Stefano Barneschi, rodák z Milána ale s pevnými kořeny v Toskánsku, hru na housle studoval na milánské Civica Scuola di Musica pod vedením Carla de Martiniho a studia završil v roce 1991. Ve stejném roce se stal členem mladého ansámblu Il Giardino Armonico, čímž nastartoval úspěšnou kariéru plnou vystoupení po celém světě, na prestižních festivalech a s těmi nejlepšími hudebníky, jako jsou Isabelle Faust, Viktoria Mullova, Patricia Kopačinskaja, Giuliano Carmignola, Christophe Coin, Giovanni Sollima, Cecilia Bartoli či Julia Ležněva. V roce 2001 se stal koncertním mistrem tohoto ansámblu.

Posléze dostal příležitost vést mnohé ansámbly specializované na hru na historické nástroje; zmiňme Anima Eterna Brugge, Orquesta Barroca de Sevilla, La Scintilla, I Barocchisti, Il Pomo dʼOro či La Divina Armonia. Coby koncertní mistr pravidelně vystupuje s basilejským Komorním orchestrem a ve stejné roli debutoval v roce 2019 s milánským Orchestra del Teatro alla Scala při provedení Händelova Julia Caesara dirigovaném Giovannim Antoninim.

Teldec, Naïve, Decca, Deutsche Harmonia Mundi, Winter&Winter, Passacaille, Amadeus a Alpha jsou jen některá hudební vydavatelství, pro něž natáčel.

Hraje na housle z dílny Giacinta Santagiuliany vyrobené v roce 1830.

Giovanni Antonini se narodil v Miláně; studoval na tamní Civica Scuola di Musica a také na ženevské Centre de Musique Ancienne. Je zakládajícím členem barokního ansámblu Il Giardino Armonico, který vede od roku 1989. Jako dirigent a sólista (zobcová flétna i flauto traverso) s tímto souborem vystoupil na pódiích v Evropě, Spojených státech, Kanadě, Jižní Americe, Austrálii, Japonsku a Malajsii. Mimo to zastává post hudebního ředitele polského festivalu Wratislavia Cantans, jakož i pozici hlavního hostujícího dirigenta salcburského Mozarteum Orchester a basilejského Kammerorchester.

Spolupracoval s mnoha špičkovými umělci, jako jsou Cecilia Bartoli, Kristian Bezuidenhout, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust, Sol Gabetta, Sumi Jo, Viktoria Mullova, Katia a Marielle Labèque, Emmanuel Pahud a Giovanni Sollima. Pro svou vytříbenou a inovativní interpretaci je častým hostem u Berlínských filharmoniků, orchestru amsterdamského Concertgebouw, curyšského Tonhalle, v salcburském Mozarteu, orchestru lipského Gewandhausu či Londýnského a Chicagského symfonického orchestru.

Z jeho operních produkcí jmenujme Händelova Julia Caesara v Egyptě a Belliniho Normu s Cecilií Bartoli na Salcburském festivalu, Händelova Orlanda v divadle Theater an der Wien, Mozartova Idomenea v curyšském Opernhausu, Così fan tutte v La Scale a minulou sezonu se vrátil do Theater an der Wien s Cavalieriho Rappresentatione di Anima, et di Corpo. V této sezoně vystoupí kromě České filharmonie s Bamberskými symfoniky (Haydnovo Stvoření), s berlínským Deutsches Symfonie-Orchester (Pugnaniho Wertherovi) a s Chicagským symfonickým orchestrem.

Se souborem Il Giardino Armonico nahrál množství instrumentálních děl Vivaldiho, J. S. Bacha (Braniborské koncerty), Bibera a Lockea. Pro vydavatelství Naïve pak Vivaldiho operu Ottone in Villa a pro firmu Decca dvoudílné album Händelových děl se zpěvačkou Julií Ležněvovou. Četné nahrávky vydal i u Alpha Classics (Outhere Music Group), jako například album La Morte della Ragione, ve kterém projevil svůj zájem o hudbu renesance kolekcemi instrumentální hudby z šestnáctého a sedmnáctého století. S basilejským Komorním orchestrem natočil kompletní Beethovenovy symfonie a CD flétnových koncertů s Emmanuelem Pahudem nazvané Revoluce.

Antonini je hudebním ředitelem projektu Haydn 2032, který si společně s basilejským Komorním orchestrem a souborem Il Giardino Armonico klade za cíl nahrát a provést všechny symfonie Josepha Haydna ke třístému výročí narození tohoto autora. Prvních dvanáct dílů bylo vydáno na značce Alpha Classics a v plánu je vydat po dvou dalších každý následující rok.

