Messagesquisse: Kdo by se zabýval možným, když chce nemožné?

---

B jako Baden-Baden i Basilej

V roce 1960 začal mezi německým lázeňským městem Baden-Baden a švýcarskou Basilejí jezdit jeden speciální automobil značky Volkswagen Karmann-Ghia. Řidič se do Baden-Badenu přistěhoval teprve nedávno, po nabídce angažmá u jihoněmeckých rozhlasových symfoniků. Nyní muž sedící za volantem začal učit kompozici a analýzu na Basilejské hudební akademii. Jmenoval se Pierre Boulez a vozidlo mu k těmto účelům poskytl jeho přítel, švýcarský dirigent a mecenáš Paul Sacher.

Všechno to začalo čtrnáct let předtím. Sacher se tehdy zeptal skladatele Arthura Honeggera, jestli zná mezi mladými umělci někoho zajímavého. Dostalo se mu záporné odpovědi. O den později si ale Honegger vzpomněl na žáka, který u jeho ženy, Andrée Vaurabourg, studuje kontrapunkt. K prvnímu přímému kontaktu mezi Boulezem a Sacherem došlo až na začátku roku 1951. Sacher, který v Basileji dirigoval Honeggerovo oratorium Jana z Arku na hranici, sháněl náhradního hráče na Martenotovy vlny – a Boulez tento nástroj mistrně ovládal. Mezi oběma umělci se postupně rozvinula intenzivní písemná korespondence a s ní i celoživotní přátelství.

Za nástroj bylo vybráno violoncello samo, jediné umí samo sebe reflektovat, umí růst samo ze sebe. Je třeba dirigenta? Kvůli úspoře času nejspíš ano, jako vždycky!

O jako Hommage

V květnu 1975 dostává dopis také švýcarský hobojista a skladatel Heinz Hollinger – od violoncellisty Mstislava Rostropoviče.

„Vážený pane Hollingere,

28. dubna příštího roku oslaví Paul Sacher sedmdesáté narozeniny. Organizační výbor ve Švýcarsku by při této příležitosti rád vydal knihu s názvem Hommage na jeho počest a požádal mě o pomoc, což s největším přátelstvím a láskou činím. Dovolte mi tedy s vámi navázat kontakt.

Mám za to, že sotva v našem dnešním světě existuje někdo další, jako je Paul Sacher, který nejen diriguje a šíří moderní hudbu, ale jako člověk i hudebník pomáhá dalším umělcům. Myslím si, že je správný čas, aby kniha na počest tohoto velmi mimořádného a výjimečného člověka vznikla.“

Hollingera myšlenka „pocty“ zaujme. A rozvine ji dál.

„Jelikož mnozí muzikanti jsou spíše průměrnými spisovateli, proč je nenechat, aby se vyjádřili svým vlastním jazykem? Můj návrh tedy zní: společné dílo několika hudebníků, kteří patří mezi Paulovy přátele.“

Nápad, který Rostropovič přijal s nadšením, vyústil v rozhodnutí, že narozeninového projektu se zúčastní dvanáct hudebníků z okruhu Paula Sachera. Každý z nich měl přispět vlastní variací na tóny eS-A-C-H-eR (=D) pro violoncello.

Pierre Boulez těchto nástrojů do nové skladby obsadil hned sedm, jeden z nich sólově.

U jako UE 16 678

Přesné datum vzniku Boulezovy kompozice pro sedm violoncell neznáme, druhého září 1976 ale Sacher Boulezovi píše, že chce dar zařadit do programu v koncertní sezoně pro rok 1978.

Ve (zkrácené) předmluvě k partituře skladby Message(s), která v nakladatelství Universal Editions nakonec vyjde pod číslem UE 16 678 jako Messagesquisse, pak čteme věnování:

Vzkazy jsou často tajné

Hudba má tuto výhodu:

zříká se slov

vzkazy jsou v zásadě osobní

dešifrované každým na základě momentálního impulsu.

Za nástroj bylo vybráno violoncello

samo, jediné

umí samo sebe reflektovat,

umí růst samo ze sebe.

Je třeba dirigenta? Kvůli úspoře času nejspíš ano, jako vždycky!

