Miroslav Vilímec

Nástroj
housle

Členem České filharmonie
od října 1982

Účinkuje v souborech
Harmonia Praga

„Stále držím své tempo – Allegro.“

Houslista Miroslav Vilímec za svou dlouhotrvající kariéru spolupracoval s řadou významných dirigentů, hudebníků a má za sebou množství nahrávek. Na housle začal hrát v šesti letech pod vedením své matky, houslistky a pedagožky Ilony Vilímcové, která ho dovedla až k přijímacím zkouškám na HAMU. „Díky matce, která byl sama výbornou houslistkou, jsem v začátku získal správné technické základy hry, což mi umožnilo další vývoj i bez namáhavého každodenního cvičení, na které jsem tehdy rozhodně neměl čas,“ dodává Vilímec, který po základní škole nastoupil na Střední ekonomickou školu v Klatovech. V průběhu tohoto středoškolského studia však také dojížděl do Prahy na konzultace k prof. Václavu Snítilovi, u něhož poté studoval na HAMU. Bezprostředně po jejím absolvování, tedy v roce 1982, nastoupil do České filharmonie, kde od roku 1992 zastával pozici koncertního mistra.

Právě úspěšné absolvování konkurzu do toho předního českého orchestru považuje za jeden z nejdůležitějších momentů své kariéry. Vzpomíná však i na svůj první recitál v Rudolfinu, na kterém ho doprovodil Alfréd Holeček, svého času korepetitor legendárního houslisty Jana Kubelíka. Právě Kubelíkův Houslový koncert B dur také Vilímec provedl v roce 1994 pod taktovkou Václava Neumanna a za osobní přítomnosti Rafaela Kubelíka v sále. S Českou filharmonií ho ale váží i další významná sólová vystoupení, jako například koncerty C. Saint-Saënse, W. A. Mozarta, N. Paganiniho, Sukova Fantazie, Lalova Španělská symfonie, včetně nahrávky houslového koncertu Viléma Petrželky.

„Každý dirigent a každý program přináší něco nového, co obohacuje,“ sdílí své orchestrální zkušenosti Vilímec a dodává, že má nejraději dirigenty, kteří „jsou spontánně muzikální a přenáší svoje zaujetí hudbou na orchestr i při zkouškách. I při snaze o technickou dokonalost totiž nelze zapomínat na živý proud hudby, kterému je i při zkouškách třeba dát průchod.“ Jako orchestrálnímu hráči mu utkvěly v mysli především dva koncerty: provedení Beethovenovy 9. symfonie s Leonardem Bernsteinem a Smetanovy Mé vlasti s Rafaelem Kubelíkem. V hudebně-stylových preferencích není vyhraněný: „Mám rád hudbu od baroka až po 20. století, která je dobrá, má svoji logiku a vznítí nějaké emoce,“ říká, ale přiznává, že přece jen nejbližší je mu hudba romantismu.

Kromě recitálů s klavírem se věnuje i jiným nástrojovým kombinacím, hraje např. s akordeonistkou Jarmilou Vlachovou či s harfenistkami Janou Bouškovou, Kateřinou Englichovou a Zbyňkou Šolcovou. Je také předsedou Společnosti Jana Kubelíka, která se stará o šíření odkazu tohoto i dalších českých houslistů minulosti, o nichž také vydal řadu článků v hudebních časopisech. S klavírním doprovodem svého bratra Vladislava Vilímce natočil všech šest Kubelíkových houslových koncertů a o životě a kariéře tohoto legendárního houslisty plánuje napsat objemnou monografii.

Vedle interpretační činnosti či organizace hudebního života se nevzdává ani dalších životních radostí. Velice rád sportuje (především stolní tenis, tenis nebo florbal) a závodně hraje šachy v krajském přeboru Plzeňského kraje. „Rád pořád něco dělám a nerad odpočívám,“ přiznává.