Slyšet/Vidět

„Tvorba díla byla založena na spojení konceptuální myšlenky s dojmy z melodie. Abstraktní kompozice byly vytvořeny pomocí generativní grafiky, aby vyjádřily dynamiku a hloubku. 
Vizuální dílo je cestou řekou z dvou perspektiv: "nad vodou" — hudby, kterou slyšíme, a "pod vodou" — perspektivy vnímání skladatele, který v okamžiku tvorby díla již ztratil sluch. Tok začíná jednou kapkou a postupně se spojuje s Černým potokem v divokou řeku. 
Během "cesty" se otevírají krajiny, které se postupně transformují do obrazu autora a synchronizují se pouze v tichu.“

„Ve své práci často spojuji různé techniky a barvy, což se mi ukázalo i v ukázce Jany Vöröšové "Lunapark, III. Střelnice". Střelnice pro mě vždy symbolizovala místo, kde se mísí chaos, zábava a náročnost života, stejně jako kontrasty mezi křehkostí a hrubostí. Rychlost, nebezpečí i krása lunaparku jsou pro mě metaforou pro různé aspekty existence. V audiovizuálním návrhu jsem použil akrylovou malbu na plátně a vytvořil přes 40 samostatných scén. Každá malba reaguje na tóny a nástroje hudby, což evokuje rychlost a dynamiku života na Střelnici. Můj záměr byl ukázat kontrast mezi dramatickým chaosem a čistotou okamžiků krásy. V návrhu se zaměřuji na animaci, která rozproudí malby a tahy štětcem, čímž podtrhne napětí, ale i klidné momenty.  Důraz kladu na odkaz české klasické hudby a její propojení s příběhem.“

„Proces tvorby vycházel z inspirace skladbou „Suita rustica“. Fascinovalo mě, jak hudba dokáže evokovat rytmus a pohyb venkovského života a vytvářenímnových moderních měst, což jsem dávala do kontrastu s tématy městského rozpadu a chaosu. Pracovala jsem s hudební rytmikou a melodií, které jsem přetvořila do dynamických vizualizací rozpadu a šumu. Fragmentace a rozpad se staly klíčovými prvky, jež odrážely devastaci městského prostoru. Paralely mezi hudební strukturou a městskou fragmentací byly ústředním bodem vizualizací, které jsem vytvářela pomocí kódu.“

„Při návrhu vizuálního konceptu jsem se snažil především o doslovnou vizualizaci hudby, což je přístup, který jako VJ obvykle používám. Mám rád, když vizuály přímo odpovídají tomu, co se v hudbě odehrává, a aplikovat tento přístup na klasickou skladbu bylo pro mě novou, ale velmi zajímavou zkušeností, protože klasická hudba je bohatá na dynamiku a strukturu. Vizuály kombinují živě generované vzory vytvářené pomocí vizuálního syntezátoru, které prochází analogovými glitch procesory a následně jsem je digitalizoval s dithering efektem, který přináší pocit neustále se měnícího vesmíru. V rámci spojení minulosti a budoucnosti jsem přidal AI generované záběry míst, která byla pro Bohuslava Martinů klíčová. Celkově jsou vizuály převážně černobílé, aby nechávaly prostor hudbě mluvit za sebe, s barevnými prvky použitými jen k podtržení důležitých momentů.“

„Dílo je inspirováno hudbou českého skladatele Jana Rychlíka, konkrétně jeho skladbou "Africký cyklus III". Využívá pohyblivého pointcloudu, což je dynamická forma zobrazování datových bodů v prostoru. Pointcloud se v tomto případě mění a přizpůsobuje podle výšek a hloubek hudební skladby. Když hudba stoupá, pointcloud se roztahuje a rozjasňuje; když klesá, smršťuje se a tmavne. Zárověn jsem v rámci celé skladby ovládal pomocí playstation kontroleru přednastavené body point cloudu intuitivně.  
Tato práce zdůrazňuje časovou povahu média tím, že propojuje zvukové a vizuální složky v reálném čase. Intuitivně přizpůsobuji proporce a intenzitu projekce emocionálnímu působení skladby. Rychlíkova hudba má unikátní schopnost jít pod povrch afrických rytmů a zvuků, čímž vytváří hluboký emocionální a kulturní kontext. Tento aspekt jeho tvorby mě velmi zaujal a inspiroval mě k vytvoření díla, které by vizuálně zachytilo a interpretovalo tyto hudební nuance.“

