1 / 6
Česká filharmonie si ke svým 125. narozeninám nadělila spot s názvem Spojení hudbou. K jeho tvorbě použila vysloužilé nástroje ze základních uměleckých škol, které byly při natáčení roztříštěny na kusy. Jejich fragmenty nabídla sochařům Krištofu Kinterovi a Richardu Wiesnerovi jako materiál pro vznik unikátních děl.
„Při natáčení narozeninového spotu České filharmonie jsme museli nechat vybuchnout několik hudebních nástrojů. Ačkoliv jsme od základních hudebních škol získali poničené a již nepoužitelné nástroje určené k likvidaci, nebylo nám při jejich destrukci vůbec dobře,“ říká generální ředitel České filharmonie David Mareček. „Ale protože když něco končí, něco nového začíná, oslovili jsme konceptuální umělce Krištofa Kinteru a Richarda Wiesnera, aby se pokusili vdechnout fragmentům nástrojů nový, nehudební život v hmotném světě.“
Díla budou na určitou dobu vystavena v prostorách Rudolfina a poté benefičně vydražena. Výtěžek bude použit ve prospěch hudebního vzdělávání na podporu projektu České filharmonie Hudba do škol.
Krištof Kintera: Musica numquam moritur
Krištof Kintera vytvořil sochu s názvem Musica numquam moritur (Hudba nikdy nezemře) v podobě erbu či domovního znamení, které je nejen znakem příslušnosti k určitému rodu či profesní skupině, ale také zobrazuje základní atributy – nástroje – moci jeho nositele. Pandemie ukázala, jak křehká může být tato moc. Erb potvrzuje hrdost dřívějších držitelů nástrojů a odkazuje na soudržnost orchestru, který byl dočasně rozptýlen v době, kdy se hudba nemohla provozovat veřejně.
„Krištof Kintera zhmotnil hudební nástroje s jemu vlastní subverzí, se zkušeností práce s odloženými atributy dávné moci. Do celkového díla vložil moment neutuchající energie, která se dere ven, nahoru, do prostoru,“ popisuje dílo kurátor Galerie Rudolfinum David Korecký. „Nebyl by to však Krištof Kintera, kdyby celý erb, poctu ‚spojování hudbou‘, nesjednotil do formy, která celou rozporuplnost situace uklidňuje – patinovaná stříbrná politura zasazuje dílo do vznešených prostor s lehkostí a grácií. Naznačuje, že lidská tvořivost a vůle ke společnému sdílení všeho dobrého i zlého je kvalita, kterou je třeba připomínat. Kterou je třeba zhmotnit v domovním znamení jako memento, jež nás může posilovat.“
Richard Wiesner: Chron
Richard Wiesner nazval své dílo Chron. Chron jako záznam ticha. Partitura à la John Cage psaná fragmenty hudebních nástrojů, které byly odsouzeny k nepotřebě. Chron jako zhmotnění bariéry mezi hudbou, hudebníkem a posluchačem. A přesto Chron jako stéla, mytický objekt, který přitahuje pozornost svou utilitárností a kompozitním charakterem.
„Chron Richarda Wiesnera je jedinečné dílo připomínající dobu pandemie, kdy nástroje byly odloženy, orchestr zůstal v tichu stranou, posluchači nebyli pozváni. Vše, co nás spojovalo, zůstalo na čas viset ve vzduchoprázdnu, kde se nešíří zvuk. Richard Wiesner tento epický motiv zamrznutí v čase, poskytující divákovi prostor pro zamyšlení a analýzu vlastní situace, zafixoval betonem. Materiálem, který spojuje ledacos v našem materiálním světě, rozhodně je však na hony vzdálený od ‚spojení hudbou‘…,“ zamýšlí se David Korecký.
Patronem vzniku díla Krištofa Kintery je Galerie Zdeněk Sklenář a díla Richarda Wiesnera Galerie Miroslava Kubíka. Oba artefakty si zájemci mohou prohlédnout až do konce prosince v době konání koncertů ve Dvořákově síni Rudolfina.
