Česká filharmonie • Graz

V sezoně 2023/2024 stály v centru pozornosti Semjona Byčkova poslední tři Dvořákovy symfonie, koncerty pro klavír, housle a violoncello a tři předehry: V přírodě, Karneval a Othello. Byčkov dirigoval Českou filharmonii nejen v pražském Rudolfinu – s dvořákovskými programy zavítal do Koreje a Japonska, kde hned třikrát vystoupili ve slavné Suntory Hall v Tokiu, na jaře během velkého evropského turné vedl orchestr ve Španělsku, Rakousku, Německu, Belgii a Francii. V prosinci vyvrcholí Rok české hudby 2024 třemi koncerty v Carnegie Hall v New Yorku. Zazní Dvořákův klavírní, houslový a violoncellový koncert, na programu budou i tři symfonické básně ze Smetanovy Mé vlasti, Mahlerova Symfonie č. 5 a Janáčkova Glagolská mše, v níž se k České filharmonii připojí Pražský filharmonický sbor.

Byčkovova inaugurační sezona s Českou filharmonií započala mezinárodním turné, které orchestr zavedlo od vystoupení doma v Praze až po koncerty v Londýně, New Yorku a ve Washingtonu. Mezi významné společné počiny patří dokončení Projektu Čajkovskij, kompletu 7 CD věnovaných Čajkovského symfonickému repertoáru, a série mezinárodních rezidencí. Během své první sezony v České filharmonii objednal Semjon Byčkov také 14 nových kompozic, které Česká filharmonie postupně premiéruje a jejichž uvádění se chopila i řada orchestrů v Evropě a Spojených státech.

Kromě hudby Antonína Dvořáka se Semjon Byčkov s Českou filharmonií zaměřil na hudbu Gustava Mahlera v rámci mahlerovského cyklu vydavatelství Pentatone. V roce 2022 byly vydány Symfonie č. 4 a Symfonie č. 5, o rok později následovala Symfonie č. 1 a Symfonie č. 2 „Vzkříšení“. Jedním z vrcholů uplynulé sezony bylo uvedení Mahlerovy Symfonie č. 3 v Praze a Baden-Badenu, v průběhu sezony 2024/2025 bude Semjon Byčkov dirigovat Mahlerovu Pátou symfonii v Praze, New Yorku a Torontu a Osmou symfonii v Praze.

Vedle uznání v oblasti interpretace tradičního repertoáru si Semjon Byčkov vybudoval silný a dlouhodobý vztah s mnoha vynikajícími soudobými skladateli, jako je například Luciano Berio, Henri Dutilleux a Mauricio Kagel. V nedávné době uvedl v premiéře díla Juliana Andersona, Bryce Dessnera, Detleva Glanerta, Thierryho Escaiche a Thomase Larchera nejen s Českou filharmonií, ale také s Královským orchestrem Concertgebouw, s Vídeňskými a Berlínskými filharmoniky, Newyorskou filharmonií, Mnichovskou filharmonií, Clevelandským orchestrem a Symfonickým orchestrem BBC.

Tak jako Česká filharmonie je i Semjon Byčkov pevně spjat s kulturou východoevropskou i západoevropskou. Narodil se v roce 1952 v Leningradě, v roce 1975 emigroval do Spojených států amerických a od poloviny osmdesátých let žije v Evropě. Od pěti let se Byčkovovi dostávalo mimořádného hudebního vzdělání. Nejprve se učil hrát na klavír, později byl vybrán ke studiu na Glinkově škole sborového zpěvu a ve třinácti letech absolvoval první lekce dirigování. V sedmnácti letech byl přijat na Leningradskou konzervatoř, kde studoval u legendárního pedagoga Ilji Musina. Tři roky nato zvítězil v Rachmaninově dirigentské soutěži. Protože mu byla odepřena cena spočívající v dirigování Leningradské filharmonie, Byčkov Sovětský svaz opustil.

Než se v roce 1989 vrátil do Petrohradu jako hlavní hostující dirigent Petrohradské filharmonie, získal věhlas ve Spojených státech jako hudební ředitel Grand Rapids Michigan Symphony Orchestra a Filharmonie Buffalo. Jeho mezinárodní kariéra, která začala ve Francii debutem v Lyonské opeře a na festivalu v Aix-en-Provence, začala strmě růst po řadě exponovaných záskoků, které vedly k pozvání k Newyorské filharmonii, Berlínským filharmonikům a Královskému orchestru Concertgebouw. V roce 1989 byl jmenován hudebním ředitelem Orchestre de Paris, v roce 1997 se stal šéfdirigentem Symfonického orchestru Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem a následujícího roku šéfdirigentem drážďanské Semperovy opery.

