Ohromený hollywoodský producent se po Mahlerovi sháněl hned po premiéře snímku Smrt v Benátkách (1971), v němž zní části jeho symfonií. Škoda jen že se minuli o šest dekád. O oblibě Mahlerových skladeb ve filmu jsme mluvili s emeritním profesorem hudby na Univerzitě v Surrey Jeremy Barhamem, který se skladatelově tvorbě věnuje celý život.
Barham se s Mahlerovou hudbou poprvé setkal v televizní reklamě na motorový olej v 80. letech: „Tehdy jsem netušil, že v ní zní úvod druhé věty Sedmé symfonie. Vědomě jsem se o Mahlera začal zajímat později ve škole, kde mě pro jeho tvorbu nadchnul učitel hudby. Věnoval jsem mu několik bakalářských projektů, diplomovou práci a nakonec i celé doktorské studium. A vlastně jsem s výzkumem nikdy nepřestal, pokračoval jsem v něm i v další kariéře.“
Mahler se proslavil coby operní dirigent. Začal na malých regionálních scénách v různých evropských zemích a později působil ve větších městech, například v Praze, Lipsku či Budapešti. „Vrcholu dosáhl jako ředitel Vídeňské opery, což byla tehdy nejprestižnější pozice v oboru,“ zdůrazňuje Barham. Přestože se Mahler prosadil právě v operním světě, sám operu nikdy nenapsal: „Asi právě proto, že je celý život neúnavně uváděl. V létě se při komponování od operního světa rád vzdálil. Navíc ho tížil odkaz Richarda Wagnera, obra operního umění, kterého obdivoval. Pravděpodobně si nedokázal představit, že by se mu mohl vyrovnat.“
Wagner ho ale nepochybně inspiroval, a to i svým působením v Bayeruthu, kde zakázal vstup opozdilcům, skryl hráče v hlubokém orchestřišti a ztlumil osvětlení v hledišti, aby diváky vtáhl do děje. „Trochu jako v kině, že? Mahler se podobná opatření snažil zavést i ve Vídni, a vytvořit tak vše pohlcující ‚wagnerovský‘ efekt. Zakázal navíc placené tleskače, kteří měli za úkol nadšeně aplaudovat na konci árií slavných zpěváků. Vytáčelo ho to. Chtěl, aby se publikum mohlo nerušeně soustředit na dílo.“
Opera stejně jako film propojuje hudbu, vizuální složku, herectví a další prvky. „Mahlerovo porozumění tomu, jak tyto prvky spolupracují, se do jeho hudby silně promítá. Například ve Druhé symfonii, kde využívá zpívané party a zapojuje ansámbly mimo jeviště, vychází přímo ze světa opery a jevištního umění. Smysl pro dramatický konflikt se táhne jako červená nit všemi jeho díly, ať už mají zpívané party nebo ne. Jeho hudba je plná dramatických i kontemplativních pasáží, nabízí ohromný rozsah emocí a komunikuje okamžitě,“ zdůvodňuje Barham Mahlerovu oblibu mezi filmaři.
Bratři Auguste a Louis Lumièrové sestrojili první kinematograf v době, kdy bylo Mahlerovi 35 let. Všechny příznivce použití jeho hudby ve filmu ale zklame Barhamův komentář: „Rád bych řekl, že Mahler zažil zrození filmu, časově by to krásně vycházelo, a měl by k tomu příležitosti jak ve Vídni, tak v New Yorku. Bohužel ale o tom nikde není žádná zmínka.“
Přesto Mahlerova hudba film poprvé doprovodila už v jeho němé éře. Pro potřeby promítání tehdy vznikaly sbírky známých klasických skladeb. „Mahler se objevuje jen v jedné z nich: publikaci Vindobona Collection. Vyšla u vídeňské Universal Edition, která byla tehdy také vydavatelem skladeb Gustava Mahlera. Sbírka se v podstatě snažila vnést modernistickou klasickou hudbu do světa kinematografie.“
Skladby Gustava Mahlera zazněly ve více než dvou stech filmech a seriálech, což není málo, použití Bachovy, Beethovenovy, Mozartovy nebo Wagnerovy hudby v kinematografii se však počítá na tisíce. „Myslím, že Mahlera si s filmem tolik spojujeme díky konkrétním filmovým momentům, v nichž byla jeho hudba použita skutečně působivě a zdá se, že kompletně převzala hlavní vyprávěcí roli, jako třeba ve filmu Smrt v Benátkách,“ domnívá se Barham.