Když se v novodobé historii České filharmonie začaly činit první edukační krůčky, objevila se v roce 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. A kdo by je hrál? No přece Česká filharmonie! Jenže ouha… vytížení filharmoniků bylo tak velké, že účast na takových koncertech nepřipadala v úvahu. A tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr, těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě. Fungovalo to báječně, protože studentští posluchači viděli na pódiu svoje vrstevníky, kteří pro tyto koncerty přijali název Český studentský orchestr. Tito hudebníci spříznění láskou k hudbě nastudovali v letech 2006–2010 pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebněvzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nazvaného nově Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků – převážně studentů hudebních škol, ať už gymnázií, konzervatoří či akademií – pravidelnou možnost zkoušet a koncertně provádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkuje na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie spolu s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro, které byly hudební oslavou Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí“. Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ Tato slova jsou příjemná a lichotivá, ale znamenají taky obrovský závazek všech mladých hudebníků, pokud jde o budoucnost. Udržet se v pilné a poctivé přípravě, maximálním pozorném soustředění a v síle společného napojení, to mají v rukou každý zvlášť a všichni dohromady. Na podzim 2020 se stihly odehrát jen dva koncerty s Josefem Špačkem ve dvojroli sólisty a dirigenta. „Moc rád bych s nimi zase někdy spolupracoval, byli tak pozorní a milí! Opravdu mě to s nimi neuvěřitelně bavilo,“ říkal následně Josef Špaček.

Rok 1788 byl pro dvaatřicetiletého Wolfganga Amadea Mozarta plný ztrát a zklamání. Po návratu z Prahy sice získal vytoužené místo u císařského dvora, nestal se však dvorním skladatelem, ale jen garantem komorní hudby, s méně než polovičním platem. Místo dvorního skladatele zůstalo až do Mozartovy smrti ve Vídni neobsazeno. Jeho pražskou operu Don Giovanni Vídeň přijala vlažně a ani o jeho další skladby nebyl zájem, což přineslo finanční potíže. Mozart proto během léta složil hned tři velké symfonie, které se nakonec staly jeho posledními: Es dur, K 543, g moll, K 550, a C dur, K 551. O důvodu jejich vzniku se spekuluje – možná měl Mozart v úmyslu je vydat tiskem u nakladatelství Artaria, kde krátce před tím vyšly Haydnovy Pařížské symfonie, snad vkládal naději do uvažované cesty do Londýna, kde by se těmito symfoniemi mohl dobře uvést. Jisté je, že všechny tři byly brzy po Mozartově smrti přijaty velmi kladně a staly se pro dobovou kritiku fenoménem symfonické hudby.

Symfonii g moll udělil Mozart při dokončení 25. července 1788 číslo 40 a následně v Köchelově chronologickém seznamu obdržela číslo 550. Je velice originální ve svém náboji a nekonvenčnosti, odrážející se mimo jiné i ve volbě tóniny – v rámci dobové estetiky odpovídal tónině i charakter skladby. Mozart napsal jen dvě mollové symfonie (obě v g moll, proto tato bývá označována jako „Velká“) a pak už jen dva mollové klavírní koncerty. Zároveň se v symfonii odrážejí prvky hnutí známého jako Sturm und Drang (Bouře a vzdor), které vyzdvihovalo silné emoce. Má i instrumentální odlišnosti – nejsou zde předepsané jinak běžné trubky a tympány a pak také Mozart do její definitivní verze připsal dva stále ne běžné party klarinetů.

Úvodní věta nezačíná tradičně v plné harmonii, ale pouhým tichým doprovodem hlubších smyčců, které čekají na vzdychavou až naříkavou melodii houslí a vytvářejí jí po celou větu nenápadný doprovodný podkres. Druhé téma je kontrastně durové a chromatické, rozdělené mezi smyčce a dechy. V repríze je pak uvedeno v moll. Symfonie překvapuje i ve svém dalším vývoji. Na pozadí zdánlivě monotónního začátku druhé věty se začne odehrávat jemná a napínavá hra akcentů a melodických kontrastů, v níž hrají důležitou roli zvukové barvy dechových nástrojů. Obvykle lehký, světlý menuet je zatěžkaný, pouze trio přináší krátkou úlevu. Chromatické je i finále, jehož hlavní téma vychází z rozloženého akordu smyčců. Jen málo děl klasicismu ukazuje tak jako Symfonie g moll přímou cestu směrem k romantismu 19. století.

O dva týdny později, 10. srpna 1788, si Mozart poznamenal do vlastnoručního seznamu skladeb: „Symfonie. 2 housle, 1 flétna, 2 hoboje, 2 fagoty, 2 horny, 2 trubky, tympány, violy a basy.“ Jeho úplně poslední symfonické dílo tvoří kontrast k rozervané a zádumčivé Symfonii g moll – je náladově projasněné a tenduje k monumentalitě. Díky mohutné čtvrté větě se mu začalo říkat „symfonie se závěrečnou fugou“. Allgemeine Musikalische Zeitung z roku 1808 uvádí, že dílo v Lipsku je nyní „mezi místními milovníky umění natolik oblíbené, že jim ji nelze upřít ani jeden rok.“ Zvláštní úctě se Symfonie C dur č. 41, K 551, těšila i v Londýně, kde bylo vydání její partitury v roce 1810 provázeno heslem „nejvyšší triumf instrumentální kompozice“. Dalším a trvalým přízviskem je „Jupiter“. Poprvé se objevilo v programu hudebního festivalu v Edinburgu v říjnu 1819 a poté v Londýně na koncertě Královské filharmonie i v recenzi na něj. Nejpravděpodobněji ho k symfonii připojil londýnský houslista a hudební podnikatel Johann Peter Salomon, aby připodobněním k nejvyššímu římskému bohovi vyzdvihl kvality skladby. A název už jí zůstal.

