Mahlerova Osmá. Triumfální apoteóza lásky

Zvuková katedrála, hudební maraton, dar národu i symfonie tisíců. Takové přívlastky si vysloužila Mahlerova Osmá symfonie, téměř devadesátiminutová skladba, jejíž první díl je tematicky vystavěný na gregoriánském chvalozpěvu Veni Creator Spiritus a druhý na závěrečné scéně z Goethova Fausta. Podle svého tvůrce, rodáka z Kališť na Vysočině, nejkrásnější dílo, jaké kdy složil, se stalo posledním, jehož premiéry se dožil.

Prokletí devátých symfonií

Mahler Osmou také psal, jako by měla být jeho poslední. Ani ne tak proto, že by plánoval zanechat komponování nebo odejít z tohoto světa. Svou roli sehrál tehdy sílící mýtus „prokletí devátých symfonií“ postavený na osudech skladatelů, kteří zemřeli v průběhu práce na „své“ Deváté nebo krátce po jejím dokončení. Je pravděpodobné, že Mahler byl jedním z těch, kteří tento mýtus nepřímo přiživili. Aspoň takové je svědectví Arnolda Schönberga, s nímž Mahler vedl bohatou korespondenci. Mahler až příliš věřil v moc osudu, než aby jej sám pokoušel. Osmou symfonii následovala Píseň o zemi a teprve poté, když už získal pocit, že osud oklamal, složil také Devátou. V průběhu práce na Symfonii č. 10 ale ani ne jedenapadesátiletý Mahler zemřel. Následoval tak Beethovena, Schuberta, Brucknera i Antonína Dvořáka.

Práci na Osmé symfonii započal Mahler o prázdninách roku 1906. V malé osadě na břehu Wörthersee v rakouských Korutanech vlastnil vilu a ještě kousek dál v lesích jednoduchý domek o jedné místnosti. Tam se uchyloval na léto, kdy opouštěl povinnosti dirigenta a ředitele Vídeňské dvorní opery, a soustředil se jen na komponování – v klidu absolutní samoty a sepětí s přírodou, která pro něj byla zdrojem energie i inspirace. Jeho každoroční rituál byl spojen hned se třemi takovými chatkami, kromě korutanské mu patřila další přímo na břehu Attersee poblíž Salcburku a ještě jedna v jižním Tyrolsku. Všechny tři dodnes stojí a jejich návštěvníky většinou překvapí, v jak skromných prostorách vznikly jedny z největších kompozic hudební historie.

Největší věc, jakou jsem doposud udělal

Mahler měl v plánu věnovat se toho roku Sedmé symfonii, která existovala v náčrtech a čekala na instrumentaci. K tomu ale nedošlo. „Před čtyřmi lety jsem o prázdninách hned první den ráno šel do svého domku v Maierniggu s pevným přesvědčením, že se o těchto prázdninách pořádně vylenoším. Při vstupu do staré známé pracovny mě popadl Spiritus Creator a cloumal mnou a bičoval mne po osm týdnů, dokud nebylo největší dílo hotovo,“ napsal Mahler později v dopise své ženě Almě. Ta vzpomínala, že Osmou komponoval jako v horečkách. On měl zase pocit, že se při psaní stává nástrojem vyšších sil a koná jakýsi mystický akt.

Mahler nejprve složil mnohohlasý sbor. Zdroj, ze kterého čerpal, ale nebyl úplný, části textu chvalozpěvu Veni Creator Spiritus na sebe nenavazovaly a hudby bylo více než slov. Skladatel si tedy od svého přítele filozofa Fritze Löhra nechal zaslat celé znění hymnu, který do němčiny přeložil Johann Wolfgang Goethe. A najednou do sebe všechno zapadlo. Instrumentální intermezzo, které Mahlerovi připadalo příliš dlouhé, dostalo text, který k již hotové hudbě dokonale seděl. „Chci, aby mu neodolal žádný posluchač. Chci, aby každého srazil na kolena,“ prohlásil později sám skladatel o hlavním tématu první části. Pro završení své velkolepé symfonie sáhl Mahler po závěrečné části Fausta, kterou považoval za oratorium bez hudby. Goethe tak do osudu Osmé vstoupil podruhé. 

