V roce 1990 dirigoval v Římě slavné tenoristy, dnes se svou taktovkou objíždí světová pódia. V podání dirigenta, který si získal oblibu u orchestrů i publika, se hudba stávala svědkem oslav, tragédií i neobyčejné lidskosti. Na společné zájezdy do Izraele a mimořádná setkání s ním vzpomíná tehdejší sopranistka Pražského filharmonického sboru Blanka Löblová.
Blanka Löblová
Byl červenec roku 1990 a v Římě probíhal velký sportovní svátek, mistrovství světa ve fotbale. Při této příležitosti byl uspořádán koncert tří nejslavnějších tenoristů té doby Plácida Dominga, Luciana Pavarottiho a Josého Carrerase s doprovodem spojených orchestrů z Florencie a z Říma, které řídil neméně slavný dirigent Zubin Mehta. Televizní přímý přenos koncertu byl vysílán do celého světa a byla to událost, z níž čišela čirá radost, která byla pro mě osobně navíc umocněná zásadními politickými změnami v Československu. Tehdy jsem muže, který byl v té době šéfdirigentem Newyorské filharmonie, viděla poprvé.
O čtyři roky později jsem s Pražským filharmonickým sborem, jako členka sopránové skupiny, absolvovala svůj první zájezd do Izraele. Pozvání přišlo od Izraelské filharmonie, jejímž čestným a doživotním hudebním ředitelem byl právě Zubin Mehta. Pro sbor to bylo již třetí hostování v Izraeli a třetí spolupráce s tímto hudebníkem, a tak jsem zaznamenala, jak se všichni na společné koncerty s ním těší. Na programu bylo Orffovo populární dílo Carmina burana. Radostná spolupráce s neobyčejně charismatickým dirigentem a nadšené přijetí našeho sboru u izraelského publika, které nás po každém koncertě odměňovalo bouřlivými ovacemi, však byly poznamenány tragickými událostmi.
Dne 19. října 1994, nedaleko našeho hotelu, se stal první teroristický sebevražedný atentát. Při výbuchu městského autobusu v centru Tel Avivu zahynulo 22 lidí a dalších 48 bylo zraněných, atentát se stal v ranní dopravní špičce. Čekali jsme, že večerní koncert bude odvolán, protože celá země byla v šoku a hrát po takové tragédii veselou a milostnou skladbu se vůbec nehodilo. Avšak koncert se konal. Byl zahájen izraelskou hymnou a poté Mehta pronesl několik slov a požádal publikum, aby po koncertě netleskalo. Pak dirigoval Carmina burana s neuvěřitelnou pietou. Bylo to nezapomenutelné a neopakovatelné provedení této skladby a charakterizovalo osobnost Zubina Mehty jako člověka a umělce.
Téměř každý rok pak následovaly další zájezdy do Izraele, během nichž naprostá většina koncertů, bylo jich na osm desítek, zazněla pod jeho taktovkou. V ostatních případech jsme se představili i s dalšími, například s Kurtem Masurem, Wolfgangem Sawallischem, Danielem Orenem nebo Peterem Schreierem. Kromě koncertů v Tel Avivu jsme se stejným programem zajížděli i do Jeruzaléma a Haify.
Se Zubinem Mehtou jsme také absolvovali tři koncerty pod širým nebem. První se odehrál na tehdejším náměstí Izraelských králů v Tel Avivu, které je nyní přejmenováno na náměstí Jicchaka Rabina, izraelského premiéra a nositele Nobelovy ceny za mír, který byl tři měsíce po našem koncertě v roce 1995 na tomto místě zastřelen. Na druhém open air koncertu, pod hradbami Jeruzaléma při příležitosti oslav 3000 let od založení města, zazněly skladby různých autorů na starozákonní texty. Třetí koncert se uskutečnil v jednom kibucu na severu země, nedaleko města Nazaret. Byla horká červencová noc a na programu byla Beethovenova 9. symfonie s Ódou na radost. Zubin Mehta tento večer vystoupil v typickém bílém indickém oděvu.
Nastudovali jsme s ním vždy velká vokálně-symfonická díla, která se prováděla většinou na zahájení sezony v říjnu až listopadu nebo na každoročním slavnostním zakončení koncertní sezony Izraelské filharmonie v červenci. Kromě Carmina burana to byly Verdiho Quattro pezzi sacri a jeho Requiem, Bachovo Magnificat, Beethovenova Missa solemnis a Symfonie č. 9, Händelovo oratorium Mesiáš, Brahmsovo Německé requiem, Berliozovo Faustovo prokletí a došlo i na Lehárovu operetu Veselá vdova, na které spolupracovali skvělí vídeňští sólisté. Toto poloscénické provedení mohu určitě označit za svůj nejradostnější a nejveselejší zážitek v Izraeli.
