Xiana Zhanga.

Od ledna 2008 je členem Lobkowicz Tria. S tímto klavírním triem v roce 2014 získal 3. cenu na Mezinárodní soutěži komorní hudby Antonína Dvořáka a v září téhož roku 1. cenu a cenu publika na Mezinárodní hudební soutěži Johannesa Brahmse v rakouském Pörtschachu.

V roce 2016 vydal pro švýcarské vydavatelství Onyx CD s Houslovým koncertem a dalšími Dvořákovými skladbami s klavíristou Lukášem Klánským a s Českým národním symfonickým orchestrem pod taktovkou Jamese Judda, které zaznamenalo vynikající kritický ohlas.

Jan Mráček hraje na housle italského houslaře Carla Fernanda Landolfiho vyrobené v Miláně roku 1758, které mu velkoryse zapůjčil Peter Biddulph.

V roce 2021 mu byla na Open Air koncertu České filharmonie udělena Cena Jiřího Bělohlávka.

John Eliot Gardiner  dirigent
John Eliot Gardiner

Sir John Eliot Gardiner, umělecký vedoucí souborů Monteverdi Choir, English Baroque Soloists a Orchestre Révolutionnaire et Romantique, se do myslí posluchačů zapsal jako hlavního aktér v procesu oživení zájmu o starou hudbu a průkopník historicky poučené interpretace. Jako pravidelný host předních světových orchestrů, jako jsou Londýnský symfonický orchestr, Symfonický orchestr Bavorského rozhlasu, Královský orchestr Concertgebouw a Berlínští filharmonikové, uvádí skladby od 17. do 20. století.

Šíři Gardinerova repertoáru dokazuje obsáhlý soupis oceněných nahrávek, které Gardiner pořídil pro renomovaná hudební vydavatelství se svými vlastními soubory, nebo jako host světově významných orchestrů (např. s Vídeňskými filharmoniky či Londýnským symfonickým orchestrem). Vedle renesančních a barokních skladeb tento seznam obsahuje díla W. A. Mozarta, R. Schumanna, H. Berlioze, E. Elgara nebo K. Weilla. K největším úspěchům v této oblasti patří dvě ceny Grammy, cena Diapason d’or a také fakt, že získal více cen magazínu Gramophone než jakýkoli jiný žijící umělec.

Se svými soubory Gardiner pravidelně účinkuje ve význačných světových koncertních síních (např. Lincoln Center či Royal Albert Hall) a na festivalech, jako jsou Salcburský, Berlínský a Lucernský festival. V roce 2021 se Gardiner po šedesáté objevil na BBC Proms, a to s díly G. F. Händela a J. S. Bacha; v roce 2017, kdy se konaly oslavy 450. výročí narození C. Monteverdiho, získal jeho soubor cenu Královské filharmonické společnosti a Gardiner byl magazínem Operwelt jmenován dirigentem roku.

V roli operního dirigenta se Gardiner představil ve Vídeňské státní opeře, milánské La Scale, Národní pařížské opeře, Královské opeře či florentském Teatro del Maggio Musicale. Mezi lety 1983–1988 byl uměleckým ředitelem Lyonské opery, kde založil nový orchestr. 

V roce 2013 vyšla Gardinerova kniha Music in the Castle of Heaven: A Portrait of Johann Sebastian Bach, oceněná francouzskou Prix des Muses udělovanou nadací Singer-Polignac. Mezi lety 2014 a 2017 byl Gardiner vůbec prvním prezidentem lipského BachArchivu.

Vedle řady cen spojených s jeho prací obdržel sir John Eliot Gardiner čestné doktoráty od Royal College of Music, New England Conservatory of Music, univerzit v Lyonu a Cremoně a od St Andrews and King’s College v Cambridge, kde sám studoval a kde ho poctili titulem Honorary Fellow. Stejný titul získal i od londýnské King’s College a v British Academy. Royal Academy of Music mu udělila titul Honorary Member a v roce 2008 prestižní Bach Prize. V roce 2005 získal Řád za zásluhy od německé federální vlády a o šest let později titul Čestný rytíř legie. Ve své vlasti získal roku 1990 Řád britského impéria a v roce 1998 obdržel od královny rytířský titul za služby hudbě.