Hlavní téma první věty obsahuje dva vzájemně kontrastní motivy: energický ve forte celého orchestru a melodičtější v pianu smyčců. Druhé téma přinášejí housle a viola a po forte celého orchestru následuje téma třetí. Začátek druhé věty je prostoupen vnitřním klidem a jasem – a přesto z celé symfonie pouze v této větě nalezneme náznak stínu tak typického pro Symfonii g moll. Objevuje se v druhém tématu, jehož znakem jsou tónina c moll a znepokojivý rytmus houslí. Housle mají v celé větě předepsána dusítka, která změkčují jejich zvuk. Jemný menuet rámuje trio, postavené na kontrastu hravého úvodu s energickým středním dílem. Čtvrtá věta patří k nejpozoruhodnějším z Mozartovy hudby vůbec – je to pravděpodobně poprvé v historii symfonie, kdy má poslední věta stejnou, nebo snad větší závažnost než věta první. Navíc zde skladatel předvádí neuvěřitelnou syntézu starého s novým, spojení fugy se sonátovou formou, „učené“ polyfonie s „galantní“ homofonií, baroka s klasicismem. Hned na začátku hrají druhé housle hlavní téma, které je dále zpracováno jako fuga – přebírají ho postupně první housle, violy a violoncella. Mozart však uvádí celkem čtyři témata a vzájemně je kombinuje! A navíc všechno kontrapunktické mistrovství se odehrává na přehledném základu sonátové formy. Ne nadarmo je Symfonie Jupiter považována za vrchol symfonické tvorby 18. století.

Životní a profesní pouť magdeburského rodáka Georga Philippa Telemanna by se v dnešní mediální době těšila bezesporu obrovské pozornosti a popularitě. Vždyť i v 18. století to stačilo na věhlas největšího žijícího skladatele, a to byl současníkem Bacha nebo Händela. Byl ve všem naprostým samoukem, neboť jeho ovdovělá matka nepokládala vzdělání za důležité. Bez jakékoli podpory se naučil hrát na flétnu, housle, violu da gamba, hoboj, pozoun, kontrabas a různé klávesové nástroje a sám pronikl i do tajů hudební tvorby. Ve dvaceti letech odešel do Lipska studovat práva, ale toto město v něm vzbudilo spíše další touhu být hudebníkem. Hned během prvního roku se stal ve svatotomášském kostele pomocníkem varhaníka Johanna Kuhnaua, varhaníkem v univerzitní kapli a reorganizoval studentské collegium musicum na výkonný orchestr pořádající veřejné koncerty. Lipská samospráva ho proto jmenovala ředitelem místního operního divadla, pro které pak napsal rychle za sebou čtyři opery. O pár let později už ale Telemanna nacházíme na kapelnickém postu ve slezském Sorau (nyní polské Żary), kde poznal polskou a moravskou hudbu, poté u dvora v Eisenachu a v roce 1712 se stal chrámovým kapelníkem a ředitelem městské hudby ve Frankfurtu nad Mohanem. Nakonec zakotvil v Hamburku – od roku 1721 až do své smrti zde byl městským hudebním ředitelem. Tato prestižní funkce zahrnovala starost o hudební náplň v pěti hlavních kostelech a o provoz hamburské opery, hlavní kantorské místo na proslulé škole Johanneum, řízení studentského collegia musica a organizaci veřejných koncertů.

Všechny tyto povinnosti souvisely se zabezpečováním repertoáru, a proto se stal Telemann jedním z nejplodnějších skladatelů hudební historie vůbec (vytvořil mimo jiné 31 ročníků kantát – pro každou neděli jinou). Měl obdivuhodný přehled o dobových kompozičních stylech a dokázal napodobit jak ten italský, tak francouzský (i když téměř neopustil území dnešního Německa). Jejich kombinací vytvořil styl, obvykle nazývaný smíšený nebo také německý. Jeho skladby vynikají originální melodikou, pestrou harmonií, vzletným rytmem a nápaditou orchestrací. Desítky jeho skladeb tehdy vyšly tiskem a hrály se po celém Německu. Brzy po jeho smrti však došlo k radikální změně stylu, tak jak ho známe z tvorby Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta, v 19. století byla objevena tvorba Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela a teprve o století později byla znovu oceněna i hudba Telemannova.

Georg Philipp Telemann napsal také řadu instrumentálních koncertů: šest houslových, dva violové, osm hornových, pět trubkových, dva pro chalumeaux, šest hobojových, jeden fatogový, pět pro zobcovou a čtyři pro příčnou flétnu. V roce 1725 vznikl Koncert C dur pro altovou zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, který vykazuje především italský vliv. Koncerty pro „flauto dolce“, jak se v italštině nazývá zobcová flétna, byly doménou místních Telemannových současníků, v čele s Antoniem Vivaldim.