„Skladba Suita Rustica se přímo inspirovala folklorem – zaměřila jsem se taktéž na lidové motivy spojené jak s fyzickou prací (a vlastně její oslavou tím, že je zaznamenávána), tak s tradiční „výměnou rolí“ (karnevaly, masopusty, převleky). Vycházela jsem z archivních materiálů na různých nosičích – VHS, DVD, 8mm filmové cívky, ale i současné záběry z Youtube a sociálních sítí. Sekvence se vzájemně prolínají a vytvářejí organický, valivý celek, kde nemají být všechny zdroje rozpoznatelné na první zhlédnutí – celistvý obraz se má divákovi odkrývat postupně. Pracovala jsem smomentem zahlcení, kdy se na obrazovce potkává více časových rovin  – tím odkazuji také na současnou frenetičnost v souvislosti s konzumací krátkých videí na sociálních sítích a stále se zkracující schopnost soustředění. Obsah na sociálních sítích zároveň často pracuje s retrospekcí a throwback trendy. Záměrně jsem pracovala s chybami v obraze (glitch), a destrukcí obrazu, který je nedokonalý, stejně jako proces vzpomínání a postupná degradace paměťových médií.“

„Ve videu následujeme původní motivy skladby Bohuslava Martinů a vycházíme z dynamiky daného úryvku, na které vystavujeme stručný příběh. Volně tematizujeme snahy o řešení klimatické změny a obracíme se k herním motivům, tokenům a checkpointům, které ale v našem scénáři nejsou body, ani možností spolehnout se na nový začátek. Věříme ale, že obrat k lepším zítřkům, kterým úryvek skladby symbolicky vrcholí, je i přesto vždy možný.“ 

„V úryvku Smetanovou Vltavou je zpracováván motiv lesa a honitby na zvěř. Krajina je generována na základě mapových podkladů, které odrážejí skutečnou podobu a dynamiku koryta řeky Vltavy. Vizuální podoba toku řeky není pouze realistickým zobrazením, ale i manifestací inspirace v její pravé podobě a zároveň oslavou přírody, která se spojuje se zájmem o uvědomování si přírodních změn a magie krajiny. Tento přístup propojuje geografická data s emocionálními a symbolickými aspekty, čímž vzniká zažitější a živý obraz, který se proměňuje s plynutím hudby.“

„U mojí interpretace skladby Lunapark, III. Střelnice od Jany Vöröšové jsem se inspirovala pouze skladbou samotnou, jen jsem seděla a poslouchala skladbu pořád a pořád dokola dokud jsem v ní nerozpoznala příběh. Vlastně nemám tušení jestli paní Vöröšová dávala tento příběh do skladby, avšak já v ní neslyším nic jiného, ale třeba se pletu. Baví mě, že příběh je natolik fiktivní, že v něm každý vidí nějaký jiný význam.“

„Pro mě bylo velice zajímavé vzít postup animace z úplně opačného konce. Většinou, když pracuji na animaci, nejdříve si plánuji příběh, střihovou skladbu. Zvuk pro mě bývá až posledním krokem. Pracovat s již hotovou skladbou bylo mírně svazující, pro mě bylo důležité aby vizuál odrážel dynamiku jednotlivých částí skladby. Bylo mi i ctí vizuálně zpracovávat skladbu od Vítězslavy Kaprálové, její příběh je pro mě inspirací.“