Skladby

Leopold Koželuh
Symfonie č. 5 g moll

Leopold Koželuh, pokřtěný jako Jan Antonín, studoval hudbu nejprve u velvarských kantorů, později v Praze u svého bratrance Jana Antonína Koželuha (1738–1814) a u Františka Xavera Duška (1731–1799). Shoda jmen se známým a v pražském hudebním životě etablovaným příbuzným byla možná jedním z důvodů přijetí jména Leopold, k němuž došlo na začátku sedmdesátých let. Tehdy měl mladý autor za sebou první veřejná provedení svých skladeb, především divácky žádaných baletů a pantomim. V roce 1778 odešel do Vídně, aby se mohl dál rozvíjet a uplatnit. Velmi výrazně se mu to podařilo jako klavírnímu pedagogovi, jemuž žáci (a žákyně) otevírali dveře do vyšší společnosti včetně císařského dvora. Už na počátku osmdesátých let byl Leopold Koželuh ceněnou osobností vídeňského hudebního světa, znal se například s Josephem Haydnem, Dittersdorfem, Salierim a Clementim, s představiteli české hudební emigrace a samozřejmě i s Mozartem. Během následujícího desetiletí se prosadil jako plodný skladatel, publikující nejen v Rakousku, ale také u německých firem, v Londýně, v Amsterdamu a jinde. Roku 1784 založil ve Vídni vlastní nakladatelství a zanedlouho (1792) vystoupil na post nejvyšší: získal místo dvorního skladatele a komorního kapelníka. Období po roce 1800 již nebylo pro stárnoucího a nemocného autora tak úspěšné, jeho kompoziční činnost slábla a byla konfrontována například s Beethovenem a nastupujícím romantismem, třebaže právě Koželuh zejména v klavírní a komorní tvorbě připravoval romantismu cestu.

Většinu svých symfonií v duchu vídeňského klasicismu napsal v osmdesátých letech 18. století. Vznik Symfonie č. 5 g moll (I:5) kladl Milan Poštolka, autor Koželuhova tematického katalogu, před 28. březen 1787, a to s ohledem na skladatelovu korespondenci a nakladatelské katalogy. Tisky z roku 1787 (Vídeň, Paříž), 1790 (Londýn) a dobové opisy díla svědčí o jeho rychle stoupající popularitě. Je to jediná z Koželuhových symfonií komponovaná v mollové tónině, pateticky zabarvená, třívětá, bez obvykle zařazované taneční věty (menuet). Vnější části – Allegro a Presto – mají sonátovou formu, střední věta (Adagio) formu třídílnou. Promyšlená motivicko-tematická práce činí skladbu kompaktní a výrazově působivou. Tato symfonie bývá někdy srovnávána s mladší Mozartovou Symfonií g moll č. 40 (KV 550) z roku 1788.

Josef Suk
Fantazie g moll pro housle a orchestr, op. 24

Fantazie pro housle a orchestr g moll, op. 24, od Josefa Suka patří stylově do naprosto jiné doby. Suk ji napsal ještě před svým třicátým rokem, v letech 1902–1903, na hraně začínajícího dvacátého století. Po juveniliích ovlivněných Dvořákovou hudbou a po „radúzovském“ období se ve Fantazii pustil dál, aniž by předcházející inspirační zdroje zcela odmítl. S časovým odstupem a zbytečnou sebekritikou charakterizoval Fantazii v dopisu hudebnímu publicistovi Otakaru Šourkovi jako „duchaplné nic“, „hru s tóny“, kdy „dobře vyzbrojen zkušenostmi technickými a kupodivu pevnou rukou“ ovládl „tento materiál plný protiv“. Z hlediska délky a zejména technické náročnosti se skladba podobá houslovému koncertu, má však jen jednu větu s prvky sonátového cyklu, v níž se kříží různé formy, monotematismus s polytematismem a subjektivní lyrika se škálou dalších emocí (např. neklidem či rozervaností). Občas opakovaný výklad, že se zde projevuje Sukovo tušení nejasné budoucnosti (jeho manželka Otilie po porodu syna Josefa v roce 1901 onemocněla a o čtyři roky později skutečně zemřela), neobstojí. Sám skladatel vysvětloval vypjatou, baladicky expresivní atmosféru Fantazie z její hudební podstaty. V Sukově dozrávání osobním i tvůrčím jistě sehrálo důležitou roli činorodé České kvarteto, v němž jako sekundista působil, vystupoval s ním po celé Evropě a v roce 1902 oslavil první desetiletí souboru.