Byčkovův koncertní i operní repertoár je velmi široký. Diriguje na všech celosvětově uznávaných operních scénách – v La Scale, Pařížské národní opeře, drážďanské Semperově opeře, Vídeňské státní opeře, Metropolitní opeře v New Yorku, londýnské Královské opeře v Covent Garden a madridském Teatro Real. Jakožto hlavní hostující dirigent festivalu Maggio Musicale Fiorentino si vydobyl uznání svým pojetím Janáčkovy Její pastorkyně, Schubertova Fierrabrase, Pucciniho Bohémy, Šostakovičovy Lady Macbeth Mcenského újezdu a Musorgského Borise Godunova; všechna tato představení obdržela prestižní italskou cenu Premio Abbiati. K novým vídeňským inscenacím s Byčkovovou účastí patří Straussova Daphne, Wagnerův Lohengrin a Parsifal a Musorgského Chovanština, stejně jako obnovené premiéry Straussovy Elektry a Wagnerova Tristana a Isoldy. V Londýně Byčkov debutoval jako operní dirigent novým provedením Straussovy Elektry a v Královské opeře dirigoval rovněž nové inscenace Mozartovy opery Così fan tutte, Straussovy Ženy beze stínu a Wagnerova Tannhäusera. Návrat do Bayreuthu v létě 2024 přinese příležitost dirigovat novou produkci Wagnerova Tristana a Isoldy.

Díky tomu, že v sobě Byčkov spojuje vrozenou muzikálnost s precizností vštípenou ruskou hudební školou, se jeho koncertní vystoupení vždy těší velké pozornosti. V Británii zastává čestné funkce na Královské hudební akademii a u Symfonického orchestru BBC, s nímž každoročně vystupuje v cyklu BBC Proms, což v obou případech dokládá hloubku vzájemného vztahu. V Evropě Byčkov často vystupuje na turné s Královským orchestrem Concertgebouw a Mnichovskou filharmonií. Každoročně hostuje také u Vídeňských a Berlínských filharmoniků, orchestru lipského Gewandhausu, Orchestre National de France a orchestru Accademia Nazionale di Santa Cecilia. V USA koncertuje s Newyorskou filharmonií, Chicagským symfonickým orchestrem, Losangeleským symfonickým orchestrem, Filadelfským orchestrem a Clevelandským orchestrem. 

Byčkov spolupracoval na rozsáhlých nahrávacích projektech pro společnost Philips s Berlínskými filharmoniky, Symfonickým orchestrem Bavorského rozhlasu, Královským orchestrem Concertgebouw, orchestrem Philharmonia, Londýnskou filharmonií a Orchestre de Paris. V rámci třináctileté spolupráce se Symfonickým orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem (1997–2010) pořídil řadu nahrávek děl Richarda Strausse (Elektra, Daphne, Život hrdiny, Metamorfózy, Alpská symfonie, Enšpíglova šibalství), Gustava Mahlera (Symfonie č. 3, Píseň o zemi), Dmitrije Šostakoviče (Symfonie č. 4, 7, 8, 10, 11), Sergeje Rachmaninova (Zvony, Symfonické tance, Symfonie č. 2), Giuseppe Verdiho (Requiem), kompletního cyklu Brahmsových symfonií a skladeb Detleva Glanerta a Yorka Höllera. Byčkovova nahrávka Čajkovského Evžena Oněgina se stala doporučeným titulem v pořadu „Building a Library“ stanice BBC Radio 3 (2020), jeho provedení Wagnerova Lohengrina bylo v anketě časopisu BBC Music Magazine vyhlášeno Nahrávkou roku 2010 a jeho verze Schmidtovy Symfonie č. 2 s Vídeňskými filharmoniky se stala v témže časopise Nahrávkou měsíce. O Projektu Čajkovskij vydaném v roce 2019 napsal časopis BBC Music Magazine: „Nejkrásnější orchestrální hru, jakou si lze představit, můžete slyšet na nahrávce Semjona Byčkova s Českou filharmonií z roku 2017, na níž nejmodernější záznam společnosti Decca zachycuje každý detail.“

V roce 2015 obdržel Semjon Byčkov titul Dirigent roku v mezinárodní soutěži International Opera Awards. V červenci 2022 získal čestný doktorát na londýnské Královské hudební akademii, v říjnu téhož roku byl oceněn jako Dirigent roku v mezinárodním žebříčku Musical America. 

Byčkov byl prvním hudebníkem, který otevřeně vyjádřil svůj postoj po vypuknutí války na Ukrajině. Na podporu Ukrajiny promluvil na demonstraci na pražském Václavském náměstí, jeho slova zazněla v rozhlase a televizi v České republice, Francii, Německu, Rakousku, Velké Británii a USA. K situaci se také vyjádřil v rubrice By Invitation časopisu The Economist a byl hostem pořadu World’s HARDtalk na BBC.

