Napřesrok mu bude devadesát, u pultíku už nějakou dobu sedí – a přesto vytrvale cestuje po planetě a diriguje a diriguje a diriguje. Kdo vlastně tenhle velikán je? Kde se vzal a jaké byly jeho hudební začátky? Jaký má vztah k české hudbě? A proč je tak optimistický, co se budoucnosti týče?
Adéla Dražanová
Možná že kdyby tenhle příběh sepsal scenárista, filmaři by mu ho vrátili s poznámkou zběžně naškrábanou na barevném lepicím papírku: Nemožné. Moc přitažené za vlasy.
Jenže to by se hrozně mýlili. Život Zubina Mehty, jednoho z největších dirigentů naší doby, patří k oněm velkým příběhům dvacátého století. Příběhům o krajní nepravděpodobnosti, o inspiraci a nezdolné vůli, o velkém charismatu, ale také o leckdy těžko pochopitelné zarputilosti.
Začal, zdálo by se, Mehtovým narozením: ve středu 29. dubna roku 1936 v indické Bombaji, toho času pod britskou koloniální nadvládou. Jenže ve skutečnosti se formoval už dřív, prostřednictvím Mehtova otce Mehliho, muže, který měl na pozdější legendu klíčový vliv.
Byl to právě Mehli Mehta, ročník 1908, kdo dětství svého syna kompletně „zabalil“ do hudby: vyplnil chlapecký svět smyčcovými kvartety i symfonickými skladbami, a přestože Zubinova matka Tehmina si pro potomka vysnila kariéru lékaře, volání klasické hudby bylo pro chlapce nakonec absolutně neodolatelné.
Mehli Mehta byl původní profesí účetní. Ani ne tak z vlastního rozhodnutí, jako spíš z nutnosti, zaměstnání na koloniálním berním úřadě mu dávalo aspoň nějakou jistotu výdělku. Nicméně už od útlého věku v něm hořela vášeň pro hudbu. Na housle se původně učil sám, vyprosil si je prý od rodičů poté, co slyšel nahrávky Fritze Kreislera a (především) hru Jaschi Heifetze, geniálního rodáka z Vilniusu, jen o sedm let staršího, než byl sám Mehli. Heifetz, zázračné dítě, během světové tour přijel i do Bombaje, Mehli Mehta ho prý slyšel naživo – a byl definitivně lapen. Až mnohem později, už jako dospělý (absolvent Bombajské univerzity), odjel Mehli studovat hudbu k profesionálům do Londýna a do New Yorku.
Když mu bylo sedmadvacet, vrátil se domů a založil Bombajský symfonický orchestr. Poskládal jej, za pomoci belgického houslisty a dirigenta Julese Craena, jak se dalo: někteří z muzikantů byli židovští uprchlíci z Evropy, jiní třeba hráči z hotelových orchestrů nebo bývalí britští námořníci, další pak Pársové, členové indické zoroastrijské komunity, k níž náleží i rodina Mehtových, a také indičtí muslimové. Mehli byl nejdřív koncertním mistrem, v roce 1940 se stal – po Craenovi – šéfdirigentem.
Ve stejném roce založil i smyčcový kvartet. A právě ten byl pro jeho syna určující: už coby slavný dirigent Zubin Mehta vzpomínal, že zkoušky souboru se takřka denně konaly doma v obývacím pokoji, navíc se všude po bytě válely stohy not. „Rád jsem se do nich koukal, ještě dřív, než jsem uměl číst,“ vyprávěl v rozhovorech Zubin Mehta.