Při každé příležitosti bylo zřejmé, že se Zubin Mehta těší veliké oblibě jak u členů orchestru, tak u publika, které ho vždy vítalo obrovským potleskem už při příchodu na pódium. Také vztah Zubina Mehty k jednotlivým členům orchestru byl velmi krásný. Dokázal i během koncertu ocenit drobným gestem každé instrumentální sólo nebo i výkon celé skupiny. Po koncertě vždy děkoval svým typickým indickým gestem, sepjatýma rukama před tváří, všem umělcům na pódiu a pak i nadšenému publiku a z jeho rtů jsme mohli odečítat slovo „Bravi!“.
Velmi jsem oceňovala, jak umí odhadnout způsob a délku děkovačky – někteří dirigenti se nechávají oslavovat donekonečna, i když je publikum již tleskáním unavené. Rovněž Mehtův vztah k sólistům byl vždy velmi přátelský a s obrovským respektem k jejich umění. Při jejich pěveckých výkonech s nimi dýchal a dobře věděl, kdy bylo třeba orchestr utlumit. Na zkouškách nikdy nechyběl humor, ať už Mehta reagoval na obvyklé legrácky orchestrálních hráčů, nebo na nenadálé situace v průběhu zkoušení.
Krásné byly oslavy životních jubileí jednotlivých členů orchestru nebo jejich odchody do důchodu. Vše se konalo veřejně, vždy před koncertem. Zubin Mehta pronesl několik slov o oslavenci, poděkoval za jeho uměleckou a většinou dlouholetou práci v orchestru a pak mu předal obrovskou kytici a přidal srdečné objetí oslavence.
Líbila se mi jeho samozřejmá důvěra ke všem uměleckým spolupracovníkům. Jednou se stalo, že se na generální zkoušce na jednom místě skladba rozpadla. Každý jiný dirigent by rizikové místo vrátil a znovu vyzkoušel, ale Mehta i my ostatní jsme se tomu zasmáli a pokračovali dál. Dirigent totiž dobře věděl, že na koncertě bude všechno v pořádku.
Jeho způsob dirigování byl velmi přehledný, přesný a bez zbytečných teatrálních pohybů. Výraznější gesta používal pouze v případě, když se dílo obzvláště dařilo, a tím bavil sám sebe, a především nás všechny na pódiu. Byla to svým způsobem pochvala za dobrou práci.
Už při mém prvním zájezdu do Izraele mě Zubin Mehta oslovil a od té doby se naše mikrorozhovory opakovaly. Tak jsem se od něj například s předstihem dozvěděla, že přijede s Izraelskou filharmonií do Prahy. Bylo to v roce 1997, kdy jsme v rámci festivalu Pražský podzim společně uvedli ve Dvořákově síni Rudolfina Mahlerovu Symfonii č. 2 s následující reprízou v katedrále sv. Víta. Po této zprávě jsem zajásala, protože Mahlerova Druhá patří k mým nejoblíbenějším symfoniím vůbec, což jsem také hned dirigentovi řekla. On se chvíli zamyslel a pak řekl, že má přece jen raději Mahlerovu Osmou.
O dva roky později jsme Mahlerovu Druhou symfonii znovu provedli s Izraelskou filharmonií v Německu na koncertě v zámeckém parku ve Výmaru. Koncert se konal na konci srpna, byla však veliká zima a hustě pršelo, jako by z nedalekého Buchenwaldu vanul smrtelný chlad. Vystoupení ale mělo opět nezapomenutelnou atmosféru.
Po jednom závěrečném koncertě sezony Izraelské filharmonie jsem se pana dirigenta zeptala, jestli se těší na dovolenou, aby nabral síly do další sezony. Trochu posmutněl a odpověděl, že manželka zařídila zájezd kamsi do Afriky, on ale že si nejvíc odpočine při muzice. Takže dovolenou nějak přečká a zase se bude těšit za dirigentský pult.
Dirigent Zubin Mehta zasvětil svůj život hudbě. Kolem sebe šíří tvůrčí a neobyčejně příjemnou uměleckou i lidskou pohodu. Právě proto je mezi všemi umělci, se kterými spolupracuje, velmi oblíbený.
Autorka byla členkou Pražského filharmonického sboru a v letech 2006 až 2024 působila jako asistentka generálního manažera České filharmonie.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.