Luchino Visconti svůj proslulý snímek natočil podle stejnojmenné novely Thomase Manna, pár věcí však upravil. Zásadní změnou bylo, že z Gustava von Aschenbacha, v literární předloze spisovatele, pro film udělal skladatele. Kterého navíc ztvárnil Dirk Bogarde, který byl Mahlerovi podobný.
Připomeňme příběh: von Aschenbach se do Benátek vydává načerpat síly po srdečním kolapsu i inspiraci pro další tvorbu. Zamiluje se však do čtrnáctiletého chlapce Tadzia z polské rodiny, která pobývá ve stejném hotelu. Když ve městě vypukne cholera, rozhodne se von Aschenbach raději zůstat a zemřít, než aby chlapce opustil. Slavný je zejména závěr filmu: hlavní hrdina umírá na plážovém lehátku a nemůže při tom spustit oči z Tadzia, který se na břehu moře pere s kamarádem. Bezmála desetiminutovou scénu odvyprávěnou beze slov doprovází jen závěrečná část Adagietta z Páté symfonie.
Film šel do kin v roce 1971, v době mahlerovského boomu, který odstartoval v 60. letech Leonard Bernstein s první kompletní nahrávkou Mahlerových symfonií. Visconti tak naskočil na vlnu nového zájmu o vídeňského skladatele. Souhra načasování, interpretačního oživení a působivé filmové i hudební estetiky proměnila snímek v klíčový kulturní okamžik. Ne všichni však byli filmem nadšeni. Mahlerova dcera Anna se obávala, že přílišná podobnost hlavní postavy s otcem poškodí jeho reputaci. Snažila se dokonce požádat britskou královnu Alžbětu II., aby se nezúčastnila premiéry. Neúspěšně, královna dorazila.
Z novějších snímků, kde má Mahlerova hudba výraznou roli, Jeremy Barham připomíná Tár (2022), v němž Cate Blanchett ztvárňuje dirigentku. Podle britského muzikologa jde o „příběh o obsesivní touze po dokonalosti, duševní labilitě i psychickém utrpení. A opět tu vidíme jisté narážky na Gustava Mahlera, třebaže jeho chování snad nikdy nezašlo tak daleko jako u Tár. Zcela jistě to ale byl extrémní perfekcionista, nesnesl lenost ani pohodlnost hudebníků. Zavedl dokonce mnohem více zkoušek než jeho předchůdci“.
O rok později měl premiéru další film, jehož hlavní postavou je dirigent – Maestro. Vypráví příběh Leonarda Bernsteina. „Myslím, že Bradleymu Cooperovi se podařilo herecky zatím nejlépe osvojit si dirigentskou techniku. Dlouho studoval Bernsteinovy nekonvenční pohyby taktovkou i jeho mimiku. Ve filmu je jedna úžasná scéna, která znovu oživuje koncert v katedrále v Ely. V monumentálním finále Mahlerovy Druhé symfonie je Bernstein úplně extatický. Všechna čest Bradleymu Cooperovi za to!“ skládá Barham herci poklonu.