Jen metronomická označení chybí, kdo by se ale

zabýval možným, když chce nemožné?

Tento rukopis

milý Paule

je svědectvím stejně jako vzkazem…

svědectvím o přátelském spojení vznikajícím

v průběhu let

S hlubokou a věrnou náklonností

Pierre Boulez

L jako labyrint

Neologismus Messagesquisse (message = vzkaz, zpráva, sdělení; esquisse = náčrt, skica, črta), kterým skladbu pojmenoval, odpovídá Boulezovu silnému vztahu k literatuře. Opakovaným použitím písmen S a E a hrou splynulých slov nevzdává hold pouze Sacherovi, ale také poezii.

„Literární vlivy jsou velmi silné a prostupují mou hudbu, aniž bych si jich povšiml,“ prohlašoval skladatel, v mnohých skladbách ale nalezneme přímé odkazy. Například John Cage seznamuje Bouleze s texty E. E. Cummingse, který se objevuje v díle Cummings ist der Dichter. Surrealistické texty Reného Chara zhudebňuje Boulez v jedné ze svých nejslavnějších kompozic Le Marteau sans maître.

Jiní autoři se stávají integrální součástí Boulezových děl. Na Franzi Kafkovi ho fascinovala jednoduchost výrazových prostředků kontrastující se složitostí myšlení. Inspiroval jej zároveň k pojímání díla jako labyrintu, který umělec – sám uvnitř spleti chodeb – konstruuje, když se v daném okamžiku rozhoduje, kudy vést bludiště dál.

James Joyce podněcoval Bouleze extrémním formalismem jazyka, v němž obsah ustupuje do pozadí; čtení Marcela Prousta mu pomohlo osvobozovat se od chronologického uspořádání děje a přivedlo ho k názoru, že hudební myšlenka je „jako semínko, které zasadíte do určité půdy a najednou se začne množit jako plevel“. Na počátku šedesátých let vzniká kompozice Pli selon pli s podtitulem Portrét Mallarmého. Od francouzského básníka, kterého obdivoval už od mládí, si Boulez vypůjčuje větu a s ní i tvůrčí princip, kdy „dílo nezačíná ani nekončí, pouze to předstírá“.

E jako Existuje rozdíl mezi panenským a sterilním

Skládání Messagesquisse zastihuje Bouleze uprostřed období bohatého zejména na dirigování. Post šéfdirigenta zastává v BBC Symphony Orchestra (1971–1975) a Newyorské filharmonii (1971–1977). V roce 1976 založil Ensemble intercontemporain, orchestr zaměřený na soudobou hudbu. Zároveň na pozvání Wagnerova vnuka Wolfganga připravil v Bayreuthu představení ke sto letům Prstenu Nibelungova. Nová inscenace vyvolala zpočátku skandál, na ty byl ale Boulez, majitel ostrého jazyka, zvyklý.

„Nejlepším řešením problémů opery je vyhodit operní domy do vzduchu,“ glosoval nefunkčnost kulturních institucí jen několik let předtím. V roce 1977 se v Paříži otevírá IRCAM, Výzkumný a koordinační ústav pro akustiku a hudbu, jehož vedení svěřil Boulezovi prezident Georges Pompidou. „Ti, kdo chtějí zůstat navždy panensky čistí, nebývají panenští, ale sterilní. Mezi sterilitou a panenstvím je rozdíl,“ komentoval Boulez fakt, že spolupracoval s politikem. Verbální neúprosnost některým dokonce evokovala gilotinu, proto si skladatel vysloužil přezdívku Robespierre Boulez. Co mnozí chápali jako polemický tón či provokaci, označoval Boulez za prostý popis skutečnosti.

Neustálé napětí mezi utopií a pragmatismem považoval za nezbytné pro jakoukoli uměleckou činnost. Snad i proto se mu kreativně tolik dařilo.

Premiéra Messagesquisse proběhla 3. července 1977 ve francouzském La Rochelle. V roce 2000 pak Boulez vytvořil druhou verzi skladby, tentokrát pro sedm viol.

Z jako zveme

Sté narozeniny Pierra Bouleze oslavíme skladbou Messagesquisse na prosincovém koncertě s dirigentem a skladatelem Thomasem Adèsem.