Jeho otec byl prý výjimečný člověk. Odhodlaný, energický a disciplinovaný, jako dirigent velmi přísný. Špatně snášel britskou koloniální nadvládu: „Otec hrál (pro Brity) na housle. Pro místokrále anebo v klubech, kam Indové nesměli. On i ostatní hráči potom museli jíst v prostorách pro služebnictvo, což otce velice rozčilovalo.“
Mehli prý někdy říkával: „Měl jsem se narodit v Evropě.“ Protože získat mezi Indy publikum pro západní vážnou hudbu bylo tehdy, jemně řečeno, obtížné.lavně na sólové hraní, postupně mě začala přitahovat i orchestrální hudba. Můj partner je perkusista a dostal se do mládežnického orchestru Evropské unie. Jeho nadšení a zážitky byly nakažlivé, začala jsem chodit na koncerty a svět orchestru mě fascinoval. Tak jsem se přihlásila – a byla přijata. Můj první koncert byl Stravinského Pták Ohnivák, to byla pořádná výzva. Ale ten pocit, když sedíte uprostřed orchestru a hudba vás zcela pohltí… V tu chvíli jsem věděla, že tohle je směr, kterým chci jít.
Což byl koneckonců i důvod, proč si rodiče pro syna přáli spíš lékařskou dráhu. Byli přesvědčeni, že život v bílém plášti by byl zkrátka jednodušší. Zubin Mehta dokonce opravdu zahájil medicínské vzdělání, v šestnácti letech nastoupil na St. Xavier’s College v Bombaji. „Ale v hlavě jsem měl stejně jen touhu být hudebníkem, stejně jako můj otec.“ Navíc v té době už ho Mehli pouštěl k dirigentskému pultíku. Zubin nejdřív u bombajských symfoniků řídil zkoušky jednotlivých sekcí a pak i celého orchestru. Už tehdy mu došlo, že nechce být hráčem na jeden konkrétní nástroj – naopak, chtěl, aby jeho instrumentem byl právě orchestr jako celek.
Rodiče nakonec pochopili, že doktora doma mít nebudou, a souhlasili, aby Zubin odjel studovat hudbu do Vídně. Psal se rok 1954, Mehtovi bylo osmnáct a v rakouské metropoli, byť stále ještě poničené po spojeneckém bombardování a rozdělené na okupační zóny, se prý okamžitě cítil jako doma. „Vídeň byla – a vlastně dodnes je – mým obývacím pokojem. Jazyk jsem se naučil na ulici, do dnešních dnů mluvím německy s vídeňským přízvukem,“ vzpomínal později pro server Opera.co.uk.
Mladý Ind studoval dirigování u Hanse Swarowského, který okamžitě rozpoznal jeho ohromný potenciál – dnes už legendární je Swarowského výrok o Mehtově „démonickém“ dirigentském nadání. Kromě studia se Mehta plně pohroužil i do hudebního života rakouské metropole, vymetal koncerty a operní představení a říká, že právě tehdy konečně zjistil, jak má skutečně znít symfonický orchestr: „Vůbec jsem to netušil až do momentu, kdy jsem uslyšel Vídeňskou filharmonii. Když v Musikvereinu hráli Brahmse, bylo to pro mě jako exploze,“ řekl o mnoho let později týdeníku New Yorker.
Vídeňský zvuk, vřelý, sytý a nenucený, se pro mladého Mehtu stal ideálem. „Vzorem, který jsem se pak snažil replikovat u všech těles, jež jsem řídil.“
Mimochodem, Zubin Mehta byl stále ještě ve Vídni, když Sověti na podzim roku 1956 v sousedním Maďarsku brutálně potlačili tamní protirežimní povstání. Teprve dvacetiletý student dal bleskově dohromady orchestr (složený ze spolužáků) a uspořádal s ním koncert pro maďarské uprchlíky v jednom z táborů na rakouské straně hranice. Ukázal tak, čím pro něj hudba je a navždy zůstane: paprskem útěchy, prostředkem spojení mezi lidmi.
Vídeňskou akademii Mehta absolvoval v roce 1957, bylo mu jednadvacet. Následujícího roku vyhrál mezinárodní dirigentskou soutěž v Liverpoolu, díky níž pak s tamní královskou filharmonií odehrál celkem čtrnáct koncertů.