„Moje Šestá přináší hádanky, jejichž luštění se může odvážit jen generace, která spořádala mých prvních pět symfonií a strávila je,“ prohlásil v roce 1904 Gustav Mahler o své nové symfonii. Do značné míry měl pravdu. 

Zejména pro skladatelovy nejbližší bylo nepochopitelné, proč v nejšťastnějším období svého života napsal hudbu, jíž vládne beznaděj – v téže době složil i dvě závěrečné části cyklu Písně o mrtvých dětech. Vždyť přece konečně uspěl jako ředitel vídeňské Opery, oženil se s dívkou svého srdce Almou Schindlerovou a narodila se mu druhá dcera. Jenže jako by se teprve teď, ve chvílích čiré radosti, prodralo na povrch vše, co do té doby musel nést hlavně v sobě: frustrace, nepochopení publika, boj s malostí a průměrností, antisemitské poznámky. Sám prý pojmenoval symfonii Tragická, pak se ale rozhodl nechat výklad jen na posluchačích a titulek stáhl. Navzdory letmým náznakům světla a optimismu jde o skladbu nesmlouvavou jako antické či shakespearovské drama. „Jak může tak dobrá duše vyjadřovat tolik krutosti a tvrdosti?“ ptal se později jeden z Mahlerových přátel a jeho žena Alma si napsala v době, kdy ji manžel se symfonií seznamoval: „Žádné z jeho děl doposud takto nevytrysklo z hlubin srdce. Oba jsme ten den plakali. Hudba, a to, co předpovídá, nás hluboce zasáhlo.“ Mahler věřil, že je umělec schopen silné intuice, zpětně tedy vnímal Šestou symfonii jako neblahou předtuchu pozdějších osobních tragédií: v roce 1907 přišli s Almou o čtyřletou dceru Marii, lékaři mu diagnostikovali srdeční vadu, za nepříznivých okolností odešel z divadla. 

Dílo začal psát skladatel v létě roku 1903 v malé rakouské vesničce Maiernigg u Vrbského jezera, kde si nechal postavit dům k bydlení a „poustevnický“ domek na komponování. Toužil po tichu (rušil ho i zpěv ptáků nebo vzdálený psí štěkot) a zejména klidu, který v běžném divadelním provozu ve Vídni postrádal. Už třetí sezonu se mu dařilo prožívat v Maierniggu soulad s přírodou, na procházkách si do sešitu zapisoval nápady, které prý dostával v přímé inspiraci krajinou. Následující léto si chvíli stěžoval na nedostatek inspirace, ale po rychlém výletě k jezeru Misurina v Sextenských Dolomitech se mu opět vrátil elán a symfonii dokončil. 

Šestá symfonie nejenže v sobě nese temnost, je také výsledkem na svou dobu nezvyklého kompozičního přístupu. Výstižně to popsal muzikolog Kurt Blaukopf: „Co Mahler svými novotami způsobil, lze jenom přibližně srovnat se zlomem vyvolaným ve výtvarném umění secese.“ Pod zdánlivě romantickým povrchem doznívajícího 19. století se totiž v této skladbě rozbujelo století nové. A na to nebylo tehdejší publikum připravené. 

V tomto díle navázal Mahler na předešlou symfonii z roku 1902 a znovu soustředil podstatné sdělení do finále. Snažil se také zcela oprostit od klavíru, u nějž se běžně skladby skicovaly a „pletivo ostatních hlasů“ se pak doplňovalo na základě basové linky. Instrumentální party vypracoval natolik obtížně a na klavír nehratelně, že vyžadují nadprůměrné, sólisticky vybavené hráče. Pozoruhodné je i vedení jednotlivých hlasů. Odráží se v nich důkladné studium bachovského kontrapunktu, jenž autor v této symfonii přetavil do něčeho, co bychom mohli nazvat komplexní různohlasost. Hlasy se do sebe zaklesávají, slučují se, oddělují, srážejí… Na počátku 20. století to muselo mnoha lidem znít jako naprostý chaos. Ostatně, nebylo to poprvé, v roce 1898 si po pražské premiéře První symfonie skladatelova budoucí manželka Alma Marie Schindlerová napsala do deníku, že to byl „nervy drásající rámus“. Mahler popsal svůj přístup v létě roku 1900, kdy při procházce lesem zaslechl s přáteli v dálce hlasy z jarmarku: kolovrátky, houpačky, střelnici, vojenskou kapelu, mužský sbor. Fascinovalo ho, jak zní všechno dohromady, a spontánně reagoval těmito slovy: „Kdysi dávno v raném dětství na mne v jihlavském lese něco podobného tak zvláštně zapůsobilo a vtisklo se mi do paměti. Je lhostejné, zda polyfonii tvoří hluk, jaký je tady, nebo tisícihlavý ptačí sbor, řev bouře, šplouchání vln nebo praskání ohně…“

