Životní a profesní pouť magdeburského rodáka Georga Philippa Telemanna by se v dnešní mediální době těšila bezesporu obrovské pozornosti a popularitě. Vždyť i v 18. století to stačilo na věhlas největšího žijícího skladatele, a to byl současníkem Bacha nebo Händela. Byl ve všem naprostým samoukem, neboť jeho ovdovělá matka nepokládala vzdělání za důležité. Bez jakékoli podpory se naučil hrát na flétnu, housle, violu da gamba, hoboj, pozoun, kontrabas a různé klávesové nástroje a sám pronikl i do tajů hudební tvorby. Ve dvaceti letech odešel do Lipska studovat práva, ale toto město v něm vzbudilo spíše další touhu být hudebníkem. Hned během prvního roku se stal ve svatotomášském kostele pomocníkem varhaníka Johanna Kuhnaua, varhaníkem v univerzitní kapli a reorganizoval studentské collegium musicum na výkonný orchestr pořádající veřejné koncerty. Lipská samospráva ho proto jmenovala ředitelem místního operního divadla, pro které pak napsal rychle za sebou čtyři opery. O pár let později už ale Telemanna nacházíme na kapelnickém postu ve slezském Sorau (nyní polské Żary), kde poznal polskou a moravskou hudbu, poté u dvora v Eisenachu a v roce 1712 se stal chrámovým kapelníkem a ředitelem městské hudby ve Frankfurtu nad Mohanem. Nakonec zakotvil v Hamburku – od roku 1721 až do své smrti zde byl městským hudebním ředitelem. Tato prestižní funkce zahrnovala starost o hudební náplň v pěti hlavních kostelech a o provoz hamburské opery, hlavní kantorské místo na proslulé škole Johanneum, řízení studentského collegia musica a organizaci veřejných koncertů.

Všechny tyto povinnosti souvisely se zabezpečováním repertoáru, a proto se stal Telemann jedním z nejplodnějších skladatelů hudební historie vůbec (vytvořil mimo jiné 31 ročníků kantát – pro každou neděli jinou). Měl obdivuhodný přehled o dobových kompozičních stylech a dokázal napodobit jak ten italský, tak francouzský (i když téměř neopustil území dnešního Německa). Jejich kombinací vytvořil styl, obvykle nazývaný smíšený nebo také německý. Jeho skladby vynikají originální melodikou, pestrou harmonií, vzletným rytmem a nápaditou orchestrací. Desítky jeho skladeb tehdy vyšly tiskem a hrály se po celém Německu. Brzy po jeho smrti však došlo k radikální změně stylu, tak jak ho známe z tvorby Josepha Haydna a Wolfganga Amadea Mozarta, v 19. století byla objevena tvorba Johanna Sebastiana Bacha a Georga Friedricha Händela a teprve o století později byla znovu oceněna i hudba Telemannova.

Georg Philipp Telemann napsal také řadu instrumentálních koncertů: šest houslových, dva violové, osm hornových, pět trubkových, dva pro chalumeaux, šest hobojových, jeden fatogový, pět pro zobcovou a čtyři pro příčnou flétnu. V roce 1725 vznikl Koncert C dur pro altovou zobcovou flétnu, smyčce a basso continuo, který vykazuje především italský vliv. Koncerty pro „flauto dolce“, jak se v italštině nazývá zobcová flétna, byly doménou místních Telemannových současníků, v čele s Antoniem Vivaldim.

Stefano Barneschi, rodák z Milána ale s pevnými kořeny v Toskánsku, hru na housle studoval na milánské Civica Scuola di Musica pod vedením Carla de Martiniho a studia završil v roce 1991. Ve stejném roce se stal členem mladého ansámblu Il Giardino Armonico, čímž nastartoval úspěšnou kariéru plnou vystoupení po celém světě, na prestižních festivalech a s těmi nejlepšími hudebníky, jako jsou Isabelle Faust, Viktoria Mullova, Patricia Kopačinskaja, Giuliano Carmignola, Christophe Coin, Giovanni Sollima, Cecilia Bartoli či Julia Ležněva. V roce 2001 se stal koncertním mistrem tohoto ansámblu.