Svým způsobem byla s Českým kvartetem spojena také premiéra houslové Fantazie v Rudolfinu 9. ledna 1904: sólového partu se chopil primárius kvarteta Karel Hoffmann, blízký Sukův přítel už od konzervatorních studií, před Českou filharmonii se s taktovkou postavil violista kvarteta a slibně se rozvíjející dirigent Oskar Nedbal. Společně provedli interpretačně velmi náročný opus, jak dosvědčilo mnoho předních houslistů, mezi nimi vnuk skladatele, houslový virtuos Josef Suk. V tomto kontextu pak spíš úsměvně působí dedikace autografu Hugo Boettingerovi, malíři a Sukovu příteli. Prstové cvičení připsané na první stranu připomíná, že se Boettinger kdysi jako chlapec krátce učil u Suka hrát na housle, ale nikdy v tomto umění nevynikl. Tištěné vydání Fantazie bylo v roce 1905 realizováno berlínskou firmou Simrock.

Antonín Dvořák
Symfonie č. 5 F dur, op. 76

A u Fritze Simrocka ještě zůstaneme: právě tento nakladatel přidělil příliš vysoké opusové číslo 76 Dvořákově Symfonii č. 5 F dur při vydání skladby v roce 1888. Jeho marketingový tah, řečeno moderním jazykem, měl vyvolat dojem, že jde o novější dílo, než jakým symfonie komponovaná v roce 1875 opravdu byla. Navíc Symfonii F dur označil za třetí, následující po symfoniích D dur, op. 60 (dnes šesté), a d moll, op. 70 (dnes sedmé), jimž však ve skutečnosti chronologicky předcházela. Antonín Dvořák ji vytvořil během šesti letních týdnů v době, kdy prožíval chvíle šťastného otcovství, a přestože jeho finanční situace nebyla nijak skvělá, mohl se již spoléhat na státní stipendium. Skladba naplňuje formu klasické symfonie novým obsahem a stojí mezi Dvořákovými ranými symfoniemi a jeho zralou symfonickou tvorbou. Pastorální charakter, který bývá tónině F dur obecně připisován, prostupuje především první větu (Allegro ma non troppo), mimo jiné díky exponovaným dřevěným dechovým nástrojům. Druhou, lyrickou větu (Andante con moto) bezprostředně střídá scherzo, náladou přirovnávané k Slovanským tancům. Dramatické závěrečné finále (Finale. Allegro molto), plné „velké inspirace“ a „mistrovské formy“ (hodnocení z anglického tisku po provedení symfonie v Crystal Palace roku 1888), představuje Dvořáka z tzv. slovanského období v tom nejlepším světle.

Premiéra Symfonie F dur se uskutečnila v Praze pod taktovkou Adolfa Čecha 25. března 1879 na koncertě, který nesl výmluvný název – Slovanský. Během oněch čtyř let mezi kompozicí a uvedením symfonie se ve Dvořákově životě ledacos změnilo: první tři děti zemřely, narodila se Otilie, budoucí manželka Josefa Suka. Zahraniční premiéry se dílo dočkalo opět po další pauze a autorově revizi v nastudování Augusta Mannse (Londýn 1888). Toho se sice Dvořák osobně neúčastnil, řídil však provedení své „páté“ na několika koncertech doma i v cizině, například v programech ze své tvorby v Drážďanech (1889) či Moskvě (1890). Revidované znění symfonie je dedikováno Hansi von Bülow, výtečnému dirigentu a propagátorovi Dvořákova díla.

To nejlepší z Rudolfina


5x do roka přímo do vašeho e-mailu.
Přidejte se k 9500+ čtenářů.

Váš e-mail je u nás v bezpečí. Odhlášení na jeden klik.

Zavřít
Tak copak vás zajímá?