Dva zdánlivě odlišné texty se ale dokonale propojily. Na prosebnou první část odpovídá finále plné optimistické víry v lásku a naději na vykoupení z pozemského života. „Právě jsem dokončil svoji Osmou – je to největší věc, jakou jsem doposud udělal. A tak zvláštní obsahem i formou, že se o tom ani nedá psát. Představte si, že se rozezvučí a rozezní vesmír. Nejsou to už lidské hlasy, nýbrž kroužící planety a slunce,“ napsal Mahler, když bylo dílo hotovo, v jednom dopise. „Všechny moje dřívější symfonie byly jen předehrou k této. V ostatních dílech je subjektivní tragika, ale tato plnými hrstmi rozdává radost,“ dodal později.

Osud Goethova Fausta, a zejména pak jeho druhého dílu plného symbolů a alegorií, k jehož inscenování se odhodlá málokterý divadelní režisér, provází také Mahlerovu monumentální symfonii. Oproti jeho ostatním symfonickým skladbám ji orchestry zařazují na repertoár spíš výjimečně. Ačkoli velikost uměleckého tělesa při současných provedeních zdaleka nedosahuje takového rozsahu jako při premiéře, počet umělců se i tak daleko vymyká standardům vokálně-symfonického repertoáru. Uvést toto dílo v život znamená přivést na pódium dva smíšené sbory, jeden dětský, tři sopranistky, dva mezzosoprány, tenor, baryton a bas. K tomu orchestr v mohutném obsazení doplněný o gong, trubicové zvony, zvonkohru, celestu, varhany, harmonium, mandolíny a bandu čili skupinu čtyř trubek a tří trombonů, které hrají za scénou. A ještě sehnat dirigenta, který tento ohromný kolos uhlídá a zkrotí tak, aby výsledkem byla Mahlerova nadpozemsky krásná hudba, a ne zmatená změť zvuků.

Před soudnou stolicí nesmrtelnosti

Kvůli výjimečné zvukové komplexnosti je úspěch Mahlerovy Osmé mimořádně závislý na kvalitě celého provozovacího aparátu. Jednomu nezdařenému uvedení v Curychu byl například v prosinci 1913 přítomen také Igor Stravinskij a francouzskému skladateli Maurici Delageovi poté poněkud pohrdlivě napsal: „Představte si, že vám někdo dvě hodiny vysvětluje, že dvě a dvě jsou čtyři, a celý ten výklad provází Es dur akord v provedení devíti set osob.“ Pod vlivem svého přítele skladatele a dirigenta Roberta Crafta však na sklonku života i Stravinskij změnil na Osmou názor.

Premiéra symfonie se odehrála v Mnichově 12. a 13. září roku 1910 pod vedením samotného autora. Podílelo se na ní přes 800 zpěváků a 170 členů orchestru. Do Mnichova se sjely významné osobnosti společenského i kulturního života, mezi nimi skladatelé Camille Saint-Saëns, Richard Strauss a Siegfried Wagner nebo spisovatelé Stefan Zweig, Hugo von Hofmannsthal a Thomas Mann. Evropské deníky a hudební časopisy vyslaly své nejlepší recenzenty. Ne všichni se pak o díle vyjádřili pochvalně, ale publikum bylo nadšené. Osmá symfonie se stala největším triumfem Mahlera-skladatele. 

„Při Mahlerově příchodu na pódium povstali všichni posluchači ze sedadel. Bezhlesné mlčení. Byla to nejdojemnější pocta, jaké se kdy nějakému umělci dostalo. Mahler, tento démon, zde ovládl obrovské masy hudby, aby se staly zdroji světla. Nezměrně velký vnitřní zážitek pro každého, kdo směl být přitom,“ zaznamenala Alma Mahlerová ve svých vzpomínkách. Hudební kritik Julius Korngold, otec skladatele Ericha Wolfganga, svůj zážitek popsal neméně emotivně: „Zdálo se, že do davu posluchačů hází tu květiny, tu žhavé uhlíky. Měl jsem dojem, že mi ta symfonie, tak ušlechtilá, tak radostná a tak krásná, zjevuje Mahlerovu faustovskou proměnu a jeho stoupání do nejvyšších a nejčistších cel hudební tvorby.“ A Elsa Bienenfeldová pro Neues Wiener Journal uvedla, že si Osmá symfonie zaslouží „přední místo mezi díly, která mají předstoupit před soudnou stolici nesmrtelnosti“.

Monumentální Mahlerova Osmá symfonie uzavře v červnu letošní jubilejní 80. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Česká filharmonie ji se svým šéfdirigentem Semjonem Byčkovem provede 2. a 3. června ve Smetanově síni Obecního domu a následně ji v Rudolfinu také natočí.

Nahrávka je plánovaná k vydání v roce 2026 a uzavře celý mahlerovský komplet, jenž vychází od roku 2022 u společnosti Pentatone.