Právě ta doba, konec padesátých a začátek šedesátých let, byla momentem, kdy se Mehtova kariéra roztočila na plné obrátky. „Začala opravdová práce,“ vzpomínal. Působil ve Vídni i v New Yorku, hned v roce 1960 se také – s pomocí francouzského dirigenta Charlese Muncha – stal šéfdirigentem a hudebním ředitelem Montrealského symfonického orchestru. O dva roky později stejný post dostal i v Losangeleské filharmonii, jako nejmladší v její historii.
Proslulost mladého Inda se šířila po celé planetě, Mehtovy koncerty se málokdy obešly bez dlouhých ovací vestoje a několika přídavků. V lednu 1968 se Zubin Mehta ocitl na obálce časopisu Time. „Taktovka přechází do rukou mladých,“ hlásal titulek.
Čím to? Jak je možné, že se kluk z koloniální Bombaje stal v pouhých šestadvaceti letech šéfem jednoho z nejlepších orchestrů Severní Ameriky? Že sbíral jeden úspěch za druhým, vyhrával soutěže, už před třicítkou zvedal ze židlí posluchače v prestižních světových sálech?
Talentem, samozřejmě, Zubin Mehta byl obdařen nadáním přímo nevídaným.
Pak také pracovitostí – bez ní je kariéra na špici klasické hudby nemyslitelná.
„Ale také obrovským osobním charismatem,“ přidává Blanka Löblová, někdejší dlouholetá členka Pražského filharmonického sboru. „Pokaždé, když vešel na pódium, měli jsme pocit, jako by přijel koráb do přístavu,“ říká žena, která s Mehtou absolvovala na osm desítek koncertů. „Mám na něj ty nejhezčí vzpomínky. Vždycky k nám byl velmi milý a lidský, práce s ním byla zábavná. Dokázal skvěle vysvětlit, co po nás chce. Hudbu viděl jako celek, nerýpal se v detailech, které se pak ani nemusejí povést,“ vypráví. „Pro mě byl v celé kariéře absolutně nejoblíbenějším dirigentem.“
Britská violoncellistka Jacqueline du Pré zas o Zubinu Mehtovi prohlásila, že dává hudebníkům „kouzelný koberec, na němž se mohou vznášet“.
V Los Angeles zůstal Mehta až do roku 1978, kdy se stal šéfdirigentem Newyorské filharmonie. Tou dobou už také působil u Izraelské filharmonie, svého osudového orchestru, s nímž měl strávit celkem pět dekád a i po odchodu zůstat jeho doživotním čestným hudebním ředitelem. V rozhovorech mluví o svém vztahu k Izraelské filharmonii jako o „trvalém manželství“ a vzpomíná i na doby, které byly z politických důvodů velmi bouřlivé, jak už je na Blízkém východě bohužel zvykem. Zubin Mehta, ač zdaleka ne vždy souhlasil s politikou té či oné strany, nikdy nepřestal věřit, že hudba má spojovat, ne rozdělovat. A že jednou bude běžné, že na pódiu vedle sebe usednou židovští a palestinští hudebníci a stejně promíchané bude i publikum. „Jsem optimista. Ten den jednou přijde. Musí přijít.“
„Kdy jsem byl poprvé v Praze? Přesný rok už vám nepovím, ale bylo to jistě v první polovině šedesátých let. Dirigoval jsem Českou filharmonii, v tom úžasném chrámu! Hráli jsme Beethovenovu Devátou a bylo to něco velkolepého,“ říká Zubin Mehta v rozhovoru pro Ladírnu.
Bylo to 3. června 1963. Sedmadvacetiletý Mehta přijel na Pražské jaro a filharmoniky řídil v Chrámu svatého Víta. O den později dirigoval i koncert ve Smetanově síni Obecního domu.