„In collaboration with Jana Vöröšová’s Lunapark, III. Střelnice, we present a dance film that innovatively explores the understanding of music through vibrations. This project features a talented dancer with hearing loss, providing a unique perspective on the chosen musical piece. Set against a stage covered in black sand, amplifiers were used to create vibrations that resonate through the medium, enhancing the sensory experience. The sand served to amplify the dancer's senses while cymatics visually illustrated the forces between the body and sound. The film opens with the dancer emerging from the sand, feeling the vibrations as the music unfolds, and observing the mesmerizing movement of the sand. As the dancer navigates the space, the patterns of cymatics intertwine with instinctual body movements, culminating in an audiovisual piece that powerfully interprets the essence of music. Our film aligns with the Czech Philharmonic’s commitment to expanding its audience by connecting classical music with communities traditionally excluded from the music appreciation scene. This project not only celebrates the beauty of movement and sound but also fosters inclusivity and understanding in the arts.“

„Vizuálně jsem chtěl vytvořit něco českého, a Bohuslav Martinů mi byl sympatický už ze ZUŠky kam jsem leta chodil na klavír. Příběh se Škodovkou je na delší povídání, ale vizuálně mi vznik nového automobilu podpořil touhu hledat nový zvuk; vždy je to mechanická skladba. Po poslechu jsem věděl, že je to match, a věděl jsem jak i se svou skromnou zkušeností se střihem videa dokážu vytvořit dílo, které mě samotného bude bavit. Nešlo tedy o dokonalou syntézu, frameperfect střihy na hudbu, ale pocitový prožitek s výsledkem prezentovatelným bez studu i v jedné z mých oblíbených institucí. O to by koneckonců měly usilovat i ostatní umělci, hudebníci, soustředění se na sebe a na svůj prožitek.“

„V rámci animovaného videa The Water Drinks Me se věnujeme tématu znečištění a symbiotických vztahů, které odkazují na přírodní cykly, vodní krize a s nimi spojenou tělesnost. Souhru symfonické básně s nenarativní, poetickou animací, v níž protéká pramen skrze ústa krajiny a déšť stéká po obrazovce jako slzy, můžeme vnímat skrze pohled současné teoretičky Astridy Neimanis, která se ve své knize Bodies of Water zabývá propojeností vodních těl a těles. Organismy, bakterie, kanály i oceány jsou zde definovány neustálou výměnou a propustností. Voda se stává společným prvkem, skrze nějž můžeme nahlížet bytí v kolektivní propojenosti a vzájemnosti, v níž dochází k podpůrné spolupráci napříč druhy.“

„Africký cyklus Jana Rychlíka mě inspiroval svou rytmičností a snahou o autentické zachycení africké hudby bez předsudků či exotizace. Jako průkopník Nové hudby Rychlík skladbu pojímá hluboce a respektuje africkou hudební tradici, což jsem se rozhodla převést do svého vizuálního zpracování.  Vizuální zpracování skladby čerpá inspiraci z afrických barev, vzorů a symboliky, které propojuji s estetikou 60. let a tvorbou Vernera Pantona. Pantonovy geometrické tvary a organický styl kombinuji s rytmickými prvky skladby, jejichž dynamika reaguje na změny v hudbě. Estetikou africké kultury se inspiruji a přenáším ji do evropského kontextu, podobně jako Rychlík ve své skladbě, ji nevykořisťuji. V projektu jsou skryté symboly, například značka „VR“ (volný rytmus), které přidávají dílu vrstvu významu. Vizuální zpracování skladby beru jako hru s prvky, které pro mne skladbu charakterizují.“

„V době, kdy Bohuslav Martinů psal Symfonické fantazie, tesknil po české domovině, jelikož pobýval v New Yorku a poté v Paříži. Jeho vědomí putovalo časem i prostorem a tento stesk tvarovalo a ovlivnilo celou symfonii. Stejnou filozofii jsem aplikoval i na dílo. Lid, vykolejený v čase a prostoru. V odpočinku, čekání, na dovolené. Polemizace nad manipulací mysli a vědomí pozorovaných osob, kterou způsobuje Martinů symfonie. Způsobuje, že není možné se za těchto podmínek nacházet v přítomnosti. Zachycení banální každodenosti, která otevírá téma vnímání hudby jako pokrucovatele času v přítomného okamžiku.“