Zůstává otázka, jestli by Mahler použití své hudby ve filmu schvaloval: „No, myslím, že by mu imponovaly šeky s autorskými honoráři,“ směje se Barham. „Esteticky si nejsem jistý, kdo ví. Myslím, že by to záleželo na konkrétním filmu. Pokud by měl pocit, že je jeho hudba využívána citlivě a uvážlivě, možná by to schválil,“ myslí si profesor hudby. „Problém filmové hudby je, že často zůstane jen u krátkého úryvku. Ale koneckonců i Mahler občas prováděl samostatně věty ze svých symfonií, takže ten koncept mu nebyl úplně cizí.“
Mahler ovlivnil už skladatelskou generaci zlaté éry Hollywoodu: Ericha Wolfganga Korngolda, Maxe Steinera nebo Bernarda Hermanna. „Jeho vliv je ale zřejmý i u současných tvůrců. Třeba úžasná melodie z Schindlerova seznamu od Johna Williamse vychází přímo z mahlerovského orchestrálního světa. I hudební témata ve Hvězdných válkách nesou silné mahlerovské stopy. Anebo Hans Zimmer! Ačkoli upřednostňuje elektroniku, stále využívá prvky tradičního orchestrálního aranžmá. Nejlépe to ilustruje soundtrack ke snímku Interstellar. V některých smyčcových pasážích se objevuje opakující se stoupající septakord, který připomíná fragment poslední věty Mahlerovy Desáté symfonie,“ vypočítává příklady mahlerovské inspirace Barham.
Sama Mahlerova hudba ale nezní jen v kultovních filmech nebo hollywoodských trhácích, objevuje se i tam, kde by ji jen málokdo čekal. Třeba v patnácté epizodě 22. série animovaného seriálu Simpsonovi. Lisa prodává seniorům ve Springfieldu lék, který způsobuje pocit nesmírného štěstí. Všichni blaženě poskakují po polích a jezdí na kolech. Zvrat nastává ve chvíli, kdy se dostaví vedlejší účinky. Pacientům vypadávají oči z důlků a zůstávají viset jak na provázku. A na pozadí zní veselá, melodická úprava Mahlerovy písně „Polem za jitra jsem šel“ v úvodní větě jeho první symfonie…
A ještě jedna zajímavost na závěr. Podobnosti s Mahlerovou hudbou si lze všimnout i ve skladbě Herman's Malt od Jeffa Russa, která zní ve druhé epizodě druhé řady seriálu Fargo. Poznáte takty z Mahlerovy Druhé symfonie?
„Všechny moje dřívější symfonie byly jen předehrou k této. V ostatních dílech je subjektivní tragika, ale tato plnými hrstmi rozdává radost,“ popsal Gustav Mahler svou Osmou symfonii pro osm sólistů, tři pěvecké sbory a rozsáhlý orchestr. Skladbu mimořádnou nejen obsazením letos dvakrát provede Česká filharmonie s šéfdirigentem Semjonem Byčkovem a pořídí také její nahrávku pro svůj mahlerovský symfonický komplet u vydavatelství Pentatone.
Česká filharmonie pod taktovkou šéfdirigenta Semjona Byčkova vydává kompletní cyklus symfonií Gustava Mahlera. Souborem, který vyjde v dubnu, se filharmonici zařadí na nedlouhý seznam těles, jenž Mahlerových devět symfonií nahrály dvakrát. Připojí se tak ke Královskému orchestru Concertgebouw, Symfonickému orchestru Bavorského rozhlasu a Philharmonia Orchestra.
Baskická mytologie a současnost České filharmonie se propojily v hudbě amerického skladatele Bryce Dessnera. Kompozici Mari věnoval baskické bohyni-matce a Semjonu Byčkovovi. Česká filharmonie uvede českou premiéru skladby na abonentních koncertech 15., 16. a 17. prosince.
Šéfdirigent České filharmonie Semjon Byčkov v podcastu Philharmonious vzpomíná na magický moment, kdy coby mladý kluk poprvé slyšel Mahlerovu hudbu. Po šedesáti letech nyní s Českou filharmonií chystá nahrávku všech Mahlerových symfonií. Orchestr podle jeho soudu s Mahlerem souzní, kvůli společným kořenům, ale také kvůli svému pověstnému zvuku. „Když slyším vřelý zvuk orchestru, vnímám a slyším jeho obrovské srdce. Pokaždé mě to pohladí na duši.“