Jakub Raš
Myšlenka zřídit lávku ze Starého Města na Klárov vznikla v roce 1866 v souvislosti s budováním mostu císaře Františka Josefa. O přemostění Vltavy se v místech dnešního náměstí Jana Palacha uvažovalo ovšem už na sklonku třicátých letech devatenáctého století, ale nakonec si tu obyvatelé Prahy museli ještě bezmála tři desetiletí vystačit jen s přívozem.
Místo na staroměstském břehu označované jako Rejdiště bylo před stavbou lávky vnitřní periférií města sloužící k hospodářským účelům. Vedle domů se tady nacházely různé ohrady pro skladování dřeva a jiných materiálů, nedaleko stála pila rytíře Lanny a své sídlo a kotce tu měl také obecní antoušek neboli pohodný. Projekt nového mostu tak představoval v podstatě první etapu proměny celé oblasti, na kterou za několik let navázala stavba Rudolfina (od června 1876), Uměleckoprůmyslové školy (1882), Uměleckoprůmyslového muzea (1897) a také úprava nábřeží (1878).
Názvy: Řetězová, železná, Rudolfova, Lávka korunního prince Rudolfa
Stavba: 1868–1869
Délka: 192,02 m
Šířka: 3,35 m
Náklady: 294000 zlatých
V provozu: 1869–1914
Začalo se stavět 1. července 1868 a za necelých sedmnáct měsíců bylo hotovo. 23. až 25. listopadu 1869 probíhala statická zatěžkávací zkouška pomocí narovnaných cihel a 28. listopadu byla lávka „k veřejnému použití odevzdána“ [1].
Plány mostu vypracoval Karel rytíř Veselý podle návodu londýnských inženýrů Rowlanda Masona Ordishe a Williama Henryho Le Feuvra a sám dohlížel na zdárný průběh prací. Stavbu provedla firma Františka Schöna. Železné konstrukce kromě nosných řetězů a ložisek dodala mostárna Ruston a spol. z Prahy.
Jak bylo tehdy běžné, prostředky na stavbu se získaly zřízením akciového družstva a prodejem 1300 kusů akcií jmenovité hodnoty 200 zlatých. Návratnost investice zaručovalo družstvu a jeho akcionářům udělení práva výběru mýta na šedesát let.
Lávku tvořila visutá řetězová konstrukce, která se opírala o jeden zděný pilíř uprostřed Vltavy a o dva pobřežní kotevní pilíře. Na středním pilíři se tyčila litinová mostní brána se dvěma pylony o výšce 17,5 metru. Mohutné řetězy, na nichž tíha lávky spočívala, vyrobily železárny v Sheffieldu.
Pod mostovkou z litiny a dřevěných fošen vedlo plynové potrubí; jedno pro Malou Stranu a druhé zásobovalo osvětlení lávky. Sedm plynových luceren se nacházelo na polokruhových výztužích řetězových závěsů a jejich světlo dodávalo lávce i pod ní tekoucí řece magického vzezření.
Pohled na lávku z Rudolfina. V popředí můžeme vidět stavební materiál.
Do roku 1878 vedla ze staroměstského břehu k lávce klikatá plošina, která vzala za své při zřízení nábřežní zdi. Úpravy posunuly celý břeh více do koryta Vltavy, a tak se od té doby na lávku vcházelo zděnou branou přímo z nábřeží korunního prince Rudolfa, dnešního Alšova nábřeží.
Lávka se mírně pohupovala, nicméně oproti jiným přemostěním v Praze nešlo o zdroj závad. Za přechod se platilo mostné jako na všech pražských mostech kromě mostu Karlova. Ten byl od placení osvobozen už v roce 1815 císařským dekretem. Mýtné činilo za „pěšího jeden krejcar, za vozíčky o 1 kole (trakaře) aneb o dvou kolech 2 krejcary“ a „za vozíčky (káry) o 4 kolech 3 krejcary“ [2].
Lávka byla určena pouze pro pěší, což bylo s narůstajícími potřebami přepravy stále více nevyhovující. Proto pražská obec začala uvažovat o novém mostu, který by dobře posloužil i tramvajím, povozům a prvním automobilům.
Na stavbu mostu arcivévody Františka Ferdinanda d’Este, dnešního Mánesova mostu došlo až v letech 1911–1914. Po jeho dokončení byla Rudolfova lávka demontována. Fotografie zachycuje několikaměsíční soužití obou mostů v roce 1914. V září téhož roku však po železné lávce zbyl už jen z Vltavy osaměle trčící pilíř „ozdobený nahoře chvojkou a barevnými fábory“. [3]
Řetězovou lávku nám dnes připomíná název ulice U Železné lávky nedaleko Strakovy akademie a zachovaný hrázděný domek na malostranském Kosárkově nábřeží, který sloužil pro výběr mostného. Od roku 1977 v něm sídlí spolek Gemini – sdružení dětí, mládeže a dospělých.
