Nedokončená óda na Aloise

Alois stál na dirigentském stupínku a zařval k orchestru: „Odkdy housle musejí žádat klarinety o povolení?“ Zařval, ale nevyšla z něj ani hláska. „Je podán návrh na Novosvětskou, nebo znělku večerníčku, přistupme k hlasování!“ zvolal hobojista. „To není v souladu s jednacím řádem!“ namítl kontrabasista, který posléze zdržoval pozměňovacím návrhem, protože podle něj je čtení not zleva doprava konspirací a všichni ostatní mají vymyté mozky. Když začala obstruovat houslistka, která pořád dokola hrála Kočka leze dírou, došla oněmělému Aloisovi trpělivost. Jak se ale k houslistce přiblížil, přešla plynule do Smetanovy Vltavy a Alois, který si nepřinesl plavky, se v ní málem utopil. Probudil se úplně promočený v kaluži potu.

„A jak si ten sen vykládáte?“ zeptal se Aloise terapeut v šatně nové filharmonie.

„Další reakce na moje sobectví. Všechno jsem zkazil, proto mě ve snu ignorují.“

Alois měl terapeuta od doby, co se zúčastnil reality show Too Hot to Händel. S dalšími orchestry byli týdny zavřeni v Rudolfinu a nesměli dělat žádné händeloviny. Zpovykaný Alois ale takové omezování ega nesnesl a orchestru i přes jeho hlasitý nesouhlas nařídil, aby se pustil do extravagantní interpretace Mesiáše. Doteď na sítích kolují posměšná videa, kde vyřvává hallelujah a nezřízeně máchá rukama. Ze show je vyřadili jako první a orchestr se rozpadl.

„Je to přirozené, teď reprezentujete svou zemi a nechcete zklamat. Ale nic se nestane, když selžete,“ uklidňoval ho terapeut.

Alois si mlčky urovnal frak se jménem na zádech a opustil šatnu. Někdy mu terapie přišla horší než smyčcem do oka, ale asi pomáhala, když po tom veřejném trapasu dostal nabídku trénovat nároďák ve filharmonickém víceboji a dotáhl to až do finále Eurorchestru. Trénink nesehraného týmu z různých těles nepodcenil, běhali s kontrabasy na zádech, týmového ducha posilovali vařením guláše při poslechu Bartóka, ale ani tak nechápal, jak to zvládl. Pravda, ze čtvrtfinále by asi nepostoupili, kdyby Poláci nehráli v oslabení, protože trianglistka dostala křeč do ruky a tu na střídačce neprobudili, ačkoliv spala už od roku 2019. V semifinále jim dost pomohla kontumační výhra, neboť v disciplíně „obsazení orchestřiště potmě“ zůstaly po rozsvícení na soupeřově straně jen prázdné židle a hudebníky už nikdo neviděl. Někteří z orchestru si namlouvali, že to soupeř vzdal, aby se neztrapnil, a proto i nastoupil pod čistě bílou vlajkou. Ale byl to názor spíš těch, kteří nemají kartičku do knihovny.

Teď je ovšem čekalo Rakousko. Těžký soupeř, který se ve volných disciplínách nebál jódlovat. Když Alois slyšel jejich kvalifikační Svěcení jara, vytryskly mu slzy z očí a musel přestat krájet cibuli. Takové emoce ale těsně před finále nepotřeboval, a tak se raději vrátil ještě na jednu konzultaci s terapeutem.

Než ale vzal za kliku šatny, uslyšel za dveřmi tlumené hlasy.

„Rozhodčímu jsem strčil luxusní kalafunu, je náš, ale spoléhal jsem na vás, že ho rozhodíte. Má prohrávat! Pochopte, když jim zničíme reputaci, tahle budova může být jednou slušnej nákupák a oba si namastíme kapsu tím nejdražším máslem,“ rozčiloval se neznámý hlas.

„Snažím se ho znejistit, měl ale kliku na soupeře,“ hájil se terapeut.

Alois zděšeně poodstoupil od dveří. Těžko dýchal. Musel ale už do sálu. Táhl za sebou čím dál delší pocit křivdy, a tak si ho raději uvázal kolem krku jako motýlka, aby to nikdo nepoznal. Hudebníci s čísly, jmény a logy sponzorů už byli na svých místech. Diváci mávali vlajkami a zapalovali dýmovnice. Startovní výstřel. S prvním tónem Schuberta však Alois zamrznul. Zastavil se. Čas sice běžel dál, ale on nevěděl kam. Orchestr hrál i bez něj, jenže všichni hudebníci se svraštělým obočím, což jim ubíralo body za uhlazenost. Rakušáci byli bezchybní a Alois jim v duchu začal fandit. Po útrpném zaváhání se v něm ale něco probudilo. To, co ho tenkrát posedlo v Too Hot to Händel. Nikdo ho nebude ovládat! On je přece zpovykanej sobeckej dirigent a teď i podvedenej zpovykanej dirigent a bude bojovat! Zhluboka se nadechl a opřel se do toho.

„Po pomalejším startu Česko překvapuje, je dynamické a působí neskutečně nabuzeně!“ zaznělo z komentátorského studia k milionům u obrazovek. A ano, Alois svými pohyby orchestr tak rozpumpoval, že jim nějaké umatlané dvě věty nemohly stačit. Jako v transu četli každý Aloisův pohyb, a aniž by si to uvědomili, na jeden zátah dokončili práci, na kterou si pohodlný Franz nikdy neráčil udělat čas. To vše bez nároku na tantiémy, což omámilo i podplaceného rozhodčího a místo žluté karty vytáhl černého Petra, kterým se vyřadil ze hry. Fanoušci tleskali i nohama, včetně těch rakouských, neb nedbalost jejich krajana je po staletí dost rozčilovala.

Je snad jasné, že zlato tehdy zůstalo doma, a kdybyste náhodou někdy zavítali do nové filharmonie, tak za to, že tam nikde neseženete nový spodky, poděkujte Aloisovi. Samozřejmě až bude dokončená. Jo a plaketu tam nemá.

Autorka ilustrace: Nikola Hoření