Posléze dostal příležitost vést mnohé ansámbly specializované na hru na historické nástroje; zmiňme Anima Eterna Brugge, Orquesta Barroca de Sevilla, La Scintilla, I Barocchisti, Il Pomo dʼOro či La Divina Armonia. Coby koncertní mistr pravidelně vystupuje s basilejským Komorním orchestrem a ve stejné roli debutoval v roce 2019 s milánským Orchestra del Teatro alla Scala při provedení Händelova Julia Caesara dirigovaném Giovannim Antoninim.

Teldec, Naïve, Decca, Deutsche Harmonia Mundi, Winter&Winter, Passacaille, Amadeus a Alpha jsou jen některá hudební vydavatelství, pro něž natáčel.

Hraje na housle z dílny Giacinta Santagiuliany vyrobené v roce 1830.

Rodák z Milána Giovanni Antonini je už řadu let světově uznáván pro svůj inovativní a vybroušený přístup k provádění zvláště barokního a klasicistního repertoáru, který zároveň plně respektuje veškeré zákonitosti historicky poučené interpretace. Cesta staré hudby však nebyla na počátku jeho studií první volbou. Na konzervatoř se původně hlásil na housle a pouze díky neúspěchu u přijímacích zkoušek začal nakonec studovat zobcovou flétnu, kterou mimo jiné také nástrojově ovládal. Právě díky studiu flétny na Civica Scuola di Musica pak Antonini plně objevil svět barokní hudby. Navíc, jak sám vzpomíná, bylo velkou výhodou, že jako flétnista specializující se na historickou interpretaci tehdy neměl moc uměleckých vzorů, o které by se mohl opřít a „jednoduše kopírovat“ (vždyť v 80. letech byl tento svět ještě stále v plenkách), a tak si své interpretační přístupy musel hledat sám. Oporou mu bylo dále studium na Centre de Musique Ancienne v Ženevě, ale ono nutkání proniknout do hudby opravdu do hloubky a vytvořit si tak svůj vlastní jazyk, dnes tolik oceňovaný pro svou jedinečnost, ho neopustilo.

V roce 1985 založil svůj vlastní barokní ansámbl Il Giardino Armonico, se kterým dodnes vystupuje po celém světě ve dvojroli sólisty (ať už na zobcovou, nebo barokní příčnou flétnu) a dirigenta. Celkově snad nejambicióznější projekt, do kterého se pustili před několika lety ještě spolu s Basilejským komorním orchestrem, si klade za cíl natočit kompletní symfonie Josepha Haydna, a to do roku 2032, tedy třístého výročí skladatelova narození. Projekt Haydn2032, jehož je Antonini uměleckým ředitelem, je odvážný nejen svým rozsahem – Haydn napsal 107 symfonií, takže je třeba vydat 2 CD se třemi až čtyřmi symfoniemi na každém za rok! – ale také kvůli interpretačním zapeklitostem Haydnovy hudby. „Haydna je velice těžké provést dobře, protože mnohé z interpretačních cest mohou vyznít nudně. Ale Haydn není nudný, jedná se jenom o to najít klíč k té správné interpretaci,“ vysvětluje Antonini. Dosud vyšlo 14 CD (poslední v září tohoto roku) a jak už nahraný, tak zkoušený či připravovaný Haydnův symfonický repertoár ovlivňuje i dramaturgii Antoniniho koncertů posledních let.

 Antonini však nezapomíná ani na další zářná jména 16. až 18. století, jejichž skladby nahrál s Il Giardino Armonico (mj. i dnes prováděný Vivaldiho koncert) nebo koncertně provedl s významnými orchestry, jako jsou Berlínští filharmonikové, Orchestr amsterdamského Concertgebouw či Londýnský symfonický orchestr, a věhlasnými sólisty (Cecilia Bartoli, Giuliano Carmignola, Isabelle Faust či Katia a Marielle Labèque). Věnuje se i opeře; v posledních letech jsme ho mohli spatřit například v milánské La Scale (Giulio Cesare), v Operním domě v Curychu (Idomeneo) nebo v Theater an der Wien (Rappresentatione di Anima, et di Corpo). Je též uměleckým ředitelem polského hudebního festivalu Wratislavia Cantans a hlavním hostujícím dirigentem Basilejského komorního orchestru.