Z toho plyne také přístup ke zvuku. Už v Mahlerových předešlých skladbách je patrná snaha dát nástrojům jiný charakter, než na jaký byli posluchači zvyklí, flétně éterický, klarinetu groteskní, fagotu bolestný. V Šesté symfonii také značně rozšiřuje orchestrální aparát (např. dvě harfy, celesta, osm lesních rohů, čtyři pozouny, tuba) a přidává velké množství bicích nástrojů: dva páry tympánů, velký buben, triangl, metly, tamtam, zvony, zvonkohru, bič a kladivo, jež si zvolil, aby dodal dílu specifický nekovový zvuk – má vyvolat dojem osudového tupého úderu sekyrou. Tento okamžik je pro hráče na perkuse velkou výzvou, pro docílení onoho zvuku potřebují speciální dřevěný nástroj a vhodný dřevěný podklad. Kravské zvonce, jež uslyšíme před závěrečnou částí první věty, představují podle skladatele symbol úplného osamocení a jediný pozemský zvuk, který pronikne až do výšin, kam se odebírá duše. Aby si skladatel co nejlépe pojistil, že orchestr jeho představu o symfonii zhmotní správným způsobem, opatřil partituru detailními instrukcemi k provádění. Vyžadoval absolutní přesnost, kupříkladu u rychlých temp se podle něj nikdy nesmí překročit hranice slyšitelnosti. Jenže takové požadavky nebyly vždy v souladu s akustikou tehdejších koncertních síní…

Obalit na svou dobu pokrokovou symfonii do tradičního čtyřvětého rozvržení byl geniální tah. Posluchače už skladatel zmátl v symfoniích vokálními sóly, nezvyklými délkami vět či smutečními pochody v úvodu, tady se ale pevně drží mantinelů, na rozdíl od pouze o dva roky mladšího Debussyho, který se vymezil vůči symfonii jako k nepotřebnému žánru. Mahler sice experimentuje, hledá svou unikání jednotu v rozmanitosti, nevzdává se však architektury jako takové. V první větě uvede optimistické druhé téma, jež má snad zobrazovat Almu, zachová taneční ráz Scherza, ač se jedná o zobrazení tance smrti, lyrické Andante pojme jako svit v šeru, než přijde epické, téměř půlhodinové finále a s ním definitivní porážka. Právě zde zazní osudné údery kladivem. Autor nás strhává ke dnu, aby se od něj mohl odrazit a vystoupat v následujících dílech k věčnosti. Jediné, nad čím váhá, je pořadí vnitřních vět, které těsně před premiérou změnil (Andante-Scherzo). 

Poprvé se k původnímu pořadí vět (Scherzo-Andante) vrátil v roce 1920 holandský dirigent Willem Mengelberg, a to na základě dnes již slavného telegramu Almy Mahlerové se sdělením, že se skladatel ke konci života přiklonil k první verzi se Scherzem na druhém místě. Tak natočila symfonii Česká filharmonie s dirigenty Václavem Neumannem, Zdeňkem Mácalem a Vladimirem Ashkenazym. Mezi odborníky se o pořadí vět dodnes vedou spory, k dirigentům, kteří se kloní opačnému pořadí, patří mimo jiné Simon Rattle. 

Premiéra Šesté symfonie se konala 27. května 1906 v Essenu pod skladatelovým vedením. Byl to obrovský úspěch, publikum Mahlera šestkrát vyvolalo, německojazyčná kritika reagovala s podstatně menším entuziasmem. Psalo se o „nelibozvucích polyfonního bludiště“, směšném výplodu „zvrhlé představivosti“, frankfurtský kritik Rudolf Louis napsal, že jde o dílo „mistra pokřivených linií a zvukových šaškáren.“ Naopak vídeňský kritik Julius Korngold, otec skladatele Ericha Wolfganga Korngolda, symfonii pochválil z hlediska formy, zvláště finální větu, o níž napsal, že je to „kolosální stavba, postavená v důkladně tematickém stylu a zároveň v přísné jednotě citu. Tento cit označuje Mahler za tragický. Nová symfonie předčí své předchůdce pevností stavby, ale také realističností a nervy drásající intenzitou. Funguje jako poplach. Přítel a nepřítel se vrhají do zbraně.“