Na Prahu i první český orchestr má prý jen krásné vzpomínky. „K české hudbě obecně mám hrozně vřelý vztah. Asi víte, že můj otec měl v Bombaji smyčcový kvartet, že? Oni hodně hráli Dvořákovy a Smetanovy skladby. A jak zkoušeli doma, denně jsem ta kvarteta slýchával. Takže jsem na české hudbě vlastně vyrostl,“ vypráví. „Později jsem
díla vašich skladatelů samozřejmě i dirigoval. A představte si, že třeba Dvořákovu Druhou symfonii jsem se naučil od Rafaela Kubelíka, v Anglii jsem poslouchal jeho zkoušky,“ vysvětluje. „Česká hudba je specifická. Mimo jiné tím, že je v ní slyšet váš krásný folklor.“
V roce 1972 se Zubin Mehta s Českou filharmonií na Pražské jaro vrátil, opět v Obecním domě dirigoval Osmou symfonii c moll Antona Brucknera. A za další dva roky přijel zas, tentokrát ne na festival: v lednu 1974 v Rudolfinu řídil Mahlerovu Symfonii č. 2 „Vzkříšení“.
Čímž se vlastně skokem dostáváme až do současnosti – právě Vzkříšení provede Mehta s Českou filharmonií i letos. Po jednapadesáti letech.
Legenda, které bude brzy devadesát, už u pultíku nestojí, ale sedí. Gesta už má také úspornější (i když Mehta vždy patřil spíš k méně okázalým dirigentům), nicméně charakteristický zvuk – na mezinárodní scéně se běžně používá termín „Mehta Sound“ – nezmizel, pořád je tu. A pořád vychází z onoho vřelého, sytého zvuku vídeňského, který Mehta poznal v padesátých letech minulého století přímo v srdci rakouské metropole.
Těžko spočítat země, v nichž Zubin Mehta byl, žil, pracoval. Stejně jako všichni ostatní špičkoví muzikanti je i on v pravém slova smyslu světoběžník. „Ale taky jsem pořád Ind!“ zdůrazňuje. Má indický pas a někdy dokonce zmiňuje, jak si i po dekádách harcování po světě neustále všude vozí chilli papričky, které si přidává do jídla. Dodnes se do své rodné země každoročně vrací. A mimo jiné pozoruje, jak utěšeně v Indii západní klasické hudbě přibývá nejen interpretů, ale i posluchačů. „Sály jsou plné, orchestry vynikající,“ pochvaluje si. Jeho otec Mehli by byl zřejmě velice spokojen.
O budoucnost vážné hudby se Zubin Mehta nebojí. „Podívejte, drtivá většina našeho repertoáru je stará dvě stě, tři sta let. To se nemění. A já nemám strach, že by zájem o tuto hudbu odumřel. Jen musíme mít představivost, když skládáme program, to je celé,“ říká a upozorňuje, že těžiště klasické hudby se z Evropy v posledních letech přesunuje právě do Asie, aspoň pokud jde o interprety. „Tolik brilantních sólistů, kteří dnes přitahují zájem veřejnosti, pochází z Asie – z Japonska, Koreje, Číny… Ne, nevím, čím to je, to bychom se museli zeptat jejich rodičů!“ směje se. Už vážněji ale dodává, že na koncerty chodí právě i mladí lidé. A pokud jde o tvorbu, i v ní se dá pořád nacházet něco nového – výrok, že vše už bylo napsáno, podle něj neplatí.
Podtrženo a sečteno, Zubin Mehta zůstává optimistou.
Což je vlastně docela vzácnost.
P. S. A ještě poznámka na samý závěr. Mehli Mehta po čase opustil zaměstnání účetního a zcela se oddal hudbě. Nakonec si vybudoval dost úspěšnou mezinárodní kariéru, v roce 1955 odešel do Británie, byl koncertním mistrem u Hallé Orchestra pod vedením sira Johna Barbirolliho. Později se přesunul do Spojených států, byl členem Curtisova smyčcového kvarteta ve Filadelfii, řídil také orchestr na univerzitě v L. A., v roce 1983 debutoval v Carnegie Hall. Mehli Mehta zemřel v roce 2002 v Kalifornii. Jeho synové Zubin a Zarin dodnes vedou v Bombaji nadaci, která nese jeho jméno a pomáhá stovkám indických studentů hudby.
This is the body of the modal. You can put any HTML content here.