V rámci prvních edukačních krůčků v novodobé historii České filharmonie se objevila roku 2006 – ještě za ředitele Václava Riedlbaucha – myšlenka na pořádání symfonických koncertů pro studentské publikum, tedy pro novou generaci posluchačů. Tak se do hry dostal tehdejší Pražský studentský orchestr (pro tyto účely přejmenovaný na Český studentský orchestr), těleso s dlouholetou tradicí mladistvého a nadšeného přístupu k hudbě vedené Mirkem Škampou a Martinou Jesenskou. Pod vedením dirigenta Marka Ivanoviće nastudovali mladí hudebníci v letech 2006–2010 mimo jiné Janáčkovu Sinfoniettu, Dvořákovu Novosvětskou symfonii, Violoncellový koncert a Te Deum, Musorgského Obrázky z výstavy či Prokofjevovy suity z baletu Romeo a Julie.

Když se po nástupu nového managementu v roce 2011 výrazně rozrostla hudebně vzdělávací činnost České filharmonie, byla to příležitost i pro oživení činnosti studentského orchestru, nově nazvaného Česká studentská filharmonie. Její myšlenkou je dávat nastupující generaci hudebníků pravidelnou možnost zkoušet a uvádět velká díla světové symfonické, koncertantní i vokálně instrumentální tvorby. Postupem času převážila snaha o budování stálého orchestru, který bude své členy podporovat ve zdokonalování umění souhry a ve vytváření dlouhodobých vztahů a porozumění. Čeští studentští filharmonici fungují i jako „světlonošové“ ve vztahu ke svým vrstevníkům, kterým ukazují, že mladí lidé mohou klasická hudební díla milovat a zapáleně předávat ostatním.

Od sezony 2013/2014 těleso pravidelně účinkovalo na koncertech filharmonického vzdělávacího cyklu Čtyři kroky do nového světa (pod taktovkou Marka Ivanoviće), při koncertech Tučňáci v Rudolfinu (s Vojtěchem Jouzou) a Kdo se bojí filharmonie? (s Ondřejem Vrabcem). V dubnu 2019 vystoupila Česká studentská filharmonie s Idou Kelarovou a pěveckým sborem Čhavorenge při koncertech Šun Devloro při příležitosti Mezinárodního dne Romů. V listopadu orchestr 2019 zahrál pod taktovkou Roberta Kružíka na Koncertě ke Dni studentstva – za účasti Joachima Gaucka a Petra Pitharta.

V červnu 2020 přijel do Prahy dirigent Simon Rattle a prosadil si, že nechce dirigovat jen Českou filharmonii, ale také „nějaký orchestr mladých lidí.“ Když padla volba na Českou studentskou filharmonii, byla to pro její členy obrovská výzva. Sira Simona práce s mladými hudebníky těšila a nešetřil chválou: „Česká studentská filharmonie mi připomíná orchestr Verbierského festivalu, který tvoří nejlepší studenti hudby z celého světa vedení hráči z Metropolitní opery. Až na takové jsou úrovni.“ V únoru 2021 Česká studentská filharmonie poprvé vystoupila pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova na televizním koncertu „A přece se učí.“

V sezonách 2022/2023 a 2023/2024 debutovala Česká studentská filharmonie v rámci abonentních koncertů České filharmonie s dirigenty Semjonem Byčkovem, Giovannim Antoninim a Jakubem Hrůšou. V cyklu „Kroky do nového světa“ uvedli mladí hudebníci pod taktovkou Marka Ivanoviće díla Bizeta, Griega, Smetany, Vivaldiho, Piazzoly, Musorgského a dalších.